Forsaken komentáře u knih
V nakladatelství Melantrich si mohli dát práci s výběrem obálky z kvalitnějšího materiálu. Mohli přece počítat s tím, že zrovna tuto knihu nebude člověk číst pouze jednou. Já se tedy chovám ke knihám s úctou, ale i tak už obálka mého výtisku nevypadá jako nová. Pan Krampol promine, ale mě tady bavily zejména povídky dua Šimek / Grossmann. Hlášky z tohoto dílka běžně hojně používám, vždyť kdo z nás by chtěl slevu jen tak zadarmo, že jo?
Závěrečná část trilogie ve čtenářích úsměv věru nevyvolá. Násilí tu dosahuje vrcholu, kdyby znal středověk pojem válečné zločiny, bylo by jich tu požehnaně, ale protože válečníci obou stran konfliktu byli v zásadě bohabojnými křesťany, muselo se jistě vše odehrávat v souladu s božím plánem. Takže bylo vlastně všechno v pořádku. Brutální a syrový závěr vydařeného příběhu.
Boží bojovníci zdárně dále rozvíjejí děj, který začal v předchozím svazku trilogie. Obě strany konfliktu se bijí za svou pravdu; husité organizují spanilé jízdy, katolíci kruciátu, a jak už to tak ve válkách bývá, nejvíc si to odnáší civilní obyvatelstvo. Jinými slovy- válka je svinstvo, to je fakt, který platil v minulosti, platí v současnosti a nepozbude platnosti ani v budoucnu. A pan Sapkowski si to plně uvědomuje. To ostatně ukázal už v knihách o Geraltovi.
Smrť je sice na Zeměploše všudypřítomný a čtenář ho prostě nemůže přehlédnout, Mortem ale Terry Pratchett otevřel Smrťovu vlastní sérii, a to jsem si přece nemohl nechat ujít. Tato antropomorfní personifikace užívá vět s humorem suchým jako kostní moučka v několik staletí neotevřené hrobce, přičemž neustále pátrá po tom, proč je ta která lidská činnost zajímavá, a proč vlastně živé bytosti na životě tolik lpí. A aby Smrť ukojil tuto svou zvědavost, čas od času se uchýlí k experimentu. A proto tu máme Morta, učedníka a knihu, která mě mocně bavila. Já ji vřele doporučuji, ale berte mě s rezervou, protože jsem přestal být k Terrymu Pratchettovi kritický hned po mé první návštěvě Zeměplochy.
Kdysi v mém osobním pravěku jsem se prostřednictvím této knihy seznámil s tvorbou Miloše Hubáčka. A hned na první dobrou šlo o úžasný zážitek. Autor se totiž nezabýval odosobněným popisem námořních střetů; jeho styl byl tak plastický, že se mi popisované události odvíjely přímo před očima. Osudy čtyř lodí a tisíců námořníků, kteří sloužili nejen na nich, ale i na plavidlech jejich protivníků mě okamžitě pohltily a nemohl jsem se od nich odtrhnout. Svazek neztratil ani po všech těch letech na své síle.
Závěrečný díl Hlídky je zároveň dílem pro Hlídku krajně netypickým. Považte- Sam Elánius na venkově! Tedy tam, kde nelze díky těm pravým podrážkám číst dlažbu, tam, kde jste povětšinou naopak rádi, když nevíte, do čeho zrovna šlapete. Vím, o čem mluvím; taková kravská pastvina snese srovnání s minovým polem. Terry Pratchett znovu s přehledem ukázal, že umí, Jan Kantůrek potvrdil, že setkání této dvojice bylo pro čtenáře výhrou srovnatelnou se zázrakem, a mohu jen litovat toho, že mě pánové už ničím novým nepotěší. Ale mám se alespoň k čemu vracet.
Pokud jde o mě, kniha neobstála v souboji s časem. Nebo ne s časem ale s mým věkem. Jako chlapec jsem ji tenkrát ještě jako Ostrov pokladů četl mnohokrát a vždy jsem se k ní rád vracel. Mou nejoblíbenější postavou byl, pravda, Dlouhý John Silver, ale to už k dětství patří. Považte, byl jednonohý, krutě nemilosrdný a zároveň byl naprosto skvělý. Dlouho potom, co jsem dospěl, jsem si knihu znovu koupil (můj původní výtisk zmizel v píscích času), a tehdy se právě ukázalo, že už s ní nejsem na stejné vlně.
Noční hlídka je pro mě nejzvláštnější knihou o Hlídce. Je prvním svazkem o Hlídce, jehož obálku už nevytvořil Josh Kirby, a příběh se natolik vymyká standardu příběhů o strážcích městského pořádku, že se pro mě jedná o v podstatě samostatnou záležitost. Děj a postavy, které tady Terry Pratchett (a pro českého čtenáře i Jan Kantůrek) popisuje jsou extrémně zajímavé a i přes přítomnost humoru, jde o silný příběh, který člověka donutí k nejednomu zamyšlení. Temnější a vysoce kvalitní záležitost, která se nedá nedoporučit.
Proč zase pět hvězdiček? Bo Hlídka. Bo Terry Pratchett, kterému z české strany vždy perfektně hlídal záda Jan Kantůrek. Myslím, že by si rabi Löw ani náhodou nedokázal představit, kolik si lze užít s golemy zábavy. Já jsem se tedy bavil velice velmi, ale nebylo to jen golemy; smál jsem se často s nestandardním trpasličím nováčkem, užil jsem si i kvalitní práci vyšetřovatelů série vražd a... Ale co to budu pitvat; byla to zábava od začátku do konce, prostě typická Hlídka.
Terry Jones v sobě Pythona nezapřel ani v této knize, a ta se tak řadí k humoristickým perlám v mé knihovně. Tuto vesmírnou plavbu si užívám opakovaně (když nad tím tak přemýšlím, už je zase na čase). Žurnalista, přenádherná Nettie i všichni ti nadmíru užiteční boti mi přirostli k srdci na první dobrou už před víc jak třiceti lety a za celý ten čas se mi neomrzeli. Pokud máte smysl pro humor (i pro ten ne úplně tradiční), mohl by se vám tento svazek líbit.
Třetí kniha tohoto univerza se u mě kvalitou příběhu vklínila mezi první a druhý díl. Nepřekonala sice "pacienta 0", ale projekt Perčorsk a hlavně úplně nový svět v paralelním vesmíru mě mocně zaujaly, takže u mě jasně upozadily místy poněkud nezáživný děj Vampýrů. Brian Lumley se mi tímto směrováním příběhu trefil do chuti.
Vampýři se Brianu Lumleymu sice vydařili, ale mé hodnocení nemohlo být pětihvězdičkové, protože jsem se u úvodního svazku bavil přece jen o poznání více. Julian Bodescu pro mě prostě nebyl tím správným antihrdinou a patřičným protivníkem Harrymu Keoghovi. Mnohem víc mě zaujal Tiborův a Faethorův příběh, který byl velmi důležitý pro další pokračování. Každopádně platí, že jsem si i přes své připomínky četbu užil.
Juraj Červenák si už dávno zajistil pevné a prostorově náročné místo v mé knihovně. Rogan, Bivoj, Ilja, kapitán Báthory i trojice detektivů z Rudolfových časů pevně drží pozice ve svých policích. Nedávno se k nim připojil i Šarkan, ale já nemám ze Zakletého kláštera úplně dobrý pocit. Zatím je to pro mě nejslabší kniha, kterou jsem od tohoto autora četl. Ani nevím, čím to vlastně je. Postavy jsou zajímavé, prostředí je taky v pohodě, příběh má potenciál zaujmout mě, ale jako celek to na mě jaksi nefunguje. Jsem zvyklý na to, že mě příběhy Juraje Červenáka vždycky zcela pohltí, ale tady se to nestalo. Několikrát jsem se dokonce přistihl při tom, že mě kniha v určitých pasážích přímo nudí, a s tím jsem se u J. Č. ještě nesetkal. Do pokračování určitě půjdu, ale zatím se musím při hodnocení držet zpátky.
Když jsem na knihu narazil poprvé, byl jsem ještě žákem na prvním stupni základní školy. Každé odpoledne po škole jsem jen seděl doma a prožíval obrovské dobrodružství. Po čtyřech dnech mě rodiče konečně vyhnali ven, ale povedlo se jim to jen proto, že jsem měl dočteno. Několik následujících týdnů jsem neskutečně otravoval všechny své kamarády, protože jsem neustále navrhoval hry na námořníky. Tohle období mě naštěstí pustilo, ale na tento skvělý svazek jsem už nikdy nezapomněl a mí skvělí rodiče mi jej následně koupili k narozeninám. Byl jsem šťastný jako blecha.
Co k tomu napsat? Agatha Christie svého času představila světu svérázného belgického detektiva, na kterého jsem jednou narazil i já, a okamžitě jsem si ho oblíbil nejen pro jeho vyšetřovací metody, ale i pro řadu jeho drobných podivnůstek. O této knize v žádném případě neuvažujte, pokud si čtete rádi/y ve vlaku nebo v autobusu, s tímto rozměrným, bezmála tříkilovým svazkem budete mít co dělat i doma. Provedení je opravdu velmi pěkné a po přečtení bude ozdobou každé knihovny. Pokud se do ní vejde.
Boty Sama Elánia včetně jejich majitele už podruhé za sebou opustily načtenou dlažbu Ankh-Morporku, nezamířily však do žhavé pouště nýbrž do temného Überwaldu, kde nedávají dobrou noc lišky ale jejich mohutnější příbuzní. Terry Pratchett se s tím nemazal a naplnil knihu tukem a šlechtou různé kvality. Mě osobně velmi potěšili Igor, Igor a Igor i všichni ostatní Igorové a přestože příběh silně potemněl našli si autor i jeho dvorní překladatel spoustu prostoru pro uvolňování mnohých kvalitních humorů, jak jsem u nich zvyklý.
Ano, vím, jsem velmi předvídatelným hodnotitelem. Siamská dvojčata Terry Pratchett / Jan Kantůrek mě při své práci na zeměplošském cyklu nedokázala nikdy úplně zklamat. Vzdáleně si pamatuji, že jsem měl nějaké potíže se sympatiemi v interakci se svazkem Malí bohové, ale ten bych si musel znovu přečíst, abych ho vnímal svým současným, časem zerodovaným mozkem. Tato kniha obsahuje Hlídku, Patricije, geniálního (a v jistých ohledech až děsivě nedůvtipného) vynálezce (mimo jiných zaměření), válku dvou mocností a návod k odhalení vraha prezidenta Kennedyho. A to je na mých pět hvězdiček dostatečná náplň.
Extrémní, neslýchané a nevídané dílo v této knize nějak nevidím; jemnocitnější jedince může, pravda, znechutit, ale šokovat? Vždyť je to jen pouhá pornografie; pokud o zde uvedených praktikách čtenář nikdy neslyšel, pak musí žít v naprosté izolaci od světa. S tím nejhorším, co kniha nabízí, se v současnosti běžně setkávám ve zprávách. Smutné je, že je text knihy výplodem autorovy fantazie (i když je fakt, že pobýval ve Francii, a tam bych se nedivil ničemu), zatímco šestiměsíční podmínka pro dřevorubce za dlouholeté znásilňování nevlastní dcery je v našich podmínkách holým faktem. Původně jsem chtěl svazek "otrojkovat", protože na mě působil tak, jakoby z něj někdo tu a tam vytrhl několik listů, ale když jsem si v komentářích přečetl, jakým způsobem dokázal Henry Miller některým "morálním" jedincům zvednout mandle, škodolibě jsem jednu pěticípou přidal.
John Cleese je pro mě neopakovatelným jedincem (na rozdíl od některých lidí, u nichž mám pocit, že je vyrábějí na kopírce) a patří k oblíbeným a nekompromisním trenérům mé bránice. Kniha je podle mě skvělá a pěticípou jsem ušetřil jen proto, že se v ní autor jen velmi málo věnuje mým oblíbeným Pythonům. Na druhou stranu musím uznat, že na toto téma už toho řekl opravdu hodně, takže se vlastně ani nedivím, že se soustředil na ty části svého života, které nejsou obecně známé.
Velmi příjemné překvapení mi Marek Skřipský připravil. Byly to de facto takové krimi příběhy říznuté vcelku vydařenou fantasy, v níž se místo mečů používají revolvery a pistole bo Ostrava, ....! Povětšinou jsem se velmi dobře bavil, potěšil mě autorův vztah k československým legiím a vadilo mi vlastně jen to, co je dnes v knihách a filmech povinné. Děj se odehrává ve dvacátých letech minulého století, přesto jsem v něm narazil na neohroženou motorkářku. Já mám ženy rád, nemyslím si, že patří jen k plotně a do ložnice, ale tohle heroizování je pro mě příliš na sílu. Dost mi to narušovalo povedenou prvorepublikovou atmosféru.