Fremr komentáře u knih
Pokud máte představy o vysněném ráji, který je na míle vzdálen od současné civilizace, tohle je přesně ta kniha, kterou si musíte přečíst. Thor se svou přítelkyní podnikli cestu na Fatu-Hivu již v roce 1937, což je 80 let zpátky. A na co narazili? Na krásnou, snad i panenskou přírodu, která na první pohled byla rájem... Na způsob života, který si dnes už nikdo nedovede ani představit. Oni na chvíli splynuli s přírodou a byli šťastni. Vyvstává otázka, proč jim to nevydrželo věčně a proč nezůstali v onom ráji. Odpověď na tuhle otázku je nakonec docela snadná. Kniha, která Vám toho řekne opravdu hodně, o nás - o lidech, o přírodě, o kráse života či o touze žít svobodný život. Byla nádherná, barevná, dechberoucí a nakonec i smutná. Taková pro mě byla Fatu-Hiva.
Pohádka pro dospělé. V Gaimanovo tvorbě se vůbec nemusí stydět vedle Koraliny, Hvězdného prachu a Knihy hřbitova. Lettie je zkrátka úžasná kamarádka pro kluka v tomhle věku. Škoda, že jsem taky takovou neměl. A kdyby navíc přišla z jiného oceánu... Poklady jsou všude okolo nás, stačí jen otevřít oči. A představte si ten šedivý svět, který by zbyl, kdyby ho někdo začal mazat.
Jako většina ostatních, jsme tuhle knihu četli na základní škole. Po první kapitole, kterou jsme společně přečetli ve třídě na hodině ČJ, jsem letěl domů a do večera knihu přečetl celou. A pak ještě několikrát. Tohle všechno odstartovalo. Pro začínající čtenáře tedy nemohu doporučit nic jiného než tohle úžasné dobrodružství. Do budoucna plánuji přečíst i původní verzi od Daniela Defoa.
Příběh, který s nadsázkou líčí život jednoho člověka, který má o kolečko méně. Forrest je chlapík, který žije stylem "horská dráha" a jeho životní radosti i strasti stojí fakt za to. Výbuchy smíchu, krásné momenty a zároveň smutek a prožívání chvil, kdy se to tak nějak všechno zase pohnojilo. Kniha je neskutečně živá a realističtěji podaná než filmové zpracování. Film mám rád, ale že bych se přidal do zástupu lidí, kteří hlásají, že film předčil knihu? Tak to by mě fakt nenapadlo. Knižní Gump není totiž okleštěný, jako ten filmový, který nám ukazuje slušňáka debila, kterej zažívá podobný životní osudy, ovšem s naprosto jiným vyzněním. Kniha Gumpa líčí tak jak to bylo původně, jako člověka, který žije a veze se po tej šílenej atrakci, které si říká život. A to je mi o moc sympatičtější.
Jak píše sám King v úvodu, je to bazar, bazar povídek, takže buď berte nebo nechte bejt. S povídkami to ale není jako s ostatním zbožím, protože je musíte napřed přečíst abyste zjistili jejich kvalitu. Takže samozřejmě narazíte i na ty méně zářivé kousky. Mě to ale vůbec nevadí, sbírku jsem si užil a s klidným srdcem mohu doporučit hlavně tyhle příběhy: Duna, Míle 81, Letní bouře, Nekrology, Premium Harmony a Zlý chlapeček. A jako vždy nejlepší na tom jsou samotné Kingovy popisy toho co ho ke každé povídce dovedlo. Upozorňuji, že je ve sbírce málo povídek s nadpřirozeným zlem, to oceňuji, mám radši reálný strach a to King zatraceně umí.
Velmi solidni hon na kočku s myší. Kniha má slušné tempo a věřím tomu, že kdybych uměl zapalovat věci silou vůle, šli by ti šmejdi po mě nějak podobně jako po Žhářce a jejím tátovi.
Ten překlad názvu knihy je blbej, protože kniha není o žhářství, ale o jednom nepovedeném pokusu na několika lidech, kteří jsou poté navždy poznamenáni ve formě zvláštních schopností. Víc než podpalovací schopnost holčičky mě bavila schopnost jejího otce - ponoukání. Pasáže kdy využívá své ponoukací schopnosti byly pro mě to nejlepší na této knize. Úplně jsem si dokázal představit, jak mu musí bejt blbě když to s tím trochu přežene. Škoda, že těch pasáží tam nebylo víc.
Stephen King je mistr převleku, takže zvládl velmi dobře ukočírovat myšlenkové pochody Charlie a toho čeho je schopna. Nejdu ale s hodnocením na maximum. Asi je to tím, že jsem Žhářku četl až po Holčičce, která měla ráda Toma Gordona, ve které je uvažovaní a psychika malé dívky dovedená k dokonalosti.
Tak co na tohle říct.. Přečteno za pár hodin. Dlouho se mi nestalo, že by mě něco takhle strhlo. Navíc s ohledem, že děj knihy není nijak akční. Tři chlapi pracují ve Skotsku a Anglii na plotech, které mají zadržet zvířata na pastvinách. K nešťastným náhodám se nebudu vyjadřovat, protože to ani nejde a pokud se do knihy pustíte, pochopíte. Stereotypní práce, kde jediné vysvobození je každodenní chození do blízké hospody, ať je kdekoliv, na pár piv, většinou beze slov. A pořád dokola. Všechno jde celkem podle plánu a práce jde tak jak má, až právě na ty náhody. Ale co se stalo, se stalo, jdeme dál. Pak je otázka, jaký to má všechno smysl (ohrady). Ale to už je na Vás. Je to sranda nebo ne? Záleží na Vašem vkusu humoru a povaze. Vše vrcholí velkou zakázkou v Anglii, která je opravdu zarážející. Dva metry vysoké ploty, včetně elektrického vedení a čtyřikrát ostnatým drátem. Pro jaké zvířata budou tyto ploty? A co poslední dvě stránky knihy? Je vypravěč něco jako patron, který má držet zbylé dva pracovníky po celou dobu a za každou cenu v morálce, aby vše bylo dokončeno dle plánů? Či je pan Hall (člověk, který si objednal pracovníky na stavbu elektrických plotů) bůh nebo ďábel? Nebo ploty nemají zadržet zvířata, ale lidi? A nebo úplně něco jiného? Při čtení jsem měl pocit, jako by bylo nebe pořád zatažené.
Na tomhle Světe si možná všichni staví ohrady sami pro sebe...
Bravurní kniha, která Vás skutečně nalomí a garantuji, že si na ní vzpomenete.
Srub je velmi dobrá lovestory v tom nejponurejším slova smyslu. Oproti Ostrovu Sukkwan má příběh úplně jinou gradaci, v Ostrovu nás Vann šokuje, ve Srubu nás dokonale připravuje na nevyhnutelné. Obojí má něco do sebe. Asi se mi o chlup víc líbil Ostrov Sukkwan, ale i tak jsem fascinován. Jsem rád, že Vann píše o těchto věcech. Je to taková krutá a k smrti reálná terapie, že na to nezapomenu. Horor bez nadpřirozena, protože přesně takhle by to mohlo dopadnout.
Některé věci nezměníte i kdybyste mohli cestovat časem tam a zpět. Třeba rozpad vztahu se ženou nebo roztříštění vlastní osobnosti. Vlastní trable si berete sebou a je jedno kam i kdyby to bylo 50 let dopředu. Ocitáme se ve válce tří světů a zároveň v lásce i nenávisti jednoho manželského páru. Vynikající román, ve kterém naleznete klasické motivy Dickovy tvorby. Nejhodnotnější na knize jsou ovšem myšlenkové pochody hlavních postav, tak jako vždy u Dicka. Scéna kdy hlavní hrdina Eric pozoruje dva žluťoučké koně a drží v ruce G-Totex blau je úžasná. JJ-180, droga, na které vzniká okamžitá závislost, ovšem posune Vás na chvíli v čase... zkusili byste ji?
Jste podnikatel, malíř, hudebník nebo spisovatel, který se potácí v bludných kruzích a topí se v pochybnostech toho co má nebo nemá dělat? Pressfield tvrdí, že musíte poznat nepřítele. Nepřítel se neschovává nikde venku, je pořád s Vámi, přímo ve Vaší duši. Je to nejhorší nepřítel jakého může každý z nás mít. Jsme to my sami. Je to ta naše stránka povahy, které máme strach se postavit, proto neděláme nic. Bojujeme proti Odporu. Je třeba nasadit všechno co máte. Tahle válka je drsná a neférová. To je celá pravda, bojuj nebo zemři svojí rukou. Nedokážu posoudit zdali mi Válka umění pomůže, to posoudí až čas, ale rozhodně můžu říct, že jsem se s ničím takovým ještě nesetkal a líbí se mi Pressfieldovo uvažování nad vnitřním blokem.
No nechal jsem se zlákat anotací. Nadhled jsem si držel odzačátku a nakonec mi z něj nezbylo vůbec nic. Kniha pojednává o člověku, který popírá sám sebe. Autor si vybral jedno z nejlákavějších témat aneb Jak se nezbláznit ze života a jít proti proudu, proti všem a být ten co je nad věcí, možná i ten kdo pochopil smysl života. Z druhé strany to zase vypadá, že Doppler je člověk co najednou nic neřeší, nechce už nad ničím "důležitým" dumat a tak chce utéct od lidského světa. Ze začátku jsem s ním i sympatizoval, s každou další stránkou ale sympatie mizely. To co je na knize dobré je snadnost čtení a možná i skrytá myšlenka toho, že život je vlastně o ničem a všichni jsme tady jen na spoustě hlíny, točíme se vesmírem a nikdo vlastně neví co má dělat, takže jakákoliv lidská činnost se zdá absurdní. Ale to jsem si možná vymyslel sám. Důvod proč hodnotím tak nízko je zkrátka to, že jsem měl pocit, že čtu jedno velké nic.
Je to stejný jako bych napsal příběh o tom, že odjedu na moře, vyseru se na všechno, na moři se budu mazlit se žralokem, budu jíst jeho kamarády a budu ležet na kusu klády celej den, nedej bože aby okolo projela loď a rušila mě z mojí pilnosti, jednou za čas si ale budu muset doplavat na pevninu pro pytlíček arašídů, bez kterejch nemůžu bejt, ten získám tak, že ho vyměním za kůži ze žraloka, kterou jsem celou dobu co jsem plaval držel v zubech. Pak se vrátím, okolo projede loď a někdo mi z ní zamává, to mě nasere, tak si řeknu, že budu muset jít do jinýho moře. To be continued...
Tak přesně takhle je napsanej Doppler, komu se to líbí, ať do toho jde, ale jestli Vás tohle nebere stejně jako mě, tak ruce pryč. Podtext tam samozřejmě nějakej je, každej si to samozřejmě může přebrat jak chce, ale to vlastně všechno že... Anotace knihy je hodně zavádějící. Mám rád absurdnost, ale asi ne takhle.
Nechal jsem si dlouhý odstup od přečtení této knihy. Je to pár měsíců a stále na ni myslím. Sebevražda je o životě, nijak jinak se to snad ani nedá popsat. O tom co se děje když jste na tomto světě, živí, z masa a kostí. Levého smysl života byla sebevražda literární i reálná a já mu za to neskutečně děkuji. Sebevražda změnila všechno. Jedinečná kniha, která Vám vyrazí dech. Fascinující a dokonalé.
Příjemná sbírka sci-fi povídek. Tuto sbírku spojuje několik prvků, které Sheckley rád řešil a zamýšlel se nad nimi - porozumění či neporozumění dvou podobných nebo dokonce stejných inteligentních tvorů ve vesmíru, dále vyspělost či nevyspělost naší civilizace a našeho smýšlení nebo obyčejné lidské touhy po bohatství, moci či klidném životě. Celá kniha je velmi sympatická, ať už hledáme zlato na Marsu, ničíme sami sebe, cestujeme časem a využíváme toho nebo hledáme utopický ráj. Krásně se v příbězích odráží lidské smýšlení jako celek a dává nám nenuceně prostor pro vlastní názor a myšlenky.
Tak to mám za sebou, přečetl jsem Vnější tmu. Nebylo to lehký čtení. Je to nejzvláštněji napsaná kniha, jakou jsem zatím přečetl. Nevím jestli mi otevírá nebo zavírá oči. Jsem ztracenej stejně jako oni, brácha a ségra, ve Světě kterej je takovej jakej je. Je mi z toho divně jako mi nikdy nebylo...
Vzpomněl jsem si při čtení na tohle: V jednom z nemnoha rozhovorů (pro The New York Times) je McCarthy popisován jako „společenský samotář“ a odhaluje, že není příznivcem autorů, kteří se „nezabývají otázkami života a smrti“. „Nerozumím jim,“ říká. „Pro mě to není literatura. Mnoho spisovatelů, kteří jsou považováni za dobré, považuji za divné.“..
Velmi naturalistická záležitost. Náhodou jsem doma měl vydání ve zvláštním formátu z nakladatelství Host, které vypadá jako namočené v krvi. Řekl jsem si proč ne... i když to vypadalo zvláštně.
Musím upřímně říct, že kniha mi vyrazila dech. Utopie až na kost a to doslova, protože maso, to je oč tu běží. Aktuálnost? 100%. Napsáno je to fakt bravurně a když srovnáme náš Svět s Masem... možná to přeháním, ale vidím v tom jistou podobnost. Je to drsná, hnusná kniha, kterou si budete chtít přečíst znova, protože nás lidi to přitahuje.
Když někdo napíše: "Takové.. vysoce namyšlené" tak je tedy úplně mimo. Akorát to vyjadřuje naprosté nepochopení textu. Kniha je totiž vyloženě o tom jak už si dál nesrat na hlavu, nechovat se jako idiot a začít něco ve svém životě dělat nebo o něm aspoň začít jinak přemýšlet. Autor vše říká na plnou hubu, protože pokud se svým životem nejste spokojeni a víte, že něco není tak jak jste si představovali, tak je sakra nutný přestat obelhávat sám sebe nebo lidi okolo sebe. Vždyť už samotný název má útočit na lidi, pobouřit je, vyburcovat je. Autor se snaží na 216 stranách otevřít oči každému koho to zajímá. Pravda bolí, hlavně v Česku! Nezalekněte se tady komentářů dole a jděte do toho!
Super sbírka povídek, ovšem ne pro každého. Potřebujete mozek, smysl pro neobyčejný humor a špetku dětské fascinovanosti nad obyčejnými věcmi. Bissonovo vyprávění bych přirovnal ke kouzelnosti Bradburyho (v některých povídkách) a humoru Adamse. Zvláštní, vtipné, absurdní, pocitově silné, vyvážené. Právem oceněná povídka Medvědi objevují oheň je úžasná záležitost a už jen kvůli této povídce to za to stojí. A bacha na to, až Vám medvědi začnou kempovat před barákem.
Gwendy a její skříňka plná možností, dost fajn nápad a jako velký plus beru to, že je v knize pár hezkejch ilustací.
Není to ale nic víc než delší povídka a snad cokoliv ze sbírky Čtyři po půlnoci nebo Čtyři roční doby má větší rozsah než Gwendy, délka čtení je maximálně tak 80 minut. Ale tak proč ne... Spíš je to jen trošku škoda, těšit se na to rok a pak po hodince a půl konec.
Největší kouzlo knihy je v tom, že je poklidná, děj lehce plyne, zároveň ale právě to mi nedalo spát... Víte co myslím, ty možnosti. Mít skříňku já, asi by to dopadlo hodně špatně.
S odstupem několika týdnů ale musím říct, že narozdíl od jiných Kingovo knih je tahle právě kvůli poklidnému plynutí bez nějakých výkyvů a zvratů snadno zapomenutelná. Také na to má vliv malý rozsah, tím pádem málo prostoru na rozpracování charakterů postav, zkrátka na Gwendy rychle zapomínám.
Není to tak dokonalé jako Noční klub, není to tak pohodově napsáno jako Cesta krve, není to tak ujeté jako Stroncium, ale i tak je to odreagovačka jakou umí jen Kulhánek. Ne, fakt ani jeden z jeho následovníků Vás nedokáže tak skvěle a nenásilně zabavit jako Jirka. Jako odpočinková literatura je to výborné a asi je to ten balanc, mezi citem, vtipem a násilím, který dělá Kulhánka Kulhánkem.
V poutavém a prostém příběhu se naučíte zacházet s penězi. Pokud si přečtete tuto knihu a budete se jí držet, je pravděpodobné, že už se budete mít finančně jenom lépe. Musíte s ní ale pracovat, opravdu si ji vštípit do paměti a uvést do praxe. Tato kniha se zaměřuje na pomalejší, ale jistější postup v přibývání zlaťáků na Vaše konto. Rady jsou jednoduché, proto by je měl zvládnout každý. To je také poselství této knihy, aby každý člověk mohl začít klidně od nuly a postupně se zvedat. Zdali budete Nejbohatší muž v Babylóně už je pouze na Vás. Jedna z nejlepších a stále nejsvěžejších knih o vydělávání peněz, jaká kdy byla napsána (poprvé vydána v roce 1926).