Galadwen komentáře u knih
Spokojenost. Svižně napsané, zajímavý děj a atmosféra města postiženého katastrofou, zasazeno do "neokoukané" doby (už se mi celkem zajídají knihy z Anglie Jindřicha Osmého, a tohle - sláva! - je změna). Vzdor vraždám nejde o detektivku, zjištění vraha je spíš vedlejším motivem knihy. A musím pochválit grafickou podobu knihy - obálka na první pohled zaujme a podobné je to s vnitřním členěním kapitol. Jen korektury to chtělo pečlivější.
Za mne - přešlap. Nejsem cílová skupina, ale tu a tam si ráda přečtu dobrodružnou literaturu pro mládež, zajímá mě třicetiletá válka i cestování časem a Gradě, která vydává skvělé dětské historické knihy Veroniky Válkové, jsem dost důvěřovala, ale tentokrát asi neměla při výběru titulu k vydání svůj den. Příběh bez jakéhokoliv úvodu předpokládá, že dětský čtenář už o obléhání Prahy Švédy slyšel, ale přitom je text napsaný jak pro druhou třídu, stylistika na úrovni neodredigované prvotiny, mraky logických mezer v ději, po cestě se nabalující stále nové a čím dál míň věrohodné postavy včetně všemožných naprosto bezbranných potentátů (prezidentka, švédský premiér). A hlavně, i fantastika by měla držet pohromadě, být uvěřitelná. Předkládanému příběhu by snad neuvěřil ani předškolák, a navíc docela chybí napětí. Koplův Jezdec z Apokalypsy na obálce je to nejlepší z celé knihy. Přemýšlela jsem, jestli dát dvě hvězdičky za snahu. Ale ne, nedám. Prostě to bylo pro mne moc velké zklamání.
Celkem čtivá historická skoro pohádka, i když přiznávám, že mne nevtáhla tak bezezbytku jako mnoho ostatních komentátorů. Nicméně i tak vysoce nadprůměrné čtení.
Za mne překvapivě zatím nejčtivější díl, celou dobu ve svižném tempu vyprávěný příběh v podstatě bez hluchých míst. Bohužel konec je trochu useknutý a zasloužil by navíc pár stránek s pořádným osvětlením a dokončením, za to bod dolů. Jinak spokojenost.
Čtivé, ale na můj vkus trochu překombinované a hodně málo zřetelnějších stop, kterých by se čtenář mohl "chytit". Rozřešení mi kvůli tomu přišlo maličko jako deus ex machina. Možná jsem nečetla dost pozorně.
Docela zajímavý příběh, slušně odvyprávěný, s atmosférou a naštěstí nikoliv výhradně romantický - ale co měl znamenat ten divný dvojjaký konec?
První polovina knihy poněkud rozvláčná (skoro bych řekla rozslizlá) s množstvím drobných a v podstatě zbytečných epizod, bez pořádné zápletky. Druhá polovina to zachraňuje a zvrat na konci jsem opravdu nečekala. Celkově jako kniha průměr, v sérii rovněž.
Není to špatné čtení, na tak starou knihu vyprávěné ve svižném tempu (první kniha podle mne lepší než druhá), ale mám neblahé podezření, že ve věku mé dcery by se mi kniha líbila víc. No, co člověk v deseti prošvihne, už pak těžko dohání :-)
Kniha mi připadala spíš jako sonda do římské společnosti v období mezi druhou a třetí punskou válkou a podrobná (a bohužel také místy se opakující) charakteristika hlavního hrdiny, vykořeněného člověka, který je v podstatě všude cizincem. Děje mnoho není, zvlášť když to srovnám s Není římského lidu nebo Spartakem. Autorka používá velmi bohatý a obrazný jazyk, má košatý a pomalý styl, který každému nemusí sednout, nicméně za přečtení kniha stojí.
Dojmy, mikropříběhy, zachycení atmosféry - "duše" - krajiny. Šmíd píše tuto knihu podobně jako komentář k filmovému cestovatelskému dokumentu, a ta vizuální stránka mi, navzdory všem fotografiím v knížce, trochu chyběla. Čte se příjemně, ale skoro nic si z toho nepamatuju (právě krom atmosféry).
Kniha přečtená za dopoledne - a byla jsem z ní pěkně naměkko (mám dceru ve věku Hany v době, kdy byla poslána do Terezína). Styl je poměrně jednoduchý a právě svou jednoduchostí působivý, vhodný pro starší děti, líbilo se mi, jak propojuje současný příběh pátrání po osudu majitelky kufříku s jejím vlastním.
Jednoduché příběhy s jednoduchými detektivními zápletkami (což není v tomto případě kritika). Seriál jsem neviděla, takže porovnávat nemůžu.
Napsáno docela slušně - román má v podstatě dvě části propojené postavou hlavního hrdiny, v každé z nich vystupují odlišné vedlejší postavy. První, delší se odehrává na moři, druhá v Paříži a Francii obecně. Ovšem asi stárnu, ale Jean Conti je na mne až moc velký Mirek Dušín, než aby byl uvěřitelný. Napětí v knize moc nefunguje kvůli všudypřítomnému náboženskému faktoru - jak máme věřit, že postavám reálně hrozí nebezpečí, když jim stačí modlit se, věřit a Bůh jim pomůže? Jsem ta poslední, kdo by neuznával, že k 17. století náboženství patří, ale čeho je moc... Chvílemi mi kniha připadala spíš jako náboženská agitka než dobrodružný román, a navíc velmi nevyrovnaná - hugenoti jsou věrní, čestní a spravedliví, katolíci zrádci, modloslužebníci a netolerantní intrikáni. Takže smíšené pocity.
Jedna z oblíbených metod A. Christie - vymyslí pořádně složitou scénu zločinu, celou dobu navádí čtenáře jedním směrem, a pak práskne úplně jinam. Konec celkem absurdní, byť část rodinných vztahů šlo v průběhu odhalit.
Docela zajímavý thriller zasazený do poloviny 19. století. Protože jsem předtím četla Janu Eyrovou, pobavilo mě, jak autorka a překládající strefili styl Charlotte Bronteové i podobnou atmosféru, jako má ve svých knihách (teď myslím společenské klima, předsudky apod., ne dějové schéma).
Knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy trochu s obavami, zda ji dokážu přelouskat. V tomhle ohledu jsem byla příjemně překvapená - tempo děje je sice pomalé, ale styl čtivý (na rozdíl od mnoha českých románů z 19. století). Postavy v rámci žánru ovšem tu a tam jednají proti veškeré logice a opravdu nechápu, co Jana měla na panu Rochesterovi - mně tedy zrovna nepřipadá jako "charakter" (pravda, není mi osmnáct jako hrdince). A setkání v domě Na blatech už je trochu moc velká náhoda, než aby působilo realisticky. Jinak ale mám z knihy dobrý dojem. Bohužel vydání z roku 1998, které jsem měla půjčené, se přímo hemží překlepy, doporučuji ke čtení zvolit raději jiné.
Když se oprostím od sentimentu plynoucího z prosté skutečnosti, že jde o Pratchettovu poslední knihu, musím objektivně napsat, že Pastýřská koruna není žádná sláva. Je tu příliš mnoho postav a příliš mnoho motivů nerozvinutých, zatímco jiné naopak působí neseškrtaně, řečí jako vody a většinou bez humoru, na který je člověk u této série zvyklý, zápletka minimální. Do nejlepších Zeměploch má míle a míle daleko a i jako spotřební fantasy pro mládež je to spíš průměr.
Detektivka/thriller ze stalinského Ruska není špatné čtení, má atmosféru i napětí, byť počínání některých postav (hlavně "padouchů") mi chvílemi nedávalo smysl. Nicméně v nabízejícím se srovnání s Dítětem č. 44 (odehrávajícím se cca o patnáct let později) nad Alexejem Koroljovem jednoznačně vítězí Lev Děmidov.
Asi jsem musela číst něco jiného než předchozí komentátoři, protože nějak nemůžu přijít na to, co by se mi na knize líbilo. Příběh nemá hlavu ani patu, je plný zbytečných a zdlouhavých odboček, napsaný rozvláčně a neuvěřitelně nudně. (Každý začátečník ví, že pokud v textu na začátku visí na zdi puška, musí se z ní před koncem vystřelit. Tady je to hotová zbrojnice - a nic.) Postavy jsou nesympatické, z velké části nadbytečné a všechny se chovají jako blázni. Vylepšeno o logické chyby, věcná přehlédnutí (záměna června s červencem a různých podobných detailů) a bídný pravopis (několikrát dokonce i vadná shoda přísudku s podmětem, prakticky 100% špatně užívané ji/jí).
Kdybych knihu nepotřebovala do knižní výzvy, dávno před koncem bych ji odložila nebo spíš odhodila. Takhle jsem se tím horko těžko prolouskala, ale nikdy více.
Autor si drží v celku stálou úroveň, i když spiknutí v tomto díle je možná poněkud překombinované. Hrdinům jde jako obvykle o život, pěkně je popsané prostředí, a to jak místní život a zvyky, tak příroda, napsáno a přeloženo je hladce a čtivě. Možná jenom sedmiletý synek hlavní hrdinky je poněkud přechytralý, když to srovnám s normálními dětmi. Zábavná a vcelku nenáročná oddechovka.