Galadwen
komentáře u knih
Hrabě Monte Cristo (komplet, třísvazkové vydání)
Alexandre Dumas, st.
Nemůžu jinak, než pět hvězdiček. Už dlouho se mi nestalo, abych se takhle těšila, že budu mít chvíli času a přečtu další kousek. Naprosto po zásluze nesmrtelná klasika, z níž by se dnešní autoři mohli učit - výstavba zápletky, psychologie postav, všechno propracované a ohromně mi to sedělo.
Někdo z komentátorů tu píše, že ho nebavila prostřední část, kde se hlavně chodí po návštěvách a intrikuje, ale mě právě tohle asi oslovilo nejvíc - ty chvíle, kdy Monte Cristo hodnotí a odhaduje své protivníky a jejich povahy, bezchybně najde jejich slabiny a probudí v nich temnou stránkku, která už je přítomná. A zároveň se při tom představuje život pařížské smetánky, což mi přišlo ohromně zajímavé.
Chvílemi mi až běhal mráz po zádech, protože Dantesovo jednání je často hodně za hranicí etiky - to, jak ohavně zneužije přátelství důvěřivého Alberta, nebo okamžik, kdy k němu přijde vyděšený Morrel s tím, jaké strašné věci se dějí u Villefortových, a Dantes prohodí jenom něco ve způsob: co je nám po nich, dobře jim tak, to jsou opravdu drsné momenty, kdy už s hlavním hrdinou asi člověk nemůže souznít. Ale v následujícím okamžiku, často hned v další scéně, se projeví jeho lidskost. Vlastně ani žádný z antagonistů není úplně černobílý, což je také přednost románu. Po pravdě, právě Villeforta, jakkoliv je to lump, mi bylo nakonec líto.
Protože jsem knihu nečetla ve věku, kdy člověk obvykle hltá dobrodružné romány, pustila jsem se do toho až v dospělosti a vůbec toho nelituji. Myslím, že v patnácti šestnácti letech by se mi líbila míň než dnes.
Bez vlaštovek
Petra Vančurová
Knížku jsem si koupila ještě před všemi recenzemi zcela naslepo jen na základě anotace a poetického názvu, který mě na první pohled zaujal, a v žádném případě nelituji. Příběh mě chytil, přečetla jsem ho v podstatě na jeden zátah, detektivní zápletka mi přišla promyšlená (podezřívala jsem někoho jiného, byť k vrahovi směřovalo dost vodítek) a atmosféra docela věrohodná (nejsem tedy odborník na Prahu 19. století, ale netrkly mě v podstatě žádné do očí bijící nesrovnalosti, což se mi někdy v historických detektivkách stává).
Jediné, co bych vytkla, je větší množství postav, v nichž se mi zezačátku trochu hůř orientovalo. A škoda, že se pro německy smýšlející osoby (vyjma jedné) neužívá německých variant křestních jmen. Redakčně chtělo text ještě maličko dočistit, všimla jsem si některých stylistických chyb, ale myslím, že do budoucna má tato začínající autorka velký potenciál.
Frankenstein čili moderní Prometheus
Mary Wollstonecraft Shelley
(SPOILER) Román, ačkoliv dvě stě let starý, mi stylem docela sedl. Nevím, jestli v době vzniku působil hororově nebo strašidelně, mně připadal spíš jako temné psychologické drama nebo thriller, vyjádřeno dnešními pojmy. Mary Shelley nadhazuje velmi nadčasové etické problémy - má stvořitel povinnost ke stvořenému? Je zodpovědný za jeho činy? Lze zavrhnout bytost jen pro její nepřirozený, odpudivý zevnějšek? Z knihy mi totiž plyne, že Frankensteinovým největším prohřeškem není samotné neuvážené vytvoření a oživení mostra, ale skutečnost, že se od něj odvrátil a ponechal ho napospas osudu. Vždyť Stvoření začne páchat zlo až poté, co nenajde mezi lidmi přijetí a lásku - do té doby tíhne spíš k dobru.
Samozřejmě podobně jako v jiných románech této doby, od Mladého Werthera po Bídníky a Monte Crista, se hlavní hrdina docela často chová jako idiot a ohrožuje tím své okolí. Ale s tím už se člověk musí smířit, když se do podobných knih pouští. Zajímavé také je, že ačkoliv autorkou je žena, i její hrdinky, ať už jde o Elisabeth, Justinu nebo Victorovu matku, jsou v ději příběhu zcela pasivní a hybateli jsou výhradně mužští hrdinové. I to je poplatné době vzniku.
Kufr paní Sinclairové
Louise Walters
Knihu jsem si půjčila jen na základě obálky a anotace a bohužel jsem jí na chuť nepřišla. Připadala mi dost nudná a bez jiskry v obou dějových liniích a ani jedna z hlavních hrdinek mi nebyla moc sympatická. Trochu jsem se začetla až ke konci.
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Docela příjemné, i když trochu pomalé čtení, pokud člověk chce nasávat atmosféru starých časů a naivních retro vztahů. Rozum a cit se mi líbil výrazně víc, hlavní hrdinka tam má větší nadhled a ironičtější komentáře, takže i celá kniha mi připadala vtipnější.
Cosette
Laura Kalpakian
Příběh se mi v podstatě líbil (i když by tedy mohl být místy trochu kratší) a byly v něm i dost silné scény. Nicméně trpí nemocí mnoha fanfikcí, a sice, že převzaté postavy mají podle mne dost jiný charakter než v původním díle. Nedovedu si třeba představit, že by Marius Pontmercy, který na mě v Bídnících ze všeho nejvíc působí dojmem nepraktického a nevděčného snoba, dvacet let vedl radikální opoziční noviny, bojoval za svobodu tisku a nechal se kvůli tomu zavírat do vězení (promiňte, pane Hugo, ale to, že si po barikádě ani nevzpomněl na mrtvé kamarády a neohradil se dokonce ani po ohavné poznámce pana Gillenormanda o Courfeyracovi, i když jinak se s ním hádal o každou hloupost, byla vážně poslední kapka - hlavně že měl Cosettu). V takové roli si dovedu z Přátel ABC představit kdekoho, ale zrovna Maria absolutně ne.
Typy postav také navazují na Huga - místo Gavroche Špaček, místo Thénardiera Azelma, místo Javerta Clerons atd.
Chválím pokus zasadit knihu napevno do dobových reálií, jako to činí i Hugo, experimenty s formou (vložené dopisy, vzpomínky) a práci s historickými postavami, byť si nejsem docela jistá, jak moc se autorka skutečně drží reálií a nakolik popustila uzdu fantazii. Co mě třeba udeřilo do očí, je, že si nevšimla amnestie rebelů z roku 1832, na kterou šel ven z vězení třeba Charles Jeanne, velitel barikády u Saint-Merry (1837), takže není pravděpobné, že by si třeba Pajol odseděl celý trest.
Co se mi nelíbilo, je místy zbytečná vulgarita, již může mít na svědomí i zjevně nedotažený překlad (i jinak v něm zůstalo poměrně hodně stylistických nedostatků a překlepů). Anotace na zadní straně knihy moc neodpovídá obsahu, podle ní jsem si představovalo něco úplně jiného.
Život mezi listinami a knihami (a přitom stále mezi mladými lidmi)
Ivan Hlaváček
Četla jsem na několik etap celý rok, což vypovídá o tom, že pro mne nebylo tak snadné se textem prodrat (naopak starší kolegyně si pochvalovala, jak se jí to četlo dobře, ale nevím, jestli knihu "dala" komplet, nebo jen kusy, které ji zajímaly).
Asi nejpozoruhodnější na této autobiografii je její velká autentičnost - profesor Hlaváček totiž píše stejně jako přednáší, tj. stylem asociací, odboček, odboček z odboček a různých myšlenkových odskoků, které mě na přednáškách uváděly v zoufalství. Absolutně obdivuhodná je jeho fenomenální paměť a široký společenský život, což jsou vlastnosti, které mne zcela míjejí a mohu jen závidět.
Kniha je opravdu plná informací týkajících se lidí z oboru archivnictví a medievistiky působících zhruba od konce 2. světové války v oblasti střední Evropy, ale alespoň podle mne není snadné se v ní orientovat a informace udržet v hlavě.
Baron Trenck: Až na hranici pekel
František Niedl
Podle mne velmi průměrný životopisný román bez jiskry a napětí. Nikdy bych nevěřila, že pan Niedl napíše něco tak nudného. Vůbec mi to nesedlo, i když barokní období mám ráda a Trenck jako antihrdina má velký potenciál. Navíc redakční práce je odbytá, v textu mnoho chyb, a to nejen stylistických a překlepů, ale i věcných - hned v první kapitole se třeba tvrdí, že byl Karel VI. synem Josefa I., což fakt nebyl. Mění se i jméno Trenckovy manželky z Josefiny na Julii.
Krátce shrnuto: Raději se vrátím k rytířům z Vřesova.
Prekliata kniha
Juraj Červenák
Docela souhlasím s částí komentářů zde - kniha se opět pěkně čte, ale proti předchozím dílům, přinejmenším některým, mi detektivní zápletka připadala méně nápaditá a vedlejší (nové) postavy méně zajímavé. Naopak hodně se mi líbila atmosféra napětí mezi protestantskými měšťany Košic a jejich vojenskou správou a obecně - jako vždy - dobře zvládnuté historické reálie.
Vraždy v klášteře
E. M. Powell
Druhá kniha série se opět čte velmi dobře, ve srovnání s první je však podle mne trochu slabší, hlavně co se týče motivu pachatele a příliš dlouhých vysvětlovacích pasáží na konci. V klášteře se, jak jinak, vraždy musejí točit kolem knihy, což po Jménu růže nepřekvapí, a mrtvých je podobně jako v předchozím díle požehnaně.
Překlad by potřeboval ještě jednu revizi, obsahuje na můj vkus až moc stylistických nedostatků. Barlingovo temné tajemství odhaleno, předpokládám, že bude následovat i Stantonovo, takže sérii určitě neopouštím.
Klekánice
Tereza Bartošová
Útlá kniha, jeden z nejohavnějších myslitelných zločinů vůbec. Čte se dobře, byť občas z textu vyčnívají neodchytané pravopisné a stylistické chyby, pátrání je dostatečně napínavé a má atmosféru. Nicméně závěr mě trochu zklamal, připadalo mi, že jsem - podobně jako policie - neměla všechny informace, abych mohla dát dohromady logické řešení. Není divu, že to nejsou detektivové, kdo odhalí vraha.
Králova spravedlnost
E. M. Powell
Historická detektivka, na kterou jsem narazila úplně náhodou a velmi mile překvapila. Chvíli to tedy vypadalo na vyvraždění celé vesnice dřív, než bude pachatel chycen... ale vyšetřovatelům to nevyčítám, taky jsem se nechala svést na falešnou stopu. Dobré, určitě budu v sérii pokračovat.
Tajemství modrého skarabea
Rebecca Michéle
Docela čtivé dobrodružství, které ale podle mne nemá v podstatě nic "navíc", čím by se odlišovalo od jiných podobných knížek. Snad jen to, že hlavní hrdinka se jmenuje Cleo jako náš pes :-).
Je to prostě taková spotřební, odpočinková knížka s přitažlivým prostředím archeologických výzkumů v Egyptě 20. let. Co se týče překladu, ten opravdu potřeboval ještě jednu revizi, protože je poměrně dost plný do očí bijících anglicismů (čerstvé šaty místo čisté apod.) nebo zjevných nesmyslů (na konci se třeba hrdinka obává, zda se v nebezpečné situaci dříve udusí nebo zemře udušením).
Odvaha
Markéta Lukášková
Zase budu hodnotit jinak než většina, ale co se dá dělat. Kniha byla pro mne vzhledem k hodnocení tady velké zklamání, v první půlce jsem dokonce uvažovala, že ji nechám nedoposlouchanou.
Nápad se dvěma dějovými linkami ano/ne je prima, tím ovšem klady mého hodnocení končí. Děj je velmi banální a klouže po povrchu doby, bez opravdového ponoření se do atmosféry a událostí. Nejsem žádná odbornice na 50. léta, ale už to, co vím, stačilo, abych každou chvíli škobrtla o menší či větší nesrovnalosti, od drobností, kde jsem si říkala, že tohle přece může mít nějaké racionální vysvětlení, byť nepřišlo ("velké stranické zvíře" Karel byl za války v Anglii, jeho matka zřejmě je bílá porevoluční emigrantka a nikomu to nevadí? Ada s matkou byly vězněné v Ravensbrücku, byť "běžná" cesta pro židy směřovala po linii Terezín-Osvětim - proč?) až po fakt velké podivnosti (autorka zjevně neví, co je JZD, a plete si ho s pracovním táborem). Spousta motivů nakousnutých a opuštěných (třeba téma měnové reformy je nahozené bez dopadů, ani pracovní postih hrdinky v druhé dějové lince vlastně nemá žádné vyústění), naopak některé informace se (i v rámci jedné dějové linky) opakují.
Ale co mi přišlo nejhorší, jsou postavy. Hlavní hrdinka se často chová doslova nepříčetně. Hned zezačátku třeba: Mám problém s tím, že jsem byla na mejdanu s divnými lidmi, po kterých jde policie? Nevadí, vyrazím s těmi samými znovu a budu trochu provokovat! Nebo její nelogické upnutí se na smrt Karlovy první ženy... O nesmírně neopatrném chování nemluvě (Ada si vůbec nedává pozor na pusu před kýmkoliv - třeba oslavování Stalinovy smrti, narážky na to, jaké svině jsou komunisti, v podstatě před kýmkoliv a kdykoliv... To by si člověk netroufl veřejně ani za normalizace, pokud by si nechtěl vykoledovat problémy, natož pak v 50. letech, kdy k obavám bylo důvodů mnohem víc a komunisté navíc mnohem uvědomělejší a opravdu své věci věřili). Jako by se do minulosti propadla současná puberťačka. Téhle holce že je čtyřiadvacet let a prošla zkušeností koncentračního tábora? Absolutně nevěřím. V menší míře to platí i pro ostatní (Karel tahá Adinu složku v aktovce kolik let/měsíců proč - aby na ni mohla "náhodou" natrefit?). Kniha má i proto atmosféru jednoduché youngadultovky.
Doufala jsem, že dojde k nějakému zajímavému zvratu v jedné nebo druhé lince, něco bylo i naznačeno (Karel chodící domů pozdě a unavený - fakt jsem čekala, že se třeba dostal ve straně do problémů a skončí k šoku mladé manželky v base) - a nic!
Zkrátka do temné a věrohodné atmosféry Honzlové, Skřivánků na niti nebo z memoárové literatury Doznání Artura Londona má tahle kniha na míle daleko.
Mrtvá a živá
Daphne du Maurier
Jedna z mála knih, u nichž jsem dřív viděla film (konkrétně poměrně novou adaptaci na Netflixu) než četla předlohu. A zároveň, obávám se, kniha, kde filmovému zpracování dávám přednost. Celé dvě třetiny, zhruba do maškarního plesu, mi v románu totiž připadaly opravdu hodně rozvleklé (neuvědomila jsem si při čtení původně, že jde o text z roku 1938). A postavy mi lezly na nervy - mladá novomanželka se nechová jako dospělá žena, ale jako naivní dvanácti- třináctiletá žába, Maxim většinu problémů vytváří nedostatečnou komunikací, zrovna jako tomu je u všech zoufalců v internetových poradnách.
Kniha mi přišla dost inspirovaná Jane Eyrovou; třebaže zasazené ve zcela jiné době, mají opravdu hodně společných rysů - mladá žena bez majetku, bohatý muž, o hodně starší než ona, který si nese tajemství z minulosti týkající se prvního manželství, staré venkovské sídlo, závěrečná katastrofa, podobná atmosféra.
Ale neříkám, že je to celkově špatné čtení, poslední třetina mi připadala hodně zajímavá a dobře vygradovaná. Z postav se mi líbil nejvíc sympaťák Frank Crawley a temná paní Danversová, každý jinak. Jenom to morální poselství je nějaké sporné.
Tajemství sídla Craven Manor
Darcy Coates
Duchařská pohádka, podle mne ne moc strašidelná. Hlavní hrdina je takový hodný, ne moc chytrý a zato dost flegmatický ňouma, nechybí oblíbené rekvizity autorky - zpustlý dům na samotě, hrdina, který si nemůže moc vybírat, dávné tajemství, předzávěrečná katastrofa, během níž bubáci pěkně rozbalí svůj arzenál, následovaná třebas i nelogicky šťastným koncem. Popravdě, uvažovala jsem, že dám jen dvě hvězdy, napsané je to sice čtivě a zábavně, ale nelogičností je v textu mraky. Ale co už, dávám tři. Knihu jsem si vybrala pro odreagování po dost temném čtení o holocaustu, chtěla jsem něco přímočarého, zábavného a ideálně aby se u toho nemuselo přemýšlet (což je tady vlastně spíš nežádoucí), a tyto požadavky Craven Manor splňuje.
Nepatrná ztráta osamělosti
Eli Beneš
Drsná a podle mě naprosto věrohodná kniha, která si Magnesii Literu absolutně zaslouží. Ačkoliv jsem celkem otrlá a obvykle se mi to nestává, na pár místech jsem měla slzy v očích. Čtenář samozřejmě ví, jak to asi bude, ale stejně jako hlavní hrdina dlouho doufá a doufá, že se Petr přece jen ještě shledá s někým ze své rodiny, nebo, později, že se alespoň znovu uvidí s Ilse, překoná své trauma a najde nějaký nový smysl existence. Text dobře zpracovává témata ztráty, osamělosti a bezvýchodnosti situace, do které se přeživší holocaustu v nových poválečných poměrech mohli dostat.
Navíc zajímavé grafické zpracování románu. Doporučuji.
Rytíři z Vřesova
František Niedl
Jednoduchá rytírna pro kluky, na které je dost vidět, že jde o expozici delší série. Čte se dobře, na vysokou literaturu si nehraje a jako oddechovka mě to bavilo.
Sherlock Holmes & Případ dobře vychlazené pomsty
Petr Macek
Audiokniha na youtube autora. Příběh dobře odsýpal, nicméně na několika místech se mi zdál poněkud nesoudržný. Hlavně mi unikla veškerá vodítka, která snad v první části měla vést k hlavnímu antagonistovi, takže mě Holmes poněkud překvapil. Závěrečný souboj na skotském hradě je, s přihlédnutím k lehce seniorskému věku obou hlavních hrdinů, poněkud neuvěřitelný. Bavilo mě zakomponování skutečných problémů i postav té doby do děje, třebaže jen okrajové (radikální ženské hnutí, Tankosič). Celkově průměr, načteno moc hezky.
Vynález zkázy
Jules Verne
Tohle je snad ta nejnudnější verneovka, kterou jsem kdy četla - nebo už jsem na to moc stará. Vernea jsem měla ráda jako náctiletá, teď po letech jsem zkusila audio Vynálezu zkázy, který jsem tehdy v ruce neměla, a jsem fakt zklamaná. Rozvleklá nastavovaná kaše, která by příběhově stačila tak na večerníčka, všechny informace desetkrát, dvacetkrát, padesátkrát pořád dokola. Na slovní obrat, kdy se vypravěč strachuje, aby se někdo nedozvěděl, že není hlídač, ale inženýr Simon Hart, jsem chytila alergii už v první půli knihy, popis ostrova se opakuje několikrát úplně stejnými frázemi apod. Je vidět, že autor byl placený od slova.
Sentimentální nejsem, takže jedna hvězda za děsivý vynález a jedna za načtení audioknihy. Víc opravdu dát nemůžu.