Galadwen komentáře u knih
Třetí kniha od Tudor, a myslím, že nadlouho stačilo. Přijde mi, že její příběhy jsou jako přes kopírák - pokaždé stejné nebo podobné schéma. U této mne navíc dost štval hlavní hrdina, nesympatický opilec a ztracená existence. Konec a konfrontace u Jámy byly vyloženě divné (a vůbec celá postava Glorie nedává smysl). Navíc jsem čekala trochu lepší vysvětlení toho, co se vlastně v městečku a kolem Jámy děje (Annie, Ben...) a proč.
Bavilo mne víc než Kříďák, míň než Upálené, což může být dáno i volbou postav a jejich problémů, protože, jak už jsem napsala, všechny tři knihy jsou si hodně podobné (návrat trochu divné postavy do místa, kde strávila dětství, to dětství bylo problematické, nedořešený problém z něj přetrval, objevují se nedovysvětlené prvky nadpřirozena...).
Hezky napsané, ale děj mne vlastně moc nebavil - prostě takové vyprávění ze života jedné rodiny od 40. let 20. století po začátek nového milenia, příběh, jaký by se vlastně mohl stát v té době komukoliv. Tomu odpovídá forma vyprávění - ne zcela chronologický způsob řazení událostí typický pro tuto autorku, relativně málo dialogů, na pozadí všeho lehká bezútěšnost, relativizování hodnot i maličko otevřený konec.
Můj druhý pokus s touto plodnou českou autorkou, od níž jsem ještě nečetla žádný historický román, a bohužel jsem rozčarovaná a otrávená. Vysvětlím proč.
Zaprvé, text (NE detektivka, ač mrtvých je požehnaně) se vleče vpřed klopotně, bez napětí, se spoustou vycpávek, prokousávala jsem se jím ze všech sil. Příběh se táhne jako žvýkačka: postavy jezdí od místa k místu a krom pár stran se nic neděje. K pachateli, který stojí za útoky na Elišku Rejčku, nevedou absolutně žádné indicie - jak Adam přišel na to, že jde o někoho z dávné minulosti královny vdovy, je mi záhadou. Napínavé nejsou ani scény, kde by to člověk čekal: přepadení, vražedný útok na královnu, zúčtování s ukecaným padouchem apod. - vše se odbude úplně neakčně, pár slovy.
Zadruhé: Autoři, kteří se nechtějí držet alespoň základních historických faktů, a přitom chtějí psát o rytířích a středověku, by měli přesedlat na fantastiku. Tohle bylo z hlediska skutečné historie zoufalé. Že kdejaký jouda z hospody umí číst a psát, všichni si tedy dělají poznámky a neustále posílají dopisy, a k tomu v každém hradě / domě lze přijmout návštěvu v knihovně (začátkem 14. století!), je jedna věc a paní Whitton v tomto hříchu není rozhodně sama. Ale nefunguje ani chronologie odvoditelná jenom logikou, bez sebemenší znalosti dějepisu nad osnovy šesté třídy nebo schopnosti užívat google. Jindřich Korutanský byl českým králem v letech 1307-1310, to asi nikdo nezpochybní. Děj knihy nemůže být tedy zasazen do doby pozdější. Václav III. byl zavražděn ve věku necelých 17 let v srpnu 1306. Jak je tedy možné, že má cca o tři roky později dospívající nemanželskou dceru - zplodil ji v mateřské školce? Jindřichovi z Lipé je dle vlastních slov autorky zhruba o deset let více než Elišce Rejčce, tedy 30-32. Rovněž má však dospělé či zcela dospěle se chovající děti (nejen jedno, což bych ještě byla ochotna připustit). Markéta Braniborská, vdova po Přemyslovi Velkopolském, ovdověla roku 1296 a podruhé se provdala roku 1302. Přesto je její mladší syn z tohoto druhého manželství již mladým mužem. Jak??? O nesouladu v datu úmrtí reálné postavy přinejmenším o 5-6 let (znovu připouštím, že si nejsem jista, do kterého roku přesně je příběh v tomto okamžiku situován), jak už tu někdo zmiňoval, ani nemluvím.
Až zpětně mě napadá - když se vlastně Jindřich z Lipé a Rejčka chystají stěhovat z Hradce do Brna (což se stalo po roce 1318) a provdat malou Anežku Přemyslovnu (to proběhlo 1316), nezapomněl se prostě Korutanec na českém trůně o pět let déle a není rok 1315? V takovém paralelním vesmíru by věk všech postav hned lépe seděl a i to problematické úmrtí by bylo přesně :-).
Prostě spokojena jsem vůbec nebyla a nemám v úmyslu sahat po prvním dílu (který jsem přeskočila, protože v knihovně byl vypůjčený - zápletky obou zjevně krom postav nenavazují), ani po třetím.
Podobně jako u Posledního haltýře, který jsem četla už velmi dávno, mám rozpolcené pocity. Na jednu stranu je námět knihy velmi zajímavý a autor o tématu zjevně hodně ví, na druhou stranu byl pro mne způsob, jak je kniha napsaná, dost nestravitelný - postav, vesměs bez hlubšího charakteru, jako na orloji (včetně párřádkových návratů některých osob z předchozích dílů), informace se hodně opakují, střídá se vypravování v přítomném a minulém čase, do atmosféry jsem se nemohla vcítit. Zkrátka se mi kniha nečetla moc dobře. Kdyby šlo dát 50%, hodnotila bych tak. Takto dávám ***, ale opravdu spíš za autorovy znalosti a nadšení do tématu, než že bych si čtení užila.
Po deseti stránkách jsem pochopila, že tato kniha není pro mne, po sedmdesáti, že do konce to prostě nevydržím. Vidím, že své čtenáře si našla, ale já příště dám na instinkt - obálka a podtitul varují předem - a v knihovně se zdaleka vyhnu všemu, co zavání židovskou mystikou, babou Jagou, slepičími ženami, požíračem stínů a podobnými nesmysly. Není to ani historický román, ani detektivka, dokonce ani fantasy, která by mne oslovila. Nedočteno, ztráta času.
Proti Žirafím slzám, které jsem četla v minulosti (i když je to druhý díl v sérii), mne první díl tolik nezaujal, možná už se pro mne kouzlo Afriky a úplně odlišné mentality tamních obyvatel zachycené v těchto knihách vyčerpalo. Vůbec nejde o detektivku, spíš o sled příhod dokreslujících život v Botswaně 90. let. Psáno jednoduchým, skoro až primitivním jazykem, takže se dost rychle čte. Krásná je obálka, naopak redakční práce za moc nestojí, text je plný překlepů.
Jarošova sólovka s poměrně akční a přímočarou detektivní linkou (brzy jsem pojala podezření, kdo je pachatelem vraždy, a tentokrát jsem trefila). Skoro větší roli než pátrání po vrahovi hraje důkladně popsané prostředí, věrohodná atmosféra počátku 17. století i dobrodružná zápletka kolem obchodníků s otroky. Jsem spokojená.
Škoda že jsem se ke knize nedostala před třiceti lety, kdy jsem ve velkém hltala fantastiku. Teď cením a vysoko hodnotím krásný jazyk, skvěle vystižený "legendický" styl vyprávění i drsnost a propracovanost světa, ale srdce se příběhy družiníků nedotkly tolik, jak by na mě asi zapůsobily kdysi. Rozhodně však stojí za přečtení.
Pěkně napsaná kniha - v knihovně sice byla v detektivkách, ale jde spíše o společenský román s tajemstvím sahajícím do historie a jedním náhlým úmrtím. Napětí buduje autorka postupně, vyústění mi připadalo uvěřitelné. Líbilo se mi, že vesnice v předhůří Šumavy je sice svérázná a plná neviditelných temných proudů ve vztazích mezi usedlíky, ale přitom svým způsobem místo, kam se člověk vrací vlastně rád (na rozdíl třeba od alternativní verze Šumavy - hnusné a odpudivé - v Pramenech Vltavy jiné současné české autorky).
(SPOILER) Mám docela ráda knihy psané ve dvou časových rovinách, pokud jsou vzájemně propojené a nějakým významným způsobem se - ideálně na konci a s dobrou pointou - protnou, naopak se trochu děsím, když je kniha vyprávěna v první osobě víc než jednou postavou - často si tím autor na sebe uplete bič. Zde je oboje.
Propojení obou dějových linií nevyšlo úplně špatně, ale ani skvěle - příběh Carolinina pátrání mi přišel dost na sílu a plný nepravděpodobných náhod: na jedno setkání si získá kamarádku, která jí extrémním způsobem pomáhá s výzkumem (ne, tohle zaměstnankyně knihoven a archivů opravdu nedělají pro každého, kdo se naskytne), dvě stě let starou apatyku uprostřed Londýna najde nedotknutou atd. A ve vztahu se chová jako úplná blbka. To mi její linii celkem kazilo.
V části z 18. století mi extrémně nepravděpodobná připadá postava Elizy, která se chová přinejmenším jako čtrnácti- či patnáctiletá, ale má jí být teprve dvanáct. Text navíc naznačuje, že se téměř okamžitě po skončení svého příběhu vrhne do vztahu. Ve dvanácti. Pokud v Anglii té doby nepanovaly naprosto odlišné poměry od našich krajin, pokládám to za nemožné a ani na minutu tomu nevěřím. A nelogické mi přišlo i chování Nelly a jejích zákaznic - proč si proboha zapisováním jejich jmen na sebe i na ně vytváří důkazní materiál? Takových detailů obsahuje linka z 18. století mnoho a nadto se vůbec nikdo nepozastaví nad tím, jak nemorálně se všichni zúčastnění chovají. Jako by bylo v pořádku trávit nevěrníky a ani se nad tím nezamyslet, nemít z toho špatné svědomí a bát se nanejvýš odhalení nebo porušení zaběhnutých principů.
Také bych čekala stylistické rozdíly mezi vyprávěním velmi mladé dívky a zkušené postarší ženy z 18. století i podváděné manželky ze současnosti, ale přijde mi, že všechny tři uvažují i hovoří tak nějak podobně. A naposledy - což se týká překladu - nechápu český název. Apatykářka přece nezmizela, lépe by tedy fungoval název vztahující se k apatyce (v angličtině je to stejné).
Nicméně přes výhrady přiznávám knize i mnohé kvality: děj celkem šlape a text se dobře čte, byť místy nebylo na škodu víc krátit opakující se pasáže. Zajímavé jsou informace o jedech, bylinkářství a fungování Nelliny ilegální živnosti. Na prvotinu tedy kniha není špatná. A jak bylo zmíněno, má opravdu pěknou a lákavou obálku.
Ani nenadchlo, ani neotrávilo. Hlavní postavy a prostředí jsou trochu jako z Jane Austenové, což je docela milé, Beatricino slídění mě bavilo, i když samotná detektivní zápletka a zejména její rozuzlení mi přišly slabé. Nicméně si myslím, že další díl zkusím, zajímá mne, jak se bude vyvíjet vztah dvou hlavních hrdinů.
Moje první kniha od autorky a velmi dobrá! Překvapilo mne, že se odehrává v cizině, myslela jsem, že paní Klevisová píše z českého prostředí, ale to vůbec nevadilo. Zajímavá zápletka i prostředí, dobře charakterizované postavy, důmyslně umístěná vodítka k vrahovi. Určitě si přečtu další díly.
Druhé čtení po letech. Tentokrát mi začátek dal celkem zabrat, než jsem zase přivykla autorovu stylu (či překladu) a poměrně nepříjemné husté sazbě knihy. Pak už se četlo výborně.
Velmi dobře skoubené a zvládnuté vyprávění o dvou členech stejného rodu ve dvou časových rovinách, ukrytí a hledání historického pokladu se skvělou pointou a mnoha postřehy o ruské povaze. Zajímavé je, že pisatelem je Rus (dobře, Gruzínec, ale žijící v Rusku), ale obě jeho hlavní postavy jsou cizinci - německý žoldnéř hledající obživu a jeho vzdálený potomek, britský historik s ruskými kořeny. Oba si na specifika "nové" země teprve zvykají a z toho plyne i velká část jejich problémů, vzdor rozdílu tří století svým způsobem paralelních.
Velká škoda, že s překládáním Akunina do češtiny je v dnešních poměrech nepochybně navždy nebo přinejmenším nadlouho konec.
Edit: Právě jsem se dočetla, že autor už deset let žije v emigraci, v poslední době v Anglii, kde i publikuje. Tak co ho zase začít vydávat i u nás?
Nejsem nadšená ani vyloženě zklamaná, i když jsem asi čekala víc. Na počet stránek jsem knihu četla docela dlouho, místy je dost popisná a do válečné atmosféry mne nevtáhla. Ani romance mezi mladým lékařem a starší sestřičkou s tajemnou minulostí mne vlastně příliš nebavila, Luciova dlouhodobá fixace na Margarete ještě po letech na mne nepůsobí zdravě. Navíc mne docela štvaly viditelné chyby v překladu (věty nedávající smysl, divné formulace). Celkově průměr.
Povedené pokračování série - tento díl volně navazuje na první Husity, které jsem před lety četla s mladší dcerou, takže jsem sáhla i po této novince, už jen proto, abych věděla, jak to dopadlo s oblíbeným práčetem Borkem :-). Velmi se mi líbí, jak autorka zde i v jiných knihách pracuje s dějinami každodennosti, se zapojením historických osobností, událostí a dokonce i pověstí. Vřele doporučuji všem věkovým kategoriím, nejenom cílové skupině. Knihy paní Válkové nenásilně seznamují s dějinami, ukazují, že historie nejsou jen letopočty, a myslím, že mohou u dětí probudit touhu samostatně objevovat dávné příběhy. Kladem jsou i milé ilustrace Petra Kopla.
Při čtení jsem brzy zjistila, že jsem případ bohužel viděla zfilmovaný (což mi při půjčování knihy nedošlo) a tedy vím, kdo je vrah a jaký měl motiv. To mi na jednu stranu čtenářský zážitek trochu kazilo, na druhou stranu jsem mohla lépe pátrat po narážkách a drobných záchytných bodech, které autorka v textu nechává, aby měl čtenář šanci pátrat spolu s Poirotem - a obdivovat, jak šikovně jsou do vyprávění zakomponované.
Hodnotím pěti *, zápletkou, pestrými charaktery postav i rozřešením patří kniha myslím k těm nejlepším, co jsem od A.Ch. četla.
Vybrala jsem si kvůli tématice první světové války, kde je hlavní postava důstojníkem rakousko-uherské armády (ne německého vojska nebo legií, což je v literatuře častější), od autora jsem předtím znala trilogii o platnéřovi. Bez mučení přiznám, že ta se mi libila víc.
Válečné scény mi nakonec přišly takové jen načrtnuté, mají daleko do atmosféry Remarqueových, paradoxně víc se mi líbila "civilní" zápletka kolem krachujícího statku a problémové rodiny hlavního hrdiny. Ten je sám trochu divný, rozpolcený a ne úplně sympatický, což mne na něm vlastně bavilo nejvíc. Na druhou stranu, jeho "zázračné" uzdravení mi připadalo až příliš neuvěřitelné, nemyslím, že je reálné se z takového stavu v krátké době zotavit, a to bez intenzivní pomoci okolí a rehabilitace.
Nicméně i přesto jsem za čtivost uvažovala dát čtyři hvězdy - dokud to autor nezabil poslední kapitolou. Proč proboha to ukončit takhle, scénou bez logické návaznosti a pochopitelné motivace postav, působící jako z jiné knihy? Nakonec tři hvězdy, a ještě s odřenýma ušima.
Jakkoliv je námět zajímavý a kniha čtivá, přece se nemohu ubránit zklamání a dávám jen tři hvězdy.
Příběh je vyprávěn ve dvou časových liniích: v současnosti, kde se pojednává o průzkumu ve zříceninách Džbánu, při němž mladá archeoložka hledá důkazy o důvodu zániku hradu, a v roce 1310, kdy sledujeme samotné "poslední dny" stavby. To není neznámý vypravěčský koncept, sama jsem pár podobně psaných knih četla, a když se dobře využije, může být výsledkem skvělá kniha. Nebo v opačném případě katastrofa. Příběh Džbánu myslím není jedno ani druhé, pro mne zůstává v průměru.
Silnou devizou autora přitom je "technická" stránka příběhu - uvěřitelné detaily z archeologického výzkumu i ústavu, kde mladá žena pracuje, ve středověké lince podrobnosti obléhání, obrany i pádu hradu. Autor si nastudoval množství informací jak z oboru archeologie, tak z dějin vojenství, a obratně je využívá. To mě bavilo a těšilo.
Co se mi líbilo méně, je nedostatek příběhu v lince ze současnosti - kromě těch "technických" věcí se tu vlastně nic neděje. Dokonce ani milenecká hádka mezi archeoložkou a jejím přítelem nevypukne. Vůbec nic. Veškeré drama a napětí obstarává středověk. Ale dejme tomu.
Co mi ovšem vadilo hodně, je, že se autor vůbec nesnaží pracovat s jazykem. Rytíř a mnich z roku 1310 používají doslova stejný, zcela moderní slovník jako současní studenti archeologie. Je to strašná škoda a mrhání potenciálem takto koncipovaného příběhu - chtěla bych na první pohled rozlišit nejen podle datace kapitoly, že už nejsme v současnosti, ale v roce 1310, kde hrdina přece nebude používat nedobové výrazy jako např. To si děláš srandu a podobné, o moderně neuctivém vyjadřování se např. o osobě panovníka či jiného šlechtice (což by středověký člověk neudělal) ani nemluvím. Čtenář, kterému toto nevadí, si knihu jistě užije víc než já.
(SPOILER) Autor podle mne udělal chybu, že opustil Jizerské hory, v jejichž atmosféře byla jeho největší síla. Nový příběh mě z hlediska atmosféry ani děje tolik neoslovil. Jako u Čarostřelce nicméně dávám 3*, úroveň obou dílů je víceméně srovnatelná, každý má (jiné) slabiny a přednosti.
Motivace hlavní postavy v druhém dílu vůbec odcestovat do Francie mi přišla slabá, špatně uvěřitelná. Vilém se navíc skoro celou dobu v Paříži - jak ve vztahu ke kapitánu Stellwertherovi, tak ve vztahu k místní společnosti zachvácené revolučním terorem - chová jako naivní idiot, který si neváží života. Kdyby mu bylo dvacet, pochopím to, ale v padesáti už by mohl alespoň občas přemýšlet. Taky mi vadily některé zbytečné stereotypy - např. každý ví, že když se v knize nebo filmu někdo vytasí snubním prstenem s tím, že se chce co nevidět oženit, nepřežije nejspíš další kapitolu - a zase to fungovalo spolehlivě.
Kniha není dlouhá, ale přišla mi poměrně popisná, četla jsem ji vzhledem k rozsahu déle, než bych čekala.
Kniha mě moc nechytila. Sice je celkem čtivá a chtěla jsem znát rozuzlení, ale byla bych raději, kdyby se k němu doklopýtalo trochu rychleji. Motiv objevujících se křídových panáčků a hrdinových halucinací/zjevení? nebyl podle mne ani dostatečně využit, ani dostatečně vysvětlen. A na YA, za niž jsem knihu považovala, možná mylně, je text dost plný různých vulgarit. Předtím jsem četla Upálené, které mě bavily mnohem víc.