Galadwen komentáře u knih
Pravděpodobně poslední editorský počin Christophera Tolkiena, jemuž tímto vzdávám nejvyšší úctu a poděkování. Zároveň díky Argu, že jsem toto na rozdíl od části řady HoME a Berena a Lúthien nemusela louskat v Tolkienově místy dost archaické angličtině.
A právě řadě HoME a BaL se Gondolin podobá - mnohem více než Silmarillionu nebo Húrinovým dětem: editor sleduje vývoj příběhu v průběhu času a na jednotlivých zlomcích, jak byly napsány a zachovány, nepodává celistvý příběh. V knize také, krom editorských poznámek, v podstatě není žádný "nový", dříve nepublikovaný text - ze dvou nejdelších už Ztracená pověst vyšla v HoME 2 a Poslední verze zahajuje dnes už těžko dostupné Nedokončené příběhy přeložené do češtiny (pod jménem O Tuorově příchodu do Gondolinu). I tak je myslím dobře, že se Ch.T. odhodlal k samostatnému shrnujícímu vydání příběhu, třetí z "velkých" pověstí Silmarillionu.
Věčná škoda, že Poslední verze Tuorova příběhu nebyla nikdy dokončená, protože existující část má ohromný potenciál a autor nás tím připravil o epickou bitvu o Gondolin ve stylově modernějším a propracovanějším podání (protože už ve Ztracené pověsti je to bomba).
Autorka pěkně vystihla náladu a způsob vyprávění svého slavného předchůdce A. C. Doyla, což oceňuji. Připadalo mi ale, že kniha nemá moc spád, možná by to chtělo zkrácení. Co se týče rozřešení případu, zdálo se mi trochu jako deus ex machina, docela jsem musela přemýšlet, kdo ten podezřelý vlastně je a kde už byl v textu zmíněný.
Přečteno velice rychle, ale bohužel mne na knize v podstatě nic nezaujalo. Dialogy i myšlenkové pochody hlavního hrdiny mi přišly takové knižní, nereálné, a o samotné Santiniho tvorbě je toho tu pomálu. Rozsah knihy je nevelký a chce se říci naštěstí, způsob vyprávění by víc stránek neunesl. Neurazí, ale to je všechno.
Ke knize jsem se dostala v knihovně v rámci akce Rande naslepo, s knihou. Bohužel po všech stránkách to bylo zklamání. Obálka je nádherná a anotace vypadala zajímavě, ale to bylo bohužel všechno. Slabý a zmatený děj (chaos se ke konci zhoršoval), příliš postav, začátečnický styl, nelogičnosti a různé neobjasněné myšlenkové skoky a naprosté nezvládnutí reálií druhé poloviny 20. století autorem (ne, po 40 letech v majetku státu by majitelka opravdu nenašla "doma" rodinné písemnosti a představa, jak šlechtic ještě roku 1950 opravuje svůj zámek a nechává opečovávat šperky, je velice naivní). Pokus zajímavý, ale za mne neuspěl - i když si zde na databázi některé čtenáře zjevně našel.
Docela mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale nakonec se děj slušně rozjel. Oddechová jednorázovka, ale docela mě bavila.
Na rozdíl od jiných komentátorů mě kniha nijak zvlášť nenadchla. Líbil se mi popis prostředí i šetření dvou "vedlejších" případů, ale hlavní příběh s několika vraždami mi přišel nějak nedotažený, bez vodítek a pořádných důkazů. Jako oddechovku ale lze doporučit.
Neurazí, ale ani nepřekvapí, čte se dobře a rychle. Jako oddechovka pěkné a víc jsem od toho ani nechtěla. Kdysi jsem viděla TV minisérii, už si ji moc nepamatuju, ale mám dojem, že na rozdíl od Ztracené brány celkem doslovně kopíruje děj knihy. Fotky z filmu v knize mne docela rušily, na tenhle druh "ilustrací" si úplně nepotrpím.
Jednou za čas zkouším, čím to, že má autor od komentátorů a čtenářů takové skvělé hodnocení. A pokaždé si říkám, že tohle bylo naposled. Tak teď už opravdu asi bylo. V Nitře se vraždí ostošest, ale v knize jsem přitom nenašla jediný motiv, který už by autor někdy nepoužil. Vrahové se chovají jako cvoci, v polovině jsem věděla, kdo to bude. Zápletka překombinovaná tak, že by se mohly stydět i ty nejbizarnější zápletky všech existujících detektivek a rodokapsů dohromady. Nevěrohodné. A dost jsem se nudila. V okamžiku, kdy Ota a po něm i Oldřich z Chlumu zaplatí groši o 30 let dřív, než se v Evropě začaly razit (a to nemluvím o zaplacených částkách - za cenu požadovanou za lahev medoviny by ve skutečnosti Oldřich dostal ve 14. století krávu, a ještě by zbylo), jsem si začala říkat, že autor, údajně historik, by neměl vrátit jenom diplom, ale pravděpodobně i maturitní vysvědčení. Ať se na mne nezlobí, ale člověk, který má tak obrovský vliv na čtenářskou obec (nedělejme si iluze, že povědomí o historii nemají lidé skoro výhradně z filmů a románů), by se měl vyvarovat takhle zásadních chyb. A prosím spolučtenáře, aby nepsali, že u detektivky na takových věcech nesejde a mám si raději přečíst odbornou studii - asi by nám taky bylo trochu divné, kdyby strážmistři v Četnických humoreskách platili eurem a jezdili ve Škodě Octavii. Nebo v trabantu.
Zajímavý text, spíš než román je to ale něco jako sociologická studie a navíc přímo fantastická ukázka charakteristiky jako stylistického prostředku. Na styl si člověk musí zvyknout, a když se to povede, je to silná kniha. Co mi chybělo - a nikoliv vinou autorky, je nějaký úvod, který by text zařadil do kontextu. Jasně, můžu se zeptat internetu nebo si přečíst dnes zveřejněné zprávy VONSu o případu Evy Kantůrkové a spol., ale nebudu se asi mýlit, když řeknu, že čtenáři v době vydání v 90. letech tuhle možnost pravděpodobně neměli.
Syrová, autenická výpověď matky drogově závislého syna, v podstatě bez naděje na zlepšení situace. Zajímalo by mne, jak příběh (dost starý) ve skutečnosti skončil, a také by bylo zajímavé srovnání s nějakým současným příběhem drogové závislosti (změnilo se něco za těch 30-40 let?). Předkomentátoři přirovnávají knihu k Mementu nebo Dětem ze stanice ZOO, mně trochu připomíná i Rok kohouta, kde též jde o výpověď (v tom případě adoptivní) matky problémových chlapců s mnoha společnými rysy, byť základní problém je odlišný. Při čtení mi nad některými rozhodnutími Leny zůstával rozum stát, ale kdo ví, co by člověk dělal na jejím místě.
Posledních 150 stran je naprosto bezkonkurenčních - syrový popis hrůzy, temná atmosféra. Prostě cesta do minulosti, jakou by nikdo nechtěl zažít, na *****. Problém je těch předchozích víc než 350 stran - příběh mne dlouho nějak nedokázal vtáhnout a těžko jsem se začítala, vlastně ani nevím proč. A připojuji se k předkomentátorům - vyzradit hlavní pointu knihy v anotaci na zadním přebalu (nemluvě o tom, že ve vydání, které jsem četla, je právě v klíčovém datu tisková chyba), to je, promiňte, idiocie nejhoršího druhu.
Pokud mám zhodnotit za sebe, je to taková Angelika okořeněná větším množstvím erotiky a trochou cestování v čase. Vyprávěno v poměrně poklidném tempu, tak nějak "hladce", dokonce ani dramatické scény na mne příliš dramaticky nepůsobily. Čte se docela dobře, ale není to ten typ knihy, od kterého bych se napětím nemohla odtrhnout a vzhledem k rozsahu mi docela trvalo, než jsem dočetla do konce. Nejvíc mi chyběla ta složka, která v seriálu působí nejsilněji (viděla jsem jen první řadu) - krásná skotská krajina a hudební doprovod. A ačkoliv to obvykle nedělám, možná budu pokračovat spíš v seriálu než v knize.
Příjemná kniha, čtivá, zajímavě vykreslené prostředí, ale detektivkou bych ji nenazvala. Vše se točí kolem pokladu z minulosti a vražda je vyřešena jaksi mimoděk a celkem proti zásadám detektivních románů. A ne vše je dořečeno a dořešeno.
Vzdor množství nepříjemných témat i krve nepůsobí dojmem brutality. Příjemná a čtivá oddechovka, dostala jsem, co jsem čekala.
Nebudu lhát, že se mi kniha líbila - ukázalo se, že jde přesně o ten typ literatury, kterou bytostně nesnáším. Upovídaná nuda a chaos (i když na náhodně umístěné retrospektivní kusy se dá zvyknout) s nezajímavým příběhem předstírající vysokou a intelektuální četbu. Dorazila jsem to do konce výhradně kvůli čtenářské výzvě a znovu se přesvědčila, že některé literární ceny mám brát spíš jako varování než doporučení.
Kniha, která mě v podstatě ničím nezaujala, ani příběhem, ani stylem vyprávění, ani rozvleklým tajemstvím. Knih interpretujících Ježíšův příběh už tu bylo, a tahle nijak mimořádná rozhodně není.
Knihu jsem si koupila hlavně ze zvědavosti, co asi na ní všichni vidí, od autorky jsem nikdy dříve nic nečetla. A opravdu musím přiznat, že je to mimořádně dobrý román, vyprávěný s citem, čtivě a tak poutavě, že je těžké se odtrhnout. Zaujal mě i nechronologický způsob z perspektiv více postav, takže se na konci drobné střípky nashromážděné během celé knihy pěkně poskládají dohromady. Připadalo mi, že děj je spíše o volbách, náhodách a lžích, které mohou nedozírným způsobem zasáhnout do osudu člověka, než o holocaustu. Sám o sobě je celkem jednoduchý, zarazila jsem se i nad některými drobnostmi, které by se asi ve skutečnosti odehrály jinak (třebas dům Karáskových zůstává neuvěřitelných deset let neobydlený, aniž by do něj MNV nasadil nájemníky), ale to jsou věci nedůležité. Právě sugestivní způsob autorčina vyprávění a důraz na osobní prožitky a pocity aktérek příběhu, takže se do nich lze snadno vžít (až příliš snadno - dokonce se mi o tom v noci zdálo, což nebylo nic příjemného), je myslím to, co dělá knihu tak zajímavou.
Útlá knížka na jedno odpoledne, která ale dokáže vyprávět v tempu a vtáhnout do děje. Je tu hodně společných motivů s knihou téhož autora Prostě na mě zapomněli - střet představ, ideálů a snů o spravedlivém světě s krutou realitou a zákeřností, ale také téma odsunu, vyvlastnění a zvůle moci. Zádušní mše mi proti Prostě na mě zapomněli v některých místech připadala trochu méně uvěřitelná (třebas už za první republiky byly tituly a starý způsob šlechtického života pasé - i když úcta mezi lidmi k "domácí" šlechtě jistě přetrvávala, vyloženě nerealisticky až parodicky je vypodobněná ministerská manželka), ale i tak jsem se do příběhu hodně vžila. Z formálního hlediska je zajímavé střídající se vyprávění (relativně) objektivního vypravěče a v ichformě.
Velmi příjemné překvapení. Příběh mě zaujal nechronologickým způsobem vyprávění - skládá se jako mozaika, některými syrovými scénami a realistickým líčením života chudých lidí v Indii, a přitom optimistickým vyzněním. Film jsem neviděla, takže nemohu srovnávat, ale možná se po něm teď poohlédnu.
Typická "poirotovka" s mnoha falešnými stopami. Část záhady týkající se zmizelé paní domu jsem tentokrát uhodla, vraha jako obvykle ne.