gladya komentáře u knih
Kdysi jsem četla, teď poslouchala jako audioknihu, vlastně dramatizaci. Orwell popsal totalitní stát dokonale. Jeho dílo je stále velmi aktuální. Vychází zejména z toho, jak vypadal SSSR za Stalina a nacistické Německo. Doba se změnila a dnešní Oceánie, Eurasie a Eastasie by asi vypadaly jinak. Ale jen v něčem. Asi by nebylo potřeba udržovat obyvatelstvo v bídě, otevřené války nutné nejsou, stačí když se najde nějaký nepřítel (třeba imigranti). A taková KLDR a dynastie Kimů místo Velkého bratra, to se světu popsanému v této knížce asi docela podobá.
Nejvíc na mě asi zapůsobilo, jak hluboce režim dokázal člověka zlomit. Dokázal jít mnohem dál než k "prostým vynuceným přiznáním."
Velmi zdařilá knížka. Zmínku o ní jsem našla někde na FB. Téma mě zaujalo a tak se nejdřív ukázka a pak rychle i celá kniha ocitly v mé čtečce.
Pro mě je zajímavá i tím, že Pavel (a taky autor) na mé ALMA MATER studoval jen o několik let později než já, bydlela jsem na koleji na géčku, přednášky jsem měla taky v posluchárně C, jednoho v knize zmiňovaného pedagoga znám trochu osobně.
Příběh či spíše příběhy se mi líbily. Jen se mi zdálo, že to jisté "zopakování" osudu (ne úplné, samozřejmě) v jedné rodině a některé náhody a setkání jsou přece jen méně věrohodné. Chápu to, autor tohoto žánru musí balancovat mezi autenticitou a atraktivností příběhu a je to beletrie, ne odborná publikace. A nakonec, většina z toho, co se v knize odehrává, se vlastně stát mohlo. K úplnému závěru lze mít jisté výhrady. To zaznělo v jinýchh komentářích. Nakonec i ktomu závěru si říkám a proč ne? Celkově můžu knihu doporučit.
Nádherné čtení. Velmi zdařile se autorovi podařilo propojit fakta a fikci. Skoro všichni hrdinové jsou silné a vlastně výjimečné osobnosti. Velká část z nich je u toho, když se "točí kola dějin", někteří i významně a blízko. Postavy jsou z různých zemí a různých společenských vrstev, jejich životní dráhy se přesto občas více či méně střetávají.
Hrdinům člověk rozumí, i když ne vždycky jsou kladní a zachovají se správně. A někdy se dokonce můžeme ptát, co je vlastně správné a jak bychom se zachovali my?
Některé dílčí příběhy jsou možná trochu schematické, ale i ty dávají smysl jako ilustrace doby.
Je zajímavé, jak Folletovo beletristické zpracování situace v Rusku na začátku minulého století sedí nejen s tím, co mě učili v dějepise (pravda, mě ještě z pohledu bolševiků, takže myslím jasná fakta, ne jejich interpretaci) ale i s tím, co píše třeba Figes.
Někde jsem četla, že tahle sága je moc "levičácká" . Jenže v prvním díle je jen popsána realita společnosti té doby. I to, proč někde uspěly ideologie, které se ukázaly zrůdné.
Jelikož všichni víme, co v historii bude dál, o některé postavy se vysloveně bojím. Už se těším na další díly.
Rozhovory s několika lidmi a jak je to zajímavé. Výběr tázaných je skvělý, vypravěči jsou lidé různého věku, a hlavně z různých sociálních vrstev, což v KLDR má evidentně zásadní význam. Tak se vysvětlují i zdánlivé rozpory. Někdo z tázaných řešil, jak neumřít hlady a zimou, někdo, jak získat zahraniční film a módní účes. Ano taková asi byla a je KLDR. Režim v KLDR je vlastně geniální, nesmí se skoro nic a všechno je jasně nalajnováno. A tak každý občas nějaké pravidlo poruší. Tudíž snad každý může být v případě potřeby z něčeho obviněn. A každý má strach z odhalení, snad kromě velkého vůdce. A ten se zase bojí spiklenců.
A že se v některých dobách a velkých městech dalo sehnat skoro všechno? To odpovídá tomu, jak podobné režimy fungují a jak se v nich lidé snaží přežít.
Autorka se táže citlivě. Je jasné, že jsou to subjektivní výpovědi, tázaní se mohou trochu stylizovat a nemusejí být zcela upřímní. Ale to na zajímavosti knihy nic nemění. Co bylo nejpůsobivější? Těžko říct, ale mě asi nejvíc zaujala feministka a důchodkyně, každá z jiných a v jistém smyslu opačných důvodů. Jenže ostatní výpovědi moc nezaostávají.
Tahle knížka pro mě byla emoční nálož. Říkala jsem si, že to přece není možné. Tolik ran osudu, kolik zla, nenávisti, nebo „jen“ malosti a zbabělosti hlavní hrdinka zažila. Nejhorší na tom je, že asi ani dnes není samozřejmé, že etnikum, národnost, barva pleti a podobné věci nejsou důležité, důležitý je člověk a jeho činy. Jak říká autorka (není to přesný citát) „Nikdy to není dobou, to jsou konkrétní lidé.“
Oceňuji i způsob, jak se některé věci postupně odhalovaly, jak to bylo s Adinem mi došlo hned, na konci mě jedna věc i trochu šokovala.
Jazyk a styl se mi líbil. Je ovšem pravda, že asi nesedne každému.
Posloucháno jako audiokniha.
edit: Z toho, co hlavní hrdinka zažila, by se musel zbláznit každý normální člověk.
Jedna z knížek, kterým hvězdy dávám za to, jak na mě zapůsobily. Je dobře, že v anotaci vlastně není to nejdůležitější o hlavní hrdince. Čtenář se postupně dozvídá, co všechno Eleanor prožila. A pochopí, proč žije tak, jak žije. Jistě, jsou i "podivíni" , kde není příčina zvláštního chování tak jasná, ale o těch jsou jiné příběhy.
Jak ubíhají stránky, postupně se ukazuje, že to, co se zdá divné a neuvěřitelné, má v příběhu místo. Ani to, že některé věci byly předvídatelné, mi nevadilo. Je to knížka o velkém zlu, které člověka poznamená. Ale i o dobru a troše naděje. Víc nenapíšu, abych moc neprozradila. A zahlédla jsem někde srovnání s Ovem od Backmana. To srovnání je dost mimo. Eleanor je úplně jiná než Ove a z jiných důvodů. Jak o tom přemýšlím, jednu shodu bych přece jen našla, v obou knížkách vnímám lidskost.
Chlapi, nebuďte hovada. Pružte, lakujte, ale nepřelakujte. Pozor, některé velitelky považují tři plzně za příliš. Jsou i takové přįpady. To vzkazuje ta, která četla tuhle knížku. Knihu, která vlastně skoro nemá děj a přitom obsahuje několik příběhů.
Příště radši něco třeba od Forsytha, tam jsou borci pořádně na akci připravení, proti tomu tihle působí skoro amatérsky.
A teď vážně. Jak těžké to parašutisté měli, jak zdecimovaný už byl odboj, jak nedokonalé měli informace o situaci v protektorátě, jak moc museli riskovat, když bylo nutné zapojit další lidi, to vše jejich hrdinství dělá ještě větší. Vždyť úspěšně provedli atentát na 3. osobu Říše. Že tento cíl byl pravděpodobně dosažitelnější než jiní nacističtí pohlaváři, úspěch nesnižuje, vybrat reálný cíl je také umění.
Hrdinové v akci jsou v knížce živí lidé se slabinami, ne dokonalí superhrdinové. Tím víc smekám.
Jsou ukázána i dilemata, která museli řešit ti, kdo parašutisty do akce poslali. I to, proč byla taková akce nutná, i za cenu kruté pomsty ze strany okupantů.
Oceňuji, že tam jsou části psané z pohledu Němců.
Obdivujeme hrdiny, kteří riskovali život svůj i své rodiny. To každý nedokáže. Strach zapojit se do odboje a pasivita jsou pochopitelné. Bohužel bylo dost těch, kdo aktivně kolaborovali. I to je v knížce zmíněno.
Takové knížky jsou opravdu potřeba. Zvlášť, když jsou opravdu dobře napsané.
Nebudu opakovat chvalozpěvy. Dodám něco, co snad nezaznělo. V Šedých tónech je skvěle vyjádřeno, jak ošidné je někdy hodnotit lidské činy. Lina několikrát s radikální jistotou mládí někoho odsoudí, aby později pochopila, že vše je složitější, než se jevilo. A dokonce i pro jednoho z dozorců má nakonec člověk trochu pochopení. Ovšem režimu, který tohle dělal a strůjcům zvěrstev se odpustit nedá.
Faber opět ukázal, že zkrátka umí. Nabízí méně obvyklý pohled na vztah mimozemské civilizace k pozemšťanům z pohledu mimozemšťanů. Ale o to vlastně nejde. Určitě to není hlavní důvod, proč si Pod kůží přečíst. Co vlastně je Pod kůží?. Možná je to alegorie, možná psychologický román. Nejspíš je to mnohem víc. A určitě to není tuctová sci-fi. A tak se čtenář ani neptá, proč Isserley a její šéfové plní svůj úkol tak komplikovaně. A co mě taky po přečtení napadlo? Na stopování jsem nikdy moc nebyla a už s tím nezačnu. A nějak mě přešla chuť na maso.
U takových knížek ztrácím schopnost být kritickým čtenářem, Je to dojemné, je to i o knížkách a asi je to opravdu kýč. No a co? Pohladilo mě to po duši, copak to nestačí?
Taková knížka je užitečná, protože o tak známé osobnosti poskytuje ne úplně všeobecně známé informace a jiný pohled. Jako dítě jsem K. Gotta zažila na vrcholu a byl pro mě jednička. Když zpíval cover verze, které bych tehdy jinak těžko znala jako Maria z West Side story nebo třeba Unchained melody , případně z domácích např. Oči má sněhem zaváté, líbilo se mi to a líbí se mi to i dnes. I když jsem nikdy nebyla typem vřískající fanynky omdlévající v první řadě.
Gott byl profesionál, o tom asi není sporu.
Hodnotit ho jako člověka, že se zaprodal? To se dneska dělá lehko, ale já nechci soudit. V té době nějaká morální dilemata ve vztahu k režimu asi řešili skoro všichni, zvášť ti, kdo byli veřejně známí. Někdo to zvládl bez ztráty kytičky, někdo ne.
Skvělá kniha. Zdařile spojuje realitu a fikcí. Atmosféru dokreslují dopisy, autenticky působící zápisy a záznamy rozhovorů , i když určitě nejsou všechny autentické.
Vlastně jsem ani nevěděla, jak moc bylo Pacem in teris kolaborantská organizace. A lidé jako kolaborující biskup a jeho rodina existují a často se dokážou prosadit v každém režimu.
Jednu výhradu ale mám. Propletenost osudů některých postav se mi zdá málo uvěřitelná. U knihy jiného žánru by mi to nevadilo.
To je síla. A je to pravdivé. Tohle by si měl přečíst každý rodič.
Není mi jasné, jak někdo může matku hájit. Možná "to myslí dobře", jenže když je pro někoho důležitější uklizený dům než dítě? Když člověk nechápe, že každé dítě je jiné a dítě zkrátka není robot vytvořený na objednávku podle jeho představ? A z otce dělá "vykonavatele trestu"? Jak tohle omluvit? A otec? To ani nejde komentovat. Učitelky se taky nevyznamenaly, jedině Frodo a jeho matka se chovali správně a lidsky.
Posloucháno jako audiokniha.
Tahle knížka mě dostala. Ne pro literární kvality, které nezpochybňuji, ale pro nebojím se použít slovo "poselství". Já jsem tomu zkrátka věřila. Samozřejmě nejde o to, jestli se stal přesně takový příběh a zda jsou popsány skutečné osudy reálných lidí. Autentická je atmosféra amerického Jihu zhruba v době, kdy jsem se narodila.
Napadlo mě, jak zajímavé by bylo vidět příběh i z pohledu jiných bílých dam než Skeeter. Vždyť ony to většinou "nemyslely zle", ony vyrůstaly a žily v nějakém prostředí a chovaly se odpovídajícím způsobem.
Navíc v knížce nejde jen o rasový problém, je tam vidět, že jižanská žena, která se trochu vymykala představám o řádné ženě, to neměla lehké a musela být docela silná.
Příjemné překvapení. Je to originální, zábavné, čtivé, chytré, dobře napsané. Co víc může čtenář chtít.
I to, jak autorka "vstupuje" do příběhu se mi docela líbilo.
Něco bylo předvídatelné, něco překvapivé, to byl asi autorčin záměr.
Zkrátka čtení jsem si užila.
Tahle paní má nobelovku plným právem. Je to druhá knížka od ní, kterou jsem četla a určitě ne poslední, rozhodně se k ní ještě vrátím, takový poklad nestačí přečíst jednou. Tak dlouhé časové období v tak tenké knížce? Ano, když tam nejde o děj a podrobný popis všech konkrétních osudů a dějinných událostí. A že jich je v knize ukrytých dost . Jsou to spíš střípky, jde o atmosféru, myšlenky.
Až se nechce věřit, že tohle bylo možné. Ale bylo to tak. Možná se to nestalo všechno jednomu člověku, ale dělo se to. Knížka vychází ze skutečných příběhů. Nezapomínejme.
Jedno obodobí naší historie v jednom kraji ukázané na osudech obyčejných lidí. I tak se dá knížka chrakterizovat.
Co se postav týče, nikdo z nich není vzorný a bezchybný, ale dokonalí lidé přece neexistují. Pro všechny postavy čtenář najde trochu pochopení, i když s jejich jednáním nesouhlasí.
Jak už to tak bývá, hodně zajímavé jsou osudy lidí v době války a okupace. Je vidět, jak nesmysné a děsné je nucené vystěhování či odsun lidí jen kvůli jejich etnické příslušnosti. A nejde jen o vystěhování popsané v téhle knížce, jde i o ten odsun následný a všechny podobné, které se ještě ve světě dějí.
Jenže ono to šlo dál, koncentráky, nucené práce a krutosti války.
A co se mi líbilo snad nejvíc? Jak jsou i lidé, kteří se vlastně o politiku moc nezajímají a snaží se jen normálně žít a starat se o rodinu, v některých obdobích stavěni před zásadní rozhodnutí a etická dilemata. Nějak rozhodnou se tehdy v popisovaném regionu musel každý, třeba o tom, k jaké se hlásí národnosti. Taková rozhodnutí měla závažné důsledky, A nám se lehko soudí.
A další věc, i to, co člověk z dějepisu trochu zná je zde popsané na osudech lidí a dostává to další rozměr. Jde například o vztah Poláků a Čechů už po vzniku Československa i na konci třicátých let, A do toho Němci. To bylo taky zajímavě popsáno.
Čtení je to zajímavé a poučné, přiznám se, že třeba Iljina jsem neznala. O konceptu nevyhnutelnosti a věčnosti by se dalo zajímavě diskutovat. S některými tezemi se dá i polemizovat (např, národní státy), ale to je u takové knížky asi v pořádku.
Je asi nesporné, že se Rusové chytili příležitosti bojovat v hybridní válce a využili této poměrně dostupné možnosti ovlivňovat dění, všude kde to jde. Co mě zaráží je, jak jsou úspěšní. A kladu si otázku, co s tím. No, četla jsem i Alvarovou a je mi jasné, že vůči chytré manipulaci asi nejsme úplně imunní nikdo. Snyder je jasně vymezen proti Trumpovi, Možná to dává najevo až moc. Jenže podle mě je pro Rusy ještě důležitější než konkrétně osoba Trumpa to, že USA jsou tak rozeštvané. Jistě, Trump svou úlohu z pohledu Rusů sehrál a asi ještě hraje dobře.
A pak je tady druhá a podle mě zásadní věc, kterou Snyder řeší především v poslední kapitole. Jaké společenské a sociální procesy nahrávají tomu, že lidé tak snadno podléhají nepravdám a polopravdám. To je podle mého názoru ještě důležitější a tady je i řešení. Nejen Rusové za to všechno můžou, podívejme se i domů (Snyder do USA, my k nám). Jednoduchá řešení a cílení na emoce fungují, zvlášť na lidi nespokojené, frustrované, méně vzdělané a s absencí kritického myšlení. Jenže pozor, vzdělání a inteligence a ani to kritické myšlení nemusí stačit. Takže veselé to není.
Já jdu alespoň předplatným podpořit dobrou žurnalistiku.