greetchen
komentáře u knih
Stane se zázrak
Zuzana Štelbaská
Překrásné ilustrace jsou asi jediné, co mě v knize bavilo. Jinak je bez příběhu, patetická, nabubřelá.
Na dostřel
Taylor Adams
Téma dobré, psané to není zle, ale... Do poloviny moc rozvláčné, od poloviny moc k neuvěření.
Šťastně až navěky
Kiera Cass
Představy, jak to s hrdiny knihy asi dopadlo, většinou autor ponechá na svém čtenáři a jeho fantazii. Kiera Cass se rozhodla jinak a v krátkých povídkách prozradila, kam se jejich cesty ubíraly dál. Na jednu stranu tím "krade" možnost vlastní fantazie, ale popsala to celkem zdárně a mile, takže jí to budiž odpuštěno.
Vedle toho se ale znovu vrátila také k prožitým příběhům a nechala čtenáře nahlédnout do hlav několika důležitých "vedlejších" postav série Selekce, které tak vyvstaly v novém světle. Většinou jim to mělo pomoci zbavit se negativní nálepky, autorka se snaží vysvětlit důvody jejich chyb a nevhodného chování - na mě to působí že pod tlakem kritiky, kterou třeba od čtenářek a fanynek na jejich adresu vyslechla, se je pokusila je touto knihou rehabilitovat. Některá odbočení od hlavní dějové linky jsou ale příjemná, nakonec to tedy beru jako doplnění ústřední trilogie, bez kterého by se čtenář krásně obešel, ale když si ho přečte, je to spíše milé, než otravné.
Koruna
Kiera Cass
Hlavní příběh Selekce mě bavil, sáhla jsem pro kompletnost i po doplňujících titulech.
Dcera mě příšerně štvala, příběh nebyl ničím nový a postava Eadlyn ve mě nevzbudila ani trochu sympatií. Zjistit, jak to s ní dopadlo, jsem se nakonec rozhodla až více než po roce. Oproti Dceři mi Koruna přišla lepší, frackovitost hlavní hrdinky se lehce obrousila, a i když je pořád trochu na pár facek, některé momenty, myšlenky a vztahy v knize nakonec dojem vylepšují. Líbí se mi i nástin určitého mentálního vývoje a prozření, které Eadlyn v knize prodělá, neřekla bych přímo že zmoudří, ale nakročeno má dobře.
Myslím, že kdo si nechce kazit dobrý dojem z trilogie Selekce, pokračování číst nemusí, ale chápu, že skutečné milovníky illejské lovestory každé další dílko potěší i bez ohledu na literární kvalitu. A hlavně, kdo by odolal těm nádherným obálkám.
Zabij mě znovu
Rachel Abbott
Moje druhá Abbottová. První kniha (Nezvěstná) mě hodně oslovila, hned jsem si tedy pořídila další, ale zakousnout se do ní už nešlo tak plynule. Z počátku se příběh malinko táhl a nebyla jsem schopna držet pozornost, což bylo jistě i skákáním ze současnosti do minulosti, ale brzy jsem si na její rytmus zvykla a jak začalo přibývat stop a indicií, nořila jsem se do knihy už naplno. Tentokrát byla autorka možná moc milosrdná a tipnout si "vraha" pomohla svými nápovědami zbytečně brzy, ale následné stránky naštěstí ani tak nebyly nudné.
Jak jsem sebrala odvahu
Barbora Šťastná
Na Báru jsem narazila jako na blogerku a sloupkařku, její malá zamyšlení se mi často trefila do vkusu, a i když někdy byly příběhy trošku moc nafouknuté či přitažené za vlasy, nevadilo to, když člověk četl jediný blog. V knize si však tohoto nešvaru nejde nevšimnout, Bára díky tomu občas ze svých životních peripetií vychází jako zhýčkaná, hysterická a neschopná matka, která dělá z každé drobnosti konec světa. Ale spíš to přičítám literární potřebě zveličovat a zahloubat se do banalit jejích dní, než nešťastné povaze. Myslím, že po malých dávkách si ráda dopřeji i další "šťastné" čtení.
Nezvěstná
Rachel Abbott
Kniha mě příjemně vtáhla, litovala jsem, když jsem ji musela byť jen na chvíli odložit. Je strhující, nápaditá, postavy bravurně vykreslené, zápletka neotřelá a je to příjemně zamotané, takže i když jsem k závěru nabyla dojmu, že už jsem vše odhalila, stejně mě autorka trumfla a připravila si další překvápko. Malinko mi vadila určitá naivita a nevěrohodnost vztahu mezi dvěma ženskými postavami, takže nedávám nejvyšší hodnocení, ale nechci prozrazovat víc a spoilerovat.
Nízký tlak
Sandra Brown
Mé první setkání se Sandrou Brown. Z komentářů zde pod knihou jsem pochopila, že kombinace detektivky a romance pro ženy je pro ni typická a zřejmě u mnoha čtenářů (čtenářek) oblíbená, mě ale právě tohle spojení rušilo. Jako detektivka je to více než obstojné, zajímavá zápletka, gradování, forma, jakou autorka příběh předkládá, i pozvolné kladení jednotlivých indicií. Přiznávám, že vraha jsem správně tipla jen pár stránek před tím, než ho autorka sama odhalila a během čtení jsem dlouho neměla jasného favorita.
Co mi naopak vadilo, je romantická linka knihy. Z ústřední dvojice dělá poněkud klišoidní postavy (on je typický floutek, ona naivní bezbranná kráska), vývoj jejich romance je trapně předvídatelný, popis "erotických" scén se dokola opakuje, autorka nemá moc bohatý slovník a představivost, zbytečně v těchto pasážích svou knihu shazuje do hlubin nepovedených zástupců laciné červené knihovny.
Konec řetězce
Fredrik T. Olsson
Za mě thriller jako malina. Napínavý, gradující, originální zápletka, sympatické hlavní postavy, správná míra akce, konspirace i tajemna... Líbí se mi, jak kapitoly přeskakují mezi vypravěči a nechávají člověka déle v napětí. Hlavní linka příběhu mě pohltila, i když je v ní jistá nedotaženost, možná až nelogičnost, některé věci zůstávají jen nakousnuté, ale pro plynulost příběhu jsou to - pro mě osobně - jen podružnosti, na kterých kvalita knihy nestojí a nepadá.
Zamilovaná hypnotizérka
Liane Moriarty
Partnerské vztahy umí být občas zamotané, zejména, když je v něm někdo navíc - tady třeba bývalka-stalkerka. Jenže nic nelze vidět černobíle a v příběhu se to příjemně rozkrývá. Je to hodně pocitové, o vhledu do hlav jednotlivých postav, čímž si příběh udržuje pomalejší tempo, které ale autorka většinou dokáže udržet přijatelně poutavé.
Vadná
Cecelia Ahern
Po knize jsem sáhla ze zoufalosti: když na celé léto pražská knihovna zavírala a hrozilo, že nebude co číst, paběrkovala jsem v prázdných regálech a sáhla i po Vadné. Bez čtení anotace jsem z pohledu na titul čekala nějakou žertovnou ženskou literaturu. Chyba lávky. Ano, je to částečně dívčí románek, ale hlavně solidní dystopie, ta obálka knize zbytečně ubírá. Čtení mi přišlo příjemně vyvážené: dostatečně dobrodružné, tak akorát romantické, nutící k zamyšlení řešením morální čistoty a závaznosti společenského kodexu. S chutí sáhnu po pokračování.
K moři
Petra Soukupová
Strašně zvláštní styl psaní, který se zakousne hluboko pod kůži. Obzvlášť tomu, kdo si (alespoň občas) připadal v dětství jako ten míň milovaný ze sourozenců, ukřivděný, nevnímaný... (obzvlášť v tvrdě konkurenčním sesterském boji). A zatímco nic netušící rodiče vidí poklidnou prázdninovou idylku, do dětských duší se bolestivě zarývají drobná dramata, některá z nich se ale nikdy nezahojí a nepřebolí. Soukupová šetří slovy, o to pečlivěji je volí a dává jim až drásající význam.
Láska z Paříže
Alexandra Potter
"Potterovky" mám načtené a tahle za mě osobně patří k těm lepším. Hrozně se mi líbí téma, prolínání historického a současného, romantika šmrncnutá detektivkou. Hlavní hrdinka je opět trochu naivní a natvrdlá klikařka (myslím, že u Alexandry Potter už je to trochu zavedený sterotyp), ale tady se to naštěstí snesitelně rozmělní v poetickém příběhu lásky, pro kterou čas nehraje žádnou roli.
Příliš horké léto
Mikaela Bley
Kniha mě úplně neoslovila. Je psána stylem co kapitola, to jiný vypravěč. Tento formát mi obecně sedí, ale tady je trochu nešťastný v tom, že "vypravěčky" jsou vesměs ženy a z počátku nejsou příliš vyprofilované a než se v nich člověk zorientuje, celkem to trvá a ruší. Bohužel je kniha na můj vkus a na to, co očekávám od psychologického thrilleru, trochu pomalá. Po sto stránkách jsem knihu málem odložila, pak naštěstí konečně přišel jakýsi náznak zápletky, jenže brzy se kniha znovu ukolébala do ospalého tempa. Dočetla jsem, ale kdybych ji přeci jen u té sté stránky odložila, o nic bych nepřišla.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
O křehkém vztahu muže a ženy, o složitém (ne)budování vztahu otce a dcery, o složité historii jedné rodiny na pozadí ještě složitější a proměnlivé historii jedné malé země. Kdo ví, jaké je žít za války, normalizace nebo vyrůstat v osmdesátkách, najde s v knize zřejmě trochu víc, než ostatní čtenáři, spatří tam odraz své vlastní životní linky. Najde se v zádumčivých pocitech hlavních hrdinů a možná k němu z nitra promluví jeho vlastní tiché roky, o kterých nahlas nemluvil, ale které nás formují nejspíš dodnes.
Moje první Mornštajnová, kvalitní čtení po všech stránkách, bavil mě námět, příběh, jazyk, celkový styl. Pociťuji velkou vděčnost za to, že u nás takové autory máme.
Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)
Jonas Jonasson
Jonassonův jazyk a styl se mi zakousl pod kůži už v okamžiku Stoletého staříka a líbil se mi i v případě této knihy. Ač formou trochu jiná, stále si zachovává břitký humor, cit pro černé vtipy a naprostou absurditu, která do příběhu vstupuje s neuvěřitelnou lehkostí. Příběh je samozřejmě šílená fantasmagorie (potažmo začínající obligátním vtipem "potkají se recepční, farářka a bývalý vrah..."), ale promyšlená do posledního detailu a gradující až do poslední stránky knihy.
Tiché dívky
Eric Rickstad
Příjemně mrazivé, napínavé čtení. Zpočátku kniha nemá tak velký spád, ale zejména druhou polovinu už jsem hltala s napětím a očekáváním. Musím ocenit, že jednotlivé nitky se splétají obratně a nijak křiklavě, takže mi spoustu věcí nedošlo hned a "kdo je vrah" jsem do samotného konce netušila. Kniha u mě obstála jako detektivka k zamyšlení i jako příjemně mrazivý thriller.
Není přání jako přání
Alexandra Potter
Vcelku solidní téma ("pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to vyplnit") zpracovává Alexandra Potter v hodně naivním dívčím románku. Jeho hlavní hrdinka - tak jak mi bohužel u autorky přijde obvyklé - je lehce potrhlá, povrchní fiflenka, přihlouplá a naivní, až na hranici nesnesitelnosti. Navzdory vší logice se sérií neuvěřitelných náhod knihou postupně prokouše ke svému vysněnému princi a happy endu. Kniha není nijak překvapivá, je v ní pár vtipných nebo příjemných momentů, ale bohužel i pasáží, kdy hrdinku považujete stále více za totálně tupou, natrvrdlou a nesympatickou.
Není to bohužel příklad chytré ženské literatury, spíše nouzová oddechovka do autobusu, když zrovna nemáte co číst.
Víkend v Londýně
Jan Folný (p)
Strašně moc mi to připomnělo Hartlovu knihu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, kterou jsem četla nedávno - tématem, skupinou kamarádů, střídáním vypravěčů, bilancováním nepovedených životů, očekávánou velkou jízdou... Možná i autorovým jazykem a stylem vyprávění, který je podobně působivý a příjemný ke čtení. Je to humorné i smutné, žádná přehnaně vyfabulovaná story v duchu Pařby ve Vegas, ale pohodově servírované vyprávění, které musí sednou každému čtyřicátníkovi.
Den, kdy jsem se naučil žít
Laurent Gounelle
Vezměte několik svých oblíbených citátů o životě, lásce a vztazích a zkuste kolem nich vykonstruovat konkrétní příběh člověka, ve kterém nesmí chybět fatální událost, která odstratuje jeho pozdější prozření a dovede ho k zaslouženému happy endu. Přece každý, kdo se polepší, si zaslouží šťastný konec, nebo ne?
Je to trochu naivní, ale i takto krokolomný děj dokáže autor psát s příjemnou lehkostí, která zaujme. Brala jsem knihu spíš jako oddechovku, než jako nějaký podnět k zamyšlení nebo dokonce motivační "příručku".
