Gustik5 komentáře u knih

Jsou všude. V bytě přes chodbu nebo v podivném stavení přes ulici. Sousedé, o kterých nic nevíme. A kteří nám možná tak jen pokynou hlavou na pozdrav. Jací ale jsou za zavřenými dveřmi? Adam Nevill napsal další horor, jenž je jednoduše velice znepokojivý. To proto, že vychází ze situace, kterou skoro všichni důvěrně znají (nebo se do ní alespoň dokáží vcítit) a dovádí ji ad absurdum. Grotesknost a hutnou atmosféru dokreslují zvráceným humorem prodchnuté scény, které jako by vypadly z hororů Sama Raimiho. Představit si je na plátně nebylo vůbec těžké.

Jak Nevill ale v doslovu píše, každý onen skrytý černý humor asi nedocení. Zvlášť, když je v přímém kontrastu s děsem. Dojde zde také na moment, který byl asi jednou z doslova nejhnusnějších scén, které jsem v knize kdy četl. A umím si představit, že pro leckoho se může jednat o okamžik, kdy knihu odloží a už nedočte. Celé dílo je pak psáno velmi lehkým, svižným stylem, který se nezaobírá zbytečnými popisy. Fakt, že šlo původně o filmový scénář, je zkrátka velmi znát. Přesto se ovšem nedá říci, že by bylo celé dění ploché, jen se příběh soustředí na několik málo postav. Díky tomu je vše mnohem semknutější. Použité reálie pak působí velmi uvěřitelně. Což je ostatně už zvykem u tohoto spisovatele, který si ke zpracovávaným folk tematikám svých knih dělá vždy pečlivé rešerše.

Zkrátka a dobře tu máme další knihu tohoto výborného a ojedinělého autora, jež maličko mate tělem. Za obálkou, na níž je další strašidelný dům, se skrývá příběh o lidech. A pak nějaké té prastaré magii. A v tom je jeho největší síla...

6 31.07.2023

Lovci štěstěny opět excelují v tom, co spisovatel Jan-Erik Fjell umí nejlépe, a postupně nám dávkují nekomplikovanou, ale přesto mistrně vystavěnou detektivku, v níž není nouze o zvraty a retrospektivní vyprávění, ale i typicky suchý osobitý humor Antona Brekkeho. Právě pro ten jsem si hláškujícího brilantního detektiva tolik oblíbil.

Co mě asi jediné mrzelo je, že tentokrát je protagonistovi série věnováno pravděpodobně nejméně prostoru a jeho vlastní vyšetřování v Las Vegas se vlastně odehraje někde v poslední třetině knihy. Přitom zrovna v případě bývalého gamblera by si zrovna tahle epizodka zasloužila rozvést mnohem více. To je ale asi jediná výtka. Kdekoho bude možná mrzet, že se autor pravděpodobně až příliš soustředí na reálie ze Spojených států než na ty v Norsku, kde se rozložená skládanka už jen lepí dohromady. Nicméně to už je v této sérii až na jednu výjimku (druhý díl - Pokoj stínů) pravidlem. Mně to vůbec nevadilo.

Obě hlavní propletené krimi linky jsou dostatečně nosné a zábavné, aby si vás udržely až do závěrečného rozuzlení. Příznivcům severských detektivek také může trochu vadit, že ani tentokrát nejsme svědky nějakých brutálních vražd a mrazivé atmosféry. Mně se ale tento staromilský druh čtení, v němž hraje prim vlastní vyšetřování a pečlivě vystavěná zápletka, líbí mnohem víc. V záplavě drsných krimi thrillerů působí maličko jako zjevení.

Podtrženo, sečteno: nový Anton Brekke nezklamal a přinesl přesně to, co jsem očekával. Není to nejlepší díl ze série, za to je to ale po čertech dobrá detektivka, kterou mohu jedině doporučit.

5 18.07.2023

Počátek Kingova magnum opus a jedné z nejvrstevnatějších (převážně) fantasy ság začíná zmateně a jen co je pravda i trochu nudně. To říkám jako někdo, kdo Temnou věž řadí mezi nejlepší věci, co kdy v životě četl.

Pistolník skutečně není natolik dobrý, aby vás pohltil. Přesto vydržte! Až dočtete druhou knihu, chytne vás to. :D

Zde je až moc patrné, jak bolestivě a dlouho celá série vznikala, přičemž Pistolník nejvíce (i přes to, že u nás je už k mání rozšířené vydání) trpí nevypsaností tehdy mladého autora, který si ukousl větší sousto, na něž neměl síly. To se naštěstí už s druhou knihou změnilo...

Zde se k nám v podstatě dostává jednoduchý a nepříliš rozmáchlý příběh, který teprve předznamenává bohatost a význam ságy, před níž blednou i mnohem slavnější díla. Mě si Temná věž jako celek získala a svou poetičností, postavami a mystikou jen utvrdila mé přesvědčení, že sai King je jedním z největších romanopisců dneška...

Jo, a taky Pistolník obsahuje snad nejlepší první větu, která dokonale shrnuje náladu a příběh celé knihy (i sám King ji považuje za nejlepší úvodní větu, co kdy napsal).

"Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách."

8 09.06.2023

Vedle jiných vedlejších příběhů (povídka Sestřičky z Elurie, která u nás vyšla ve sborníku s názvem Všechno je definitivní), je i Závan klíčovou dírkou takovým příjemným bonusem pro fanoušky vrstevnaté knižní epiky. I pro samotného autora byl příslovečným návratem do starého známého světa a ačkoli se chronologicky odehrává zhruba mezi čtvrtou a pátou knihou, vyšla poprvé v originále roku 2012 (poslední hlavní román přitom vyšel v roce 2004). Ačkoli tedy je mezi knihami velká prodleva, na obsahu to tolik znát není. Jednak proto že pro Stephena Kinga i dle jho vlastních slov není návrat za starými známými obtížný, a jednak dost možná proto, že celá Temná věž vznikala s častějšími časovými prodlevami dosti dlouho.

Závan klíčovou dírkou je zkrátka jakési intermezzo, ve kterém je Rolandovo ka-tet stiženo bouří, načež jim pistolník v nalezeném úkrytu vypráví dva příběhy. Celá útlá knížka obsahuje nejen nostalgický návrat do fikčního světa, ale i zajímavý vypravěčský postup, kdy jde o navzájem se prolínající příběh v příběhu v příběhu, aniž by však cokoli bylo nepřehledné. Zkrátka a dobře jde o bonus pro fanoušky, který nabízí pohádku a příběh z Rolandova mládí, aniž by cokoli měnil na vyznění celého díla

6 09.06.2023

Velká očekávání s sebou mnohdy nesou i velká zklamání. To by se dalo říci o finálním románu ze ságy, kterým se celý cyklus uzavírá. Je to konec cesty, spějící vlastně tak nějak do ztracena a pro mnoho čtenářů, kteří Rolandovo ka-tet doprovázeli na jeho výpravě po celou dobu půjde dost možná o hořké rozčarování. Pro mne se jedná o krásný a smutný vrchol jedné z nejlepších sérií, která bude v mém srdci mít asi navždy zvláštní místo. Byť by recenze měly být co nejvíce odosobněné, zde nemohu jinak.

Uzavření jediné vícedílné série o takovémto rozsahu, jakou Stephen King kdy napsal, skýtá konec, který je ve všech významech toho slova neuspokojivý, protože reálně nejde o konec. Víc k tomu asi napsat nemohu, aniž by nedošlo k vyzrazení zápletky. Zároveň však je nutné jedním dechem dodat, že lépe to celé uzavřít vlastně ani nešlo a výsledné finále ještě přispívá k epické mytičnosti příběhu pistolníka a jeho cestě k Věži. I zde vyjma střetu s Karmínovým králem dochází k provázání Kingova univerza (zde hlavně s knihou To a monstrem, známým jako Pennywise, kde v Temné věži pozornému čtenáři neujde zaobalené vysvětlení jeho původu) a celkově se děj nese ve jménu smutného loučení. Loučíme se s ka-tet, loučíme se s Rolandem. A pokud jste si ságu během jejího čtení zamilovali tak jako já, bude to rozloučení nadmíru emotivní...

(SPOILER) Zpěv Susannah se nese v duchu jakéhosi příslovečného nádechu před velkolepým finále. Vedle silných osobních dramat jednotlivých postav (hlavně té zmíněné v samém názvu knihy, kdy rozhodně nejde o nic příjemného) tu nastává dost možná nejvíce kritizovaný aspekt celého díla. A tím je přítomnost Stephena Kinga coby vedlejší postavy, ke které se hrdinové vydají jakožto k dalšímu milníku své cesty k Věži, držící pohromadě realitu. Právě zde, pokud už ne dříve, mnoho čtenářů dospěje k tomu že se jim nelíbí, kam autor dění směřuje.

King se zde vypisuje ze svých vnitřních démonů a (dnes i tehdy) již překonaných závislostí a zároveň poskytuje silnou paralelu mezi sebou samotným a Rolandem, kde je poukazováno na podobnosti, které tito dva muži sdílejí. Zároveň autor sám sebe popisuje jako slabého, zlomeného člověka, jehož nadání pro psaní přichází odkudsi zvenčí, prostřednictvím nějaké vnější síly, jíž je on pouhým prostředníkem. Tato postava se stává cílem titulního záporáka Karmínového krále, protože na tom aby dopsal Temnou věž závisí do značné míry osud všech. Stane se tak Rolandovým úkolem, aby svého stvořitele zachránil. Zároveň se vše posouvá blíže ke konci. Ka-tet se málem rozpadá a dochází ke zrození potenciálně největšího zla, které je dílem dítětem Rolanda, a dílem dítětem Karmínového krále

(SPOILER) Vlci z Cally patří k těm částem ságy, které do značné míry nejvíce těží z westernového jádra, okolo nějž je příběh Rolanda Deschaina z Gileadu vystavěn, zároveň však v sobě nese i notnou dávku sci-fi a zárodky aspektů, které jsou na autorově magnum opus kritizovány nejvíce (k těm se ještě dostaneme). Dochází zde také k prohlubování fikčního universa.

Stephen King je spisovatelem, který často a rád prokládá své knihy odkazy na jiná díla. Dokonce by se dalo říci, že se prakticky všechny jeho knihy odehrávají v jednom universu, v jehož středu se (nepřekvapivě) tyčí právě Temná věž. Najdeme zde ale i úsměvné narážky třeba na Harryho Pottera. Ve Vlcích z Cally jsme toho svědky v podobě příchodu jedné velmi zásadní postavy z upířího románu Prokletí Salemu (a sice prokletého otce Callahana), jehož příběhová linka v něm zůstala neuzavřená. A ukončena bude právě v průběhu Rolandovy cesty k věži (a nejen to Callahan zde odvypráví vše, co se mu od událostí v Prokletí Salemu až po jeho setkání s Rolandem, Eddiem, Jakem a Susannah stalo). Bývalý kněz bojující s upíry se totiž stává součástí pistolníkova ka-tet (osudem svázaného společenství).

Pátá část je především velkou poctou klasickému westernu (zejména pak legendárnímu snímku Sedm statečných), zároveň však v sobě nese varování před vlivem technologie (roboti) a je jedním z nejdůležitějších románů ságy. Stane se zde toho opravdu mnoho zásadního. Je tu rovněž poprvé v rámci série zmíněn Stephen King. Zároveň tu dojde na scénu, v níž si jedna z postav uvědomí, že je jen postavou v něčím literárním díle, což je dosti zajímavý motiv

Co začíná jako umírněný příběh o starém muži a nepříjemnostech stáří postupně přerůstá ve fantaskní, dalo by se i říci ezoterický román. Příběh o boji se zlem, jehož záměry, moc a zvůle široce přesahují naše chápání. A právě očima Ralfa Robertse postupně nazíráme jeden ze světů, skrývajících se za oponou. Jeden ze světů z vyšších pater existence. Vyšších pater věže.

Nespavost je vlastně takovým příběhovým rozšířením či přívěskem k Temné věži. Pro její fanoušky se jedná o naprosto nezbytný střípek do celé mozaiky, doplňující zdánlivou dějovou díru či uspěchanost ve finále ságy. Což je úctyhodné vzhledem k tomu, že vyšla v době, kdy King byl teprve za polovinou série. Celé to svědčí o velké promyšlenosti jeho knižního světa. Přesto kniha obstojí rovněž i sama o sobě. Je jako větev jednoho velkého stromu, výplet točícího se kola. Anebo paprsek vedoucí z jednoho patra velké věže, držící pohromadě realitu.

Ale dosti už poetiky. Zkrátka pokud si knihu přečtete, aniž byste znali Kingův magnum opus, dokážete si ji užít izolovaně. Ale celá řada odkazů a narážek vám zcela jistě unikne. A to je škoda. Právě onen Král krkavec, jinak známý jako Karmínový král je největším pojítkem. Ultimátní záporák kingversa, a hlavně Temné věže. Jakýsi Sauron tahající v pozadí za nitky vedoucí k promyšlené katastrofě, mající za cíl upevnit jeho moc. Právě tento souboj zla a jeho protiváhy zde působí jako osudové mlýnské kameny, mezi něž se Ralf a jeho přátelé zachytí. A musí tak v jejich působení sehrát svou roli. Ať už chtějí, či ne.

V jádru jde o krásný, rozvláčně napsaný příběh s fantasy prvky ukazující ty dobré i odvrácené stránky lidské osobnosti. O tom, že žádný naoko předem prohraný boj není ztracený. Hnus a naděje, náhoda a účel zde mají pevné místo. Tak jako v životě

11 08.06.2023

Invaze zlodějů těl je výborně napsaným sci-fi hororem, který na dnešní poměry rozhodně už není tolik děsivý. Přesto nabízí velmi poutavou, nesmírně efektně vykreslenou svízelnou atmosféru a zajímavou premisu, pro níž rozhodně stojí za to si jej přečíst i dnes. Útlý román je psán svižným, čtivým jazykem a neztratil téměř nic ze své výpovědní hodnoty. Namísto nějaké velkolepé akce si vystačí s komorním příběhem, v němž ještě více vynikne promyšlenost celé obratně vystavěné zápletky. Tak obratně, až jí prominete místy možná přílišnou naivitu, nebo uspěchané rozuzlení, které s do té doby poutavě vykreslenou invazí zatočí možná až příliš jednoduše. Zůstává tak léty prověřený příběh, jenž právem patří mezi největší žánrové klasiky a jeho povedené české vydání této pověsti rozhodně nedělá ostudu. Nelze proto než Invaze zlodějů těl všemi deseti doporučit každému, kdo se považuje za fanouška sci-fi a hororu obecně. Vlastně bych se ji v tomto směru nebál označit za povinnou četbu...

5 27.05.2023

Děsivé důsledky jsou důkazem, že je co do vydavatelské činnosti stále co dohánět. Ramsey Campbell, platící v Británii za krále hororu byl totiž u nás doposud neprávem opomíjen. Tato sbírka tomu činí přítrž a zasluhuje si smeknout nejen za skvělý průřez autorovou tvorbou, výraznou obálku, ale i práci výborných překladatelů Milana Žáčka, Pavla Bakiče a Richarda Podaného, kteří si tu rozhodně zaslouží vyzdvihnout. První jmenovaný navíc knihu opatřil doslovem, jenž autora a jeho dílo zasazuje do potřebného kontextu.

Každá jedna povídka ve mně vyvolala nepříjemné mrazení. Dočítat se k jejich závěru bylo jako otevírat dveře, když víte, že za nimi něco je. Něco, co vás vyděsí až do morku kostí. A když ony dveře otevřete a váš zrak na tom ulpí, opravdu strnete hrůzou v odpudivém stvrzení vašeho očekávání. Právě představivost a odhadování pointy by v povídkách měly být naplněny. A Campbellovi se to povětšinou daří znamenitě.

Pokud máte jen trochu rádi horory, tato kniha by ve vaší knihovničce rozhodně neměla chybět. Nezbývá než doufat, že tímto se u nás s Campbellem neskončilo a již brzy dojde i na další jeho díla. Děsivé důsledky byly coby ochutnávka skvělé, ale rozhodně by to chtělo víc. Zub času a archaičnost se možná na některých kouscích maličko podepsal a tak čtení snad nesedne každému, přesto se jedná o výbornou sbírku.

5 26.04.2023

Pro mě zatím kniha roku...

Smrt před úsvitem je nádherné , hořkosladké čtení, které si rozhodně zasluhuje status moderní klasiky. Zachycuje barvitost a krásu dětství, jež vás dojme i přesto, že jste skoro určitě vyrůstali docela jinde, v docela jiném prostředí. Přesto se nebojí ukazovat odvrácenou stranu mince. Smrt (ať už přátel, příbuzných nebo domácích mazlíčků) je tu součástí života, který Cory žije. Zároveň je zde ale přítomna dávnověká magie a závan nadpřirozena. Vyjmenovat všechny příběhové prvky, jež se zde vyskytují by bylo náročné a vlastně i tak trochu zbytečné. Stačí se do knihy začíst a nechat se přenést do Alabamy v šedesátých letech, která byla pro dospívání nejlepším a možná i nejhorším místem na světě. Místem, kde v řece klidně mohla žít nestvůra, kde se neúspěšný spisovatel mohl procházet po ulicích nahý, kde mrtví strašili živé, po lesích se probíhal veleještěr a kde vaše vysněné první kolo mohlo mít vlastní duši...

McCammon si zaslouží veškerý obdiv za to, jak dokázal vytvořit velkou paletu rozmanitých nečernobílých postav, které působí nesmírně živě, lidsky a každá z nich má zde svou uvěřitelnou motivaci a svůj vlastní příběh, podzápletku. A právě ta dotváří ucelenou mozaiku jednoho velkého díla, v němž bje i ten nejhorší člověk napsán uvěřitelně. Za nenápadnou obálkou se skrývá knižní klenot, jenž mi svou vrstevnatostí naprosto učaroval a nezdráhal bych se jej doporučit všem, kdo mají rádi opravdu dobré knihy...

15 04.04.2023

(SPOILER) Za ten krátký čas co chodím po tomhle světě jsem se už dokázal smířit s tím, že humor stejně jako Sovětský svaz nezná hranic. Proto tedy chápu že asi nebudu cílovka této knihy. Přesto jsem si řekl že tomu dám šanci a třeba se zasměju u něčeho nenáročně vtipného. To byla chyba.

Deníček Camille G: Spešl je kniha, která se krom mixu nářečí a obecné češtiny (což mi tedy moc neštymuje - buď mluvím a píšu v hantecu, nebo "normálně," neb v kombu to působí strašně na sílu) vyznačuje třeskutým humorem na levelu Zdeňka Trošky. Jeho Kameňák a Babovřesky se ostatně řadí mezi divácky nejúspěšnější filmy. Stejnou optikou pak (ne)chápu vysoké hodnocení této knihy.

Považte: dočtete se zde namátkou třeba třeskutě vtipnou příhodu o tom, jak se bystrá dáma domáhala v lékárně hystericky prášků na odčervení v domnění, že má parazita. Následně vlastní exkrement pitvala aby našla cosi, co dle ní bylo hlavou tasemnice, a aby poté ve velkolepém rozuzlení onen nález ukázala svému partnerovi (pán musí mít pevné nervy) a švagrovi, který jí oznámil že to je burák. To je vše.

Kde jsem se měl smát jako tupé Středočech netuším, namísto nálady se mi lehce zvedl kufr a raději jsem toto veledílo po dočtení dvou dalších obdobně "vtipných" příběhů odložil.

Problém je v tom, že tyhle historky mohou být opravdu úsměvné mezi kamarády v hospodě u piva (pardon - ve sklípku u vína), ale v textové podobě vyniká že paní autorka moc psát neumí. Psát opravdu vtipně dá ostatně docela fušku. A ani stand-up není úplně snadná disciplína. Tady se to zkrátka hrubě nepovedlo...

Edit: Tak koukám, že paní autorka (nebo někdo z jejích přátel) tu zakládá "velmi věrohodné a aktivní" profily (Horatio, Nicky19, Kleopatra164), které jejím knihám rozdávají kladná hodnocení. Trochu smutné...

Konzultant jednoznačně není knihou pro někoho se slabým žaludkem. Nejsilnější je v momentech, kdy ještě podoba démonického Reguse Patoffa nenabývá jasnějších kontur a balancuje na hraně uvěřitelnosti. Jakmile se vše zvrtne a naplno přizná nadpřirozené prvky, dílo maličko ztrácí na poutavosti. Přesto mě celá kniha, která si s námi po celou dobu velmi chytře hraje, rozhodně bavila. U několika scén, popisujících víc než nepříjemný psychický teror, jsem však musel čtení na chvíli odložit a vstřebávat, co se právě na stránkách knihy odehrálo. Nemluvě o několika velmi explicitně nechutných sexuálních či násilných scénách.

Rovněž musím říci, že u tak bohatého žánru, jakým horor bezesporu je, velmi záleží na vašich očekáváních. Zde jde spíš o znepokojivé, někdy morbidní, ale i lehce humorné čtení, ve kterém se asi nejvíce najdou ti, kteří někdy pracovali ve větší firmě. Je zřejmé, že Bentley Little podobné společnosti rozhodně rád nemá.

Titul dost možná leckoho zklame, protože na většinu otázek nenabízí jednoznačných uspokojivých odpovědí a neurčitý (a tedy i nijakou satisfakci přinášející) konec jen dráždí představivost. Rovněž pak vyvolá úvahu, jak dobře vlastně umíte číst mezi řádky a jestli vám něco v průběhu děje neuniklo. Mnohem více se jedná o satiru s hororovými prvky než o plnokrevný horor. I když si budete místy klepat na čelo, jak mohou podobné věci hrdinové přehlížet nebo doufat že se jim vyhnou, v tu chvíli je třeba si uvědomit, jak dobře je celá struktura příběhu, rozkrývající salámovou, pozvolnou metodu stoupajícího teroru a totality, napsána. I právě proto si kniha rozhodně zaslouží pozornost.

4 24.02.2023

Není to ještě úplně ten King jak ho známe, ale i tak je to výborné. Překvapil mě pro něj netypický, takřka "dokumentaristický" styl psaní, kdy je próza prokládána fiktivními novinovými články, rozhovory a úryvky z odborných knih (taky fiktivních). Na první vydanou knihu dost náročný styl vyprávění, řekl bych. To, jak skvěle to funguje a jak se celým příběhem vine linka, kdy očekáváte eskalaci (která je několikrát implikována) jen dokazuje, že autor je rozený vypravěč a po právu jeden z nejlepších moderních spisovatelů. Tak skvělé a živoucí postavy dokáže vykouzlit snad jen on. Mrazivě dokonalá psychologická studie náboženského fanatismu a duševní a fyzické šikany. K tomu skvěle uchopené nadpřirozené prvky. Vůbec se nedivím že byla tahle kniha v době vydání hit...

19 22.02.2023

Ti, co vidí je nesmírně čtivě napsaný mysteriózní příběh s prvky krimi a silným závanem nadpřirozena. Trochu zamrzí že i přes velmi dobře popsané prostředí, obratně vystavěný příběh a vykreslené hlavní hrdinky (kterým budete opravdu fandit a sžijete se s nimi) ne vždy děj působí stoprocentně konzistentně. Chování postav je sem tam maličko strojené a v rozporu s jejich osobnostmi, jako by se je autorka snažila dotlačit tam, kde je příběhově chtěla mít. A na některá vodítka protagonistky přicházely možná moc pomalu. Ale to je třeba jen můj dojem a rozhodně to neshazuje jinak naopak velmi pozitivní dojmy, které jsem během čtení měl. Prostě mě zajímalo, co bude dál a byl jsem napjatý. Celkově je to odpustitelná drobná skvrnka na jinak velmi čtivém díle, u něhož se rozhodně těším na další části. Je tu totiž všechno: paranormální schopnosti, vraždy, rodinná tajemství, a dokonce i tajemný spolek, který má co do činění se zvláštně nadanými pacienty ústavu pro duševně choré. Jsem opravdu zvědav, kam se příběh příště rozvine a v hodnocení si nechám menší rezervu do budoucna...

7 20.02.2023

Španělská autorka Ledicia Costas si zaslouží smeknout za bravurně a uvěřitelně popsaný svět, který je doslova a do písmene (ne)živý! Scarlatina je krásně temnou pohádkou, kterou si její cílová skupina užije a krom rodinné pospolitosti vyvolá v nejednom malém i větším čtenáři chuť vyzkoušet alespoň jeden z uvedených receptů.

Zároveň se své hrdiny nebojí vystavit nebezpečí nebo dokonce zabrousit do vážných témat jako je smrt příbuzného. Krásné barevné ilustrace jsou pak už jen výraznou třešničkou na dortu v podobě výtečně napsaného útlého příběhu, kterému nechybí žádná ze složek těch nejlepších, trošku temnějších dětských pohádek. Při čtení se neubráníte představám, jak by to celé asi vypadalo v animované filmové podobě. Rovněž potěší, že knížka má v originále hned dvě další pokračování, takže se snad s Romanem, jeho dědečkem, Scarlatinou a lady Hrůzostrašnou nevidíme naposledy.

Tahle kniha má vše – obratně vykreslený svět Podsvětí, který je moc hezky vysvětlený a uchopený, děsivého záporáka, potřebnou dávku napětí i akce, vaření, automobilové závody bez pravidel a možná dojde i na obrovského nemrtvého pterodaktyla. Tohle si prostě nesmíte nechat uniknout!

5 18.02.2023

Zdařilá imitace Stephena Kinga. Použití amerických reálií se mi ale zdálo trochu na sílu. Dobré nápady, ale ne vždy se povedlo naplnit potenciál. Zde nejhůře hodnocené Šedé sako se mi naopak líbilo nejvíce. Jako celek sbírka není ničím, k čemu bych se vracel...

4 31.01.2023

Ač třeba Hordubala nebo Krakatit řadím mezi své oblíbené knihy a Karel Čapek je právem dnes brán za velikána naší literatury (malá kompenzace za to jak se k němu stavěli a chovali nejen nacisti, pro které byl při obsazení Československa cílem číslo jedna (a taky díky nim nedostal Nobelovu cenu), ale i vlastní lidé na sklonku života), mám trochu problém s jím psanou přímou řečí. Nebo v případě divadelní hry replikami. Takhle fakt lidé někdy mluvili? Trošku mi to při čtení vrže. R.U.R. krom samozřejmě onoho pro nás Čechy zásadního slova robot a řady prozřetelných vizí je asi nejslabším dílem od Čapka, co jsem četl. Bílá nemoc na mne třeba zapůsobila mnohem více. Zde je dle mého poněkud více patrný zub času. Celkem zamrzí, že roboti z tohoto díla jsou často (dokonce i na některých knižních obálkách) vyobrazováni jako stroje, přičemž ve hře jsou prakticky k nerozeznání od lidí. 4* za význam pro sci-fi.

6 31.01.2023

Život válečníka je knihou, jež zdaleka nejvíce potěší zejména fanoušky fantasy ze staré školy, v nichž se pro akci nejde daleko a které jsou zasazeny do bohatého, životem a historií tepajícího světa. Světa, který nikterak neskrývá silnou inspiraci jinými díly. Což se může setkat s kritikou pro svou neoriginalitu, nicméně já to spíše vnímal jako plus a důkaz přítomnosti k subžánru.

Styl, jakým autor píše nemusí sednout každému a může působit trochu těžkopádně. Zejména proto, že je poměrně obtížné se zorientovat v ději a jeho posloupnosti. V tomto ohledu se se čtenářem autor nemaže a nemilosrdně jej vrhá do víru dění (což ale pro leckoho může být naopak zase přínosem). Já osobně jsem měl trošku problém najít si cestu k hlavnímu hrdinovi. Zatímco třeba Žambochův Bakly pro mě něčím zajímavý byl – zejména pak humorem a sebeironií, Sebasttyen jako by nějaký takový výraznější rys postrádal. Nevadí, že se (tradičně) jedná o antihrdinu, ale „něco“ mu chybí. A ono pomyslné a nepojmenovatelné „něco“ mi chybělo, abych se při čtení tohoto díla nechal unést do fantaskního světa naplno. Krásná kniha, jejíž obsah je lehce nadprůměrný, ale pro svou cílovou skupinu bude skoro určitě pokladem…

4 18.12.2022

Děti noci rozhodně nejsou knihou pro každého. Přesto v sobě mají ponurou atmosféru, děs, akci, ale třeba i romantiku a naději. Dan Simmons zde opět dokazuje, že je výborným spisovatelem, kterému nechybí velký cit pro detail a pečlivé nastudování dobových reálií. Zvládá zde obratně nastolit tíživou atmosféru porevolučního Rumunska, aby nás z něj vytrhl, zahrnul odbornou terminologií, vysvětlující fungování strigojského (rumunský výraz pro upíry) organismu, a následně nás zase vrátil zpět a už tak pozvolný spád vyprávění ještě proložil historicky podloženým příběhem Vlada III. Draculy (pokud nepočítáme ono pití krve, zaručující věčný život).

Několik dějových linek a rozmanité postavy se však skvěle doplňují a byť jde rozhodně o čtení náročné, které má potenciál kdekoho odradit, v samém závěru vás odmění výborným finále, jemuž předchází nesmírně akční poslední třetina, se kterou vše dokonale zapadne do sebe. Jakkoli by si nezkušený spisovatel na podobné tematice vylámal své autorské zuby, Dan Simmons alespoň pro mne obstál a byť jsem měl místy se čtením trošku problém, zpětně nemám pocit, že by byla nějaká pasáž v díle navíc. Nebo dokonce že bych prohloupil.

Pokud od tohoto románu očekáváte bezuzdný děs, budete zklamáni. Pokud by vás ale zajímalo „vědecké vysvětlení upírů,“ jakož i stručně převyprávěný život Vlada III. v pořád čtivé a na fakta rozhodně ne skoupé knize, jste tu správně...

2 06.12.2022