Hadati komentáře u knih

Dá se říct, že je to klasický Brubaker. Tedy dobré vykreslení antihrdiny, se kterým se dokážete určitým způsobem ztotožnit, přestože se dopouští zločinů. Brubaker zde dost skáče v čase tam a zpět, takže příběh není vyprávěn zcela chronologicky. Někoho to může i otravovat, ale dá se v tom celkem dobře vyznat.

Na rozdíl od Velvet nebo Každý je zločinec má tento příběh i trochu mysteriózna, kdy si (alespoň v první knize) nejste jistí, zda je démon pronásledující Dylana skutečný, nebo jen výplodem jeho choré mysli. V podstatě je to ale jedno, protože pro Dylana je skutečný dostatečně a je jím také ovládán.

A tak největším problémem je, že příběh Dylana má v prvním díle zcela otevřený konec, takže pak už jen toužíte po tom, abyste u sebe měli i druhý díl, abyste se dozvěděli, jak to vlastně všechno dopadne.

5 29.11.2023

Nejprve je třeba se prokousat první třetinou knihy, která je dost nudná, protože se tam toho moc neděje. A až v polovině knihy dojde na to, co naznačuje název samotné knihy.

Užijete si tu pak trochu vesmírných bitev, ale hlavně toho, jak se Harringtonová vypořádá se systematickým psychickým týráním ze strany Cordelie Ransomové (největší liďácká fanatička) a jejích pohůnků. Ransomová je přesně ten typ záporáka, kterého budete nenávidět od začátku do konce a ani trochu vám jí nebude líto.

Btw. baví mě občasný Weberův smysl pro humor jako je pojmenování hlavního "reformisty" Republiky Haven Rob S. Piera nebo že je na lodi jménem Tepes kapitánem Vladovič :-)

5 09.07.2023

Honor dostane možnost vrátit se zpět do Mantichorského námořnictva. I přes svou degradaci z admirála graysonského námořnictva na kapitána, který má na starosti jen pár neopancéřovaných Q lodí na odražení pirátů, se do toho vrhne se svou tradiční svědomitostí.

Ve Slezsku, kam je vyslána, se však musí utkat nejen s běžnými osamocenými piráty, ale také s organizovanou skupinou přeživších uzurpátorů a s pokusy liďáků narušit zde Mantichoře jejich obchodní cesty.

5 09.07.2023

V důsledku své osobní vendety je Honor zbavena z politických důvodů svého postavení v Mantichorském námořnictvu. Proto se přesune do Graysonu, kde se věnuje svým povinnostem místodržící.

Po prvotním šoku ze změn však začínají vystrkovat růžky graysonští konzervativci a fanatici, kterým se nelíbí sociální změny, které se pojí s jejím příchodem a se spojenectvím s Mantichorou. Vyberou si ji jako svůj hlavní cíl, aby tyto změny jejím prostřednictvím zdiskreditovali a nebojí se jít kvůli tomu přes mrtvoly.

Kromě těchto fanatiků musí také odrazit další liďácký pokus o napadení Graysonu. Jako graysonský admirál však k tomu má alespoň dostatečné postavení.

5 09.07.2023

Lidová republika Haven se po dvou předchozích dílech, kde proti Mantichoře vystupovala skrytě, rozhodla proti ní konečně vyjít do otevřeného střetu a vyhlásit jí válku. Než tak ale učiní oficiálně, chce jí zasadit tvrdý prvotní úder.

Honor tentokrát neoperuje sama, ale je součástí většího uskupení, které má za úkol bránit zájmy Mantichory. Díky nesprávnému rozhodnutí velícího důstojníka však opět musí čelit, i se svým přímým nadřízeným, přesile.

Navíc se musí opět vyrovnávat se svou osobní nemesis Pavlem Youngem, bezpáteřním kapitánem jedné z bojových lodí, který se ji v minulosti pokusil znásilnit.

I zde lze vidět mnoho až děsivých paralel války mezi Ruskem a Ukrajinou: Vymýšlení si lživých důvodů pro napadení svého souseda pro svou vlastní obhajobu u mezinárodního mínění, aby byl skryt jejich skutečný důvod jejich agresivní rozpínavosti. Útok na svého souseda bez vyhlášení války s cílem zasadit zahajovací tvrdý úder a ukončit tak válku během krátké doby. A prvotní neúspěch útočné armády, která se do té doby považovala za nepřemožitelnou.

Kromě tohoto válečného střetu také sledujeme vznikající převrat v Lidové republice Haven, který však nemusí být nutně pozitivní pro napadenou Mantichoru.

5 02.06.2023

Druhý díl o policistu Peteru Grantovi je pro mě stejným zklamání, jako první. Líbí se mi humor Aaronovitche a Peter Grant je i celkem sympatická postava. Ale hlavní problém mám s příběhem. Stejně jako punch a judy, který byl hlavním tématem první knihy, mi moc neříká ani jazzová hudba. V hlavním tématu knihy jsem tedy opět plaval.

Peter Grant pak vyšetřuje paralelně další případ související se sexuálními útoky. Kdo však četl Americké bohy od Gaimana, neobjeví zde nic originálního. Horší pak je, že jsem z děje vlastně ani spolehlivě nezjistil, zda byl tento případ vyřešen společně s jazzovou tématikou, nebo zda sexuální vrah stále pobíhá po Londýně.

Je ale skvělé, že jsem se z knihy dozvěděl něco víc o londýnské policejní práci. Je vidět, že Aaronovitch má ve zvyku zjišťovat se o určitých profesích podrobnosti.

A tak jsem z příběhu jako takového opět zmaten, stejně jako u první knihy, a zvažuji, zda je tato série pro mě. Opět. Knihy jsou naštěstí tenké, takže dám sérii šanci ještě do třetice.

5 16.05.2023

Tento zeměplošský román spadá do podsérie o mázích. Od předchozích dílů této podsérie se však liší tím, že hlavní postavou tohoto příběhu není Mrakoplaš. Přestože se tu párkrát objeví, tak zde pouze proběhne, aby Pratchett mohl vytvořit krátkou humornou scénku, a pak opět proběhne do zákulisí. Nemá zde ani žádnou pořádnou repliku, jakoby Pratchett záměrně nechtěl jeho postavu použít.

Namísto toho do popředí vystupují zcela nové postavy: Skřet Sráž, který má mnoho tajemství postupně se vynořujících z temnoty. Mladík Haštal Nejspíš, u kterého je do zblbnutí opakováno, že své zesnulé mamince slíbil, že nikdy nebude hrát kopanou. Nebo kuchařka Gustýna Motýlokvětá, která je schopná se v rozčilení hádat i s Vetinarim. Nejzajímavější novou postavou je však překvapivě ta, co má v příběhu nejméně prostoru krásná, ale jednoduchá Julie, o kterou se Gustýna stará jako matka o dceru, přestože jsou stejně staré.

Tuto skupinku nových postav pak doplňují mágové, ať už se jedná o již velmi známé postavy Vzoromila Výsměška a Rozšafína Ctibuma, přes rozvíjející se postavu mága temných umění doktora Zďáblíkova, až po zcela nové mágy jako je profesor Macarona. Děkan zde pak má zcela novou roli, zatímco postava Kvestora z děje zcela vypadla.

Hlavním námětem příběhu je sice kopaná, které se musí mágové Neviditelné univerzity účastnit, aby nepřišli o dědictví, ve skutečnosti se tu ale řeší daleko závažnější témata. Pratchett tu díky postavě Sráže řeší další závažné neduhy lidstva xenofobii a genocidu.

Přes hlavní postavy pak také můžete dojít k uvědomění, že by každý měl jít za svým snem a neohlížet se na to, jaký je názor rodiny, nebo co by si o tom pomyslelo vaše okolí.

Milostný vztah mezi Haštalem a Julií se pak velmi podobá osudům Shakespearova Romea a Julie. Místo Monteků a Kapuletů tu akorát jsou znesvářené skupiny fotbalových fanoušků.

Pratchett zde sice neztrácí na svém obvyklém humoru, jeho vtipy se ale čím dál více opakují, kdy se nebojí vykrádat sám sebe. Největší slabinou jsou pak nové hlavní postavy, které až na Julii moc nezaujmou. Přesto je to stále Pratchett, kdy tato kniha mezi čtenáři neuspěje spíše v porovnání s jinými (lepšími) zeměplošskými romány.

5 21.04.2023

Ve druhém díle jsou osudy postav propleteny, takže se můžeme soustředit na tři hlavní dějové linie. Žádné nové důležité postavy se zde neobjevují, takže se můžeme plně soustředit na ty, co už známe z prvního dílu. Abercrombie se tak může plně soustředit na jejich rozvoj.

Dějová linie Bayaze je klasické putování za cílem ve stylu Froda a jeho společníků, kde je zajímavější sledovat jejich vzájemné vztahy a rozvoj jejich postav, než samotné putování.

Daleko dějově zajímavější je pak válka na severu, ve které má hlavní slovo West a Trojstromova banda. Ještě zajímavěji se pak vybarvuje inkvizitor Glokta, který je naopak zaúkolován obranou jižní hranice Spojeného království. Díky tomu si tak čtenář užije útočné i obranné války do sytosti.
Postupně jsou pak odhalovány náznaky, že za některými těmito událostmi je někdo, kdo tahá za nitky. A vy netušíte, zda máte dost dílů skládačky na to, abyste mohli ukázat na konkrétního hlavního strůjce, nebo zda se ve stínech neukrývá někdo, kdo teprve na své odhalení čeká.

5 14.03.2023

Tonička pokračuje ve svém učení na čarodějku, tentokrát u nejstarší čarodějky slečny Velezradné, u které dosud žádná učednice nevydržela příliš dlouho. Během této doby upoutá pozornost Zimoděje, boha zimy, který se do ní zamiluje. Láska mezi bohem a smrtelníkem ale nikdy nedopadla dobře. Tonička nemusí milostné sevření zimy přežít. A co hůře, její milostná avantýra může stát životy i jiné, včetně jejích blízkých.

V dalším díle o mladé čarodějce Toničce Bolavé tak Pratchett pokračuje stejným způsobem, jako v předešlých dílech. Tonička se učí, co to znamená být čarodějka, že jsou jakýmsi vesnickým ekvivalentem psycholožek a pečovatelek. Zjišťuje to největší čarodějnické tajemství, tedy co je to bimbo. A znovu se utkává s protivníkem, který se na ni zdá být příliš mocný.

Více než Tonička ale tentokrát zaujmou vedlejší postavy, kterým zde byl dán větší prostor: legendární Bábi Zlopočasná se Stařenkou Oggovou, baronův dospívající syn Roland, neoblíbená a panovačná mladá čarodějka Anagrama, ale zejména Nac mac Fíglové, kteří nemohou v příbězích o Toničce chybět. A k tomu jeden příliš uleželý sýr, který žije vlastním životem.

Přestože se Feist snaží, tak je znát, že je to román napsaný podle RPG hry. Příběh je rozkouskovaný na různé minipříběhy, u kterých je často znát, že se jedná o „side questy“. Tyhle příběhy se Feist snaží navléknout jako korálky na jednu nit a moc se mu nedaří z těchto korálků vytvořit vkusný náhrdelník. Příběhy nedávají vždy tak docela smysl, kdy dojde i na určitou herní alternaci „zabíjení krys ve sklepě“.

Postavy, které by v knižní sérii normálně hrály hlavní roli, jsou upozaděny, kdy autor vymýšlí způsob, jak se jich dočasně zbavit. Arutha tak najednou nesmyslně všude kráčí s pomalu se přemisťující armádou a nechává na jiných, aby hýbali příběhem. Tomas a Pug pak dočasně přichází o své schopnosti, aby tak byl dán prostor méně mocným postavám. Tyto postavy pak zmateně pobíhají tam a zpátky skoro po celém Království, a také po severních pláních, kde žijí moredhel. Ze všeho je cítit vyumělkovanost.

Příběh tak musí táhnout dvě nové postavy. Temný elf Gorath je tím nejzajímavějším, co vás zde čeká, kdy díky němu můžeme lépe nahlédnout do historie a kultury moredhel. Mág Owen už tolik zajímavý není, kdy zejména na něm je znát, jak v průběhu příběhu „leveluje“. Příběh nedokáže tentokrát zachránit ani Jimmy Ručka, ani jeho přítel Locklear.

5 17.02.2023

Druhý příběh o Toničce Bolavé, určený pro mládež, se odehrává přibližně rok po událostech ze Svobodného národa, kdy je Toničce už 11 let. Tonička tak stárne společně se svými mladými čtenáři. Tím se jako zeměplošská postava vymyká, protože je jednou z mála postav, u které se dá stárnutí v průběhu dalších knih pozorovat.

Tonička se vydává do světa jako čarodějnická učednice. Protože ačkoliv porazila královnu víl, je toho mnoho, co se ještě musí o čarodějnictví naučit. Přesto zůstává v horách Beranní hlavy, kde je největší hustota čarodějek. A začíná se pomalu dozvídat, že být čarodějkou znamená starat se o lidi, o které se jiní nestarají, a že čarodějka většinu problémů neřeší magií. Ale když je třeba, nebojí se magii použít.

Terry Pratchett se zde snaží (nejen) dospívajícím dětem nenásilným způsobem vštípit, že by si lidé měli více všímat svého okolí, kdy vždy se kolem nich najde někdo, kdo je osamělý nebo bezbranný a potřebuje jejich pomoc. Odhaluje, že lidé jsou schopní někoho odvrhnout jen na základě lživých pomluv a své omezenosti. A že to největší zlo se ukrývá v každém z nás. A že není nic špatného mít v sobě takové zlo ukryto, ale je nutné proti němu po celou dobu bojovat a nikdy se mu nepoddat. V tom není Tonička sama, boj s tímto druhem zla v zeměplošských románech běžně svádí i třeba Bábi Zlopočasná nebo Samuel Elánius.

Pratchett se zde opět snaží o jednodušší zápletky rozdělené do jednotlivých kapitol. Své dětské čtenáře ale nešetří a ukazuje i temnou stránku lidstva.

Můžete se opět těšit na Nac mac Fígly, kteří však v tomto druhém díle mají o něco méně prostoru. Dospělé čtenáře ale určitě potěší, že o to více prostoru tu pak má Bábi Zlopočasná, která se v předchozím díle jen lehce mihla. Toničku však naštěstí svou přítomností nezastiňuje a dává jí dost prostoru k tomu, aby se zde opět stala hlavní hrdinkou příběhu.

5 13.12.2022

(SPOILER) Klasická fantasy z žánru meče a magie, která je vyprávěna z pohledu tří hlavních postav. Všechny tři jsou nějakým způsobem zajímavé. Jeden je geniální taktik, druhý je jediným přímým zástupcem svého boha a třetí je nadpozemská bytost postupně stravovaná pozemskými starostmi. Tyto tři postavy se svižně střídají ve vyprávění příběhu. Náhled do tábora nepřítele pak máme díky čtvrtému vypravěči, který však nemá tolik prostoru.

Přestože se mi taktik líbil nejvíc a byl nejsympatičtější, dožíral mě tím, jak se cíleně odmítal stát velícím důstojníkem jen proto, že by byl odpovědný za posílání svých vojáků na smrt a raději se rozhodl schovávat se v řadovém vojsku. Nedává totiž smysl, aby taktickému géniovi během chvíle nedošlo, že se tímhle rozhodnutím vůbec nic nevyřeší a situace se naopak jen zhorší. Tohle mi v příběhu vadilo asi nejvíc.

V závěsu je pak změna druhého hlavního hrdiny v závěru knihy, respektive odůvodnění jeho změny. Autor se snažil tuto změnu logicky vysvětlit a okecat ji mnoha rádoby filosofickými řečmi, ale protože vysvětlení nedává logiku (alespoň mně ne), nefunguje to.

Závěr knihy pak předznamenává možné pokračování knihy, protože mnoho konců zůstane neuzavřených. Ale pokud měl autor od začátku v plánu sérii knih, bylo chybou neprokreslit svůj svět více podrobnostmi, aby čtenáře více vtáhnul do svého fantasy světa. Takhle další zájem čtenářů nechal viset jen na tajemství, co je vlastně Zhouba zač, případně na dalších osudech přeživších hrdinů. A to ne vždy stačí.

Nezkušenost autora (jedná se o jeho prvotinu) na celkovém příběhu nebyla tak znát. Až na některé nelogičnosti (třeba, že životně důležitý most byl ponechán zcela nechráněn), to celkem šlapalo. Občas se jen vyskytly nějaké slovní obraty, které mi do fantasy neseděly. Třeba časové popisy „trvalo to 3 hodiny a 15 minut“ nebo „byla to šestnáctina vteřiny“. Ještě bych to bral ve fantasy světě, kde má většina lidí u sebe hodinky, ale ve fantasy, kde se hodiny/hodinky ani jednou neobjeví, nesedí. Vhodnější fantasy příměry jsou „trvalo to něco přes tři hodiny“ a „bylo to jen pár úderů srdce“. Nebo další divný slovní obrat: Označit někoho jako „nejvyšší subjekt“ se hodí možná pro nějakého alchymistu, který zrovna popisuje svou práci odbornému publiku, pro běžného vypravěče je určitě lepší označení „tvor, stvoření“. Ale tyhle slovní obraty naštěstí udeří do očí jen párkrát, takže se nad tím dá mávnout rukou.

Ve výsledku se mi kniha líbila, přestože si nejsem jistý, zda bych si byl ochotný přečíst i nějaké případné pokračování. Není toho totiž moc, co by mě k čtení pokračování motivovalo, bude-li nějaké.

Obálka je moc pěkná, hádám, že se jedná o hrací kostky, ale nijak nesouvisí s knihou. I to může být kamenem úrazu, protože může potenciální kupující zmást.

5 14.10.2022

Lucifer je ten nejlepší spin off jaký jsem kdy četl. Bez diskuze se dokáže vyrovnat původnímu Gaimanovo Sandmanovi a podle mého jej dokonce i o chloupek překonává. Prvnímu dílu chvíli trvá, než se pořádně rozjede, ale již druhý příběh s kartami ukazuje, že nás čeká skvělé počtení.

Lucifer se rozhodl, že má plné zuby toho, že dělá špinavou práci pro Nebesa, a tak se rozhodne opustit své postavení v Pekle a vydá se žít mezi smrtelníky na zem. Ani tam však nemá od Boha pokoj, takže postupně začne plánovat, jak se Boží vůle navždy zbavit. A my jej můžeme sledovat krok po kroku, jak toho postupně dosahuje.

Postava Lucifera je charismatická a jeho charakter se drží jasných pravidel. Nikdy nelže, je spravedlivý a vždy platí své dluhy. Na druhou stranu nevidí důvod, proč by měl nezištně komukoliv pomáhat, jestliže to není v jeho zájmu. Není krutý, ale ani milosrdný. A na rozdíl od ostatních andělů má jasnou vizi, kdy se nenechává strhnout k nekontrolovatelnému vzteku. Zkrátka osoba pevných zásad, která z nich nehodlá slevit.

5 23.11.2021

Díky předchozímu dílu víme, že za intrikami na prince Aruthu stojí Murmandamus, peklomor opředený legendami, pod kterým se sbírá společné vojsko peklomorů, trolů, goblinů, obrů a lidských odpadlíků, kdy jeho záměry jsou však nejasné.

Stejně jako ve Stříbrném trnu, i zde jsou hlavními postavami princ Arutha, Jimmy Ručka a mág Pug, který k sobě přibere i přítele z dětství Tomase.

První část knihy je podobná Stříbrnému trnu. Opět jsou vedeny útoky na Aruthu, opět se skupina jeho přátel vydává na výpravu. Po pomalém rozjezdu se pak v druhé polovině knihy akce rozjede a nezastaví se až do konce, kdy následuje jedna bitva za druhou.

Pug s Tomasem pak postupně odhalují, kdo je skutečný nepřítel skrývající se za zády Murmandama, který ohrožuje Západní království, a proč je město Sethanon pro plány tohoto skrytého nepřítele tak důležité.

Závěr této série je pak podstatně lepší, než byl Stříbrný trn a určitě stojí za přečtení. A pokud jste nováčky ve Feistově Midkemii, neváhejte se přesunout k tsuranskému volnému pokračování série Impérium, na které Trhlinová sága velmi volně navazuje. Protože Dcera Impéria, Ochránce Impéria a Strážce Impérie je podle mého mínění to nejlepší, co bylo v klasické fantasy kdy napsáno. A zejména příznivci japonské kultury si tuto navazující sérii užijí.

5 23.11.2021

Hlavní postava příběhu Apoléna Zpěváčková se rozhodne, že za každou cenu najde svého bratra Pavla, který odešel do války a přivede ho zpět domů. Její jedinou možností je přestrojit se za muže a vstoupit do armády. Není však jedinou, kterou něco podobného napadne.

Pratchett tentokrát opouští jak své zavedené postavy, tak i své běžně používané kulisy jako je Ankh-Morpork nebo Lancre. Vždy ve svých zeměplošských knihách použil alespoň jedno z toho (až na Malé bohy). V tomto románu se ocitneme v Borogravii, malé nevýznamné zemi, která je známá tím, že neustále bojuje s některým ze svých sousedů, a která jako jedinou víru vyznává boha Nugáta, známého tím, že si vymýšlí čím dál hloupější náboženská nařízení.

Pratchett si tedy za svůj cíl ke kritice tentokrát bere závažná témata – válku a náboženská dogmata. Už od začátku poukazuje na nesmyslnost války, která národ postupně vysává a ničí, kdy produktivní část společnosti odejde do války a není nikdo, kdo by se staral o hospodářství země. Tuto situaci pak nijak neusnadňuje ani církev, která tvrdě trestá prohřešky vůči náboženským nařízením, ať už jsou sebenesmyslnější.

Třetím důležitým tématem této knihy je pak feminismus, kdy Pratchett poukazuje na to, že ženy v armádě mohou být stejně schopné (nebo i lepší) jako muži, ale i stejně tvrdé a kruté. Tedy, že na pohlaví vlastně v tomhle pohledu nijak zvlášť nezáleží.

Příběh o neznámých hrdinech je pak opepřen postavami velitele Elánia a novináře Mikuláše ze Slova, kteří mají sice v celém příběhu malou, ale významnou roli.

Přestože považuji Podivný regiment za nejslabší z celé zeměplošské série, stále to je vtipné a zábavné, jak jsme u Pratchetta zvyklí. A na druhé přečtení mě kniha přece jen bavila více.

Od románu Noční hlídka je pak také vidět zřejmý Pratchettův přesun k vážněji pojatým tématům. Humor se sice z jeho zeměplošských knih nevytratil, ale již není tak významnou složkou příběhu.

5 23.11.2021

Trhlinovou ságu považuji za nejlepší fantasy meče a magie. Feistův svět Midkemie a Kelewanu se sice po čase rozrostl do mohutných (až obludných) rozměrů, kdo však nemá rád dlouhé série, tak mu postačí k přečtení dvojdíl Mág – učedník a Mág – mistr, případně na to velmi volně navazující série ze světa Kelewanu Dcera Impéria.

Tato kniha začíná opravdu od začátku, kdy naprosto obyčejní chlapci Tomas a Pug sní o tom, že se jednoho dne stanou velkými hrdiny. A my sledujeme, jak se toto jejich přání postupně plní až za hranice jejich dětské představivosti.

Tahle fantasy má všechno – války a bitvy, intriky, magii, draky a jiné magické tvory, elfy a trpaslíky, gobliny a trolly a jiné cizí kultury.

Trhlinová sága je jen počátkem dlouhé historie světa Midkemie, ve které můžete strávit velmi dlouhou dobu. A nejspíš se tak i stane, protože tento svět a hlavní postavy vám přirostou k srdci a vy budete toužit se dozvědět o jejich dalších osudech. Výhodou je, že každá navazující série je uzavřená, takže nebudete zklamaní z příliš volných konců a bude jen na vás, zda chcete ve čtení navazujících sérií pokračovat. Trhlinová sága a Dcera Impéria je však něco, co byste neměli v žádném případě ve fantasy knihách minout.

5 18.09.2021

Poslední díl ze série o Smrťovi a jeho vnučce Zuzaně Stohelitské se opět týká záchrany Zeměplochy před jejich úhlavními nepřáteli Auditory reality. Zuzana změnila své povolání soukromé vychovatelky na učitelku. O své schopnosti nepřišla, takže je využívá během vyučovacích hodin, aby děti zaujala a vychovala. A je kontaktována svým dědečkem, aby své schopnosti využila a opět mu pomohla se záchranou světa.

Hlavními postavami tu jsou však spíše mnichové historie, zejména starý Lu-Tze a mladý Lobsang Louda. Pratchett si v této knize jako hlavní témata zvolil čas, historické nepřesnosti a tibetské mnichy, se kterými se pojí i víra v reinkarnaci. Nejvíc zde však rozebírá modlářství, kdy mimo jiné poukazuje na to, že když je někdo starý, ještě to neznamená, že musí být zároveň i moudrý. A že moudrost jako taková může být nalezena na zcela neočekávaných místech. Stejně tak zesměšňuje lpění na tradicích a posvátnou úctu k osobnostem, které si ji nezasloužily svými činy a získaly ji jen proto, že ve světě dosáhly nějakého významného postavení. Auditoři pak Pratchettovi slouží zejména k tomu, aby polemizoval o tom, co je vlastně definice lidství, a že lidé mohou být úžasnými i děsivými tvory zároveň.

Všechny tyto polemiky jsou obaleny do tradičního Pratchettova humoru, takže si někteří čtenáři ani nemusí všimnout, že jsou vlastně v některých věcech vzděláváni. To je umění, které tento autor během let svého psaní dotáhl k dokonalosti.

Na příběhu jako takovém není nic speciálního, jeho vyvrcholení přijde někde uprostřed knihy, ale číst o Auditorech, kteří se poddávají svým lidským schránkám, je taková zábava, že vám slabší příběh vadit nebude. Dobrou knihu totiž nedělá jen příběh samotný, ale také způsob, jakým je takový příběh napsán a myšlenky v něm obsažené. A Zloděj času má v sobě tolik věcí k zamyšlení, že se často přistihnete nad tím, že přestanete na chvíli číst, abyste se nad slovy Terryho Pratchetta zamysleli. A to je vždy známka kvalitního spisovatele.

5 21.05.2021

Trochu mi to připomíná fantasy příběhy ze starých komiksů, jako byla Kometa nebo Aréna. Zejména styl kresby i vyprávění tomu odpovídá. Takže pokud se vám takové komiksy líbily, tohle bude také. Přesto mám pocit, že tenhle první díl série byl jen jakýmsi představením tohoto fantasy světa. Snad bude v pokračování více akce a více zajímavých věcí.

5 09.04.2021

Gemmel se tentokrát zaměřil na více postav. Hlavními z nich je Skilgannon, který má ještě temnější minulost než Tulák, a Druss. Vyskytují se tu však i další vedlejší postavy a ani jedna z nich nemá nezajímavou historii, která bude nakonec odhalena.

Přestože má Skilgannon a Druss každý svůj vlastní cíl, okolnosti je nakonec donutí, že si navzájem pomájí. Drusse sice již trochu zmáhá jeho věk, kdy mu je již přes 50 let, ale ani to jej nedokáže zastavit, aby se snažil splnit, co si předsevzal, přestože proti němu stojí obrovská přesila.

Skilgannon se pak po celou dobu vyrovnává se svou minulostí, kdy jediné části, které mě trochu nudily, byly jeho flashbacky. Naštěstí nejsou moc dlouhé a časté, a přece jen jsou pro celkový příběh podstatné.

Jsou tu také tři postavy, které byste měli znát z předchozích knih Drenajské ságy. Kromě mocné čarodějnice Stařeny se tu také objeví kněžka Ustarté, proměněnkyně z jiného světa, která se objevila jako důležitá postava v třetím díle Tuláka. Poslední postavou je pak Orastes, naivní mladý a nezkušený voják, který stál po boku Drusse v bitvě o Skelnský průsmyk (viz kniha Drussovy kroniky). I když s postavou Orasta je to tu trochu komplikovanější.

5 08.01.2021

Nejspíš nejkvalitnější manga jakou jsem kdy četl. Nejedná se o sci-fi či fantasy, kterému dávám přednost, ale o historickou mangu. Nejspíš se také jedná o nejpropracovanější komiksový příběh, jaký jsem kdy četl.

Sledujeme zde osudy několika hlavních postav. Prvním je novinář Tóge, jehož bratr byl zavražděn a on pátrá po důvodu tohoto činu. Děj začíná v roce 1936 v Německu během Olympyjských her. Většina děje se však odehrává v Japonsku v letech 1936 – 1940.

Kromě Tógeho pak sledujeme osudy dvou přátel, židovského chlapce Adolfa Karla a syna nacistického diplomata Adolfa Kaufmana, kteří žijí v Japonsku. Už od počátku tušíte, že jejich přátelství bude otestováno těžkými zkouškami, zda přežije poté, co jsou oba chlapci vystaveni polarizovaným ideologiím.

Osudy těchto tří hrdinů jsou pak postupně svazovány k sobě, kdy však lze jen tušit, že v druhém díle Zprávy pro Adolfa se spojí dohromady. Tím spojením pak bude Adolf Hitler, který zde není postavou, ale spíše hybnou silou celého příběhu. Důvodem, proč vlastně osudy hlavních tří postav sledovat.

5 08.01.2021