Hanka_Bohmova komentáře u knih
Tuhle knížku mám už hooodně dlouho a opakovaně se k ní vracím, Alžběta je mi velkou inspirací.
Odložila jsem knihu někde před půlkou, nic mi to nedávalo a samotný příběh mi byl ukradený, necítila jsem ani zvědavost, kam se to bude vyvíjet. Jelikož jde o mou první Mawerovu knihu, doufám, že ta příští bude lepší.
Nevadí mi, že je Holden tydýt, protože vykazuje potřebnou dávku sebereflexe. To už mi mnohem víc vadí vznešení tydýti od Murakamiho.
Nestihla jsem během návštěvy dočíst, ale budu si ji přát k narozeninám, po ochutnávce mám pocit, že bude hodně užitečná.
Nádherný důkaz výroku sv. Pavla, že "tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje". V těchto rozhovorech slyším nevěstu - ani by mi na mysl nepřišlo, že je zapisuje stařenka, musela jsem si přečíst doprovodný text. A i když mi některé věci či způsoby vyjadřování byly tak trochu cizí nebo odtažité, jako impuls pro duchovní život je to velmi přínosné.
Tři krátké úryvky:
Děsí-li tě chlad tvého srdce, vždycky si můžeš vzít z mé lásky.
Mám tak rád tvá slůvka! Protože v nich jsi ty, chápeš? Je to tvůj život a ty mi dáváš do něj vstoupit.
Nepromarnit příležitost k lásce: Čekal mě, a já tam nebyla?!
Abych parafrázovala Exupéryho: prostor, život, štěstí... se nehledá, ale buduje.
Velmi názorná kniha o tom, jak lákavé je vykašlat se na budování.
Taková kniha může vyvolat pohoršení nebo nostalgii po něčem nedosažitelném, podle toho, jakého je čtenář zaměření. Ale je ještě třetí cesta: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu..."
Nejen Juanita-Terezie, ale každý z nás. Zbývá už jen to "rozhodné rozhodnutí", jak říkávala Terezie z Avily :o)
Výborná kniha, "lidsky výchovná" takovým tím správným, nenásilným a strhujícím způsobem.
Příjemně čtivé čtení o psaní, o vyprávění, o vytváření...příběhů? reality? :o)
Obsah mě rozhodně neurazil. Ale nemůžu se srovnat se způsobem, jak autor vypráví, tvoří věty. Jako kdybych četla dílko nezkušeného psavce, nadbytečná slova, nadbytečné věty, klišé... Už druhá Murakamiho kniha, u které mě to vyloženě ruší. Zřejmě je to schválně, vyjadřuje tím stav hlavní postavy (doufám :o)), ale otravuje mě to.
Jak pravil klasik - Nezvládla. Chtěla, snažila, plakala, nezvládla.
Samotné téma mě nijak neoslnilo, Den trifidů jsem četla ještě jako holka. Tak jsem se tedy těšila na ten propracovaný psychologický vhled. Jenže děj tak odplýval a styl psaní byl tak odtažitý, až jsem z toho byla odtažena na kilometry daleko a začalo mi být srdečně jedno, co a komu se děje. Následovala otázka: Je nutné tím nadále ztrácet čas?
A proto jsem tuhle knihu nedočetla ani do půlky. Ať si ji užije někdo jiný.
Velmi užitečné, něco takového jsem potřebovala jako protiváhu k nedostatečnému školnímu vzdělání (zato lid popelnicových polí atd. jsme probírali nejméně 5x, škoda mluvit). Doufám, že dnešní školou povinní jsou na tom už lépe.
A "doporučená literatura" mi přišla velmi vhod, pár dalších knih si určitě přečtu.
Hodně hutné, spíš studijní materiál než "věc k přečtení".
Bylo to napsané čtivě, popis tradičního života Gróňanů byl zajímavý, ale že bych se toužila k tomu někdy vrátit, to zas ne.
Nikdo to tu zatím nezmínil - na několika místech mě zarazil (doslova) překlad, nepřirozený slovosled. A jednu větu jsem nerozluštila ani po opakované námaze - pochopila jsem, co chtěl autor říct, ale česky to teda nebylo.
A byla svatba a žili šťastně až do smrti.
... anebo ne? :o)
Výborná kniha, četla jsem podruhé a stále silný zážitek.
Tahle kniha mě hodně nudila. Většinu tvoří doslova opsaná evangelia. Zbytek je takové krátké křesťanské kázání, které už mnoho a mnoho lidí zvládlo mnohem a mnohem lépe... před Mailerem i po Mailerovi.
Zápisky téměř 30leté manželky a matky, které jako by vypadly z deníčku sebestředné 16leté adolescentky. Byl to záměr? Něco tady krutě zakrnělo. Svoboda pojímaná jako odstřihnutí se od všech "ty" s jejich nároky a potřebami... SKUTEČNÝ ŽIVOT spočívají v tom, že nejsem rušen a obtěžován druhými... kam to asi tak může vést? Jasně, do tmy.
Tahle kniha pro mě byla úplně zbytečná.
Způsob vyprávění hned od první stránky připravuje člověka i na obsah knihy.
S tou neschopností přetvářky bych to neviděla až tak žhavě, sám hrdina říká, že je zvyklý leccos odkývat, chcel-li mít od druhých pokoj, sebereflexi se nevěnuje... do jaké míry jde o "zápas o pravdu" a do jaké míry o prosté setrvávání v navyklém způsobu uvažování, protože vykročení ven je vzhledem k jeho psychickému založení (nebo snad nemoci) opravdu krajně nepříjemné? Není pak hlavní postava v obdobném zajetí jako ti, kdo ji soudí?
Soudící dav má svou únikovou konstrukci v konvencích a strachu z jejich překročení, hrdina má svou únikovou konstrukci v "absurditě života"... jediné, k čemu si může gratulovat, že ta jeho má lepší PR, je modernější a rozhodně zní vznešeněji.