HerrPilot komentáře u knih

Abych parafrázoval větu z animáku Madagascar: „Stroji času, já vás žeru!“
Po třech letech jsem se rozhodl opět nasednout do časového vehiklu, nyní s vydáním od Ledy, a i tentokrát byl ten let naprosto kulervoucí a fantastický. V době, kdy u nás ještě spisovatelé domokvávali z Babičky, v Anglii jeden mladý gentleman bouchnul pintu Guinessa, posadil se za psací stůl, a vypotil dílo, které po vzoru svého titulu předběhlo dobu, a ovlivnilo celý žánr. I díky Stroji času máme trilogii Návrat do budoucnosti, nebo seriál Doctor Who (tam jsou ty inspirace ještě důslednější, viz třeba krutí mutanti Dalekové – mix nacistů a Morloků, Cestovatel časem není pojmenován, Doctor i Cestovatel jsou excentrici,...).

Taková odbočka: V poznámce je připsáno, že naši „zlatí komunisti“ téhle (skoro) brožuře moc nefandili. To je celkem zábavné, jelikož Morloci/proletariát jsou tam za ty silnější a inteligentnější. Snad se jim nelíbilo, že dělníci jsou vyobrazeni jako krvežíznivé kreatury, žijící v temnotách. Nebo nevím...

Při druhém čtení ještě mrazivější knížka si zaslouží plnou fasetu hvězd.

Poznámka k vydání od Ledy: Krásná, byť brožovaná, obálka ukrývá poměrně pěkný překlad, opatřený i alternativním úvodem jedné kapitoly. Změna na ÉLY a MOLOKY je překladatelem vysvětlena (byť sám si myslím, že MOLOK má nebezpečně blízko k mlokovi... a tam se ztrácí ta hrůzostrašnost). Mínusem je místy divná sazba (písmena jsou nezřídka „setřená“) a také občasné překlepy. Škoda absence pevné vazby a ilustrací...

12 26.06.2021

Mám moc rád Clarka. Holduju starým sci-fi knihám. A knih o Měsíci není nikdy dost.
Přes to všechno mi tahle kniha přišla na Clarka tak kapku, no... ,,čajíčková".

Starý dobrý Arthur je (obecně) velice silný v technických pasážích, ovšem nikdy mu moc nešli lidé. A tato kniha je jen o lidech (nikoliv ve smyslu celkovém), byť k technice taky přičuchneme. Clarke naskicuje (či spíš narýsuje) potažmo zajímavé postavy, a pak... nic. Každou potenciálně zajímavou mezilidskou situaci rychle vyřeší, a jede se dál. Postavy v této knize mi zkrátka připomínaly papundeklové obrysy s neuměle domalovanými xichty. (Kupříkladu konspirátora Radleyho mohl využít k úvahám o lidstvu, tak ale z něj byla jen vtipná figurka. Teda aspoň pro mne)

Abych ale jenom nekritizoval- Clarke v tomhle svazku rozjíždí na '61. rok celkem zajímavé věci: napsal, že na Měsíci není moc vidět hvězdy (to se o 50 let později stane opěrným bodem konspirátorů, snažících se sestřelit program Apollo). Zmínil ,,vlající" měsíční vlajky a jaké způsobí na Zemi pozdvižení- taky se trefil. Dokázal technicky rozebrat problémy záchrany lidí na Měsíci v době, kdy Gagarin hlásil, že ,,pojechali". Byl tak přesvědčivý, že jsem mu věřil i ten nebezpečný (a neexistující) prach. Navíc ještě dokázal čtenáře poučit o reálných fyzikálních jevech.
A k tomu přidal svou obvyklou hromadu poetických vesmírných obratů a literárně-popkulturních odkazů. Tohle mu opravdu šlo.

Za technikálie, uvěřitelnost, odkazy, čtivost, poetičnost a jasnozřivost dávám 5 záchranných *, ale 1 musím strhnout za postavy a jejich (jisté) klouzání po povrchu.

P.S. V českém vydání od Laserů mi trochu vadilo prakticky neustálé a nesmyslné střídání termínů ,,astronaut" a ,,kosmonaut".

12 06.11.2020

2001 to není sci-fi příběh, to je fascinace tajemnem vesmíru (je třeba mít na paměti, že kniha vyšla asi čtvrt roku před vůbec prvním pilotovaným obletem Měsíce, a v knize popisovaný Saturn byl blíže prozkoumán až o víc jak 10 let později). Tato kniha může sloužit také jako (v jistém smyslu) kronika lidstva, kdy na počátku se naši předkové učili chránit sebe a své blízké, rozvíjet abstraktnější mozkovou činnost, aby o několik tisíc let později oblétli Měsíc (který předtím jejich předkové zvědavě sledovali), přistáli na něm, a vydali se dál. A tady si ten knižní/filmový monolit můžeme i škrtnout.
Pokud jde o postavy- až na elektronického HALa je věnován vesměs malý prostor k jejich popisu a rozvoji, neboť jeho většina se obírá technikáliemi, popisy a různými skoro až filozofickými myšlenkami. To vše je ale v pořádku. Lidmi (na úkor vesmíru) se budou zabývat další díly této série, a to třeba vyloženě uškodí třetímu a čtvrtému dílu.

Jakožto milovník starých a nadčasových sci-fi tomuhle poetickému Svatému Grálu nemůžu dát méně, než 5 raketově poháněných *.
Rovněž doporučuji nejprve přečíst knihu, a teprve pak pustit famózní Kubrickův film, který ovlivnil generace filmařů, některé věci pak budou srozumitelnější (jako třeba finále, které na dlouhou dobu ovlivnilo moje gusto, pokud jde o filmový/knižní „první kontakt“, a které už žádné jiné sci-fi nepřebilo- dívám se na tebe, Mise Saturn).

P.S. Pro zájemce jsem do sekce „Zajímavosti“ vložil odkaz na první díl výtečného anglojazyčného dokumentu o natáčení 2001. Vřele doporučuji.

P.P.S. To argácké vydání z roku 2016 je opravdu skvostné. Velká pochvala!

12 05.05.2020

Jako malý jsem nebyl vůbec žádný rebel a místo různých kousků jsem ležel v knihách, připravuje se na kariéru nejprve chirurga, poté hradního kastelána (ani jedno mi dodnes už nezůstalo).
Mou prakticky největší výstředností byla stavba malé kamenné hráze, díky které jsme s kamarádem lehce vychýlili tok místní řeky. Avšak tímto byla dětská rebelie vyčerpána a v době, kdy jiná děcka chtěla náš monument rozbít, zmohli jsme se jen na demonstrativní házení žabek, kterými jsme chtěli útočníky zastrašit (což samozřejmě nepomohlo).

Knihu Dobrodružství Toma Sawyera jsem přečetl až po „dvacítce“ a upřímně řečeno, bylo mi trochu líto, že jsem v dětskejch letech nebyl větší lump. Hrozně jsem Tomově partě záviděl ta jejich dobrodružství (např. to pirátské) a přál jsem si je zažít. Jenže dospělák, hopsající na voru a křičící „Jsem pirát, navalte peníze, bídníci!“, by vypadal kapku divně...

Přesto knize dám 5*, jelikož díky výtečnému umění vyprávěče, střídmosti a údernosti popisů a samotnému ději jsem fakticky ta dobrodružství prožil a knížku si díky tomu užil.

P.S. Pokud budete mít možnost, doporučuji sáhnout po vydání od Toužimského a Moravce, které disponuje skvělým překladem Františka Gela, jakož i padnoucími černobílými ilustracemi Kamila Lhotáka.

Čte zdejší názory ,
rozhodl jsem se rozšířit si obzory .
Když však moje ruka poprvé spočinula na ní ,
nebylo to se mnou k vystání .
Rozhořčen na tu cenu za takovou malou gramáž ,
začal jsem to považovat za velkou blamáž .
,,První čtenářský dojem" byl pro mne
v tomto případě prázdný pojem .
Avšak co na mne neučinilo dojem strohý
byly ty úžasné obrazové přílohy .
Pomyslel jsem si : ,,Má ten Burton ale vlohy !"
Pojednou mne k této knize opět něco nutí ,
žeby lehce nekrofilní to mé duše vzedmutí ?
Obrázky najednou splývají s písmeny ,
tvoře velkého příběhu rozsochaté kořeny .
Strašných příšer smích
střídá hlavnímu hrdinovi neznámý sníh .
Z nápaditě přeložených rýmů
začíná vyplouvat více a více nepostřehnutých šprýmů .
Začíná rovněž ve mně klíčit to , co od romantické večeře v červeném románu očekává každá megera -
to jest KOUZEL ATMOSFÉRA .
Slovo ,,Konec" doprovází mé vcelku hlasité vydechnutí
a už cítím , že mne to k počátku tohoto makabrózního dobrodružství nutí .
A tak za ten čas plný chodících kostiček
nemohu dát méně než pět hvězdiček .

12 27.11.2016

Bojoval jsem. A to fakt statečně. Všichni svatí mi šeptali do ouška, abych tuhle knížku neházel do žita. Po vzoru východních mnichů jsem si pod svým strništěm bzučel mantru „Bzz – Páátří k mým oblíbencům – Bzz – Vydrž, Prťka, vydrž – Bzzzz“, a to tak urputně, že si mne lidé ve vlaku točili na mobily. Přesto po 123 stranách boje urputnějšího než dívčí válka jsem se rozhodl vytáhnout své bílé spodní prádlo, a zamávat jím před obálkou téhle knihy.
Mám rád knihy o dětství, mám rád poetiku, ale v téhle knížce se to nějak zvrhlo. Děcka v ní se nechovají jako děcka, nebo lépe řečeno – nemyslí/nemluví jako děcka, ale jako přesentimentilizovaní dospěláci v maskách děcek. Zabývají se smrtelností, a to v době, kdy by minimálně kluci měli přemejšlet, jak si postavit Nautilus, nebo jak vytrhnout velrybě stoličku. Nebo tak něco. Samozřejmě, jsou děti, které jsou ve svém věku mentálně daleko vyspělejší, ale to se u nich projevuje jinak (aspoň pokud vím), než dortově sladkým sentimentem.

Jak někdo na jisté zahraniční databázi knih cynicky podotkl, Ray asi potřeboval každý den v rámci tréninku vyhodit určitý počet slov, a z toho vznikla tahle kniha. A na tom (i dle předmluvy) něco bude. Možná to vysvětluje i tu nedětskost hrdinů. A tím se dostávám k druhému bodu. Poetično a přirovnání mám rád, ale zároveň jsem rád, když přirovnávají tak nějak... reálně. Uvěřitelně, tj. když přirovnání má kořeny v popisované skutečnosti. Přijde mi, že tadyhle si Ray chtěl zkrátka zapřirovnávat, vyzkoušet si to, a tak to přepískl. S kvantitou i kvalitou.

Jelikož jsem nedočetl, nemám právo hodnotit *. V hypotetické rovině bych tomu ale udělil tak 2 či 3 (promiň Rayi). Někdo možná má rád (literární) děti zralé pro svůj sentiment na psychoanalýzu, mé literární dětství se přidrží hrdinů, „šulících“ u natírání plotu své kamarády a tetičky.

Pochvalu si jednoznačně zaslouží vydání od Knihy Zlin, poněvadž ten přebal a obal jsou doopravdy fantastické.

Naprostý bonbónek nejen pro milovníky poezie.
Sám básním moc neholduju, jedouc dle hesla: Když to nemá příběh, nemá smysl to číst. Přesto – tihle Japončíci (někteří, ne všichni) dokázali napráskat do malých/krátkých básní hned několik rovin, což je dost v kontrastu se spoustou básníků západní kultury. A to tahle knížka se skládá pouze z „tanky“, tedy z jakéhosi předstupně k veleminimalistickému haiku. Zkrátka tyhlety básně jsou tím, co si ráno na minutu dáte, a i v poexkrementovaným dni vám to projasní aspoň to dopoledne.

Samostatnou stránkou je pak vydání od DharmaGaia, které odpálilo má budoucí očekávání ohledně básnických sbírek tak vysoko, že to musí sestřelit i kdejakou kosmickou loď. Obsahuje kvalitní reprodukce japonských obrazů, které se vztahují přímo k jednotlivým básním. Každá báseň je uvedena krátkým životopisem daného básníka, následuje ona báseň v českém překladu, za níž je umístěno vysvětlení, „co tím básník chtěl říci“, po němž následuje původní zápis a fonetický přepis. Některé stránky jsou ještě zakončeny popisem ilustrace. To vše v provedení paní Honcoopové.
Celé je to uvedeno rozsáhlou předmluvou, popisující popularitu sbírky v Japonsku i japonskou dvorskou... básnivost. Konec je tvořen rovněž rozsáhlým doslovem, v němž jsou zmíněna právě i haiku.

Sečteno a podtrženo – tleskám, posílám 5 minimalistických *, a doufám, že i jiné básnické sbírky (klasiků) budou vydávány s takovou péčí a tak elegantně (nikoliv v nějakých zbytečně artových pseudokabátech).

11 03.04.2021

Nejlepší středoevropské sci-fi. Od té doby už v těchto končinách nic lepšího v daném žánru nevzniklo. Aspoň to je můj názor.
Teď trochu víc k tomuto skvostu. Lem zde hraje na svou filozofii (hlavní hrdina se zamýšlí, zda je opravdu nutné, aby se člověk vecpal do každého systému a podmanil si jej a vnutil mu svá vlastní pravidla), výborný je taky generační rozdíl mezi velitelem Nepřemožitelného a právě hlavním protagonistou (tedy Testosteronový Dobyvatel X Přemýšlivý Pečovatel).
Co tuhle knihu ale povyšuje je akce a technika, tedy dva aspekty, které Lem ve svých scifárnách spíš upozadňoval. Lem poprvé uvádí na scénu kosmickou loď, která je po zuby ozbrojena vším, co si může fanda techniky budoucnosti přát: průzkumné drony, masově odpalované fotoprůzkumné družice, pásové transportéry, osobní střelné zbraně, silová pole, děla vystřelující antihmotu a konečně i multifunkční bojově-průzkumný autonomní transportér Kyklop, to všechno tu najdete. Proti tomuhle arzenálu stojí neživý protivník s velmi pestrou minulostí (férově, když jedna postava vysvětlovala svou teorii o evoluci této robotické entity, samou radostí z četby a obdivem k autorovi jsem si pročůral trenýrky) a chytrým a originálním stylem boje.
Jako plus vnímám i samotnou planetu a její odkrývání posádkou Nepřemožitelného.
Působivý je také konec, který sice není nějak epický, spíš tak trochu vyšumí, nicméně celému příběhu dává trochu smířlivější a optimističtější tón.

V Nepřemožitelném si zkrátka na své přijdou jak milovníci techniky (zmíněno výše) a akce (souboj robotických entit, ústící v malou nukleární válku, je jen jedním z působivých obrazů v této knize), tak i nějakého toho přemýšlení (také zmíněno výše).

Díky všemu tomu, co jsem vypsal, je pro mne tato kniha nejlepší středoevropskou žánrovou záležitostí a nemůžu jít pod 5 naleštěných, kovově se lesknoucích *.

11 16.06.2019

Moje první „walliamsovka“ a jsem docela překvapený. Walliams napsal dětskou knížku sice místy obhroublou, zároveň ale poměrně k malému rozsahu hlubokou, kde tím nejlepším je právě některými zdejšími komentátory zamítnutý devastační konec (jehož podáním me autor přesvědčil o svých určitých kvalitách). Pouhé 4* dávám za rychlý počátek – být autorem, více bych rozvinul klukovo opovržení vlastní babičkou, v kontextu zbytku knihy by to bylo daleko zajímavější.
Argo si tentokráte u mne vysloužilo mínus za polotuhou vazbu. V pevných deskách by to bylo daleko lepší...

Teď bych se rád zastavil u těch výkřiků, že kniha není pro děti, je obhroublá, nemorální atd. Lidi, co to tady píší, knihu asi nečetli nebo si dali pouhý „akademický průřez“ (počátek-střed-konec). Jinak by věděli, že kniha nenavádí ke zločinu, snaží se poukázat na častý postoj k seniorům a ukázat „boj“ i z jejich strany barikády. To, že je místy obhroublá je sice pravda, ovšem tyto vtípky velmi často kompenzují nějaké hlubší sdělení, čtení tak odlehčují. A upřímně – v době, kdy si prakticky i osmiletý může v klidu na Pornhubu pustit kvalitní anal party, je zmínka o babiččině kvikajícím zadku, který tak pobuřuje některé zdejší moralisty, docela směšná. Osobně raději mírně obhroublého Walliamse s přesahem, nežli disneyovsky čistého, emocí a přesahu zbaveného, rodinného Riordana. Howgh, dopsal jsem.

10 15.04.2022

Hle! Krátká balada z pera Pěvce Johna, syna Arthurova, kterážto se oproti Lordovi Prstenů a Půlčíkovi vyznačuje výraznou dějovostí s minimálními prvky krajinomalebnými. Naopak zde neabsentuje vysoká, vskutku ouřednická, mluva všech charakterů, ani zvětšená průtrž jmenných mračen, připomínající zpočátku jinochovi (vychovaném na Půlčíkovi a LP) orientaci v tmavých hvozdech doriathských s pomocí slepé mapky.
Přesto Pěvec John, syn Mabelin, sepsal příběh dychtivému čtenáři přístupný, starobyle temný, a v konci vpravdě ďábelský. (Jaký to rozdíl oproti jiným pěvcům, pějícím své plytké příběhy pro groš, či dva.)
Nepochybnou zásluhu na pětihvězdném hodnocení herrpilotském má i Kronikář Christopher, syn Johnův, který fascikl vytvaroval do této figury, jakož i Kreslíř Alan, syn Múzin, který jej doprovodil velice pěknými freskami.

10 16.01.2022

Od narození jsem háklivý na ony pečetě na obalech knih s nápisem „BESTSELLER“, stejně jako na mini-recenze známých autorů, kteří zcela nezištně napíšou „SKVĚLÉ, ÚŽASNÉ“ i na manuál k dobře marketované pračce.
Nicméně premisa Spasitele spolu s údajnou přítomností tvrdé vědy mne přiměla, abych zase projednou neinvestoval do nadbytečného jídla nebo prezervativů, a upřednostnil raději knihu. No a po dočtení toho nelituju.
Spasitel je dobrým čtivem. Ne Solaris dobrým, ani 2001 dobrým (rozuměj: kšandy to člověku mimo stratosféru neodpálí), přesto je to čtivá záležitost, sázející spíš na vědu a techniku, než na prokreslování charakterů (snad kromě Grace), což u sci-fi ani tak moc nevadí. Dokonce i typický americký humor je zde nadávkován poměrně střídmě, a konec je vyřešen docela pěkně.
Jako menší mínus vnímám emzáka Rockyho, který dost často působil jak deus-ex machina.

Jsem rád, že jsem se k tomu dostal. Jsem rád, že hard sci-fi dnes nezahynula. A doufám, že příští Weirova kniha nepodleze pod Spasitelovy standardy.

10 09.01.2022

Jaká to jadrná romance!
Vskutku lze konstatovati, že monsieur Verne se v podzimu života rozhodl uchopiti své mužné přednosti v hrst, a vplouti do tajemných vod teatrální romantiky. Výsledkem budiž tento svazek útlého rozsahu.
Okřídlená rčení o presraných bitvách, či strejcovatých Beethovenech bychom zde hledali marně, přesto monsieur Verne používá sarkasmu ostrého jak pověstná francouzská guillotina k literární popravě pověrčivých horalů verstských.

Rytmus tohohle vázaného koncertu není tak vybraný jako ten onoho kinematografického počinu, přesto si jářku ony 4 hvězdy zaslouží za non-verneovské klima.

10 19.12.2021

Dostal jsem toulavou náladu, a tak jsem si řekl, že cestopis by přišel vhod. Dlouho jsem slýchal o Princi Ládíkovi, a jelikož i grafická stránka jeho knížek mi přišla stejně sympatická, jako onen samozvaný aristokrat, zvolil jsem přístup na Marii Antoinettu, a šel do toho po hlavě.
Technická stránka věci lahodila mému oku stejně, jako pevná vazba a papír mým dlaňovým čidlům, a ten obsah...
... ten to celé pokazil rychlostí erotického vtipu, podaného na sezení impotentů.
Princ jde, bolí ho nohy, ošetřuje puchýře, řeší, ke komu se vetře na přespání, kde si dá čaj zadarmo, poplácá se po zádech, kolik ušetřil – a pak znova. A znova. O Turecku jsem se toho dozvěděl tolik, kolik z Blesku o kvantové mechanice. Např. v kouzelném Istanbulu jsem byl (asi rok před Láďou), a jeho zdejší Ládíkův popis je... zoufalý, dost zoufalý.
Navíc celou dobu jsem měl střídavě pocit, že a) tou zemí jedu v uzavřeném tunelu, který nepřipouští moc pohledu na okolní krásy, nebo b) jsem ve vedoucím pelotonu Tour de Vtěrka.

Jelikož jsem dočetl pouze do poloviny, a dál jen prolistoval, nemám právo udělit hvězdy, nicméně přes tři imaginární se to u mne nedostane (z toho 2 za ilustrace a 1 za vtip). Kvůli pěkné grafice ještě v budoucnu zkusím ty buddhisty a komunisty, snad to bude lepší než tohle.

A doporučení na závěr – kdo chce hodnotné (a čtivé) české cestopisy, tedy i s popisy okolí, zvyků a historie, může vyzkoušet pány Stingla nebo H+Z. Kdo chce ještě navíc nějakou tu „přidanou atraktivitu“, pak doporučuju Miroslava Náplavu, který sice píše ADHD stylem, ale jeho cesty jsou zajímavé.

Po dechberoucím Solarisu jsem chtěl vyzkoušet něco z druhé strany spektra. Pratchettovo Lehké fantastično bylo po úžasné sci-fi knížce až příliš... příliš. Proto jsem se rozhodl pro tento fantasy bestseller.

A upřímně řečeno- nějak nevím, proč se to stalo bestsellerem. Chci říct- je to krátké, dynamické, výborně čtivé, místy velice milé, ale tak nějak... zapomenutelné.
Lewis si navíc (na rozdíl od kolegy Tolkiena) nedal přílišnou práci s budováním a originalitou světa- a tak tu najdeme kreatury z řecké mytologie bok po boku se Santa Clausem, a to vše s křesťanským podtextem.

Postavy se i na pohádku někdy chovají nelogicky, k naučnosti příběhu by člověk mohl mít taky spoustu připomínek (vztah k Edmundovi nebo k čarodějčiným monstrům, autorovo kormidlování do černobíla,...).

Celkově to je opravdu knížka pro děti (fakt jen pro děti, ne jako Hobit, Vítr ve vrbách, Anna ze Zeleného domu, které disponují i něčím pro dospěláky). Jaký to rozdíl oproti Tolkienovi a jeho dílům, která částečně vznikla ze stejné sázky, jako Narnie...

Objektivně tak na 3, ale jakožto nedítě nebudu snižovat skóre.

Po zakoupení knihy jsem byl mírně zklamán – dle nádherného obalu i všemožných recenzí jsem očekával několikastránkovou knížečku, hrající převážně na vizuál (jak je ostatně nezřídka zvykem u celebrit, které se rozhodly zkusit hájemství pera a papíru), který by potěšil mé dětinské sklony milovat knížky s „obrázky.“ Místo toho jsem dostal flák papíru, kde nechybí mapy, ale v textu umístěných obrazových příloh je poskrovnu (byť na dvou místech jsou „fascikly“ barevných obrazových příloh – tak aspoň tak).

Teď jsem ale knihu dočetl a zaklapl s pocitem, že jsem byl svědkem něčeho fakticky epického, a že dočtením téhle flákoty jsem ty kluky tak kapku opustil. Z pro mne nepříjemného překvapení se tedy nakonec vyklubal pravý opak, kdy zasloužilý dřevorubec, odborník na posvátnost spermií a čekatel ve věci státního grantu na podporu zešvihlení chůze, Michael Palin, mne – pilota – dokázal vytáhnout na odyseu, vedoucí z ležérního opalování na vlnách Středozemního moře, přes objevování Antarktidy až po mrazivý konec pod Arktidou (který mimochodem inspiroval Iron Maiden k napsání písně Stranger in a Strange Land).

Autor, jakožto takřka spoluzakladatel moderního absurdního humoru, přesně ví, co vypíchnout (třeba případ lodního lékaře, který miluje a obdivuje vše živé, co lze prošpikovat pár ranami), a jeho humor nijak nezastiňuje děj. Co mne ale trochu rušilo byly ty jeho poznámky o vlastních cestách na popisovaná místa. Tyhle popisy totiž umisťoval strategicky do poloviny kapitoly, takže čtete o kapitánu Rossovi *Prásk* a čtete o dobrodružstvích kapitána Palina. Navíc ty autorovy poznámky jsou příliš krátké, než aby byly skutečně přínosné, ale příliš dlouhé, aby narušily děj. Kdyby na konci každé kapitoly dal rubriku „Jak to vypadá dnes“, vypadalo by to sice jako pravidelná rubrika „Moje poprvé“ v Bravíčku, možná (ale fakt jen možná) by to narušilo estetiku děje, ale bylo by to minimálně praktičtější.

Trochu zamrzí, že autor aspoň trochu detailněji neshrnul historii HMS Terroru, která byla zajímavější, než ta Erebovic. Kupříkladu byl postaven v roce 1813, a o cca rok později bombardoval americký Fort McHenry. Toto se promítlo i do jisté básně, jejíž zhudebněná verze je nyní americkou hymnou.
A když už je u toho mrzení – jako milovníka schematických nákresů mne nepotěšila jejich zdejší absence. Rád bych viděl nákresy Erebu a Terroru s popisy. Ty dva stejné přetisky na předsádkách (navíc bez oplachtění) to fakt nevytrhnou.

K českému vydání: Jelikož nejsem nautem, nemůžu soudit, jak si čeští vydavatelé poradili s námořnickou terminologií. Co ale posoudit mohu je fakt, že v textu jsou věty, které jsou vystavěny stylem poněkud svérázným. Vyskytují se i překlepy a minimálně v jednom případě i špatně otitulovaná mapa.

Shrnuto a podtrženo: Nevím, jestli tahle kniha bude poučná pro pokročilé milovníky námořnictví, ale pro laiky půjde o výbornou a čtivou publikaci, která je vezme na pouť světem a historií (byť v české jazykové verzi poněkud útrpnou). Jednu * ale dávám dolů nikoliv za překlad, ale za zmíněné Palinovo rušivé montování vlastních prožitků doprostřed textu.

10 18.04.2021

Kdysi jsem s jedním kamarádem hrál starou počítačovou hru – Brothers In Arms: Road to Hill 30. Hra (kterou mimochodem doporučuji) pojednávala o výsadkářích od „Křičících orlů“, v jejím rámci bylo třeba zajistit předmostí v Normandii a postupovat dál do Francie. Dodnes si pamatuju ty pocity strachu, když jsem měl se svými virtuálními podřízenými přeběhnout pole, ostřelované německými minomety, situaci, kdy jsme museli postupovat vesnicí s podporou lehkého tanku, po jehož zničení jsem se jen díval, jak jsou moji kluci prostřelováni kulomety, nebo ty nervy, když se na nějaké ulici objevil německý tank, a já se musel přiblížit, abych poklopem mohl dovnitř vhodit ruční granáty. Já i kamarád jsme občas měli celkem emoce na pochodu, a to šlo jen o videohru.
Neumím si představit, co bych ve skutečnosti dělal v situacích, jaké jsou popsány v oné hře, a také v této knize... Předpokládám, že moje sebeovládání by si vzalo trvalou dovolenou, a proto mám ke všem, kteří bojovali (nejen na spojenecké straně) respekt.

Samotná kniha je psána poměrně střízlivě, přesto čtivě, během četby jsem nenašel nějaké přehnané glorifikování (jsou zde zmiňovány případy, kdy se někteří přemotivovaní američtí jedinci dopouštěli válečných zločinů), z postav jsem si oblíbil zejména Malarkyho a Winterse (tady je třeba zmínit silný moment Wintersovy normandské modlitby).
Velkou výtku bych ovšem měl k absenci map – v knize jsou poměrně zevrubně popisovány bojové situace, které jsou doprovázeny odpovídajícím popisem prostředí, které jsem si ale během četby moc nedokázal představit (tady pomohl až seriál).

Sečteno a podtrženo – tahle válečná knížka jednoho naučí vážit si míru. A za to, jakož i za zpracování a výběr tématu (a výtce navzdory), dávám 5 odvážných *.

P.S. Seriál je taky opravdu výborný, ale spousta věcí v něm i tak chybí – např. kutila Forresta Gutha museli tvůrci škrtnout, jelikož producentem seriálu byl i Tom Hanks, a vznikla obava, že by diváci pojali nějakou nevhodnou asociaci s Forrestem Gumpem.

10 22.05.2020

Tuhle knihu jsem četl už před časem, k napsání něčeho ynteligentňýho jsem se ale odhodlal teprve teď.
Je asi zbytečné popisovat notoricky známý příběh, odehrávající se v psychiatrické léčebně, proto vypíchnu jen pár pro mne důležitých drobností:
-Nejprve jsem viděl Formanův film s geniálním Jackem Nicholsonem v roli McMurphyho, přesto jsem si dokázal beze zbytku užít i knihu. Co mne trochu na knize trápilo byl fakt, že to vypráví Náčelník, který do toho přimíchává i své vize o společnosti a vládě. Kniha byla silná i bez toho, myslím že to tam Kesey dávat nemusel, čas od času to působilo chaoticky.
-Přišlo mi velmi smutné, že prakticky všichni pacienti léčebny jsou fakticky zdraví, jenom se nedokáží popasovat se světem kolem, a proto se dají zavřít dobrovolně (jaký to rozdíl oproti opěvovanému Tulákovi po hvězdách, kde obdivovaným hlavním hrdinou je právem odsouzený vrah).
-Za nejpamětihodnější scénu považuji tu, ve které se McMurphy snaží sám vytrhnout mramorový blok a prohodit jej oknem. Ani jedno se mu nepodaří, ale „aspoň jsem to kruciprdel zkusil.“

Dávám 5*. Velmi čtivé (až na Náčelníkovy vize) a s -poměrně hutným a smutným- poselstvím.
A na závěr pro ty, kteří si stěžují na Formanův film. Film a kniha jsou úplně odlišná média s odlišnými postupy. Umí si tu někdo představit, jak by ten film vypadal, kdyby do něj zakomponovali i ty Náčelníkovy vize? To by teda byl dvouhodinový bordel...

Jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl. Svou roli na tom hodnocení hraje i fakt, že byla napsána...no romanticky. Popisy hor, řek, sněhu, vodních pár atd. mohou za nějakou dobu začít nudit, nicméně jsou to právě ony, které příběhu dodávají atmosféru, kterou jsem si alespoň já vychutnal až po dočtení knihy a její zpětné rekapitulaci.
Asi nemá cenu psát, že tento román NENÍ hororem (byť oplývá temnými, atmosférickými místy), nýbrž beletrizovanou studií lidství, klade otázku, zda „člověk=polobůh se vším všudy“ a nastoluje myšlenku hodnou Exupéryho, že totiž fyzický vzhled nemusí o daném člověku vypovídat vše.
Hrdinové mají vcelku uvěřitelné motivace (zvláště pak Frankensteinova počáteční vášeň byla fascinující).
Jako drobný mínus bych uvedl neustálé stěžování Adama (čti: kreatury) na svůj osud, dělání ze sebe ubožátka, nicméně kdyby jste byli opravdu jediní svého druhu a každý by vás posral, asi by i váš optimismus vysublimoval stejně rychle, jako matka titulního hrdiny, proto tohle nereflektuju ve svém hvězdném hodnocení.

Shrnuto a podtrženo je to výborná četba, ale je třeba k ní přistupovat jako k 200 let starému počinu jiného myšlení. Navíc si tuhle knihu asi víc užijou lidé, kteří četli knihy zmíněné v tomto počinu.

+Srovnávání Draculy (hororu s důrazem na slovo horor) a Frankensteina (kde slovo horor stojí v řadě tak hluboko, že nemá ani sílu předbíhat) je nemístné.

10 06.01.2019

Někteří čtenáři tvrdí, že Na Větrné hůrce se shromáždilo nejvíce psychotických postav. Tito čtenáři asi ještě nečetli Postřižiny – role imbecilů jsou zde svěřeny sice jenom dvěma exotům, ale tihle zato mají olympijské proporce.
Francinově suchému přístupu ke všemu se vůbec nedivím – mít bratra s náběhem na Tourettův syndrom, v trojkombinaci s retardací a vžitým sebeklamem o vlastní vtipnosti, není lehké. (Zaplaťpánbů za profesory University sv. Montyho Pythona, kteří dokázali vyvrátit Pepinovu teorii, že vtipnost je přímo závislá na hlasitosti přednesu).
A mít za manželku p.zdu (dámy prominou, ale tohle stvoření odmítám zváti ženou), která považuje za dobrý nápad nalákat důvěřivého psa na kremrole a v rámci jakési vlastní mánie mu fiknout ocas, aby se daný pes mohl bolestí zbláznit a být zastřelen... která se nepřirozeně ráda ráchá ve krvi prasete, fascinovaně popisuje zbičování koní, a která za vrchol žití považuje matlání prasečí krví po tvářích jiných... to taky není lehké. Vlastně Francina obdivuju, žít se dvěma mamlasy, zralými pro kazajku a nezbláznit se...

Jediné, co se mi na knize líbilo byl jazyk a maratónský běh doktora Gruntoráda.
Kniha oslavující konzum, pojmenovávající sobeckost chutí k životu, s menší příměsí emancipace, a to zabaleno v staromilských kulisách (se kterými dle mého soudu pracoval třeba takový Poláček lépe), kdy všechno bylo lepší, lidé si měli blíže, tráva byla zelenější a žvýkačky dělaly lepší bubliny... Tohle není Jméno růže, uživatelko palko452.

1* za jazyk a doufám, že Menzelův film je lepší.

9 14.01.2023

Tak tohle byla dechberoucí jízda. Zatím s přehledem nejlepší grafický román, který z mých stupňů vítězů vyšachoval i Bombu, V jako Vendetu, Zatmívačku, Strážce, Sandmana etc.(snad jen ten Maus se drží), přičemž klasické superhrdinské příběhy zadupal tak hluboko, že jim ani zkušení sibiřští horníci nepomůžou. V dohledné době neočekávám, že se to kterémukoliv jinému dílu z tohohle žánru podaří překonat. Fakt – kdo považuje Strážce za nejlepší komiks, pravděpodobně ještě nečetl Z pekla...

Vlastně ani nevím, zda se jedná o knihu. Spíš bych to přirovnal ke kosmické lodi, která mne vzala a odkryla přede mnou vesmír ripperologie, pseudovědeckého oboru, zahnívající žumpy tvrzení, protitvrzení, pseudofakt a kromobyčejné senzacechtivosti, kde jedinými konstantami je pětice nebohých žen (tedy Liz Stride někteří považují za oběť domácího násilí, maskovaného za Rozparovače, neboť měla „jen“ proříznuté hrdlo).
Za gigantický úspěch autorů považuji to, že mne dokázali v rámci příběhu přesvědčit o životnosti teorie královského spiknutí, zednářských praktik a mystických blábolů, kterým jsem nevěřil a stále tak činím (např. Gull v roce '88 měl přes sedmdesát, byl obtloustlý a míval záchvaty- to není profil řezníka, co naporcoval Mary Jane), přesto v rámci dvou desek obálky tohoto románu to vypadalo životně.

Těžiště knihy ovšem kromě životaschopné literární spekulativní fikce leží v dodatcích, které obsahují skoro celou Wikipedii o Ripperovi, kompilovanou několika málo lidmi (Moorovi okrajově pomáhal i Neil Gaiman) v devadesátkách, přičemž Moore se vědecky nebojí zhodnotit některé své zdroje jako přinejmenším pofidérní. Považte, jaké kvantum lidí nyní spravuje wikipedistické heslo o tomto vrahovi a jeho obětech...
A druhý dodatek v podobě ilustrované historie honu na Jacka Rozparovače je vysloveně pythonovskou lahůdkou.


Této stříbrné střele, korunovačnímu klenotu a musterové listině (kvalitního) komiksového žánru nemohu dát za rešerši, emoce, imaginaci a v neposlední řadě i za rekonstrukci těžkých životů whitechapelských obětí méně než plný počet (a ještě něco navíc) a zařazení do Doporučených.

Jeden drobný mínus by se našel v grafické podobě, kdy jsem čas od času musel dedukovat, o koho se na tom či tamtom panelu jedná, nicméně celý „setting“ odpovídá ponurosti události. Navíc v barevném vydání pravděpodobně došlo k jisté cenzuře nanesením „krve“ na panely. Ale to nejsou v kontextu obsahu nějak přespříliš podstatné věci.

9 20.11.2022