het2 komentáře u knih

Výtečná jednohubka z Hellboy univerza, kterou si užijete i když jste žádný jiný Mignolův komiks nečetli. Nic jsem od toho nečekal (přece jen těch "money grabů" z tohohle světa už pár bylo) a o to víc jsem byl překvapený. Má to sympatického antihrdinu v podobě Frankensteinova monstra, prastará tajemství, okultní společenství, kulisy prastarých chrámů a dávných měst ukrytých v podzemí. Příběh a mytologie okolo jsou fajn a Stenbeckova kresba úžasná. Přečteno jedním dechem a určitě se k tomu brzy vrátím. 4,5 *

4 07.06.2020

Tak nevím, první Abe se mi líbil moc a tohle zase vlastně skoro vůbec. První, duchařský, příběh je celkem OK a má zajímavou pointu. Prostřední příběh je vypointovaná mikropovídka natažená na délku celého sešitu (např. (mini spoiler) celá ta pasáž se sovětskou lodí a její posádkou je tam úplně zbytečná). Navíc mi absolutně nesedla kresba. A vlastně až třetí příběh o strašidelném domě opravdu stojí za přečtení a je jednoznačně to nej z celé sbírky (jak scénář, tak kresba). Celkově ale zklamání, nicméně snažím se hodnotit objektivně...
3,5*

3 05.06.2020

Tak já nevím. Možná je chyba, že jsem jako první viděl film (který se mi líbil, rozhodně má spád a je mnohem víc "survival"), ale knížka mi přišla utahaná a místy mne ani moc nebavila. Na druhou stranu ten nápad je dobrý, Malerman umí psát, některé pasáže jsou napínavé a děsivé. Jen si zkuste na chvíli zavřít oči a představit si, že tam venku je něco hrozivého. Schválně, jak dlouho vydržíte je neotevřít? Na druhou stranu je třeba říct, že postavy jsou ploché - Julese a Felixe jsem za celou dobu nedokázal rozeznat (jasně jeden má psa, tím končíme), Cherryl se liší jen tím, že je to žena, obě děti plní v příběhu pouze roli chodících naslouchátek:). Nějakou identitu má vlastně jen Malorie a Tom, Don a Garry. A pak je tam ono tajemství, to, co číhá venku, co vaší mysl během okamžiku roztrhá na tisíc kousků a nezbyde nic než šílenství. A to tajemství je tajemné, neúprosné a nutí Vás přemýšlet. O tom žádná. Bohužel ale jen tak první polovinu knihy, pak se stane spíše otravným, protože začínáte tušit, že o jeho podstatě se nic nedozvíte. Většinou mi to nevadí, mám rád nepochopitelné a neuchopitelné, aby to ale fungovalo je potřeba autora s jasnou vizí. A já se nemůžu ubránit pocitu, že tu prostě Malerman nemá, že on sám neví... a ta jeho bezradnost je tam prostě na řadě míst až příliš patrná.

7 03.05.2020

Po Dobrodružstvích kapitána Steina a notáře Barbariče bez kapitána Steina (Vlk a dýka) přicházejí Dobrodružství kapitána Steina a notáře Barbariče tentokrát bez notáře Barbariče. Vlka a dýku jsem chválil jako prefektní historickou detektivku. V Lese přízraků se přesouváme zpět do Čech, konkrétně do Podkrkonoší, do Trutnova a na Stříbrnou skálu (hrádek kapitána Steina) a jsme zpátky u dobrodružného historického románu s lehkou detektivní zápletkou. Ani tady není o tajemství a nějaký ten zvrat nouze, jen na to "vyšetřování" jdou kapitán se seržantem trochu jinak než Matěj Barbarič. Akce je víc a je krvavější a to nejen díky Jarošovi a jeho umění s tesákem a sadou instrumentů z jeho brašničky. V závěru mi to přišlo celé lehce překombinované (minispoiler - ten návrat jedné z postav, tam být už asi nemusel a jiné drobnosti), ale četlo se to hezky a navíc autor rozehrál pár dějových linek i do budoucna (hlavně okolo Jaroše). Tak se těším. Měl jsem rád i Červenákovy fantasy, ale tyhle čistě historické knížky jsou o úroveň lepší. Pomalu a jistě se z něj stává takový slovenský Bernard Cornwell...

10 20.04.2020

Druhý svazek francouzských comicsových adaptací Howardova Conana přináší další tři příběhy - Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela. Dcera pána mrazu je úžasná. Je to asi nejlepší adaptace, jakou jsem měl možnost číst. Kresba je dokonalá - zasněžené horské štíty, nádherná, chvílemi rozverná, chvílemi dráždivě svůdná titulní postava, její obří bratři a Conan, který je rozhodnutý, že tentokrát to všechno skončí jinak než obvykle. Skvělé jsou i Stíny měsíční záře s tajemným ostrovem, rozvalinami prastraých chrámů a znepokojivě vypadajícími kovovými sochami v jednom z nich. Oproti tomu Šarlatová citadela se mi nelíbila a musel jsem se nutit, abych jí dočetl. Ani původní povídka/novelka není zrovna moje nejoblíbenější, tady mi ale nesedla ani kresba a hlavně celková vizualizace. Conan je pro mne prostě ono "Dark ages" - starověk mixnutý orientem, vždycky jsem ho viděl, tak jako v původních comicsech či filmových adaptacích. Tady vše vypadá jako ve středověku a to se mi prostě nelíbí, gotické hrady a hradby Tarantie, ne nepodobné Karlštejnu, mi prostě nesedly. Tohle není "moje" Aquilonie a tohle není "můj" Conan. Takže celkově se mi to hodnotí špatně. Budu dělat, že tam ta Šarlatová citadela prostě není, protože je mi jasné, že k Dceře pána mrazu se budu vracet a vracet a vracet. Tak dobrá je. 4,5*

8 09.04.2020

Jedna z nejlepších Červenákových knih. Detektivní zápletka tady narozdíl od některých jiných případů Kapitána Steina a notáře Barbariče funguje skvěle. Steinova (a Jarošova) absence vůbec nevadí a Matěj Barbarič je čím dál tím lepší. První půlku knihy jsem opravdu netušil, co se na hradě Sitno vlastně stalo. Zhruba od poloviny knihy mi bylo jasno, ale i tak mne to neskutečně bavilo. Lehké historické propojení s posledním dobrodružstvím kapitána Báthoryho je příjemným bonusem. A teď nezbývá než pokračovat do Lesa přízraků. 4,5*

12 28.03.2020

Jedna z nejvíc nekompromisních a asi i nejdrsnějších knih od Kinga (spolu se sesterskou knihou Strážci zákona). Záčátek je parádní a hlavní antagonista v podobě "teka" a všeho kolem něj také. Navíc oproti jiným "velkým" (myšleno z pohledu toho, co je v sázce, ne pouze rozsahu knihy) Kingovým románům má tohle solidně napsaný a zvládnutý závěr. Přesto jsem to četl hrozně dlouho a místy mne to přestávalo bavit. Vlastně ani nevím proč. Nevadil mi tam Bůh, "zázraky" a otázky kolem víry. Naopak, tohle se mi celkem líbilo. Rozhodně víc než ve Svědectví, kde mne ta osudovost a víra naopak štvala. Spíš to bylo tím, že mi vlastně žádná postava vyloženě nepřirostla k srdci. A to se mi u Kinga nestává často... Škoda, sílu to má. A to jak v myšlenkách ("Bůh je krutý"), tak i některých obrazech ("ken tehy" a Steve se Cynthií například). 3,5 *

4 14.03.2020

Obvyklá šablona Gounellových knih - rozvrácený hrdina, který si více či méně uvědomuje, že mu toho v životě setsakra hodně chybí se vydává za pomoci moudrého mentora na cestu sebepoznání a osobního rozvoje - tady prochází nejednou změnou. A není to vůbec na škodu. Za prvé je mnohem větší důraz kladen na příběh a za druhé, se zhruba v polovině spolu s hrdinou začneme ptát, co je skutečným záměrem jeho tajemného mentora. Příběh tak dostává místy až thrillerový nádech. Co je ale mnohem důležitější, najednou se spolu s hrdinou musíme ptát, zda jsou teze, rady a úkoly, které nám autor mentorovými ústy předkládá míněny vůbec dobře. Mají hrdinu posunout oprovdu dopředu nebo ho naopak mají definitivně zlomit a dostat do područí dokonalého manipulátora s nejasnými úmysly. A tohle je bezva, najednou o všem, co Vám autor předkládá musíte přemýšlet jinak a mnohem víc, neservíruje Vám tady obecné pravdy. Vy sami se musíte rozhodnout, co přijmout a co ne. Opět je tam jemný humor a nečekaně i slušný příběh a celá řada zvratů. Ve finále je to taková pohádka, ale líbilo se mi to opět hodně a pár myšlenek jsem si podtrhal. 4,5 *

4 17.02.2020

Abeho mam rád, je to jedna z mých nejoblíbenějších postav z Hellboy univerza. Tady se s ním setkáváme na začátku jeho kariéry agenta Ú.P.V.O. a je to ještě zelenáč zmítaný pochybnosti, tápající a hledající víru v sebe sama. A tím vším prochází v úžasném lovecraftovsky laděném hororovém příběhu jehož počátek se táhne napříč věky až k bájné Hyperboree. Pro mne tohle představuje čistou esenci Mignoly - je to nabité imaginací, mytologií, je to temné a plné zvratů a akce je tam tak akorát. Kresba ja parádní. A jak moc nemusím sira Edwarda Greye, tak skvělá je i ta úvodní epizoda z roku 1884. 4,5*

3 12.02.2020

Tak nevím, tohle je vlastně celkem špatné a potvrzuje se mi, že až na výjimku v podobě Sledgehammera a částečně Humra jsou tyhle spin-offy z Hellboy universa jen dojením úspěšné značky. Pro hlavní příběh Hellboye a Ú.P.V.O. to nepřináší vůbec nic. Posun vpřed nula. Rozvoj světa skoro nula. Tohle je poslepovaný mišmaš několika nápadů, z nich řada je celkem fajn (zasazení do Berlína '46, spolupráce amíků a sovětů a nechci spoilerovat, tak jen napíšu, že poslední kapitola) a řada (včetně toho ústředního o Vampire Sturm) je neoriginální a nudná. Pohromadě to vlastně ani moc nedrží. Dysart v závěru píše, že jde o pulpovou historku a že je spokojený, jak se mu to s Mignolou povedlo. Já bych byl spokojený, kdyby to byla povídka polovičního rozsahu. Možná. Ale pár panelů je tam skoro dokonalých, to zas ano (poslední čtyři stránky první kapitoly, začátek třetí). Závěrečná jednohubka (Oleksandrův ďábel) se mi líbila mnohem víc. Stejně jako Dysart mám slabost pro M.R.Jamese.

2 04.02.2020

Tady Lovecraftovy povídky nehledejte (i když pár se jich tu mihne a s nimi často i jejich inspirace), tohle je biografický komiks, který nabízí několik epizod z poslední dekády jeho života. Těm, kdo jsou s ním alespoň trochu obeznámeni, je jasné, že to nebude příliš veselé čtení. Autoři se toho nebojí a tak hned od začátku ukazují Lovecraftovu složitou osobnost včetně jeho rasismu a antisemitismu a dnes už samozřejmě neobhajitelných politických názorů (ty je ale potřeba vidět časovém kontextu). Složitý byl i jeho životní úděl, tolik typický pro autory, které svět \"objevil\" až po jejich smrti. Své sehrála neschopnost přizpůsobit se okolnímu světu, chudoba a v závěru i vleklá nemoc, požírající jej zevnitř. Je to smutné čtení a kromě tragického konce HPL dojde i na smrt R.E. Howarda či Harry Houdiniho. Obě měly na Lovecrafta velký vliv. Kromě nich se setkáme i s celou řadou dalších postav, či odkazů na ně, a člověk neznalý může být chvílemi ztracen. Ale i tak, myslím, že tenhle komiks je víc než pokusem o ucelenou biografii plnou faktů hlavně o atmosféře a pocitech. A to mu jde na výbornou. Kresba je dobrá a prolínání životopisných pasáží s výjevy z povídek je parádní.

4 01.02.2020

Malá, ale chytrá, knížka. I když se všemi tezemi nesouhlasím, jsou tam pasáže, co se mi vryly hluboko do paměti. Třeba o tom, že abychom dosáhli věcí, po kterých toužíme, musíme se vzdát těch, na kterých lpíme. Smutné je, že v realitě, je to mnohem těžší, než v příběhu, protože často to není jen o majetku a pohodlí, ale i lidech kolem nás. A to je pak každé rozhodování mnohem složitější. To je asi moje největší kritika Gounelleových knížek - jeho hrdinové existují tak nějak mimo ostatní lidské bytosti a ve svých úvahách a rozhodnutích na ně nemusí brát ohledy. Závěrečnou pointu a lekci v jednom jsem tušil už někdy v půlce knihy, ale i tak se mi líbila. Bonusem je autorův jemný a skoro všudypřítomný humor.

3 27.01.2020

Jednoznačně nejpřístupnější a v celkovém vyznění asi i nejoptimističtější VanderMeerova kniha. Pořád je to nabité neskutečnou imaginací a nápady, plné typického Vandermeerova jazyka, ale příběh je oproti některým jiným jeho knihám jasný, dobře sledovatelný a popravdě i mnohem jednodušší. Kulisami příběhu jsou ruiny futuristického města plného biotechnologických vývorů (občas zázraků, občas stvůr a ze všecho nejčastěji obyčejných zmetků) v nichž ze dne na den přežívají poslední zbytky lidí. Postav je vlastně jen pět - vypravěčka Rachel, její partner a bývalý biotechnologický mág Wick, tajuplná Čarodějnice, obří vládce města vražedný medvěd Mord a nakonec sám Borne. A ti všichni rozehrávají partii, kde je ve hře nejen osud města a nadvláda nad ním, ale hlavně otázka, co to znamená být člověkem. 4,5*

3 01.01.2020

Ed Viesturs je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav vysokohorského lezení přelomu 20. a 21. století. Během 30 expedic do Himalájí dokázal vylézt na všech 14 osmitisícovek, a to bez použití umělého kyslíku. Zažil přerod horolezectví od velkých národních expedic k mezinárodním týmům profesionálních lezců a bohužel až k současnému smutnému stavu naprosté komercializace himalájského lezení. Zažil v horách okamžiky radosti a triumfu, ale i naprostého zmaru a zoufalství (nejen Everest 96). O tom všem je jeho (a Robertsova) knížka. Ale není to jen knížka o horách a lezení, ale je to i osobní výpověď o jednom lidském životě, neskutečném snu a trnité cestě za jeho uskutečněním.

6 18.11.2019

Mám slabost pro příběhy s čarodějnicemi. A že je Mignola umí, dokázal už v Paskřivcovi. Tady proti čarodějnici nestojí Hellboy, ale Baltimore a pár jeho souputníků. A možná právě proto, že jsou to jen lidé, je příběh vpravdě mrazivý a čarodějnice děsivá. Některé obrázky jsou fantastické - Baltimore sedící na židli a hlídající "spící" Sofii, první zjevení čarodějnice nad městem a řada dalších. Užil jsem si to.
Druhý příběh o osudu soudce Ďuviče je taky fajn, ale možná by tomu stačil jeden sešit namísto dvou. Vlastně je to natahované hlavně likvidací jednotlivých postav a ukazuje se, že méně je někdy více. První obrázky znázorňující vlkovo řádění jsou drsné a znepokojující, jenže s každou další utrženou končetinou či vytrženým srdcem se dostavuje spíš nuda. Zvlášť, když je vlastně od začátku jasné, jak to skončí. Překvapením je pak vlastně až poslední stránka. Ta je skvělá.
Čarodějnice z Harju 5*, Vlk v rouše apoštolském 4*

4 03.11.2019

Jedna skvělá povídka ("Příběh Tvého života") a zbytek za mne spíš velice lehký nadprůměr. Což o to, nápady jsou často skvělé, ale povídky samy jsou někdy zdlouhavé až nudné. Dokonale to demonstruje třeba "Když se vám líbí, co vidíte: Dokument". Na polovičním rozsahu by to byla pecka, takhle jsem měl problém to dočíst.

1 13.10.2019

Nikdy bych nevěřil, že zrovna Wannsee bude můj adept na comics roku (zatím), ale je to tak. Syrová lekce z lidské krutosti, bezcitnosti a zbabělosti. Lekce o tom, jak se dá skoro bez emocí během dvou hodin rozhodnout o vyvražedění miliónů lidí. A jestli se už nějaká emoce vyskytne, pak je to radost z dobře odvedené práce a netrpělivost, kdy to všechno uvedeme do chodu. A v neposlední řadě i lekce o tom, že comics, není jen pro zábavu, ale dokáže zpracovat a podat i velice těžká témata. Pro srovnání, film Conspiracy (česky Konference ve Wannsee), který popisuje stejné dvě hodiny, je také skvělý. Skvělý je i Kenneth Brannagh v roli Heydricha, ale pořád je to "jenom" Kenneth Brannagh v roli Heydricha. V comicsu to JE Heydrich - zlo bez špetky citu. Je to těžké čtení, ale je třeba, takovéhle věci číst a nezapomínat. A v takřka encyklopedickém závěru o vile na břehu Wannsee a osudech mužů, kteří se tam na ty zmíněné dvě hodiny setkali, čeká i malé zadostiučinění - jeden tmavý obrázek a na něm dva padáky rýsující se proti noční obloze. A pod nimi siluety mužů, Gabčík a Kubiš. 5*

5 03.10.2019

Laird Barron je můj oblíbený spisovatel. Jeho horrorové povídky jsou úžasné. A i když jsou často těžko uchopitelné, dostanou se Vám pod kůži. Takže na jeho výlet do žánru noir/thriller jsem byl opravdu zvědavý. A i podle námětu jsem čekal divokou jízdu, něco, co mne vtáhne, sežvýká a nakonec vyplivne. Knížka, kterou dám za jeden večer, ale X dalších dní jí nedostanu z hlavy. Ksakru, těžko jsem se mohl mýlit víc. Trápil jsem se a nakonec to četl skoro měsíc (!). Má to všechny správné ingredience - rozvráceného hrdinu, rodinná tajemství a traumata, mafii, gangy, městské slumy, divokou a tajemnou krajinu, panoptikum zajímavých postav a ve středu toho všeho snaha najít ztracenou holku a jednou v životě udělat správnou věc. Jenže nějak to celé nefungovalo. Stejně jako Hlavsa v Cimrmanově Poslu světla jsem "viděl jen výjevy"... Izajáš nepátrá, on tápe, sem, tam a zase zpátky. Občas u toho "udělá bugr" (ale není to tak často, jak by čtenář čekal). Takže navštívíme místní mafiánskou i společenskou smetánku, žoldáky a veterány, indianský gang, nácky, rednecky v horách a dojde i na taťku a trochu romantiky. A všechny tyhle epizody jsou fajn, ale nedrží to pohromadě a ten ústřední motiv tak nějak vyšumí. Necítil jsem tíhu a tlak najít Rebu. Najít jí včas, živou a zdravou...Pokud vyjde pokračování (Černá hora), dám Izajášovi určitě další šanci, ale když už vo tom parchantovi v životě neuslyším, chybět mi nebude... Tož tak. V závěru potřeba opět pochválit Jakuba Němečka. Překlad je dokonalý, stejně jako množství doplňujících vysvětlivek. Už jsem to tu psal, ale jeho láska, ke knížkám a k tomu, co dělá, je vidět na první pohled. 3,5*

9 28.09.2019

Dobyvačné armády, komiksové dílo scénáristy Jean-Pierre Dionneta a fenomenálního kreslíře Jean-Claude Gala, se skládá ze dvou částí (a jednohubky na závěr v podobě vypointované povídky Katedrála). Částí první jsou Dobyvačné armády samy - fresky z nekončícího Dobyvatelova tažení zeměmi dávno zavátými písky času. Částí druhou je pak mnohem kompaktnější a epičtější příběh Arna - příběh o křivdě, odhodlání a odplatě. Příběhy sami nejsou vůbec špatné, co ale komiks pozvedá do výšin, je úžasná Galova kresba (původně jen černobílá, dodatečně pro toto vydání kolorovaná). Jeho starověká města, přístavy, neúprosné pouště a v nich ztracené a zapomenuté rozvaliny vám ožívají před očima a některé celostránkové/dvoustránkové obrazy doslova vyrážejí dech. Ten svět je nemilosrdný a krutý. Zároveň je ale díky Galově kresbě i neskutečně přitažlivý. Stejně nádherně a pečlivě jsou nakreslené i postavy a jejich kostýmy - roucha kněží, zbroje a standardy vojáků. Škoda, že Gal nenakreslil žádný Conanův příběh, jeho Stygie by byla úžasná... 4,5*

4 31.08.2019

Vrby čtu v originále pořád dokola. A teď jsem si je přečetl i v českém překladu a krásném ilustrovaném zpracování od Vyšehradu. Je to pro mne jedna z mých nejoblíbenějších povídek/novel a spolu s Wendigem to nejlepší od Algernona Blackwooda. Kouzlo Vrb spočívá v několika věcech. Předně je to krásný jazyk, kterým Blackwood vypráví. Z prvních stránek, kdy popisuje Dunaj a cestu dvou kamarádů - vodáků (ale dočista jiných, než jsou ti dnešní, je pořád úsvit 20. století!), čiší láska k řece, krajině, jež ji obklopuje, a přírodě vůbec. A také tomu druhu přátelství, kdy netřeba hovořit, ale stačí jen sdílet okamžik. Je to tak nádherně napsané, že si to prostě musíte přečíst sami...Ale do poetického vyprávění a barvitých popisů se pomalu vkrádá cosi zlovolného. A nebo možná natolik cizího, že se to naprosto vymyká pojmům zlo a dobro. Zůstává jen ohromující a nepochopitelná jinakost. A tady Blackwood ukazuje svoji další silnou stránku (a to proč ho (po právu) H.P.Lovecraft považoval za jednoho z nejlepších autorů hrůzostrašné literatury). Stejně mistrně, jako popisoval krásy putování po Dunaji, popisuje i hrozivé síly, které na hrdiny čekají v bludišti nekonečných písečných zátok, ostrůvků a šumějícího moře vrbových větví v krajině kdesi za Pressburgem (=Bratislavou). Setkání je to osudové, drtící víru v racionalitu a samo lidské vnímání a chápání světa. I přes hrůzy, které hrdiny potkají, je mi vlastně nakonec smutno, že ten kouzelný kraj navždy z většiny zmizel díky stavbě Gabčíkova. Ale pořád věřím, že ho stranou mimo dnešní hlavní koryto Dunaje kousíček zůstal. Písky se tam přelévají, mapa mění ze dne na den a v mírném větru po nocích šumí větve vrb, jakoby nás tiše zvaly do svého hájemství...

12 24.08.2019