hladko komentáře u knih

Velmi zajímavé nakouknutí pod pokličku života imigrantů východního bloku v Paříži 60. let. Klub nenapravitelných optimistů, je společenstvím lidí rozdílného naturelu, které spojuje především to, že je tehdejší francouzská společnost není ochotna plnohodnotně přijmout, ačkoliv ve svých domovinách se často jednalo o vzdělané a vysoce postavené lidi. Michel Marini si díky své předčasné vyspělosti nachází přátele mezi o generaci staršími členy, a čím více je poznává, tím více jsou mu poodhalovány jejich osobními tragédiemi nabyté životy, na jejichž základě je postavena základní dramatická složka knihy. Michel je také bibliofil, takže román je naplněn odkazy na jiná literární díla, což určitě potěší jiné bibliofily z řad čtenářů románu. Ostatně je nasnadě, že normální člověk se šestisetstránkovému románu vyhne obloukem.
Přirozená řada událostí románu je ohýbána také politickými událostmi 60. let, mezi které patří Francouzsko-alžírská válka a následný návrat Francouzů z kolonizovaného území, nebo rozdělení mapy světa na Východní a Západní blok. Výčet postav v románu se blíží padesátce, a tak mi byl velkou pomocí systém poznámek vedený na signetové stránce knihy, do kterého jsem zapisoval jména postav a jejich velmi stručnou charakteristiku. S mou rychlostí četby a kvalitou paměti bych byl bez tohoto seznamu v prdeli, respektive bych se v knize rychle utopil.

9 29.03.2019

Krásný knižní start do nového roku mi přinesl Ježíšek a myslím, že ani nebylo jeho cílem oslavit kulatých sto let, které zrovna uplynuly od vzniku tohoto historického románu. Sto let, které neubraly ani zblo na platnosti leitmotivu, který se lyne celou knihou, jako vůně dobrého burgundského. Leitmotivu, který rezonuje pohledem člověka, jenž je milovníkem života a jak nejlépe vystihuje sám autor: „člověka nedémonického, umělce, který jest umělcem jen svou věrností, pílí a vášní, který vyrůstá z řemesla, z denního občanského povolání, a jehož povznáší k vysokému umění jen jeho lidskost, vážnost a poctivá čistota.“ A tento dobrý člověk je vzhledem ke svým vlastnostem a ve svém optimismu plně kvalifikován v umění nejvyšším, tedy v umění žít.
Rád bych viděl svět očima Colase Breugnona, bohužel se domnívám, že tomuto stupni osvícenosti se člověk může celý život pouze přibližovat, když už se tedy nenarodí s jistou obdařeností, která mu umožňuje pozorovat svět za jakýchkoliv okolností z piedestalu moudrých, tedy s nadhledem. Ale pro pochopení samotného principu je možná důležité vzít do rukou německý výkladový slovník, ve kterém má základní instance Rollandova románu svou krásnou definici: Humor je schopnost dívat se povzneseně na nedostatky člověka, jeho každodenní problémy i složité situace.

9 11.01.2019

Včera jsem ještě v knihovně na pultu otevřel svou první Körnerovu knihu, přečetl si její první větu a nabyl jsem vnitřního klidu. Co se první věty týče, jsem trochu pověrčivý. Dnes jsem knihu dočetl a s pocitem úplného čtenářského naplnění ji zaklapnul. O deset minut později koukám na úvodní scénu rojení včel v efektu negativního zobrazení Vláčilova filmu s podkresem výrazné hudby Zdeňka Lišky. Film na mě ale bohužel v porovnání s literárním dílem působil nepřesvědčivě a uměle. A mám pocit, že herecké výkony Petra Čepka a Jan Kačera filmu nepřidávají. Zřejmě nedokážu docenit přednosti filmu z hlediska historie kinematografie – tyto znalosti prostě nemám. Přesto, měl-li bych postupovat chronologicky, bylo by třeba nejdříve shlédnout film (1967) a následně přečíst knihu, ve které Körner vlastně dodatečně adaptuje svůj filmový scénář. A filmové postupy jsou patrné i v knižní adaptaci – popis scén připomínající pohyb kamerou, kompozice světla a stínu, úsečné dialogy, které v knižním zpracování působí zcela věrohodně. Navíc přidávají na plastičnosti jednotlivých scén, ať už jde o popisy vnitřních psychologických dramat jednotlivých postav, nebo vykreslení české a polské krajiny, které jsou nedílnou součástí románu. Ne nadarmo je Körner považován za nejvýraznějšího historického prozaika generace šedesátých let. Těším se, až příště v knihovně letmo otevřu jeho jiný historický román a nechám se uklidnit první větou. Co třeba Lékař umírajícího času?

9 19.05.2018

Opava je plná bláznů. Nevím jestli je to tak i v jiných městech, nebo je vyšší koncentrace pošahanců dána samotnou přítomností psychiatrické léčebny, jež bude to první co spatříte, když k nám přijedete směrem od Olomouce. Zvláštní je, že ty největší hejna havranů je nejčastěji možné pozorovat právě nad psychinou. Mám pocit, že je tam vidím pokaždé, když jedu kolem. Pod jejich temnými křídly již tak pochmurné místo působí ještě pochmurněji. Jsou jako temná myšlenka, od které je záhodno držet se dále a nedovolit jí, aby vám v nestřeženou chvíli vlítla uchem do hlavy a tisíci jejími křídly zatemnila její svit.
Ale Havlíček nebyl impresionista a tak nad domem Hajnových žádní havrani nekroužili. Pro hutnost samotného příběhu mu bohatě vystačil slušný psychologický profil a vývoj několika málo postav, které pokud už tedy nejsou v danou chvíli šáhlé, mají poměrně slušnou šanci se na několika málo následujících stránkách šáhlými stát. Velmi dobrý námět i zpracovaní bylo Havlíčkem, oproti předcházející a obsahově stručnější novele nesoucí stejný název, doplněno něčím pro definitivní vyznění románu zásadním. Proč neučinit vypravěčem emočního kleštěnce a chladného manipulátora bez svědomí? Proč ještě syžet nezčechrat tím, že příběh subjektivně odvypráví sociopat? Skvělý tah pane Havlíček. Klobouček.
(a viděli jste film Take shelter? Divoké černé hejna jako předzvěst psychotických stavů....a přijeďte se mrknout na opavský zimohrádek, na jeho skutečné vládce a načerpejte u nás trochu pro život zdravého splínu ;)

9 25.03.2015

Knížku jsem začal číst na trajektu po cestě na Island a na Islandu jsem ji i dočetl. Záměr vybrat knihu, která by korespondovala s duší okolní krajiny se vydařil a prožitek obou, krajiny i knihy, se tímto zintenzivnil . Věřím, že jsem si vytvořil cestovatelsko-čtenářský precedens. Myslím si, že Islanďané jsou se svou krajinou provázáni více, než většina ostatních evropských národů a je to dáno různorodostí, drsností, izolovaností, magičností, uhrančivými prostory, ale především krásou tamější krajiny. Vzájemné silné propojení specifické krajiny a člověka se pak odráží v jejich hudbě, filmu i literatuře. Postavy malé islandské vesnice z románu Letní světlo, a pak přijde noc jsou ve své izolovanosti tlačeny klást si existenciální otázky, uvědomují si relativitu plynutí času i tenkou strunu propojení života a smrti. Román malých osudů pak nabývá na hloubce a poetičnosti. Vřele doporučuji knihu i zemi, nejlépe však kombinaci obého.

9 17.09.2012

Celistvý obraz prostředí New Yorku počátku dvacátého století. Skutečné historické události a postavy implementované do fiktivního narativu. Neustále nahmatávám telefon a snažím se oddělovat realitu od fikce. Dohledávám detaily postav a dějů. Plasticita historického obrazu se prohlubuje s každou další postavou a její historickou úlohou. A že jich je. Scott Joplin a ragtime, sexuální symbol Evelyn Nesbit, iluzionista a eskamotér Houdini, symboly kapitalistického elitářství J.P Morgan a Henry Ford, Emma Goldman a její revolucionářské hnutí, Freud a pomalu se rozšiřující psychoanalýza, neokolonialismus Standforda Whitea, psychopatický vrah Harry K. Thaw a další. Tempo krátkých vět za kterými je slyšet rytmus ragtime klavíru. Svižná dějovost němého filmu, která nenechá vydechnout. Nedočkavě čekám, zda se dějové vrstvy vůbec někde propojí. Kradu si chvilky ze dne, kdy se můžu zašít s knihou. Zase se těším se na čtení a daří se mi okamžitě zanořit se zpátky do děje. Bez aklimatizačních prodlev. Prostě se čte sama. Doctorow maluje a baví. A přemítání o knize notně vzbuzuje otázku, jaké historické charaktery a milníky by si tentýž autor vybral k popisu Ameriky počátku současného století.

8 01.01.2024

Míra prožitku spojená se čtením dozajista koreluje s počtem a hloubkou protnutí se obsahu knihy s osobní a emoční rovinou čtenářovou. Jsem protnut na mnoha úrovních, jsem protnut tolikrát a natolik, že jsem knihou krájen, prostupován a naplňován. A kniha atakuje mé srdce na úrovni emočně intenzivní zkušenosti brněnské, kde se literární obrazy překrývají s těmi osobními, obrazy brněnských zákoutí nakoukávaných v oněch nejsvobodnějších dobách zpustlých návratů z hospod, které mi daly šance bloumat a bloudit (v Blatného díle narážím už na druhý odkaz na Rosničku, hospodu z mých nejoblíbenějších). A Kniha do mě proniká skrz literární odkazy a souvislosti, jež mi byly vstřebávány během mého studia, ale především se do mě zarývá jazyk, kterým dělá knihu knihou a na kterém a za kterým je cítit ruka a srdce básníkovo, tedy ruka a srdce Martina Rainera. A kniha evokuje myšlenky a tenze básnické a nutí mě do prvních marných pokusů vepsat kus sebe do papíru. A převaluje myšlenky v mnohokrát probádávaných rovinách a znovu otevírá skříňku s tématy, které se snaží dobrat odpovědi, co z člověka dělá umělce. A opět mě svádí přiklonit se k psychologicko-environmentální koncepci, tudíž že umělec je definován především prostředím, bez kterého by možná slabě byl, ale nikdy by nebyl vyslyšen a tudíž by umělecky nežil, ale živořil.
Pro mě čtenářský prožitek roku 2019.

"Skutečné umělecké nadání je dar a prokletí. Nesmíš se jej zříci; ani to nejde. A budeš pít z tohoto zázračného pramene, dokud tě nezahubí…"

8 31.12.2019

Chtělo by se Matěje zeptat, jaké to je býti průvodcem davů vlastním nitrem. Exkurz Banátem je totiž spíše kulisou na pozadí lyrického textu o autorově životě, který je postupně skládán z mozaiky třiačtyřiceti kratších próz. V každé z nich se autor projevuje jako citlivý pozorovatel detailů plynoucího života, které nejlépe vykreslují aktuální stavy duše – krátké okamžiky pohnutí, jež by u jiných, ne tak vnímavých, zapadly do hlušiny výraznějších, ale méně vypovídajících podnětů. Autorovým pečlivým uchopením se tak z detailů často stávají milníky. Příčiny vhozené do Dunaje z pasovských nábřeží, do Svratky z břehů brněnských a důsledky doplující po soustavě řek až do rumunského Banátu.
Pálenka je jazykově blíže poezii, než románu. Tento typ knihy si žádá čtenářovo zpomalení. Nechat se textem prostoupit, nechat jej v sobě usadit a pomalu…pomalu si jej vychutnávat.

8 09.11.2018

Po přečtení odborných publikací ve mě pravidelně vzniká dilema, co bych vlastně na knize měl hodnotit? Je to ta stylistická část, nebo slohová složka? Je to informační hodnota, nebo je to obecný přínos, který mi kniha poskytla? Dilema je o to větší, jestliže se místo odborné jedná o literaturu esoterickou. Ale co kurde potom, jestliže nejsem schopen rozlišit ani to, jestli se jedná o knihu esoterickou, nebo odbornou?
K informacím obecně přistupuji s rozvahou. V informacích literatury esoterické našlapuji o to obezřetněji. B.L.Weisse jsem si v rámci dnešních možností "proklepl" a musím uznat, že jeho profesní životopis na mě zapůsobil. Říkám si, proč by si doktorand Yaleské univerzity, vedoucí katedry psychofarmakologie, později profesor psychiatrie a ředitel psychiatrického oddělení ve fakult. nemocnici v Miami, kazil vědecké renomé brakovou duchařskou literaturou? A Weiss samozřejmě toto dilema řešil především - naštěstí u něj zvítězil pocit, že pravda by se neměla tutlat.
Ono to v důsledku bude mnohem snažší - kniha může mít ohromný význam, ale pouze pro ty, kteří ji uvěří. Ale já už jsem mezi nimi :)

8 27.11.2012

Chlapi si často, než sfaraju šolem dole do štreky, skočí do kantýny na jedneho bubáka, aby trochu pustili rosu. Dole se posadí se na firungy, počkaji na sebe až se daji do kupy a pak šmarujou do reviru. Berou-li to přes svažnou, je slyšet funění a mamrání na ten skurveny život. Na čelbě ze sebe strhají propocené košile a posedají si na okory. Jako každou šichtu vytahnou fasované balíčky a mamraj, že taku svačinu si mužou strčit do piče, nebo ať se s ni zadusí ředitelova stará. A pak se de robit na čelbu. Ale najede-li se do pestrých vrstev, de enom o to se v te skurvene ďuře nedokaličit.

8 22.06.2012

Můj první literární výlet do kosmíru vůbec jsem absolvoval právě s kapitánem Nortonem na palubě lodi Endeavour. Nejsem znalcem sci-fi knih a proto nemám s čím srovnávat, nicméně A.C.Clark mě nechal nahlédnout do světa, jež má fantazijní hranice společné s koncem všehomíra. A přestože mi bylo, coby čtenáři, dovoleno nahlédnout do světa jiných civilizací pouze zpoza pootevřených dveří, koulel jsem očami jak malý kluk, který konečně objeví fantasticky ukrytou skrýš sousedovic bráchů na nejvyšším stromě v okolí. Se závratí jsem se bavil v prohazování prostorových významů jako výška a hloubka, rád jsem spolu s kosmonauty vymýšlel vlastní teorie nového světa a rád jsem pozoroval lidské charakterové stereotypy v úplně nových situacích. Je nutno vyzdvihnout komplexnost a uvěřitelnost celého autorova smyšleného světa, která nutně čtenáře svádí k otázce: "co když ...?“ A věřím, že je zdravé začíst se do takovéto knihy, jež by v tomto případě byla narušena ilustracemi, s nimiž bychom nemohli k prasknutí šponovat svou fantazii, jež je s přibývajícím věkem více a více strnulá.

8 30.11.2011

Po přečtení se ve mě probudila opětovná touha projít se chrámem smrti po boku filmového pana Kopfrkingla, jehož vytříbené chování a kultivovaný projev ve své extrémnosti hraničí s projevem chorobně úlisným, vše tak dokonale ztvárněné mistrem svého oboru, panem Hrušinským. Jednak bych se chtěl potolikáté znovu kochat oním hereckým koncertem, druhak bych chtěl pozorovat to, co mě u filmu nikdy nenapadlo a nejsem si nyní jistý, zda je to z něj patrné, totiž že knižní pan Kopfrkingl je sice výrazově přehnaně kultivovaný člověk s podivínsky vášnivým přístupem ke svému povolání, jež spolu se svou rodinou staví nade vše, ale jeho charakter není ve své podstatě pokřiven, tedy až do chvíle, než je konfrontován, obeznámem a nakažen nacistickým smýšlením.
V každém případě jako čtenář jsem byl uchvácen Kopfrkinglovou životní filozofií, kdy veškerou svou pravdu nejdříve konfrontuje se smrtí, po té nechá odležet 75 minut v žárovišti a následně prožene komínem chrámu smrti, aby se nepodstatné mohlo nasypat do urny a to podstatné aby mohlo splynout s pravdivým nekonečnem. Kniha je ve zkratce knihou výbornou.

8 24.01.2011

kniha začíná větou: "Dojel jsem před restauraci a zaparkoval jsem." V podobném duchu kniha i pokračuje...

8 30.11.-0001

Knihu jsem sfoukl před Vánoci a běžel jsem do obchodu koupit ještě jedno vydání, které jsem zaslal mému kamarádovi, jenž je můj světonázorový protivník. Ač jsme oba dva ze stejného města, knihu jsem odeslal zabalenou do balicího papíru s vánočním motivem a bez uvedení adresy odesílatele, abych v něm zbytečně nevzbudil informační předpojatost. Jeho důvtipu však jakákoliv kamufláž nebyla překážkou a byl jsem rychle odhalen, kniha byla odsouzena coby hloupá příručka pro zaprděné Američany. Informační bublinka je zřejmě jen těžko prolomitelná ve chvíli, když je možné zpochybňovat i tvrzení profesorů historie Yaleské univerzity. Dle TS: "Pravda umírá čtyřmi způsoby. Prvním je otevřený odpor vůči ověřitelné skutečnosti". Přesto kamarádovi děkuji, že si knihu aspoň přečetl.

7 07.01.2018

Cho cho chó, Jaromír 99, Jan Novák a Emil Zátopek, jména, jež ve svém spojení budí mou nebetyčnou zvědavost a nadšení. Jaromír, jeho hudba a černobílé kresby protínají mou sudetskou duši už nějakou dobu. Novák mě nadosmrti uhranul knihou Zatím dobrý a jako na exilového autora už jsem na něj narazil i ve výuce literatury ve škole. A příběh a osobnost Emila Zátopka se u mě poprvé vyloupla z běžecké bible Born to run, knize, která mj. popisuje velké příběhy největších dálkových běžců. A už tenkrát jsem pochopil, že osobnost Zátopka je těžké neobdivovat. Kombinace těchto faktorů byla pro mne rozhodujícím aspektem, když na mě Jaromírův obrázek Zátopka poprvé jukl přes výlohu knihkupectví. Tentýž večer, kdy jsem knihu zakoupil, jsem chtěl jít spát. Do knihy jsem nahlédl, ale ta už mě do postele nepustila. Osobnost Zátopka a jeho přístup k životu, jakožto i k běhu je unikátní a inspirativní. Stejně tak Jaromírovo první barevné zpracování díla – tedy aspoň první, které jsem od něj dosud zaznamenal. Novákův scénář je výstižný a hlavně vtipný, protože jinak snad ani Zátopka a jeho optimistický pohled a schopnost býti nad věcí vystihnout nelze. Takže trojkombinace Zátopek – Jaromír 99 – Novák je zcela nosná. Tak jak se už od začátku dalo předpokládat.

7 25.07.2016

Panu Emotovi se nedá upřít jedno. Objevení a krásná fotografická dokumentace fascinující vlastnosti vody, tedy proměnlivosti zmrazených vodních krystalů v závislosti na emitované pozitivní, nebo negativní energii. Pan Emoto bohužel svůj objev nekriticky implementuje na všechno, co se mu dostane pod ruce - vždyť jen málo co neobsahuje, nebo není obklopeno nějakou formou vody, že ano. A lidé, ve své podstatě, jsou vlastně suchozemští vodníci, že ano. Obecné vzorce platné pro spokojené prožití života jsou zde neustále podpírány Emotem objevenými vlastnostmi vody, přesněji vibracemi, jejihž největšími vysílači i přijímači jsou samozřejmě lidé. A ona zanícená "navšechno-aplikace" v mých očích degraduje knihu na povrchní brožuru á-la "Jak konečně začít žít svůj život!" Přesto samotná myšlenka "inteligentní" vody je veliká, krásná pro mě i uvěřitelná. Bohužel forma, kterou je nám v této knize myšlenka předávána, a na ní nabalené množství myšlenkového balastu, je formou nešťastnou a to je velká škoda. Naštěstí si však každý z nás může doma vyzkoušet pokus s rýží a vodou a empiricky si tak prokázat docela dech-beroucí spojitost mezi psanou formou negativní energie a vodou. A v tu chvíli možná knihu vytáhneme z koše a řekneme si, sákryš, Emoto, ty dacane, koneckonců...
Jenomže tím pro mě vzniká velké dilema. Jak mám, kurdec-palec, knihu ohodnotit?

Bohužel už jsem poněkud alergický na brakové bestsellerové manuály á la "Změňte svůj život" a "Jak se stát oblíbeným" a právě kniha Čtyři dohody je psána oním "manuálovým" jazykem. Otázkou ale je, dá-li se podobná kniha napsat jiným čitelnějším způsobem při zachování své "přesvědčovací" hodnoty. Takže měl-li bych hodnotit (a vlastně porušit tímto část jedné dohody) knihu po stránce slohové, mnoho Ruizových příznivců bych asi nepotěšil. Naštěsí je tady ale ona duchovní hodnota knihy a samotný princip čtyř dohod, které jsou mi velmi sympatické a věřím, že mohou v člověčím životě nastolit onu potřebnou rovnováhu. V důsledku jsem pak nucen knihu doporučit pro přečtení.

7 30.11.-0001

Gottland je místo, kde je potlačená víra v boha nahrazena umělými ikonami. Gottland je místo, kde je potlačená svoboda člověka nahrazena nucenou loajalitou. Gottland je místo pravdivých a neuvěřitelných osudů lidí, které bychom, co by obyvatelé Gottlandu, měli znát. A Gottland je hlavně sviňsky dobrá, výborně napsaná a velmi čtivá kniha o nás.

7 30.11.-0001

Na horolezeckou tematiku jsem minulý týden naskočil spolu s výborným filmem The Alpinist (2020). A Peklo blízko nebe bylo logickým pokračováním načatého vysokohorského dobrodružství. Kniha mě velmi, byť neočekávaně, pohltila. To, že se jedná o autora, podle jehož předlohy vznikl pro mou bublinku kultovní film s kultovním soundtrackem - Into the Wild - jsem zjistil, až když jsem knihu držel v ruce. Věci propojující se vždy přidají body na škále nadšení. A tak jsem ihned po dočtení ještě zkoukl film Everest (2015). Jen ať je ten prožitek kulatej.
Jon Krakauer dokáže sám na sebe pohlédnout střízlivýma očima, vidět sám sebe ve vlastní nedokonalosti a být si vědom vlastních chyb a špatných rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Je silně zatížen váhou vlastního svědomí, což knize dodává na emotivnosti a za vyprávěním je cítit člověk nedokonalý. A to příběhu velmi prospívá, protože si za sebou netáhne neduh v autobiografiích tak častý, tedy autorské sebevelebení .
Jon Krakauer se snaží na běh událostí nahlížet nehodnotícíma očima, k souvislostem přistupuje popisně, snaží se události zahlédnout mnoha perspektivami jednotlivých zúčastněných, přesto jej často přistihneme v zamýšlejícím se rozpoložení, ke kterému je sveden vlastními emocemi, zřejmě jen těžko potlačitelnými. Zvláště ve chvílích, kdy jsou evokovány tak silnou a osobně prožitou lidskou tragédií. Lidskost je přítomna i v ambivalentním smýšlení, kdy na jednu stranu Krakauer jako horolezec plně rozumí pohnutkám, které člověka přivádějí do míst, ve kterých prakticky nemá co dělat, na stranu druhou spolu s horolezci prožívá a přiznává pocity strachu, nejistoty pramenící z nezodpovědnosti, se kterými směřujíce nahoru, nechává své nejbližší dole, taktéž ve strachu a nejistotách. Není divu, že mnohé rodiny osmitisícovkařů už samy postupně zerodovaly a rozpadly se pod vlivem nejistot, strachů a dlouhodobých absencí. Osmitisícovky nejsou prostředím vhodným pro život jako takový. A ani pro ten rodinný. Cítit se býti součástí silného proudu prožívání ale zřejmě také silně souvisí s podstupováním smrtonosných rizik a také se sebemrskačským pokáním, ke kterému autor výstup na Chomolungmu připodobnil a to z důvodu vysokého poměru okamžiků prožívaného utrpení ku v podstatě nepřítomným katarzistickým okamžikům uspokojení.
V této podivné touze, která se jen částečně slučuje se životem, se však míra rizika jeví jako neúnosná. A to především z důvodu, že veškerá tíže potenciální tragédie ve své dlouhodobosti nedopadne na zmrzlé lidské schránky lemující cestu na vrchol, ale právě na všechny jejich nejbližší přeživší.

6 05.03.2024

Kafkovsky groteskní román plný cynismu a temné svíravosti. Absurdita a nadsázka se prolíná s uvěřitelností, čtenář se v nevyhraněném prostředí ztrácí a cítí se zde nejistě, zranitelně. Procházka s vášnivým výkladem po potřísněných prknech popravišť v různých dobách a regionech. Poprava jako vášeň, mučení jako zdroj vzrušení. Něco na co se špatně kouká, co se špatně poslouchá, co se i špatně čte, ale přesto nutí člověka setrvat a evokovat v sobě pocit vnitřního napětí podobného erotickému vzrušení, pocit jakéhosi podivného očekávání, mixu strachu a fascinace.
Charaktery s vnitřní hloubkou jsou plastické, mnohé si mě získaly uvěřitelností myšlenkových postupů a jednání, zdá se však autorovým záměrem nechat čtenáře pochopit jednání postavy, aby jej pak následně znechutil hlubším vykreslením její pokřivenosti. Postavy jsou ve svých projevech slabé, manipulovatelné, ustrašené a nesvobodné, často někým někam tlačené, osobnostně uzurpované. Prostředí je z nedefinice fiktivní, přesto silně připomíná a odkazuje na několik dekád válečného i poválečného totalitního Československa. Je to čitelný odkaz minulosti, připomínka doby temna i s emocemi, které se mohou k danému období vázat. Emoční muzeum.
Kniha se mi objevila v baťohu v tělocvičně – Ježíšku, vím o tobě. Zase jsi se trefil, ačkoliv jsem si do poslední stránky nebyl jistý, co to vlastně čtu. Kolik takových nenápadných knih mi ještě leží doma v knihovně? A člověk nemá tušení.

6 20.09.2022