Hobo komentáře u knih
Jen jednoduchý čtenář chápe román jako odsouzení totality. Koneckonců autor sám zůstal přesvědčeným marxistou. Jde o živý a do hloubky jdoucí popis situace v SSSR ve 30. letech, tedy v době poměrně krátce po skončení občanské války a zahraniční intervence. Je to popis toho, jak získávala převahu tupá byrokracie, která - jak dnes víme, nakonec SSSR zničila.
Osud románu i Jiřího Weila ukazuje na základní chybu, kterou nositelé ideologií dělají: místo, aby se zamysleli, zavrhnou. Smutné. Poučíme se někdy?
I já musím vyjádřit vděčnost za Čtenářskou výzvu. Nezapomenutelný příběh, rozložený na půltisícovku stran, s nezvykle reálným pohledem na rasové otázky v Americe (byť možná občas trochu přecitlivělým - což se ale dá pochopit), s popisem na realitu Nigérie, který se s vysokou pravděpodobností hodně liší od pohledu běžného Čecha. A navíc velmi čtivý.
Taková typická anglosaská pohádka ve stylu bratří Grimmů, vymykající se milé české, případně slovanské tradici s našimi víceméně lidskými vodníky, vílami a jinými strašidly. Českému čtenáři nepřipadají tyto pohádky dětské, ale z podoby celé fantasy literatury je zřejmé, že vznikla právě na západě.
Doprovozeno velmi pěknými ilustracemi.
Po mnoha, mnoha letech jsem se k Arielovi znovu dostal i neodolal jsem a znovu se do knihy ponořil. Po více než 50 letech!
Takže dnes hodnocení čerstvé, nikoliv vzpomínkové a dojmové z dětství. Především nutno podotknout, že jsem jednu hvězdičku přidal. Není to tak silně propagandistické, jak jsem si myslel, a když si člověk odmyslí ona dobová slovní klišé a promítne si současnou dobu, vlastně vůbec nejde o propagandu...
Nutno také říci, že pro dětskou literaturu mám z hlediska měření kvality dvě poměrně jasná hlediska: buď autor podlézá takzvané dětské řeči a snaží se jí přizpůsobit, nebo prostě píše čtivě i pro dospělého, byť použitý slovník je jednodušší. Tato kniha se dá číst i po sedmdesátce, tak co.
Vynikající námět, bohužel nikoliv zcela zvládnutý. Komplikovaný děj zejména v první části jakoby kouskovaný, obtížně jsem navazoval ony kousky na sebe a k tomu ten nepřehledný počet špatně rozeznatelných vztahů; musím přiznat, že jsem se v tom hodně topil, když navíc očíslované osoby později ještě získávaly "lidštější" jména. Horší než Márquezovi Buendiové... (Kde je mnoho vztahů, je autorkou určitě žena...)
Přesto nelze tento ambiciózní pokus zcela zavrhnout.
Úžasné dílo, které pro mne mělo stejný objevný význam jako třeba Egypťan Sinuhet, ale s širším dosahem. To byl tak zásadní obraz totality, s jakým jsem se už nesetkal, byť jsem pak přečetl snad všechno zásadního významu.
Kniha se ve vás musí usadit. Této se to povedlo. Na rozdíl od mnoha ostatních komentátorů neřeším, kolik v ní je možné či nemožné pravdy, to stejně nikdo nevíme, měřím čtivost. A ta je uvěřitelná. Celkem nechápu čtenáře, kteří odměřují vzdálenosti odkud kam je jak daleko a podle toho vydávají hodnocení; uvědomuji si, že nejde o cestopis, ale román, byť inspirovaný skutečnými událostmi. Zdalipak si někdo z nich všiml, že v reálném případě neměla Lenka Tučková sestru, ale bratra?
Nějak ve svém kmetském věku přicházím na chuť satirám. Možná je to jistým zcyničtěním, když se tak rozhlížím nad dějstvími světa v průběhu vlastního života, možná i vyšší znalostí reálií, možná shovívavostí a smířením se světem. Vždyť naše životy v zásadě jsou jen takovými satirami.
Audiokniha s Martinem Stránským. Výtečně podaná. Super vygradované napětí.
Děkuji Cinikovi a JLČ za jejich komentáře, lépe bych to nevyjádřil.
Všichni se tak nějak setkáváme během života se zradou nebo opouštěním principů a můžeme jen doufat, že my sami v tom v očích bližních také nejedeme. Držet se pravdy je v dnešní době nejen nepopulární, ale i odsuzované. Slovo fundament obdrželo negativní konotaci a přitom znamená základ, držet se základů, neboť základ nelze opustit či jen tak trochu obejít. Vedle pravdy je jen lež. A netýká se to pouze katolicismu, týká se to i běžného sekulárního života, bez jakéhokoli náboženství. Neboť jak je možné pravdu považovat za relativní, za něco, co platí jen trochu? Pravda je absolutní. Pravda je Bůh. A zradou pravdy zrazujeme nejen Boha, ale především sebe. Vždy to ublíží právě nám.
A proto je ten dnešní relativistický svět v takovém srabu.
Pár slov i ke knize: Příběh fundamentalistky, který se nejen dobře čte, ale zároveň podává i dobrý obrázek o podstatě katolických pravd, z nichž některé velmi srozumitelně vysvětluje. A rovněž příběh o tom, co s těmito pravdami učinil 2. vatikánský koncil, jehož důsledky prožíváme.
Vzhledem k tomu, že k předchozímu komentátorovi ad142 nemám co dodat a v podstatě vyjádřil vše za mne, vyjádřím své uznání Camusovi jen počtem hvězd.
Nejpitomější je začít 2. dílem. Málem jsem se v tom utopil a požitku z četby to opravdu ublížilo. Tak jsem si sehnal komplet a vida - skvělé čtení.
Naprosto skvělá publikace o dobrodružných knihách a hlavně ilustracích Zdeňka Buriana.
Dobrodružná podivuhodná cesta. Je vůbec místo, o kterém Verne nepsal? Akademická otázka, ale ihned mě napadá odpověď: bohužel Česko.
Orinocká cesta se líbila a to mnohem více než film, který považuju prostě za brak. Ostatně, jediný, kdo kdy dokázal správně zfilmovat Verna, byl Karel Zeman! (A to si na nás Verne nedokázal najít čas...)
Netoužím to číst znovu, ale tento autor je prostě moje dětství.
Utopie či antiutopie - fakt nechápu, jaký je v tom rozdíl, vždyť všechny utopie jsou antiutopiemi, ať již vykreslují ideální svět jakkoli - mne zajímají od té doby, kdy jsem přečetl Utopii Morovu. A všechny mi jen dokazují, že všechny člověkem vymyšlené ideální světy vykreslují ideální dokonalou totalitu.