honajz komentáře u knih

Kniha je velice čtivě a poutavě napsaná, je vidět, že v ní Hostovský zúročil své osobní zkušenosti. V popisu dokáže jednoduše a prostě popsat prostředí i postavy, že si je čtenář dokáže představit. Jen ten příběh samotný, nakolik mi vadí, jak z něj kape neředěná deprese, ale to je můj problém, se posléze stane stereotypním opakováním. Chápu, ano, jde o účel zaseknuté desky, aby byl osvětlen konec, ale přece jenom to začne po pár podobných stránkách nudit.

5 14.07.2012

Nemůžu si pomoci, ale Jméno růže byla výjimka. Tedy co se Ecových románů týče. I tam občas neznal míru, ale naštěstí se udržel a vyšlo to tak 50 na 50, co se rozložení příběh vs. historiografická obsese týče. Do každého dalšího románu je pak stále složitější se začíst. Eco nám chce říct vše, každý vyšťouraný detail, finesu, symbol, manýru. Až zapomíná, že píše beletrii. A pravidla beletrie prostě jsou jiná. Jistě, jsou zde geniální pasáže, ironie, atmosféra místa... Ale k čemu to všechno, když se od jedné věci skáče rychle k další, neexistuje možnost se začíst, sdílet prostor s hrdinou, celé je to spíše jako výukový program z dějin historie formou virtuální reality.

5 11.06.2012

Hollywoodem obchází živý mrtvý - a vše se mění. Stará studia se mění, herci se mění, majitelé studií se mění, i zaměření na diváka se mění. V mírně hororovém duchu opět uplatňuje Bradbury magický realismus říznutý mírným nadhledem a vtipnými hry se slovy a situacemi, a občasnou sebeironií i přiznanou platonickou láskou k jedné slavné herečce - a láskou k filmu, knihám a scénáristice obecně.

5 07.06.2012

Trošku mne mrzí povrchnost knihy - v tom smyslu, že některými tématy se zaobírá zbytečně často a omílají se dokola stejné argumenty, a jiná, leckdy zajímavější témata, jsou jen lehce načrtnuta. Na každý pád přináší kniha hodně zajímavých myšlenek a vyvážený pohled na současný problém jménem "politická korektnost", který se pomalu, ale jistě stává diktaturou.

5 01.06.2012

Dokonalé čtení. Na rozdíl od různých blábolů současnosti, co se vydávají za detektivky, čtivé, jsme jako čtenáři skvostně uvedeni do děje, jsme autorem vedeni všemi zákrutami a můžeme sami poznávat místní společnost i zvyklosti (také vás překvapila papírová okna, kreslení znaků, konfucionismus apod.?). Navíc kniha netrpí balastem a má příjemný počet stran (ty současné 400-500stránkové kydy autoři evidentně píšou jen pro výdělek a honorář za počet slov, tolik zbytečností v nich je). Jsou zde i sympatické postavy, uvěřitelná jednání, jemný humor. Ale jak jsem řekl už v úvodu, hlavně je to čtivé a počítá se čtenářem jako rovnocenným partenrem.

5 20.04.2012

Tahle knížka se ne každému bude líbit, jak je ostatně vidno i z komentářů již přede mnou publikovaných, protože vyžaduje po čtenáři už určitou formu, náznak, nakročení, směrem k oné bdělosti a probuzení, o čemž je v knize řeč. Nesouhlasím s tvrzením, že si autor odporuje, naopak do sebe vše zapadá, jak má. Jen se to těžko vysvětluje člověku, který dá na to, co o něm druzí říkají. Který chce uznání - od těch druhých. Třeba za odtažení auta. Nebo za to, jak zpívá, nebo hraje, případně jaké má správné politické názory... Kniha neříká nic jiného, než abychom byli sami sebou, abychom si uvědomili, co nám samotným dělá radost bez ohledu na názory (a případná uznání) druhých lidí, a tak abychom pracovali na svém vnitřním světě a jeho rozvoji. Protože knihu napsal kněz, tak samozřejmě směřuje další cestu k poznání Boha. Ale opět - neváhá se otřít o některé praktiky katolické církve jako až přehnané uctívání Panny Marie nebo klanění se v kostelích bez vnitřního zápalu (symbolika s obrazem nad oltářem člověka, který naučil lidi rozdělat oheň, aniž by ti klanějící se stále uměli oheň rozdělat, je velmi trefná). Ale ono skutečně záleží na každém, jestli chce být sám sebou a za sebe (mnozí se toho velmi bojí), nebo se snažit vyhovět všem okolo sebe. Každopádně pro mne kniha, kterou po dočtení můžu začít číst zase od začátku.

4 31.08.2024

Nakonec mě to zkamalo. Začátek - celá ta úvodní úvaha - je skvělý a navnadí na něco, co nepřijde. Kniha není o konverzi, o nalezení sebe a objevení jiného světa. Rozpadá se na historky dvou přátel, nevěřícího a věřícího. Přičemž věřící posmetal historky všude kolem sebe, a pak sepsal i historky toho nevěřícího. Postupně to přestává být o víře, a když už jsem dvacet stran pročítal podrobné popisy bordelů v USA, posraných tlustých indiánek, smějících se kurev, honění apod., přestalo mě to bavit. Doufal jsem, že jde o nějaký záměr a v závěru z toho vypadne nějaké rozuzlení, ale ne, i tam se píše o chlastu (ne autora, různých lidí kolem a historek z toho vyplývajících), ta jadrná mluva sice ano, snaží se být jako že ze života, ale neznám moc lidí, kteří jsou až tak sprostí, nu a protkáno je to vzpomínkami na rodiče a kamarády. Pár úvah o tichu tam sice nakonec je, ale přišly mi povrchní, jako od kavárenského intelektuála, který se něčeho dotkl a chce tím být zajímavý. Ale každého cesta k Bohu je jiná, takže sem zapisuju jen svůj subjektivní dojem z knihy, bez jakéhokoliv dalšího hodnocení autora. Třeba věděl, co chce říct, a chyba je na mé straně, že mne to velké moudro minulo. (Mimochodem, dočetl jsem současně s touto knihou také další dvě: vzpomínky muzikanta Sahuly, a těm se tahle kniha podobala daleko víc, než knize konvertity Frossarda také o jeho obrácení k Bohu. Což mi přišlo samo o sobě hodně zvláštní.)

4 08.12.2021

Začátek mne docela navnadil - poklad Nibelungů, podivné jevy kolem Hayden, tajemná Černá mýtina, panské sídlo v tajemných lesích a záhadné městečko s neobvyklým knihkupectvím... hodně popkulturních odkazů. Spousta linií, u nichž jsem nadšeně čekal, jak je autorka nakonec splete dohromady a co z toho vyjde. A nakonec je to taková, alespoň pro mne, obyčejná selanka, kde některé věci ani nejsou dořešeny. Konec mne prostě zklamal, protože jinak je kniha napínavá. Jenže slibuje víc, než nakonec dodá.

4 06.03.2020

Souhlas s komentáři nefernefer a Brutus Necrogur. Formálně dokonalé dílko, sdělením plytké antikomunistické cosi. Jak píše Brutus Necrogur, taky jsem prožil dětství za socíku a také jsem je nevnímal jako dobu temna a útlaku. Tihleti hrdinové 30 let po pádu komunismu jsou mi poněkud nesympatičtí, asi jako by někdo v roce 1918 varoval ve své knize statečně před Habsburky. I těch padesát slov mohlo vyjádřit hlubší myšlenky a hlubší příběh, spousty dalších a zajímavějších aktivit, ale nejsou zde.

4 13.10.2019

Kniha, která mate tělem. Vše začíná záhadou - prázdné letiště, podivné letadlo, "vyvolení" pasažéři. S nimi a posádkou se postupně seznamujeme, abychom časem přišli na to, že Merle se tentokrát nechal ovlivnit východní mystikou a prožíváním života v kruhu, či spíše ve spirále. V té chvíli je jasné, že jde spíše o filozofickou knihu, využívající jakýsi mysteriozní (protože sci-fi to není) prvek k myšlence, že z kruhu existuje jen jedna cesta ven... Zajímavě pojaté, vědomě neujasněné, i když konec a pointa zde nechybí,

4 30.03.2017

Nevím, humoristických krimi v době vydání Chybného kroku již bylo větší množství, a tak nevím, proč bych měl zrovna z tohoto dílka sednout na sedýnku. Na Karla Michala, známějšího díky pozdějším Bubákům, jde o velice nesourodé, a řekl bych dokonce často nevtipné dílo. Ano, chápu, co autor chtěl říci, ale k oné tezi chyby se propracovává velmi těžko a nedůvěryhodně. Navíc jde o detektivku velmi ledabyle vymyšlenou, kde odhalování stop závisí často jen na náhodě či náhodném vnuknutí (třeba falešné zuby). Velice sympatické jsou příběhy z hradu, i když jim chybí větší propracovanost, následné odhalení a další pátrání už se jen vleče. A aby bylo stránek alespoň o něco více, jsou zde špalky textu úvah zcela mimo mísu. Asi první třetina knihy jako humoristická detektivka ušla, zbytek bylo utrpení dočíst, což bych u tohoto autora nečekal.

4 05.10.2016

Je znát, že knihu psal Sekora nejspíše původně na pokračování do novin - nechybějí odkazy na příští kapitolu, dnes tomu říkáme moderně cliffhangery, a zhruba od půlky knihy je znát, že autor už čím dál víc vaří z vody a neví, jak původní nápad využít. Mnohé příběhy jsou dokonalé, třeba cesta se žebříky lesem, jindy podivné a neukončené (slanečci v kašně), možná by se hodila občas i více politická satira, nejen taková ta sousedská o pár hloupých lidech. Nehledě na to, že ke konci knihy už se nám dostane jen pytláckých rad, z nichž některé nemají s kocourkovštinou nic společného - např. chytání zajíce do džbánu je skutečně používaný způsob lovení opic v Africe. Ale je pravda, že do půlky a něco jsem se skvěle bavil mnoha neotřelými nápady i slovními hříčkami.

4 17.06.2015

Jistě zajímavá kniha, kterou podle mne sráží snaha autorky o interpretaci toho, co zažila, a žel je poznat, jak její interpretaci ovlivňuje jak duchovní prostředí, z něhož vyšla (indické náboženství a víra v reinkarnaci), tak všechna hnutí, jimiž při snaze o neinvazivní léčení rakoviny prošla. Její samotný zážitek je a jistě byl velmi silný, ačkoliv v knize je jemu samotnému věnováno jen zlomek místa. Některé věci se shodují se zážitky mnoha dalších se zkušeností NDE, ale jiné úvahy mi přijdou mimo mísu. Např. pokud vezmeme za svůj fakt, že náš život smrtí nekončí, předpokládá tato skutečnost jinou úroveň chápání světa kolem nás, ale tak nějak vylučuje, že jsme vše stvořili my sami jako jedna základní entita, nebo jak autorka to jediné bytí nazývá. Případně by se asi dalo polemizovat (a soudě podle otázek v knize i na jejím konci to nechápe více lidí) s pojetím, že neexistuje žádná vina, žádný trest, nebo že člověk má mít rád sebe, ale hranice mezi sebeláskou a egoismem neexistuje, protože egoismus prý naopak znamená nedostatek sebelásky. Stejně tak její popření karmy, resp. zlých a špatných činů, jež v žáru všeobjímající lásky roztají jak sníh - přece jen existuje nějaký jing a jan, akce vyvolává reakci, a pokud tedy existuje posmrtný život, a člověk se na Zemi choval jak sadista, pak tedy nevím, kde by se mu to neštěstí, jež způsobil druhým, počítalo. V tomhle autorka hodně relativizuje a přijde mi to divné. Už jen proto, že většina lidí se zážitkem NDE mluví o přehrání filmu svého života a uvědomění si vlastních vin. To zde nenajdete - smrtí je vše smazáno a zahrne vás bez rozdílu vše objímající láska. Ke knize samotné ještě takové technické poznámky - v podstatě základ myšlenky by se vešel na poloviční počet stran, často se texty a myšlenky opakují, hodně stran je vyplněno nudnou vatou, která až tak příliš se samotným poselstvím nesouvisí. Mám tedy celkově poněkud rozpačitý pocit. Neříkám, že některé předložené myšlenky nenutí k úvaze, třeba ty o potřebě zbavit se strachu, ale jiné zase nedávají smysl.

4 04.05.2015

Přestože první povídka hodně zaujme a odehraje skutečně příjemný, nostalgický příběh s hudbou v hlavní roli, zbývající jsou jen zmatečné a unavující. V londýnské povídce mi přišlo, že se autor pokouší o humor, ale nejspíše japonský styl humoru - mně osobně přišlo, že se hlavní postava chová jako pitomec (přitom nejjednodušší by bylo zápisník vyhodit a dělat, že o něm nic nevím, ale to nenapadlo nikoho), a když si poskládám "psychologický profil" obou zbylých postav, chovají se značně nejednoznačně až rozporuplně. Přiznávám, že mne to nepříjemně naladilo i na ostatní povídky, které mi pak přišly zbytečně upovídané a o ničem, unavující a utahané, kde mi autor poskytuje minimum informací, aby mne jako čtenáře vtáhl do svého světa, na druhou stranu poskytuje nadbytečné množství informací nepodstatných, vhodných pro navození atmosféry - jenže ta se nedá navozovat většinu "stopáže" povídky. Nebo resp. dá, ale pak je samotná povídka nevyvážená ve chvíli, kdy dojde konečně na onen jakoby konflikt a nějakou tu pidizápletku, již si čtenář má odvodit. Celkově mi kromě první povídky kniha nic moc nedala, při hlubším zamyšlení nad pointami mi přišla povrchní, laciná a klouzající po povrchu. Povrch je sice popsán do všech makro detailů, ale pořád je to jen povrch.

4 08.03.2015

Těžko se mi četl poslední případ soudce Ti. Dva z hlavních hrdinů jsou ostatně pryč, a nic veselého nás nečeká. Jemný humor se také chvílemi, zdá se, vytratil. Ale jinak má kniha hutnou atmosféru, zajímavou zápletku s několika podzápletkami, a nové věci, území a teritoria, jež objevujeme. Bude to možná znít urážlivě, ale není to tak myšleno, když případy soudce Ti přirovnám k Asterixovi. Jeho příběhy také dávaly nejen mladým lidem možnost poznat některé historické a místní skutečnosti a neznámá fakta. Stejně tak Van Gulik vždy vytáhne z rukávu (ano, i toto úsloví je rodem z Číny) nějaké zajímavosti, neznámá fakta, nové pohledy. O životě té doby věděl snad vše. I proto opět kniha působí tak živě a plasticky, jako by se člověk těmi křivolakými uličkami sám procházel. Škoda, že šlo o poslední Van Gulikovu knihu se soudcem Ti. Je to sice mistrovské loučení, ale loučení.

4 01.10.2014

Těžko tuto knihu posoudit jako beletrii - na jednu stranu jde o zápisky po velmi těžké nemoci, kdy je zázrak, že autor přežil, na druhou stranu, kdo nemá podobné zkušenosti, těžko posoudí, nakolik je skutečně otevřená a komunikativní, nebo nakolik je jen ufňukaná. Styl psaní kupodivu je stále vysoký včetně bonmotů a vtipných zakončení odstavců či krátkých sekvencí. Na druhou stranu zde chybí pro běžného čtenáře cokoliv navíc. Přežil svou smrt, je z toho v háji, nedokáže se ani radovat, že žije, a nejvíc mu vadí, že nemůže jet znovu chlastat do Argentiny... Zkrátka, stále materialistický přístup k životu, za všech okolností? Ok, je to jeho život, jeho názory, ale takové má i spousta bezdomovců, kteří knihu nikdy nenapíší, a která by čtenáře nezajímala, pokud by tím bezdomovcem nebylo nějaké slavné české eso. ---
Každopádně mi celá ta stylizace materialistického frajera v knize hodně vadí. Je to sice odlišný pohled, ale přece jen mi tam chybí nějaká pokora. Dokonce je autor v knize občas k nejbližším velmi zlý. Jestli chce autor vystupovat jako sebestředný sobec, kterému záleží jen na sobě, duševní mrzák a obecný slaboch, prosím, ale můj šálek kávy to není. I když se to dá brát jako projev depresí, stejně je to jen další důvod, proč kniha působí celkově spíše nepříznivým dojmem, nic nedává, ničím čtenáře neobohatí, naopak působí negativně. ---
A ještě technický dodatek - kniha je krásnou ukázkou toho, jak ze skoro minima textu vyrobit skoro tlustou knihu. Velký font písma, velká gramáž papíru, vakáty, odstavce v půli stránky, a v textu často zbytečné poznámky z diáře, předmluva, jen aby text nabyl alespoň 80 normostránek, z nichž už zkušený grafik těch 145 stran knihy vymlátil.

4 15.09.2014

Už předchozí příběhy soudce Ti se vyznačovaly smutkem, odehrávaly se v zimě, navozovaly studenou a nijak veselou náladu. Záhada čínského hřebíku v náladě těchto povídek pokračuje - opět se děj odehrává v zimě, všude smutek, chlad, sníh, pusté pláně... A víc než kdy jindy platí, že se Van Gulik zabývá ani ne tak samotnými případy (kterých je nyní nikoliv tři, ale čtyři), jako spíše jistým bilancováním se životem. Najdeme zde mnohá zamyšlení nad absurdnostmi života, kdy velké porážky se mohou proměnit ve velkou výhru, a následně opět ve vnitřní prohru, jíž ani vnější konečná sláva na jasu nepřidá. Pokud knihu teprve budete číst, soustřeďte se tedy raději na tuto rovinu, jsou zde mnohá moudra a zajímavá zamyšlení. Např. to, že pravidla se musejí dodržovat, jinak nastane chaos. Co se případů týče, jsou zajímavě postavené, vykreslené až někdy mrazí (zadní dvorek se sněhulákem nebo rozkvetlý strom), jen snad zamrzí, že jeden ze způsobů vraždy se objevil v jednom z dřívějších románů, se skoro stejnou zápletkou s otevřením hrobu. Závěr je smutně poetický, zvláštní, a povyšuje celou tuto knihu nad běžnou úroveň detektivky.

4 02.09.2014

Kniha na mne působila podobně, jako kdybych pro ornamenty neviděl hlavní budovu. Text je samý ornament, poetizující přirovnání, ale i jisté naschválnosti, hezké je také, jak autor dokáže jednoduše popsat místo a prostředí. S popisem lidí je problém větší, ale k tomu se dostanu. Takže člověk se nechá nachytat na ty ornamenty, které samy o sobě jsou některé zajímavé, jiné nudné, další se již opakují, sem tam probleskne zajímavá myšlenka, ale není nijak rozvedena, a zase se ztratí, asi jako když ryba udělá na hladině kruhy, a ty hned zmizí. Když se pak člověk přes tu houštinu a džungli ornamentů proseká k samotné povídce, najednou zjistí, že vyzněním, pointou, o žádné velké terno nešlo. S tím souvisí i pohled autora, který je hodně podobný autorům bohnické léčebny, kteří však nemají to štěstí, aby je někdo vydával. Ano, je to depresivní, je to temné, nejspíše jako sám autor. V dnešní době se podobnému zaměření říká umění, nevím proč. Jako kdyby snad hravost nebo vyváženější pohled na svět bylo něco fuj. Vsadím se, že mnozí bohničtí pacoši v rámci terapie píší sem tam hravější a zábavnější věci. Navíc jsou povídky velice sebestředné - chybí zde druzí lidé. Oni se sice mihnou, ale jsou to jen stíny na okraji, bez vůně a bez zápachu, bez člověčenství. Jak sám Balabán píše v jedné povídce - jen sbírka symbolů. Zatímco hlavní hrdinové povídek jsou jeho alter ega, další lidé v povídkách jsou jen proto, že se zde prostě musejí vyskytovat. Ale popsáni jsou jen vnějškově - zakulacená manželka faráře s cigaretou v ruce, ale to je vše. Chybí mi větší vhled, pochopení pro ty druhé, méně sebestřednosti, více pozorování a vcítění. Když to shrnu - kniha je svým způsobem básnického až snivého jazyka, ale pro samotné vyznění, pointu a sdělení to hraje roli pramalou, asi jako když budete mít na střeše sošku Mikuláše. Hezky to - pro někoho - ozvláštní, ale na funkci střechy to nemá vliv. Samotné povídky pak měly zůstat někde v rámci terapie mezi pacientem a jeho psychiatrem, případně kolovat jen mezi k tomu uzpůsobenými umělci a inťoši, ale dát je do běžné distribuce je podle mne omyl. Leda by někdo chtěl zvýšit počet sebevražd v ČR.

4 04.08.2014

Mám rád suchý styl humoru, který se zde sem tam objeví, ale když ono je vše podáno tak rozvláčně, až by u toho vtipu člověk usnul. Navíc mi po určité době byla nesympatická i hlavní postava, flashbacky mi lezly na nervy, a celkově se to četlo stále hůř a hůř. Třeba takový Saturnin je krátký, vtipné repliky a situace plynou do očekávaného konce, ale baví jak styl, tak vtipy. Tady jsem mnohokrát čekal, než jsem se dočkal, lehkým perem to napsané moc není, ani svižně kupodivu, a alespoň mne to hodně nudilo.

4 21.07.2014

Zpočátku zajímavá struktura vyprávění, kdy si čtenář sám ze střípků skládá minulost mladíka a jeho rodiny, tragicky zemřelé matky, otce i retardovaného bratra. Postupem času však začne tento styl být poněkud únavný, stále stejný, a hlavně zdlouhavý. Mít kniha o polovinu méně stran, vůbec bych se nezlobil. Některé stránky jsou vyloženě vata nebo se opakuje již řečené. Navíc stále čekáte - jako u každého příběhu - na nějaký zvrat. Ten svým způsobem přijde, ale v podstatě nijak zajímavě a nijak překvapivě - ostatně směřování knihy se dá odhadnout po pár prvních stránkách. Pro mne osobně spíše zklamání, čekal jsem daleko víc, nějaké klidně i meditativnější pasáže, ale tohle prostě jen tak kloužem, nezasáhne, citově se neangažuje, a spoléhá na oddalovanou pointu. Celá ta historka, když si ji nakonec poskládáte a zpětně se ohlédnete, vlastně přijde taková jalová, jako kdyby z červené knihovny, jen jinak poskládané.

4 11.06.2014