HTO komentáře u knih

Dodnes mám na jedné krabici napsáno „Summa scientia nihil scire". První vážné seznámení s Meyrinkem. – Zvláštní kouzlo téhle maličké knížce dodává jednak Redon na obálce, a jednak – a to hlavně – úžasná ediční poznámka, kterou jsem přepsal do popisu knihy. Velmi doporučeno.

6 02.07.2012

Krásně napsaná a informativní kniha, které ovšem tehdejší československá redakce nezapomněla vytknout, že nepíše o umění socialistických zemí. Vzhledem k tomu, že autorem je Angličan, člověk se dozví i řadu tehdy jinde nedostupných údajů o umělcích ze Spojeného království, včetně překvapivých informací o britském surrealismu, nebo naopak známé historii Brancusiho sochy, kterou celníci v USA odmítli uznat za umění (které nepodléhá clu) a to, zda to umění je či ne šlo až k soudu (a umění to bylo). Neváhá také v knize psát o svých vlastních názorech, což není u encyklopedií tohoto typu úplně obvyklé. Kniha má taky vynikající obrazovou přílohu. Kniha se vám jistě bude líbit jako mně, i kdybyste ji náhodou jako já nečetli na sluníčku na balkóně s pěti psy na klíně.


Výpisky:

Constantin Brancusi říkal: Nehledejte žádné neznámé formule nebo záhady. Nabízím vám čistou radost. Dívejte se na moje sochy tak dlouho, až to svedete."

Násilí, jímž totalitní vlády potlačovaly všechno moderní umění a snažily se vnutit mu určitý sloh a funkci, je měřítkem toho, jak významnou úlohu hraje umění v duchovním životě člověka a jak působí moderní umění protiautoritářsky."

Gabovo využívání umělých hmot vneslo do konstruktivismu lyrismus, s nímž se v původních záměrech tohoto směru nepočítalo, který jim však nikterak neodporuje."

Hans Arp: Umění je plod, který v člověku roste jako plod na rostlině nebo jako dítě v matčině lůně."

Arpova poetická, nicméně precizní sochařská mluva byla neocenitelným protějškem neosobní a geometrické abstrakci, která se objevila ve dvacátých letech v Holandsku a ve střední Evropě."

Mluvilo se o tom, že Wright vědomě nebo nevědomě pojal tuto stavbu [Taliesin West] tak, aby v budoucnu dělala dojem působivé ruiny."

6 24.06.2012

Nevěřili byste možná, jak napínavé a báječné čtení tohle je. Vřele doporučuji! Pokud byste chtěli důkaz, dovoluji si vložit odkaz na český překlad článku Karla Shukera o nezvyklých vědeckých jménech živočichů – ten vám ukáže, jak úžasné věci lze v oboru zdánlivě tak sucharském, jakým se taxonomie zdá být, najít. I když, sucharském: vzpomeňte si na Conseila z Dvaceti tisíc mil pod mořem! http://www.databazeknih.cz/blog/copak-je-po-jmene-140

Z mého pohledu je ta kniha zajímavá kvůli několika osobním věcem: Karl Shuker, s nímž mám tu čest si tykat, je mezi mými přáteli jediný, po němž je pojmenován zvířecí druh (konkrétně korzetka Pliciloricus shukeri). Kdybych chtěl pojmenovat nějaké zvíře po sobě – což se nesmí – mám tak zvláštní příjmení, že by mi nikdo nevěřil, že je to po jiném F. (neměnil bych, ale v tomto případě bych si na chvíli poplakal, že se nejmenuji Smith): jeden broukopravec takto dokázal pojmenovat jednoho brouka po sobě, ač tvrdí, že to není po něm, ale po známém vlastenci bretaňském. A konečně – což dokazuje, že šílení jsou úplně všichni – nevěřili byste, jak lítý boj zuří mezi těmi, kteří se hádají, zda druhové jméno vorvaně je catodon nebo macrocephalus – teď někdy se bude kvůli rozřešení této otázky, jež zaplavila diskusi anglické Wikipedie slovy, při nichž by se rděl i dělník z doků, konat mezinárodní kongres.

6 04.06.2012

Rozhodně výborný a zajímavý pohled na Paula Kleea skrze slova.

K historii knihy výpisek z knihy Ivana Wernische Pekařova noční nůše: „Vyprávěla mi onehdy Anita Pelánová, jak kvůli mým Čarám musela vyjednávat se stařičkým synkem Paula Kleea. 'A on se ti ten dědek, ten Felix Klee, na mě najednou podívá,' podívala se, jak se stařičký synek podíval, 'takhle smutně se na mě podívá – a řekne: Víte, milostivá paní, já kdybych neměl ty miliony, já bych snad ani neměl z čeho být živ.' "

6 18.05.2012

Nejsem fyzik, takže krom toho, že kniha vypadá moc dobře – rozumějte na čtení pro někoho, kdo není fyzikem, ale potřebuje si přečíst vysvětlení nějakého pojmu, má ten báječný bonus, že odborného lektora dělal bratranec mé maminky, který je 1. fyzik, 2. futurolog – alespoň v mém světě, protože před asi třiceti lety to byl právě jeho Wartburg, na němž jsem poprvé viděl u auta střešní okno.

Tahle knížka o svatém Františkovi je nejen pozoru hodná, jako každá, která se týká tohoto světce, ale je také příčinou jedné z nejpůvabnějších představ, které mne kdy napadly. Na str. 91 píše autor připomínám, že jde o reprint vydání z roku 1913: Jakub z Vitry přeplul dávno moře i se svými koňmi, piškoty a knihami a prodléval tehdy někde na březích egyptských v křižáckém vojsku. Kniha je vysázena krásným písmem, podívejte se: https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/474705823 To k oné představě ještě přispělo. Pochopil jsem totiž slovo piškoty jako jméno pro nějaké povolání člověka, něco mezi pážetem a dvorním bláznem. Potom jsem zjistil, že jde o suchary, tedy zásoby jídla klasické ale přesto si hýčkám tu představu první: král a jeho piškoti. Jak báječné piškoty by musel mít například Ivan Wernisch!

6 07.05.2012

Kniha z výborné edice Zvířata celého světa. O tom, jak důležité tyto knihy jsou, svědčí třeba to, že před jejím vydáním byl náš jediný přehled druhů primátů vydán v suplementu IV časopisu Lynx, který vydává Národní muzeum v Praze (kde ovšem byl jen seznam jmen); zde poprvé česky najdete přehled všech druhů a informace o nich. O tom, jak jsou důkladné, svěčí i to, že u chápanů je zmíněn Ameranthropoides loysi (pokud si ho dáte do vyhledávače, tak se nelekněte). Kniha je výtečně napsaná, nabitá informacemi, a smekám klobouk před autorovou odvahou, s níž napsal výbornou kapitolu o yettim.

Čtenář, toužící po ludikativnu, zajisté ocení např. strany 12 a 13, kde jsou krásné historické odstavce o tanách, včetně Jamese Cooka, Geoffroye Saint-Hilaira a rádži ze Sarawaku. Já bych tam vrazil i Sandokana: to je asi důvod, proč nepíšu vědecké knihy.

6 07.05.2012

Vladimír Mikeš přeložil celou Komedii, jedná se o toto vydání: http://www.databazeknih.cz/knihy/bozska-komedie-37674

Tahle část je opravdu nejčtenější, protože Dobro se tak těžko popisuje (mnohým se zdá – ale ono se právě jen zdá! – nudné) – a to i Dantovi. Už jsem to psal u Quo Vadis, takže to nebudu opakovat, až na: veliké dobro asi prostě není pro nás představitelné – koneckonců i zřeci mezi světci říkali, že dohlédnou jen do jisté úrovně (chápejte třeba dantovsky – ostatně, z Komedie se nejvíce čte Inferno, zatímco Paradiso už tolik ne) Nebe, protože potom už je záře příliš oslepující.

Spolu s druhým dílem asi nejvíce uvolněný a legrační. K nezaplacení, ať už díky tomu, jak je zábavná, nebo díky tomu, jak mnoho se díky ní člověk dozví o tehdejší době, je postava pana Karbulky.

„Pardon, jsem, prosím, Karbulka, soukromník, dřív filolog. Pan lesní Rédl? Zajímavý zjev!“

6 10.04.2012

I kdybych neznal Jamese Krüsse jako génia dětské literatury, ke koupi by mne přiměl už celý název. Tohle je jedinečná, úžasná kniha, od detailu, jako že je v ní námořník, který ovládá tulení jazyk, až po celek, který se skládá z příběhů, moudrosti, legrace (vzrůstá podezření, že Horní babička taky píše verše) – mimochodem, kolik znáte knížek, kde je jedním z hlavních hrdinů pradědeček? A knížek odehrávajících se na staroslavném Helgolandu? – a poučení podávaného tak zábavnou formou, že se to hned začnete učit taky: například skládat abecední básně, zkoumat a obdivovat jazyk a vůbec. Krüss byl básník a dokázal to převést do knih pro děti jako málokdo. A český překlad je originálu zcela práv: další oslava jazyka, jakých není nikdy dost.

6 08.04.2012

Skvělá kniha. – Obtížně se shání, protože příliš se v obchodech neohřála; neprodaná část nákladu šla do stoupy z politických důvodů, a P. Š. pak měl jako autor básní pro dospělé zaracha až do roku 1989, kdy vyšel výbor Přestupný duben. Sám mám tuhle knihu oxeroxovanou a svázanou – a podepsanou. P. Š. se musel usmát tomu, jak jsem si „výtisk“ pořídil.

6 03.04.2012

Další literární zázrak z pera autorky, která dokázala na fotce vypláznout jazyk ještě líp než Einstein. Knížka, jejíž hrdiny si nelze nezamilovat. Odehrává se za první světové války, která je občas na pozadí cítit jako ozvěna, takže má v sobě dotyk starých časů, a podobně jako u Emila Neplechy se tu vyskytují biblické příběhy – jen mnohem víc. Sesterská láska, rodičovská láska k dětem i láska mezi rodiči, kritika měšťácké pitomosti některých obyvatel městečka, úžasné vedlejší postavy. Četl jsem tuhle knížku mnohokrát a rád se do atmosféry domku na Letním vršku vracím. Pokud se vám tam také zalíbí, nenechte si ujít pokračování. – A mimochodem: ukažte mi druhého spisovatele, který tak výsostně poetickou a překrásnou knihu umí zakončit větou „Vyprávěj o strašidlech a o vrahovi a o válce!“, aniž by ji pokazil.

Tahle vynikající, děsivá kniha by v dnešních dobách plných rasismu, xenofobie a vůbec všeobecného vzběsení měla být součástí povinné školní četby.

Na odlehčenou – jakkoliv si kvůli tomu budu připadat jako Hugh Grant v Notting Hillu, ačkoliv nejsem takovej fešák, neříkám „whoopsidaisies“ když odněkud padám a ani nezmíním kebab – prvních šest odstavců předmluvy o tom, jak autor vybíral své knize jméno, je skutečně zábavných: „Alan Dershowitz, další z mých přátel, mi o jisté dámě vyprávěl, jak šťastně získala jeho knihu „Chucpe“ tím, že požádala o ,knihu, jejíž název nedovede vyslovit, od autora, na jehož jméno si nemůže vzpomenout'.“

6 26.02.2012

V roce 1994 jsem se opravdu nedivil, že Ginsberg s Kerouacem, kterým Burroughs Nahý oběd posílal na pokračování, z něj byli jako zfetovaní, a nedivím se doteď. Něco na té knize je určitě – už proto, že než jsem až na výjimky knihy přestal půjčovat, dvakrát mi byla ukradena.

6 25.02.2012

Hm. Pokud to není ztraceno v překladu, pak „Mimozemšťané zušlechtili hominidy k obrazu svému. Proto se jim podobáme. Oni nám nikoliv." je protimluv. Nebo je von Däniken tak osvícený, že nám, prostým lidem, není možno ho do jeho výšin následovati.

Připomnělo mi to Horníčkovo slavné:
Jaký je rozdíl mezi vránou?
Má obě nohy stejné, zvláště pak pravou.

Miroslav Čejka byl tzv. "pokrejvač" - pod jeho jménem překládal skvělý Antonín Přidal, když měl zákaz publikovat.

Jedna z nejlepších knih o renesanci, které kdy v češtině vyšly. Jedinečný Jan Vladislav, překladatel Vasariho Životů, vtělil do této knihy celé svoje umění: vědomosti, úctu k duchovním hodnotám, pokoru, překrásný jazyk, moudrost, vtip. Každý z těch umělců by stál za samostatnou knihu, jak píše sám autor, a přeci napsal knihu tak skvělou – vlastně asi dosud ne zcela doceněnou – že člověku není líto, že má jen 360 stránek. – – A žert, který provedl Brunelleschi mistru řezbáři Manettu Ammanatinimu, zvanému Tloušť, ten bude rozesmávat vždycky.

6 25.01.2012

Jistý J. de Meira napsal ve své knize o cizích vlivech u E. de Queiroze (Eçu totiž většina portugalských kritiků vopravdu milovala), že Bratranec Bazilio – který mě nadchl – je plagiátem Zolovy „Radosti ze života“, protože v obou románech v první větě odbíjejí kukačkové hodiny. O hodnotě této informace nejlépe vypovídá fakt, že Bratranec vyšel roku 1878, Radost roku 1884.

Nádherná kniha, které ublížilo špatné načasování (kdo před skoro dvaceti lety věděl o takovémto typu fantasy?), nesmyslná obálka a opravdu špatný překlad. Jonathan Carroll je oblíbený autor Neila Gaimana, a podle mne je lepší. I tahle kniha, jeho prvotina, kde se prvních sto stran sbližují dva mladí lidé nad dílem svého oblíbeného spisovatele pro děti a teprve pak se něco „začne dít“, je prostě skvělá – od okouzlení na začátku vystřídaném skutečným hororem, jak se kniha blíží ke konci. Hodně k tomu přispívá i fakt, že Carroll mne přesvědčil, že autor, o němž hrdinové píší, byl skutečně tak vynikající.

6 07.11.2011

Skvělá kniha jediného Švéda na Kon-Tiki, psaná v olympijském roce 1956. Protože psaná etnografem, nabitá například údaji o domorodcích, které těžko kde jinde shánět (mne například přiměla k tomu, abych si prostudoval australské zákony, které před půlstoletím byly k domorodcům tak kruté). Navíc dnes, když máme Austrálii zapsánu jako vyspělou zemi a vybavuje se nám opera v Sydney, působí to přímo neuvěřitelně, popisy absence cest, potíží s dopravou, neochoty stavět hlavní město, podmínek ve vlacích... Fascinující cestopis!

K potěšení z četby přispívá i fakt, že překladatelka zčeštila jméno autorovy manželky Marie-Thérèse na Marii Terezii. S manželi jela i jejich dceruška Maruia – „jela z Göteborgu na Havaj, když jí byly tři měsíce, projela Nový Zéland ve věku jednoho roku a autem se vezla přes celou Evropu, když jí byla dvě leta. Tak proč by nemohla v campingovém voze procestovat Austrálii ve zralém věku tří a půl roku?“

6 06.11.2011