huhuhu
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Moje první kniha od Mornštajnové. Vůbec nic jsem o ní – kromě toho, že je hodně čtená a populární – předem nevěděla, což byl skvělý výchozí bod, protože mě pak stále něčím překvapovala. Ač téma není vůbec lehké, kniha je natolik čtivá, že jsem se od ní nemohla odtrhnout.
O holokaustu toho už bylo sice napsáno dost, ale většina příběhů končí s koncem války. Tady se dozvídáme i to, jak vypadal Hanin život poté, jaký byl návrat domů, co to vše udělalo s její psychikou apod. Oceňuji obzvláště myšlenku, že ze všech těch prožitých hrůz pro ni byly nejvíce zničující pocity vlastní viny… (Hana je – jak jsem se dočetla – nejen jméno hrdinky, ale též pocit, se kterým musí žít.) Zároveň je na postavě Hany hezky vidět, jak je nesmyslné někoho odsuzovat třeba kvůli tomu, že se chová nebo vypadá „divně“, když o jeho životě nic nevíme.
Románem prostupuje všudypřítomná osudovost a zdá se, že v obtížných dobách může mít i sebemenší špatné rozhodnutí fatální důsledky, např. rozhodnutí neodjet před válkou za příbuznými do Anglie. V koncentračním táboře pak stačí drobný „přešlap“ a člověk je okamžitě poslán „na východ“ nebo tam velmi snadno „pošle“ někoho jiného. (Dokonce i Jarka, které vše dlouho vycházelo, se nakonec přepočítala...)
Zaujala mě i psychologie postav, třeba jak se lidé do poslední chvíle utěšují, že vše dobře dopadne, že to přece nemůže být tak hrozné, jak se říká. (A když to už je opravdu hrozné, utěšují se tím, že už to horší být nemůže. A může...) I když mnozí mají správné informace, nevěří jim a chovají se tak, jako kdyby je neměli…
Takových drobností, které mě zaujaly, je víc. Zarazila mě jen jedna věc – že Mira vypráví události ze života ostatních členů rodiny, o kterých nemohla nic vědět.
Každopádně pro mě byl tento román velkým čtenářským zážitkem a už se těším na autorčiny další knihy.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Ano, mohli bychom se rýpat v tom, nakolik je příběh "holky z bažiny" realistický, a zcela jistě bychom došli k závěru, že je to spíš taková pohádka v hávu reálií Severní Karolíny 50. a 60. let 20. st. Ale pokud tuto určitou pohádkovost přijmeme a necháme se unášet jedinečnou poetikou života v bažině, kde rostliny, živočichové i lidé žijí v úžasné symbióze, budeme okouzleni a uchváceni.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Kniha, při které se vám chce recitovat Bezručovy Slezské písně a zpívat Nohavicovu Těšínskou. :-)
Jsem důkazem toho, že Šikmý kostel může oslovit i člověka, který Těšínsko nikdy nenavštívil. Kniha je čtivá a poutavá, jednoduše uspořádaná a přehledná, plná zvratů a emocí. Hned na začátku mě zaujala solná pouť, dojemné bylo Ludwikovo dětství, těžký život horníků a jejich rodin, úsměvné místní nářečí, poučné informace týkající se důlního neštěstí v roce 1894 nebo československo-polského konfliktu po skončení 1. světové války. Drsný život v drsném kraji! Stále jsem si během čtení říkala, jak jsme dneska pohodlní a rozmazlení…
Obvykle mě hodně propagované knihy moc nelákají, ale tady jsem podlehla a byla jsem spokojená.
Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková
Tak předně jsem ráda, že si autorka pro svůj román zvolila téma odsunu. Téma citlivé, choulostivé a v beletrii dost opomíjené. Za komunismu naprosto tabuizované. Dnes už se o něm sice mluví více než dřív, ale stále je to něco, co není příliš v obecném povědomí. Ve školách se o odsunu neučí a většina lidí jen ví, že "proběhl". Vlastně je to stále určité tabu, část naší novodobé historie, ke které se nechceme moc znát. Radši se my Češi vidíme jako ti chudáci, kterým ostatní vždycky jen ubližovali. Nebo jako mírumilovní dobráci, kteří se i se Slováky rozešli v míru a pokoji... Ale nic není černobílé a existuje i pohled z druhé strany, jak román skvěle ukazuje.
Nebylo to jednoduché čtení. Ne, nevadilo mi, jako mnohým, střídání vypravěčů, je spousta knih, které jsou po této stránce mnohem komplikovanější. Tady, co se týče formy, nic obtížného nebo netradičního nebylo. Ani v událostech kolem postav jsem nezaznamenala žádné nejasnosti (kdo je Barbořiným otcem, je celkem brzy naprosto jasné). Kniha se čte dobře, brzy mě pohltila, ale - je to všechno strašně depresivní! Drsné, kruté, mrazí z toho. Zvlášť když člověk ví, že tohle se doopravdy dělo...
Chudák Gerta. Vůbec ji neviním z toho, že se časem stala hrozně pasivní, že měla komplikovaný vztah s dcerou, že se pořád vracela k tomu, co prožila, a nemohla to překonat a žít dál... Vždyť jenom to, co jí dělal její otec, by vystačilo na celoživotní trauma. A ona toho na bedrech nesla mnohem, mnohem víc. Jen proto, že se "špatně" narodila. Jak si pak člověk váží toho, kdy a kde žije.
ŽB jsem přečetla jedním dechem, Gertu jakbysmet. Za oběma knihami je znát spousta práce - obdivuji, kolik toho autorka prostudovala. A ještě jednu podobnost pozoruji - v obou knihách jsou obětmi především ženy, ty vždycky všechno schytají. A skoro všichni chlapi jsou všiváci.
Zaujaly mě osudy ostatních odsunutých žen (jak se s touto životní tragédií vyrovnávaly každá po svém), dojímala mě dobrota paní Zipfelové, zajímalo by mě, co se stalo s Karlem, překvapila mě Janinka.
Citát: "A víš, co proti tomu můžeš udělat? Suma sumárum nic moc. Zespoda s tím hýbnout nedokážeš. Ale něco přece. Nenechat se rozšlápnout a těšit se sama ze svého. Ze svého prostého, krásného života, který bude tak malý, že už jim nebude stát za to ho znova lámat. Víš. To můžeš udělat." (Hermína)
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Moje první kniha od M. Klevisové a musím říct, že jsem byla velmi příjemně překvapena. Líbilo se mi postupné odkrývání rodinné historie, propletené vztahy mezi postavami, skvělé vykreslení atmosféry života v Pošumaví a hlavně zapojení tamějších dějinných událostí do příběhu (odsun německého obyvatelstva, osídlení rumunskými Slováky). Zvažuji, že si od Klevisové přečtu snad i nějakou tu detektivku, ač jsem se tomuto žánru dosud spíše vyhýbala.
Honzíkova cesta
Bohumil Říha
Honzíkovu cestu jsem už četla několikrát, poprvé ve škole v 2. třídě, naposledy teď synům před spaním. Vždycky měla velký úspěch. Nejmladší syn je právě ve věku Honzíka a je vidět, že se autorovi podařilo perfektně vžít do duše takhle malého chlapce. To, že dnes už je leccos jinak než v Honzíkově době, je na knížce právě zajímavé a dá se o tom s dětmi skvěle diskutovat. S družstevními vejci, zvířaty apod. jsme žádný problém neměli, prostě jsem to dětem vysvětlila. :-) A pro ty, kterým by to v knize vadilo, pokud vím, existuje i vydání, ve kterém jsou tyto pasáže přepsány do dnešních reálií. Já si ale myslím, že to k té knížce prostě patří, a nemám potřebu se před dětmi tvářit, jako že JZD nikdy neexistovalo.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Přestože jde o knihu s celkem předvídatelným dějem, její styl (strohý, reportážní se smyslem pro detaily, kontrasty a smyslové vjemy) z ní dělá velmi naléhavou četbu, od které se nemůžete odtrhnout. Leccos mi připomnělo další knihy současných českých autorek s podobnou tematikou, které jsem četla (Hana, Peníze od Hitlera), ale J. Katalpa píše zase trochu jinak a určitě se podívám i po jejích dalších knihách, které mě dosud míjely.
Listopád
Alena Mornštajnová
Za mě spokojenost. Jako všechny knihy od A. Mornštajnové je i tato velmi čtivá, k tomu oceňuji výběr zajímavého tématu, které vede k zamyšlení, a nechybělo ani dojetí... Zvolená podoba alternativní historie (pro mě) byla navíc velmi uvěřitelná.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Skvěle napsané! Ještě lepší než Anežka, i když některá témata jsou podobná (dysfunkční rodina, traumatizované dítě). Nad chováním postav jsem sice často kroutila hlavou, ale všechno to bylo velice realistické a uvěřitelné. Třeba Sářina matka... Jak mohla být tak bezohledná vůči vlastnímu dítěti? Ale v kontextu její submisivní povahy a nerovného vztahu s velice dominantním (vzdělaným, uznávaným, bohatým...) mužem to dávalo smysl. Taky se mi moc líbilo, jak autorka pracovala s metaforou podhoubí. A pasáže o houbaření jsem si užívala, i když žádná vášnivá houbařka nejsem.
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
Na první pohled je to taková groteska plná humoru a nadsázky, ale pod povrchem se skrývají velmi vážná, až tragická témata. Můžete to tedy číst čistě jako oddechovku, nebo se vážněji zamyslet nad životem.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Čtivý román o vztahu otce a dcery, hledání rodinného tajemství a nefungující komunikaci. Velice zajímavá byla postava "záporáka" Svatopluka - autorka skvěle ukázala, proč byl takový, jaký byl, co ho formovalo, co ho ovlivnilo apod. Zaujal mě i jeho vztah k oběma manželkám a jejich vztah k němu (ani jedna z nich si ho nevzala čistě z lásky, Eva kvůli své kariéře, Běla kvůli Bohdaně). Od Mornštajnové jsem četla zatím jen Hanu a musím přiznat, že na mě zapůsobila víc, ale i Tiché roky jsou zajímavé a uspokojivé čtení.
Hrdý Budžes
Irena Dousková
Na Hrdém Budžesovi mě fascinuje, že je to vtipné, ale zároveň vlastně hrozně tragické. Ale taková to byla doba...
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Obdivuji autorčinu píli a mravenčí práci, která napsání (obou dílů) Šikmého kostela předcházela. Druhý díl mě nezklamal, opět se jedná o velice čtivou záležitost - ač jde o dost tlustou knihu, neměla jsem problém ji zhltnout za poměrně krátkou dobu. Oceňuji autorčinu nestrannost a to, jak na jednotlivých členech rodiny ukázala, jak za druhé světové války vypadal osud lidí, kteří se přihlásili k polské, české či německé národnosti (třeba o osudu Poláků jsem toho moc nevěděla).
Celkově pak knihu vnímám jako určité varování před tím, kam až může lidstvo zavést fanatické prosazování jedné skupiny lidí na úkor skupin jiných. Jak nenávist plodí jen zlo a další nenávist. Jak je skutečnost, že tady v Evropě žijeme už poměrně dlouho v míru, nesamozřejmá a hrozně křehká. Proto je potřeba o tom, co za hrůzy se dělo, vědět a mluvit. Jsem ráda za každou knihu, která tomu - tak jako Šikmý kostel - napomůže.
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
Silný a hluboký příběh, nevšední téma, výborný čtenářský zážitek, nadčasové poselství. Takhle vypadá kvalitní literatura, kterou by si měl přečíst každý, kdo se aspoň trochu považuje za knihomola.
Vrány
Petra Dvořáková
Zatím nejlepší kniha, kterou jsem od P. Dvořákové četla. Čtivý, silný příběh jedné "obyčejné" rodiny, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, se skvěle prolíná s paralelním světem vran. Motiv vran dodává příběhu na pohádkovosti, stejně jako boj dobra se zlem (zvláště postava matky připomíná pohádkové macechy). Je pravda, že postavy mohou působit ploše a černobíle, ale v této novele mi to vůbec nevadilo - i přes to na mě příběh působil velmi autenticky a realisticky. Navíc vyvolává znepokojivé otázky týkající se výchovy dětí nebo třeba toho, do jaké míry může člověk zvnějšku nahlédnout do situace konkrétní rodiny a odhadnout, kdy už je potřeba zasáhnout.
Myšlenky za volantem
Marek Eben
Snažila jsem se číst po troškách, aby mi kniha co nejdéle vydržela. Ale moc to nešlo, Ebenovy fejetonky se čtou samy... Je to vtipné, inteligentní, trefné, laskavé. A nechybí ani můj oblíbený text o puberťácích, který jsem už znala. Doporučuji!
40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
Vůbec se nedivím, že tenhle kluk je takový fenomén. Kromě toho, že dělá bláznivé věci (že se vypravil na pěší pouť do Jeruzaléma, ještě chápu, ale že šel v SRPNU!? a chodil i po DÁLNICÍCH?!), dokáže o nich i zajímavě a poutavě psát (a asi i vyprávět, zatím jsem neměla tu čest). Obdivuji jeho nadhled, smysl pro humor a to, že si žádným problémem nenechá zkazit náladu. A taky že si dokáže dělat legraci i sám ze sebe. Je pravda, že občas se v knize vyskytují i "pubertální" řeči, ale celkově je kniha na 22letého mladíka překvapivě vyzrálá. Navíc je super, že Láďa dokáže oslovit (a třeba i inspirovat?) široké čtenářské publikum.
Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
Jerome Klapka Jerome
Na téhle humoristické klasice (z r. 1889) mě nejvíc dostalo, jak je vlastně stále aktuální a "moderní". Jasně, některé reálie jednoznačně poukazují na dobu, kdy byla kniha napsána, ale na mnohém je vidět, že se svět zase až tak nemění (nerudní majitelé pozemků, na některých místech spousta turistů atd.). Hlavně lidé jsou stále stejní, v tom možná tkví nadčasovost tohoto dílka, které zesměšňuje především nejrůznější lidské vlastnosti, zvyky, podivnosti... Autor to však dělá s vlídností, laskavostí a nadhledem a nebojí se zesměšnit ani sám sebe. Ne, žádné výbuchy smíchu se při čtení nekonaly, ale často jsem se usmívala a obdivovala autorovu hru se slovy a vtipné vylíčení třeba i banálních situací.
Láká mě zkusit ještě další, ne tak známé knihy od JKJ.
Deník farářky
Martina Viktorie Kopecká
Zápisky sympatické farářky Církve československé husitské, která podle mého názoru dokáže oslovit a inspirovat i lidi mimo (jakoukoliv) církev. Moc jí fandím.
"Pro mě je moje církevní působení především důkazem toho, že Bůh má skvělý smysl pro humor, když si zrovna mě zavolal do služby. Na druhé straně si říkám, že čím pestřejší je spektrum duchovních, tím širší veřejnost můžeme oslovit."
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Originální, fascinující a nezapomenutelné vyprávění o šesti generacích rodu Buendíů žijících ve fiktivním jihoamerickém městečku Macondo. V tomto románu je snad všechno: historie i mýtus, reálno i nadpřirozeno, komično a tragično, rození i umírání, válka a mír, vášeň i lhostejnost, vzestup a pád, chudoba i bohatství, banalita i exotika, čistota i mravní zkaženost, humor i melancholie. K tomu porce ironie, nadsázky a řada symbolů. A hlavně všudypřítomná samota, která je rodovým prokletím. Samota uprostřed velké rodiny, samota uprostřed davu, samota dobrovolná i vnucená. Život se točí v kruhu, osud je neúprosný, jména postav i jejich příběhy se opakují a vše - vlivem vnějších okolností (banánová společnost, přírodní katastrofy) i z vnitřních příčin (úpadek mravů) - spěje k postupnému rozkladu a nevyhnutelnému zániku.
Ano, i já jsem brzy začala mít zmatky ve jménech postav (Arcadio, Aureliano, Amaranta), příbuzenských vztazích a časové linii, ale postupem času jsem přicházela na to, že to vlastně nevadí, protože v Macondu platí trochu jiná pravidla, než na která jsme zvyklí, a jen jsem se nechávala unášet nepřetržitým proudem vyprávění.
V osudech rodu Buendíů se podle mého názoru odráží historie Kolumbie i celé Latinské Ameriky 19. a 20. st. a v obecnější rovině též osud celého lidstva (nechybějí paralely k biblickým příběhům – prvotní hřích, potopa, apokalypsa). Také lidé obecně se nedokáží poučit ze svých chyb (a z chyb svých předků) a stále je opakují, vzestup střídá pád… Autor ukazuje, kam to všechno pomalu a neúprosně spěje… Drsné!
Zkrátka kniha, kterou by žádný knihomol neměl minout.
