huhuhu
komentáře u knih
Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
Sci-fi ani dystopie nevyhledávám, ale Ishiguro je sázka na kvalitu. Hlavní postavou je sice robotka, ale ve skutečnosti je kniha tak nějak hlavně o lidskosti.
Pipi Dlouhá punčocha (4 příběhy)
Astrid Lindgren
S Pipi to mám podobně jako s Ronjou. V dětství jsem si k ní taky nenašla cestu, myslím, že jsem se knihu pokoušela číst, ale nebavila mě. Možná jsem se k ní dostala v nesprávném věku. Pro samostatné čtení je totiž vhodná spíš až pro starší a zkušenější čtenáře (dlouhé kapitoly, dlouhé odstavce, málo obrázků), ale zdá se mi, že příběhy pobaví spíš mladší děti. Náš 7letý syn byl nadšený, Pipiným rošťárnám se smál a oba jsme si společné čtení užívali.
Longinovo kopí
Louis de Wohl
Výborně napsaný román s uvěřitelnými postavami a věrohodnými dialogy. I když se dotýká událostí, které znám velmi dobře z evangelií, přistihla jsem se, že jsem napjatá, jak bude příběh (i ten biblický) pokračovat. :-) Líbilo se mi, jak autor domýšlí to, co v Bibli přímo není (nebo ani nemůže být), jeho "doplňky" jsou v duchu evangelijního příběhu a skvěle do něj zapadají. Kniha zároveň pěkně ukazuje život v Ježíšově době, hlavně vztahy mezi Židy a Římany, ale i mezi různými skupinami Židů. Čtivá, obohacující kniha, vhodná určitě nejen pro věřící.
Dobro v tobě
Linda Olsson
Smutné, melancholické čtení o Švédce Marianne, která se usadila na Novém Zélandu. Příběh odkrývá její traumatickou minulost, ukazuje dramatickou současnost a předjímá nadějeplnou budoucnost.
Malý Bobeš 1
Josef Věromír Pleva
Četla jsem kdysi ve 2. třídě a teď znovu svým synům (8 a 6 let). Musím říct, že tahle na první pohled zastaralá kniha je i pro dnešní děti zajímavá, kluci poslouchali pozorně a 5letého "rozumbradu" Bobše si velmi oblíbili. Ale je dobré Bobšovy příběhy číst společně, přece jen je potřeba leccos vysvětlit a prodebatovat. Děti se dozví mnohé o životě v minulosti (děj se odehrává na počátku 20. st., nikoliv ve 30. letech, jak tvrdí anotace zde na DK - ve 30. letech ji Pleva napsal) a autor před nimi netají ani nejrůznější životní těžkosti (třeba úplný závěr 1. dílu mi už přišel docela drsný - a pokud si dobře pamatuji, ve 2. dílu bude těch smutných věcí ještě víc). Ale když je rodič ochotný s dětmi o přečteném debatovat, určitě jim to velmi rozšíří obzory.
Dítě na nástupišti
Gill Thompson
Téma holocaustu zpracované z trochu jiného úhlu pohledu, než s čím jsem se zatím v literatuře setkala. Autorka se zaměřila na osud jednoho z Wintonových dětí, zajímavý byl i pohled na život v Terezíně očima hudebníků. Příběh je dojemný, dobře se čte a krutosti byly naštěstí trochu upozaděny (o vyhlazovacích táborech se dozvídáme jen z doslechu). Akorát tam na mě bylo až moc náhodných setkání, což příběh činilo méně uvěřitelným.
Než stromům dojde dech
Peter Wohlleben
Pro mě to bylo velmi smutné čtení o tom, jak ti, kteří mají lesy na starost, je většinou vlastně nejvíc plundrují, protože jim vůbec nejde o stromy a lesy jako takové, ale v první řadě o vlastní zisk (tedy těžit co nejvíce dřeva). Třeba nad zmínkou o tom, jak německé společnosti těží dřevo v dosud nedotčených oblastech rumunských Karpat, mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Zároveň kniha vede k zamyšlení nad tím, co je vlastně opravdu ekologické, protože leccos z toho, co se jako ekologické obvykle prezentuje, může být ve skutečnosti pro přírodu mnohem horší než to, co jsme dosud vnímali jako škodlivé... Naštěstí autor zařadil i optimistickou závěrečnou kapitolu o tom, že příroda si nakonec sama poradí, pokud jí tedy dáme šanci a necháme ji na pokoji...
Najdi mě
André Aciman
Knihu jsem si zcela náhodně vybrala v knihovně, když jsem hledala nějaké čtivo v angličtině. Vůbec jsem tedy netušila, že se jedná o pokračování světového bestselleru, a nic moc jsem (kromě procvičení angličtiny) neočekávala. O to víc jsem byla překvapena, a to hlavně fascinujícími dialogy a skvělým vylíčením sebemenších pocitů. Děj sám o sobě by byl vcelku banální, možná kýčovitý, možná málo uvěřitelný, ale díky stylu kniha přináší zajímavý čtenářský zážitek.
O Šroubkovi a Matičce
Martin Strouhal
Náš pětiletý syn byl z pohádek o Šroubkovi a Matičce nadšený, takže nemůžu nedat pět hvězdiček, i když já sama mám výhrady ke grafické podobě textu (chybějící interpunkce, chybně psané uvozovky apod.). A magnetodynamicko-motoricko-senzorická ruka měla také úspěch. :-)
Žítkovské čarování
Jiří Jilík
Fenomén "bohyňování" je bezesporu zajímavý a je dobře, že jej mnozí podrobně popsali dříve, než zanikl. Kniha J. Jílka je takovým souborem všeho, co se o bohyních ví. Téma se probírá z různých úhlů pohledu a pohledem různých lidí (nechybí ani setkání bohyní se spisovateli A. Kutinovou nebo A. Jiráskem), což je největší předností, ale zároveň i slabinou celé knihy. Slabinou proto, že všechny podstatné informace se dozvíte už na začátku, a pak se to všechno vlastně jenom opakuje a nic nového nepřijde.
Ulice zvaná Mamila
Viktor Fischl
Není to lehké ani radostné čtení, ale stojí za to. Dlouho jsem se do knihy nemohla začíst, ale asi od poloviny jsem se naopak nemohla odtrhnout.
Nejdřív mi vyprávění o nejrůznějších kuriózních postavičkách žijících v jedné ulici asociovalo Povídky malostranské. Ale postupně do textu začíná pronikat prožitá zkušenost hrůz holokaustu i blížící se šestidenní válka (r. 1967) …
Kromě osudu postav je kniha plná filozofických úvah týkajících se smyslu života a víry v Boha. A přese všechno, co Židy potkalo, z ní čiší obrovská láska k životu.
Afterdark
Haruki Murakami
Typicky murakamovský příběh, napsaný tentokrát stylem filmového scénáře, který se odehrává během jedné noci v Tokiu. Kniha je poměrně krátká, dobře se čte, takže ji zvládnete... asi i za méně než jednu noc.
Mezipřistání
Matěj Hořava (p)
Když jsem kdysi četla Pálenku, očekávala jsem něco jako cestopis, takže jsem byla zpracováním dost překvapená. Teď už jsem předem věděla, co mám čekat, a dostalo se mi toho vrchovatou měrou. Autor píše vlastně stále stejně, jen kulisy se změnily (dostáváme se do gruzínského Tbilisi). A když se čtenář naladí na autorovu notu, funguje to perfektně: neschopnost hrdiny zůstat na jednom místě, jeho zvláštní rozlítanost a roztěkanost, tíhnutí k duchovnu, úvahy o jazycích, schopnost vžít se do druhých lidí, ale ne žít s nimi..., to vše je fascinující. Jsem zvědavá, do které země se autor/hrdina vydá příště. Nebo už někde zakotví?
Pouta
Delphine de Vigan
Autorka si jako obvykle vybrala silné a nelehké téma a zpracovala jej velice úsporně. Pro mě ale byla tato úspornost tentokrát spíše na překážku, rychlé plynutí příběhu mi bránilo v tom, abych se více sžila s postavami. Některé osudy byly jen tak lehce načrtnuté, třeba by mě zajímalo více podrobností ze života Theova otce, jeho vztahu s Theovou matkou před tím, než se rozvedli apod.
Tak akorát
Jostein Gaarder
Moc se mi líbí, jak J. Gaarder píše. Skvělé zachycení atmosféry a plynutí času, trochu tajemna a "tak akorát" filozofie. A k tomu typicky norská chata u jezera mimo civilizaci... Smutný příběh, ale celkově nádhera!
Klaun si povídá s Bohem
Jiří Suchý
Když o věcech mezi nebem a zemí nehloubá teolog či filozof, ale kabaretiér a klaun. Skvělé!
Ty jsi kněz navěky
Zdeněk Jančařík
Kniha, která má potenciál vyvolat diskusi, přináší nejen vhled do života, myšlení a názorů ženy - kněze, ale je též cenným svědectvím o fungování podzemní církve, resp. její brněnské větve, v době pronásledování jakýchkoliv projevů víry komunistickým režimem. Podrobně se též věnuje osobnosti P. Felixe Davídka, jehož byla paní Javorová pravou rukou.
Rozhovor probíhá v přátelské atmosféře, ale je zároveň hodně emotivní, často se zde odbíhá od tématu nebo se leccos opakuje. Autor knihu sice doplnil vysvětlivkami, ale ani to mi někdy nestačilo a trochu jsem se v té záplavě jmen nebo jen naznačených situací ztrácela. Přesto je jasné, že paní Javorová je obdivuhodná žena a má co říct. Nejvíc mě koneckonců zaujaly části, které nejsou ani tak o podzemní církvi, jako o paní Ludmile samotné, o tom, jak vnímá své kněžství, duchovní život apod. Nepochybuji o tom, že takové ženy by ve funkci kněží byly pro katolickou církev velkým obohacením.
Palác snů
Ismail Kadare
Kontrola společnosti dovedená ad absurdum. Děj nepříliš rozsáhlého románu se sice odehrává v Osmanské říši v 19. st., ale je jasné, kam autor svou kritikou míří - především do Albánie své současnosti (román vyšel v Tiraně r. 1981 a okamžitě byl zakázán), ale též všude tam, kde vládly a vládnou totalitní režimy. Kniha nabízí nejen hluboké myšlenky, ale (přes svou ponurost) i uspokojivý čtenářský zážitek. Doporučuji.
Noví lidé: Rok u sousedů severní točny
Knud Rasmussen
Velice zajímavé čtení o životě nejsevernějšího národa světa na počátku 20. století. Je neuvěřitelné, v jakých drsných podmínkách dokážou lidé žít! Fascinující je například strava (běžné je jedení syrového zmrzlého masa, největší pochoutkou je maso shnilé apod.). Pověsti a mýty působí trochu zvláštně, ale po poznání některých aspektů inuitského života je člověk chápe o něco víc. (Četla jsem nové vydání z roku 2018, které je moc pěkně udělané.)
"Na lovu sobů je pozoruhodné, že člověka zcela ovládne jisté napětí. Mluví jen o sobech, myslí jen na ně, zavře-li oči, aby spal, vidí soby, a když konečně usne, zdá se mu o sobech."
"Byl celkem čtyřikrát ženatý a z těchto čtyř manželství měl patnáct dětí. Jeho první žena zabloudila na ledovci a umrzla. Druhou ženu zasypala lavina, pod níž zmrzla. Třetí ženu zahubila nemoc a čtvrtá žena umrzla. Z jeho patnácti dětí zemřelo jedno hladem, čtyři umrzly a pět sklátily nemoci. Sám Qumangaapik zmrzl ve sněhové bouři."
"Když tenkrát přišla na lidi velká nouze a museli se uchýlit k tomu, že se navzájem pojídali, nedělali to nikdy ze zlé vůle, ale z hladu a zoufalství. Lidé sami o sobě nejsou zlí, ale nouze s nimi zle nakládá. Hlad a neštěstí můžou dohnat lidi k tomu, že snědí i ty, které mají rádi. Neštěstí lidi ničí."
Tři muži na toulkách
Jerome Klapka Jerome
Tři angličtí gentlemani Jerome, Harris a George, hrdinové dnes již legendární knihy "Tři muži ve člunu", jsou zpět. Sice o něco starší (Jerome a Harris též ženatí), ale stále nadšení zažít nějaké to dobrodružství. Tentokrát se vydali na kolech na kontinent, přičemž na svých toulkách nevynechali ani Prahu a Karlovy Vary.
Volné pokračování "Tří mužů ve člunu" se mi líbilo o něco méně než první díl. JKJ je výborný, když si dělá legraci sám ze sebe a ze svých dvou kumpánů. Takové situace v knize samozřejmě nechyběly (třeba když se tři muži při výstupu na kopec pohoršovali nad tím, že mají Němci na každém kopci hospodu, ale když ji na tomto nenašli, byli hrozně zklamaní, ač si to samozřejmě nepřiznali, a okamžitě vyrazili směrem, kde nějaká měla být), ale bylo jich o dost méně než "ve člunu". Místo toho si autor utahoval spíš z Němců, což už nebylo tak vtipné, zavánělo to spíš pomlouváním a leckteré čtenáře to i pohoršilo (viz některé komentáře zde).
Mně to zase až tak urážlivé vůči Němcům nepřišlo, vnímala jsem v tom stále tu typickou Jeromovu ironii a nadsázku, se kterou si dělá legraci ze všech a ze všeho, ale vtipné to taky příliš nebylo, spíš k zamyšlení nad tím, jak Angličané tehdy vnímali Němce, co z toho pro Němce platí i dnes apod.
https://www.reflex.cz/clanek/causy/88053/jerome-klapka-jerome-v-praze-zahadny-pomnik-muze-s-chocholem-na-klobouku-a-zakerne-nemecke-pivo.html