Isew komentáře u knih
Zatím nejlepší kniha tohoto roku. Jaké bylo postavení ženy v nacistickém Německu? No, nic moc. Měla být ozdobou svého muže, moc nemluvit, vyjadřovat se jen tak, aby to bylo vhodné, nemít sama žádné ambice a starat se jen o svého muže. Sledujeme osudy tří dívek, které se v jedné chvíli protnou. Nechci se rozepisovat víc, přečtěte si Školu pro německé nevěsty. Stojí za to.
Jak zajímavě se příběh rozběhl, tak vyzněl do ztracena. Trochu mě to mrzelo. Paralelní příběh o partě teenagerů, kteří to přeženou s alkoholem, protože opíjet se v této společnosti je přece normální, měl zajímavé vyústění.
Ne příliš rozsáhlá novela, která popisuje nehezký úsek kolektivizace vesnice a šikany těch, kteří nechtěli dobrovolně předat své rodinné majetky do rukou komunistů. Lid si to žádá, lid si to přeje byla jejich mantra. Hlavní hrdina se zeptal hlavního komunisty, kdo že je to ten lid, jestli je to on a jeho švagr? Teď si nejsem jistá, ale vlastně to vystihuje přesně to, že za lid se dá schovat všechno, zejména vlastní zájmy. Plně dávám za pravdu Františku Faitlovi: "Komunisté? Co slovo to lež, co čin to zločin."
Tak tohle byla naprosto úžasná středověká jízda. Čtivé, zábavné, napínavé. Dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha tak vtáhla a bavila. Zajímavý kontext je, jak se dívalo na práva ženy ve středověku. V době osvíceného panovníka Karla IV., neměly ženy práva téměř žádná a poté, co na ně ztratil právo otec, získal na ně právo manžel, který byl téměř nepostižitelný. Mohl se svou ženou nakládat velmi špatně, téměř beztrestně. V této knize to nakonec dopadlo dobře, ale jen proto, že týraná žena byla z jedné nejbohatší rodiny v Brně. Směšné rozsudky, které jsou za domácí násilí a sexuální delikty i na dětech v současné době udělovány, mají prapůvod v historii. Ještě nás čeká dlouhá cesta, než násilí páchané na dětech a ženách bude trestáno adekvátně provinění a nebudou zohledňovány žádné okolnosti, protože násilí na bezbranných si žádné zohledňování nezaslouží.
Mám ráda čtenářské výzvy, protože se každý rok dostanu ke knihám, po kterých bych nespíš nesáhla. Kniha má podtitul úsměvné příběhy ze seznamky, které píše sám život. No, a to v té knize je. Čas od času jsem se usmála. Některé příběhy byly lepší, některé horší. Není to vysoká literatura a ani si to nedává za cíl. Za pár dní sice obsah knihy úspěšně zapomenu, ale na povrchní pobavení to nebylo špatné.
Tento díl byl dle mého slabší než minulý. Wolfram a jeho linka mě příliš nebaví, ale to v celé sérii. V minulém díle zhrubnul a neopustilo ho to ani nyní. Dřív mě bavil jeho úsporný, málomluvný styl. Nyní mi přijde jako vychloubačný Chuck Norris. Tento díl zachraňuje jako obvykle Beneš s manželkou a Petr z Rožmberka. Eliška Přemyslovna mi lezla krkem vždycky. Jediné co ji v mých očích ospravedlňuje, že porodila docela prima potomka. Tak ještě jeden díl a příběh rytířů z Vřesova se uzavře. O čtyři až pět dílů později, než by bylo záhodno.
Když jsem knihu otevřela, netušila jsem, že je to kniha na pokračování. Kdybych to tušila, asi bych si počkala až vyjdou všechny díly. První díl se mi opravdu líbil. Čtivý, napínavý, neobvyklý. Čtyři miliardářští vnuci, kteří jsou hraví a velmi chytří, chudá, nevýrazná holka, která je velmi chytrá a hravá. Všichni se podílí na odhalení tajemství, které měl Tobias Hawthorn starší. Teď budu s napětím očekávat další díly a opravdu mě mrzí, že některé díly ještě nevyšly a nemohu si dát čtenářský maraton.
Vlastenecké pojednání o učitelích v zapadlé horské vesničce. Jejich strastech a radostech. O době, kdy nemanželský původ byl stigmatem a důvodem ke všeobecnému opovržení. Na pozadí obrozeneckých snah o zachování českého jazyka se odvíjí nenáročný příběh, který v současné době slouží snad jen jako připomenutí dob minulých. Větší přesah v něm nevidím.
Ani nevím proč, jsem si ze školy odnesla, že Canterburské povídky jsou náboženskou literaturou o poutnících, abatyších a převorech. Možná jsem si to spojila s katedrálou v Canterbury. Nemohla jsem být dále od pravdy. Je to takový cudnější Dekameron, i když, někdy úplně cudný tedy není. Povídky jsou zajímavé, ale nevyrovnané. Některé jsou skvělé, některé trochu nudnější. Ve výsledku jsem ráda, že jsem si splnila další středoškolský dluh.
Dlouho se mi nestalo, že bych se u knížky hlasitě smála. Tady se mi to stalo několikrát. Naprosto ulítlé příběhy i konverzace. Fabulace a imaginace, přesně podle mého gusta. Bavila jsem se královsky. Škoda jen, že idylu narušil příchod lepé ženy, pak to trochu začalo drhnout, ale do té doby to bylo skvostné.
Tak tato kniha se povedla. Postav tam nebylo jak na Orloji, zápletka povedená a vyšetřující trojice sympatická. Velmi pohodová odpočinková četba.
To bylo hezké. Kdyby se v názvu neobjevilo jméno rodiny Kafků, asi by si k této knížce moc lidí cestu nenašlo, ale to je jen detail. Mám jen jedinou výtku a to, že kniha byla příliš krátká. Klidně bych pokračovala a sledovala osudy mladého Franze. Bylo to velmi příjemné nahlédnutí do časů, které už dávno minuly.
Skvěle napsaná studie člověka, který spadl velmi rychle až na dno. Neseděly mi dvě věci, když se téměř abstinent po první skleničce tvrdého alkoholu stal okamžitě nezřízeným pijanem a poté téměř žádné abstinenční příznaky po zamezení možnosti dostat se k alkoholu. Z osobní zkušenosti posoudit nemohu (alkohol mi nechutná a nevidím smysl v tom, ničit si mozkové buňky něčím tak zbytečným, jako je právě alkohol). Částečně to autor vysvětluje tím, že Ervín Sommer nebyl alkoholikem tak dlouho, a tak se u něj nerozvinuly příznaky tak typické pro alkoholiky. A také, sám Hans Fallada alkoholikem byl, tak kdo jsem já, abych posuzovala, jak se alkoholik má typicky chovat. Román je to jinak veskrze výtečný. Pokud alespoň jednoho potenciálního alkoholika odradil od pití, tak mu tleskám.
Když jsem četla tyto povídky poprvé, ještě na střední škole, byla jsem naprosto fascinovaná zejména povídkou Jáma a kyvadlo. Do té doby jsem nic podobného nečetla a byl to velmi silný zážitek. K nejlepším povídkám vedle Jámy a kyvadla řadím Sud vína Amontilliadského a Zánik domu Usherů. Poe dokáže vytvořit velmi hutnou atmosféru strachu na malém prostoru.
Klasika. Prvně jsem Ženitbu četla na střední škole. A už tenkrát se mi moc líbila. Poté jsem ji viděla v mnoha podobách na divadle a slyšela jako rozhlasovou dramatizaci. Téměř vždy v překladu Leoše Suchařípy. Už jsem si na něj tak zvykla, že Ženitba v překladu Bohumila Mathesiuse byla velmi překvapivá. Ale byla to příjemná změna. Je to překlad uhlazenější, některé výrazy nejsou přeloženy tak expresivně, jinak jsou přeložena i jména ženichů (např. Podkolesin vs. Podkolatov; Čubkin vs. Nenažraný ; Anučkin vs. Onučkin; Ževakin vs. Žvanikin). Bylo to jiné, ale stále skvělé.
Rodina Leopolda Heřmana se přestěhovala do Vídně. Tak, jak mě bavilo podívat se pod pokličku sklářům, bavilo mě i vyprávění z vídeňské společnosti. Čtivé, poutavé, sice schématické, ale to už zkrátka k tomuto autorovi patří. Pěkné.
Téma zaujalo, povídky povětšinou nenadchly. Některé byly lepší, některé byly dobré. Úplně špatná povídka se v této antologii nenachází.
Ona se ho touží dotknout, ale co by na to řekl on? Nebude to hloupé? On se jí touží dotknout. Co by na to řekla ona, nebude to hloupé? Tak než se rozhodneme, budeme se vzájemně fotit. Kolik jim je? Patnáct? Kdepak. Zápletka jak z fotorománu Bravíčka blahé paměti. Pominu-li romanci, o Japonsku jsme se z knihy dozvěděli opravdu málo. Třeba o tom, jak Japonci nepřijímají cizince. To tady vůbec nebylo. Všichni hned milovali jak ji, tak jeho. Čajový obřad, který mohl být opravdu zajímavý, tady jen okrajově sloužil pro zápletku, on se na mě kouká, ona se na mě kouká. Za zajímavou informaci považuji, že se v japonských vlacích nesmí hlasitě mluvit. Často díky čtenářské výzvě objevím skrytý poklad, tak tady jsem ho tedy neobjevila.
Netušila jsem, že v Anglii bylo možné (nevím, jak je to dnes), aby soudil člověk, který neměl právnické vzdělání. Na příběhu George se ukázalo, že tato praxe není hodná následování. Líbily se mi obě části, jak o Arthurovi, tak o Georgovi. Propojení bylo přirozené. Jen se mi přišlo, že ten konec vyšel tak trochu do ztracena.
(SPOILER) Pojem Interhelpo jsem před pár dny slyšela poprvé. A pokud se do knihy začtete, či zaposloucháte (velmi povedené na ČRo), zjistíte proč. Podvodnou agitací byli lidé zvábeni k budování socialismu v Sovětském svazu v nehostinnné oblasti Kyrgýzie. Noví osadníci očekávali ráj na zemi a čekala na ně jen nehostinná krajina, která jako by se propadla o několik století zpět. Ti, co zůstali, se dokázali odrazit ode dna a vybudovat relativně prosperující družstvo. Dokonce ho navštívil i komunisty oblíbený novinář Julius Fučík, aby o jejich úspěších napsal tendenční reportáž. A pak začal úřadovat Stalin. A v komunistické historii najednou Interhelpo neexistovalo. Už se nebylo čím chlubit a osud většiny z nich skončil tragicky na příkaz Stalina. Dovedu si představit, že ve dvacátých letech se lidé nechali zlákat vidinou majetku a půdy v zemi sovětům zaslíbené, ale nedovedu pochopit, když se někteří po všech útrapách co v SSSR zažili, vrátili v šedesátých letech (s velkými problémy) do ČSSR, tak i nadále zůstali platnými členy KSČ a okupační vojska vítali. Stockholmský syndrom? No, každopádně mě to utvrdilo v názoru na komunismus, komunisty a Rusáky. A není publikovatelný.