Iveta Černá komentáře u knih
Ač celkem nenáročný děj, tak se to dobře, lehce a rychle přečetlo, docela jsem se do myšlení a mentality hlavní hrdinky vcítila, a že se děj odehrává někdy v 60. letech, bych skoro ani nepoznala.
Kniha se dobře četla, téma zajímavé, jen jsem měla trochu chaos s postavami, musela jsem se každou chvíli vracet zpátky, abych si připomněla kdo je to, čí příbuzný je to a jaký osud měl, na které stránce se o něm psalo...
Tato kniha se mi líbila víc než Žítkovské bohyně, obdivuji autorku pro precizní práci. Také mi občas dělalo potíže prokousat se různými dopisy, analýzami, historiemi, latinskými výrazy, které jsou knihou doplňovány, je tam spousta výrazů a termínů, kterým jsem nerozuměla, a musela je hledat na internetu, proto jsem chtěla dát o hvězničku míň, ale pak jsem si řekla, že to tam vlastně patří, že si s tím autorka dala velkou práci a to, že tomu občas nerozumím, je chyba akorát tak moje.
Než jsem knihu četla, vůbec jsem netušila, jak byly řádové sestry v 50.letech perzeukovány, ani, že existovala nějaká Akce Ř a jak pevnou a nezlomnou víru v sobě řádové sestry měly.
Tím, jak je kniha obsáhlá, nejde na ni po jejím přečtení jen tak zapomenout a začít číst hned knihu další, dlouho se nad ní ještě přemýšlí a některé hlavní postavy zůstávají ještě dlouho v mysli i srdci.
Já jsem četla knihu celé léto, četla jsem ji u vody, některé pasáže byly tak silné, některé zase tak moc dojemné, že jsem ji musela občas rychle zavřít a skočit do ledové vody, abych se tam přede všemi nerozbrečela.
Ač se v první půlce knihy téměř nic nedělo (i když vlastně dělo), tak jsem se ani u jedné stránky vůbec nenudila. Asi tak v půlce nastal zlom, překvapení, zvědavost, že zbytek knihy jsem četla jedním dechem. A když jsem si byla úplně u posledních stránek jistá, jak to skončí, skončilo to překvapivě a nečekaně úplně jinak. Hodně silná kniha a jestli byla někomu hlavní hrdinka nesympatická, možná by si měl knížku přečíst ještě jednou, aby pochopil, že rodinu, kterou máme, si prostě nevybíráme a že se pak mnohdy stává, že "sytý hladovému nevěří" . Ano - "můžu ti poradit, můžu tě vést, protože jsem taky člověk, akorát s jiným příběhem", tudíž odsuzovat někoho sice můžeme, ale jen jako pouzí teoretici. A taky "nikdy neříkej nikdy".
Knížka se čte dobře, ale je to prostě "červená knihovna", několik posledních stran je podle mého pocitu až moc "přeslazených".
Je to nádherná, dojemná, ale zároveň hodně citlivá a smutná kniha, která mě dokázala po jejím dočtení na dva dny totálně rozhodit. Pořád jsem doufala, že bude každou kapitolou líp a líp, ale nakonec jsem se bála stránky obracet s tím, co zas přijde. Knihu jsem dočetla a nejsem schopna ji jen tak někam mezi ostatní knížky zastrčit, pořád mám potřebu nad Andrejkem tak nějak bdít, chránit ho, být s ním..., ještě pořád leží vedle mě na nočním stolku. Když posoudím, kolika knížkám jsem dala plný počet hvězdiček, je mi líto, že téhle nemohu dát víc, určitě by si to zasloužila. Jen o tom píšu, mám znova husí kůži a chce se mi zase brečet....
Pocity zamilovanosti s dopodrobna popsanou euforií štěstí i neštěstí, žárlivostí, bezmocností, ješitností, radostí i velkou bolestí, popsáno tak, že jsem s hlavním hrdinou, ač jsem žena, cítila vše, až do morku kostí. Prostě láska se vším všudy, kterou budeme my, co nejsme z kamene, cítit naprosto stejně, ať žijeme v jakémkoli století, a dokud bude existovat život na téhle zemi. A stejně, jako před cca 40 ti lety, i tentokrát skropily poslední stránku knížky slzy.
Dva roky schovávání se v úkrytu - den, jako každý jiný, a kdyby to byla normální kniha, dalo by se říci, že fádní, ale co také čekat za strhující příběhy z úkrytu o několika místnostech omezené velikosti, bez denního světla, bez čerstvého vzduchu a bez osobního soukromí, každý den s jedněmi a těmi samými lidmi, a přesto to školačka, která za ty dva roky postupně vyzrává v dospívající dívku, dokáže svým dokonalým slohem hodným spisovatelky popsat tak, že do té fádnosti se toho vejde mnoho. V jejím deníčku jsou její střídavé nálady a pocity, vztek, sebelítost, nenávist, dobré i nedobré vztahy se členy rodiny a obyvateli úkrytu, "ponorková nemoc", beznaděj, zamilovanost, její postupná vyzrálost a moudrost, a hlavně optimismus, že už brzy musí být zase dobře, přestože bohužel.... Pro mě to bylo fascinující tím, že to bylo opravdové, neumím si sebe představit na místě Anny, asi bych zešílela hned první měsíc, ale chápu, tehdy to byla jiná doba, byla válka a hlavně strach.
Nepřísluší mi tuto knihu hodnotit, protože šachy nehraji a hře vůbec nerozumím, avšak dokážu si představit, že ti, co ano, tak si zde přijdou určitě hodně na své. Taky až díky této knize uznávám, že šachy je hodně složitá věda. Pro mě byla tedy kniha až moc "šachovitá", skoro žádný děj a příběh okolo, přiznám se, že více mě kniha zajímala až ke konci, kdy hlavní hrdinka propadá závislosti na alkoholu a tudíž se tu na nějaký čas nehrají šachové turnaje, nepopisují složité tahy pěšců, králů...Ale na druhou stranu musím uznat autora - všechny šachové hry, turnaje a jednotlivé složité tahy byly popsány tak dobře, že ač jsem jim absolutně nerozuměla, s napětím jsem z popisu psychiky hráčů, popisu grimas spoluhráčů atd. dokázala vycítit, kdy se jak komu daří, nedaří a byla zvědavá, jak turnaj dopadne,a to zvláště, když se, jak také jinak, fandí hlavní hrdince.
Nějak jsem se nikde nedočetla, proč autorka píše knihy, ve kterých se snad vždycky nějakým způsobem ubližuje dětem, ač vím, že některé (myslím, že Květy z půdy) jsou podle skutečnosti. V této knize se děj vyvíjí, čím dál víc smutněji a smutněji, že když už jsem si v určitém místě říkala "a dost, tady je určitě konečná" , děj se už přeci musí začít obracet v dobré, bylo to nakonec ještě o moc horší, a tak to pokračovalo skoro až do úplného konce, kdy si ani nejsem jista, jestli to pro hlavní hrdinku skončilo úplně dobře. Tohle je jedna z nejsmutnějších knih, kterou jsem od autorky četla. Vůbec jsem netušila, a ani se nepozná, že jde o poslední díl pentalogie. Ale autorka, jak píšou i ostatní čtenáři, umí psát tak, že se její knihy přečtou, jak se říká - jedním dechem, tudíž i přes ten smutek a slzy při čtení - za mě dávám všechny hvězdičky.
Další smutná kniha o dětech od této autorky, není možné od knížky jen tak odejít, člověk musí neustále přemýšlet, ať je zrovna kdekoli, o drsném osudu hlavní hrdinky i jejích sourozenců, o spoustě chudoby, krutosti rodičů a hlavně ubližování dětem s tím, jak se to bude vyvíjet dál, jak to dopadne...Knížku jsem přečetla dvakrát a i teď, když na ni po deseti letech vzpomínám, se mi chce zase nějak brečet :-(. I přesto jí dávám plný počet hvězdiček, protože...poznáte sami, kdo ji teprve budete číst.
Knihu jsem četla asi před 5 lety, tak si nepamatuju úplné podrobnosti, avšak moc dobře si vzpomínám, že mi bylo z knihy smutno, že jsem pak každou chvíli přemýšlela, že taky budu jednou stará a že bych nechtěla skončit jako hlavní hrdinka s jedinou její zábavou a vzruchem z celého nekonečně předlouhého dne - příchodem pečovatelky, probíráním se starými fotkami, deníčkem a vzpomínkami na lásku jejího života i život její jako takový, který neměla vůbec lehký...A i mně slzy sem tam ukáply.
Za začátku byl děj hodně zajímavý, ale pak byla (tedy pro mě) četba těžší a těžší, příliš mnoho postav jak z ruské šlechty, tak úřednictva, vězňů, politiků...začala jsem se v tom ztrácet. Ale překvapila mě tam spousta krásných myšlenek, úvah, psychologie, filosofie....Jednání hlavního hrdiny Něchljudova mi přišlo nereálné, ale budiž, vždyť je to kniha, a tak ať ve zlém i v dobrém.
Až na některé zdlouhavé pasáže a některé vnitřní myšlenky hlavního hrdiny, jsem se do knihy začetla dobře a opravdu byla ráda, že jsem nebyla při jejím čtení večer sama doma, že bydlím v bytovce a že nemáme výtah :-). Popis hotelu byl dokonalý a protože se mi podařilo ponořit se i do jeho atmosféry, tak musím hodnotit kladně. Moc ráda bych viděla i film, ale nepodařilo se mi ho najít ke stažení s českým dabingem, tak snad někdy...
Knihu jsem si koupila v muzeu v Kašperských horách, vůbec jsem ji podle názvu neznala, tak jsem se těšila na něco nového a opět jsem se vůbec nezklamala. Tentokrát se jedná o povídky, které jsou z většiny dost drsné, ale bohužel, z reality tehdejší doby, kdy zvláště zimy bývaly na Šumavě nekonečně dlouhé, nelítostně kruté, kdy člověk byl ohrožen na životě každým dnem, sotva jen vytáhl z chalupy paty, nebo vystrčil nos, kdy děti se musely plahočit daleko do školy s nejistotou a starostí, zda se vůbec živé vrátí domů. Ale i přesto - moc krásná kniha.
Hezké čtení i podruhé po cca 30 ti letech a určitě nebylo poslední, jako ostatně i u jiných Klostermannových knih. Bavily mě jak osudy všech hrdinů, tak podrobný a poutavý popis krajiny, protože bez něj by to prostě nebylo ono.
Tato kniha mi přišla od p. Klostermanna asi jako nejslabší, ale i tak jsem se do ní dobře začetla, prostě p. Klostermann to umí. Asi jsem čekala naši známou Šumavu, ale i když tu byly spíš močály a mlhy na jihu Čech, tak opět - měly i tady své kouzlo, napínavost, dokázaly vtáhnout do atmosféry tehdejší doby a krajiny. Nějak jsem tu nemusela vzpomínání na popraveného hrdinu Kubatu a veškeré ty legendy o odporu sedláků vůči vrchnosti.
Nedalo mi to, a ze zvědavosti jsem si knihu přečetla (přečetli). Myslím, že pojem "alkoholismus", "rozvod" a "smrt" (viz níže uvedený komentář) je pojem naprosto vytržený z kontextu, asi něco, jako "brutalita" páchaná v Červené Karkulce, či Otesánkovi, nebo "šikana a psychické domácí násilí" páchané na Popelce,či Marušce z Dvanácti měsíčků. Některé slovní obraty a pojmy si tedy myslím, že jsou pro děti hůře pochopitelné (proto dávám o hvězdičku méně), ale na druhou stranu jsou určitě v blízkosti rodiče (a doufám, že dostatečně inteligentní), kteří neznámé vysvětlí, takže nejen, že si pohádky, básničky s dětmi jen tak obyčejně přečtou, ale mohou navíc i o lecčem komunikovat, je tu příležitost se něco naučit, děti poučit.... Pohádky jsou tu zkrátka "jiné", jsou neotřelé a některé i dost vtipné, prostě tu nevystupují princezny a víly, čarodějnice, čerti a draci, ale např. takový hrneček, pavoučci, krtci, semišová bota, vodovodní kohoutek...Za nás - kniha se líbila.
Pro mě asi nejkrásnější kniha od mého oblíbeného spisovatele. Těžko lze uvěřit, že Šumava, jak ji známe dnes, byla tak surově drsná, neúprosná, nelítostná, nepřemožitelná. A obyvatelé tehdy hodně těžce žíjící ve "svém světě" lesních samot, uprostřed močálů, roklí, sněhových vánic, ničících vichřic tu mají své skutečné napínavé příběhy, do kterých se díky p. spisovateli naprosto vcítíme, ale zároveň u toho pociťujeme i vděk za pohodu a teplíčko našich domovů.
Věřím, že mnoho čtenářů, stejně jako mě, zláká touha vydat se na Šumavu a najít místa, kde se příběh odehrával.
Ani nevím, jak je možné, že jsem dokázala knihu dočíst až dokonce, měla jsem sto chutí některé stránky vynechat. Přišlo mi, že nekonečné rozhovory mezi jednotlivými osobami nemají konce, a hlavně, že nemají ani hlavu, ani patu, občas i děj mi přišel takový jakýsi prapodivný, nesrozumitelný, ač jeho popis na záložce knihy vypadal velice zajímavě a pro mě lákavě. Kniha je na můj vkus psána až moc poetickým jazykem , ale na druhou stranu musím uznat a obdivovat spisovatele, který si skoro s každou větou opravdu dost pohrál.