Ivule9 komentáře u knih
Autorka velmi odvážně odkryla veškerá nevyřčená tabu a ukázala nám bez příkras mezigenerační konflikt v kurdské rodině žijící v Německu. Hluboká propast mezi myšlením rodičů, kteří zažili tradiční život v turecké vesnici a jejich potomků.
Famózní psychologie postav, skvělá stavba příběhu a ze závěrečné katarze matky Emine jsem měla husí kůži. Je to smutné, ale hodně přínosné čtení, které moc doporučuju! U mě rozhodně adept do letošních topek.
"Ano, děti už odrostly, ale co to vlastně znamená? Pro matku to neznamená nic. Není to tak, že si o ně děláš menší starosti. Mateřství přece nekončí. Nikdy to nekončí. Děti zůstanou dětmi."
"Ale kdybys teď s tímto vědomím mohla prožít všechno znovu, kdybys znovu prožívala přesně ten samý život, pak bys to udělala jinak, Emine, že ano? Musela bys to udělat jinak. A právě to byla ta moudrost, o které lidi tak rádi mluví."
"A holkám se musela dodávat odvaha, holky se musely naučit říkat ne, jinak se budou navždy jen snažit vyhovět přáním ostatních a nikdy nebudou žít vlastní život."
"V téhle rodině se bojuje jen takto: významnými pohledy a odvráceným zrakem, samými věcmi, které se nikdy nevysloví, a o to tíživěji visí ve vzduchu, protože všichni vědí, o čem ono nevyřčené vypovídá a na koho je namířené. Mlčení je zbraň Hakanovy matky, a bylo i zbraní jeho otce. Mlčení je soundtrack jeho dětství..."
Meditace o horách, o odpojení se od života ve městě, zklidnění, návratu ke kořenům, to jsou všechno témata typická pro Paola Cognettiho a taková je i jeho další kniha Vlčí štěstí.
Ve Vlčím štěstí sledujeme několikaměsíční výsek života čtyřicetiletého spisovatele Fausta, který přemítá, co dále. Po rozchodu s dlouholetou přítelkyní odjede z Milána a vrátí se do hor, kde je mu nejlépe. Začne pracovat jako kuchař v horské chatě, najde lásku a pozoruje kolem sebe horaly a přírodu.
Vše plyne pomalu, sledujeme nejen Fausta, ale i servírku Silvii, která se vydá pracovat na vysokohorskou chatu na ledovec; horala Santorsa a v náznaku i "Babette", majitelku horské chaty, v níž Fausto vaří.
Zastavení se, rozmyšlení se, nadechnutí se ve vysokohorském prostředí.
Paolo Cognetti a jeho horská poetika mě baví, obdivuju lehkost, s jakou autor píše. Vůbec mi nevadilo, že tam nebyly nějaké velké dějové zvraty, a že i závěr se hezky rozplynul. Vlčí štěstí se mi líbilo, i když Osm hor mě nadchlo o něco více. Je vidět, že autor do knih vkládá i velkou část sebe.
"Fausto vzal z poličky knihu, kterou před lety vydal. Převážně povídky o párech. O párech, které se omrzely, podváděly se, rozcházely se, nebo spolu zůstaly a pak si ubližovaly ještě víc. Byl to druh příběhů, které ho kdysi zajímaly, a dnes se mu zdálo, jako by je napsal někdo jiný."
"Měj se hezky, milý Fausto: nepřeháněj to s pitím, nedávej si za vinu všechny suché větve, které v životě padají..."
Znáš to zenové rčení, kde se mluví o horách? Zní: "Než jsem se přiblížil k zenu, hory pro mě byly jen hory a řeky byly jen řeky. Když jsem začal praktikovat, hory už nebyly hory a řeky už nebyly řeky. Ale když jsem dosáhl probuzení, z hor se znovu staly hory a z řek se znovu staly řeky."
Tak jednou, dvakrát, třikrát do roka zabrousím mimo svůj žánr. Tentokrát do young adult. Už ani nevím, kdo mě na Addie nalákal, ale koupila jsem si ji před cca rokem a půl.
Tady je určitě nejlepší ten samotný nápad - to, že mladá žena na začátku 18.století uzavře dohodu s "temným", aby se vyhla domluvenému sňatku. To ale znamená, že bude žít tak dlouho, dokud se sama temnému nevzdá a nedá mu svou duši. Součástí dohody je, že si ji nikdo nepamatuje, nemůže vyslovit své jméno, nic sama napsat - zkrátka zanechat stopu. Addie tak prochází staletími, aniž by byla schopná s kýmkoliv navázat vztah, protože jakmile druhý člověk zavře dveře, odejde, usne a vzbudí se - už si Addie nepamatuje. Do té doby, než v New Yorku roku 2014 potká Henryho.
Bavila mě více první a poslední třetina knihy. Celou dobu jsem byla zvědavá, jak to dopadne a jaktože Henry si Addie jako jediný pamatuje. To mě drželo v nutnosti knihu dočíst i přesto, že některé pasáže zejména současného New Yorku - popis různých párty a výstav mě mírně nudil, tam bych klidně trošku škrtala. Také se chvílemi projevilo to, že nejsem cílovka, například jsem nechápala, proč je potřeba v přestávce mezi hlavním chodem a dezertem na večeři u rodičů jít hulit trávu (jako by to tu hodinku nemohlo počkat :-)), no a takových drobností tam bylo více.
I přesto svůj skvělý nápad dokázala autorka rozvinout do pozoruhodného příběhu, který z velké části stojí za přečtení. Krásný jazyk a v poslední třetině naprosto skvělá gradace vyprávění. Líbilo se mi, že každá z pěti částí byla uvedená uměleckým dílem, na kterém Addie zanechala svůj otisk. Klidně bych byla pro, přidat na vyprávění zajímavých událostí z minulosti na úkor těch ze současnosti. I přes některé výtky dávám Addie čtyři hvězdičky z pěti, má to celé určité kouzlo.
"Ke každému stínu musí existovat světlo."
"Henrymu nikdy nedošlo, kolik pojivové tkáně tvoří provinilost. Bez její tíhy se najednou cítí tak lehký, až se mu točí hlava."
Nives je knížka, která mě už vloni, když vyšla, hodně zaujala svou anotací, byla jsem přesvědčená, že to je příběh přesně pro mě. Docela mě překvapilo, že se mi nelíbila na první dobrou, dlouho jsem si říkala, co na tom všichni vidí, ale zhruba v poslední třetině se to obrátilo a uznala jsem, že to není vůbec špatné.
Příběhu se rozhodně nedá upřít originalita, novelu vystavěnou jako telefonát jsem četla poprvé. Je velice překvapivé, kam se telefonát čerstvě ovdovělé seniorky Nives a místního veterináře, co se rád napije, začal odvíjet. Tohle bylo drama z nuly na sto! Začalo to zhypnotizovanou slepicí a končilo informacemi, po kterých nezůstal kámen na kameni.
Poslední dobou jsem četla spíše bichličky, Nives byla naopak taková jednohubka. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, ale zároveň si nemyslím, že bych se do ní někdy pouštěla znovu.
"Nives, vrať se nohama na zem."
"To dělám od října roku osmdesát dva."
Alžírské arabesky Štěpána Kučery (autora románu Největší lekce Dona Quijota) jsou směsicí jeho dojmů, útržků rozhovorů, malých ukázek z knih a zamyšlení při jeho pobytu v Alžírsku, kde také svůj román představoval.
Za mě super počin, je tam trošku cestopisu, trošku historie, trošku současnosti, místní flóry a fauny, do toho trochu autobiografie, literatury a poetiky. Autor sám přiznává, že se setkával hlavně s intelektuály, přednášel na tamní univerzitě, takže obrázek celé země není úplně komplexní, ale vlastně mi to vůbec nevadí, podívat se na Alžírsko očima člověka s otevřenou myslí a také z literárního hlediska.
Alžírské arabesky jsou zajímavou poetickou mozaikou o zemi, o které se v nějakém jiném kontextu mimo konflikty a ropu moc nemluví, takže za mě palec nahoru. :-)
"Je psaní románů něco jiného než marnivá snaha přičinit svůj zářez na futro brány věčnosti?"
"Náš dům je zelený. Je uzavřený mocí Boží a otevírá se železem. Hádej, co to je?"
"Zelená je barva islámu... Takže je to svatá válka proti nevěřícím?"
"Těsně vedle. Je to meloun."
"Myslet na environmentální témata znamená myslet na druhé, a myslet na druhé nemůže člověk, který má sám hlad."
"Cizinec vidí to, co je připravený vidět, a obraz cizího města se tak možná stává spíš cizincovým autoportrétem."
Mandolína kapitána Corelliho je jedna z knížek, kterou jsem si chtěla delší dobu přečíst.
Hned na začátek říkám, že je to naprosto skvělá kniha. Strhující, ironická, napínavá, smutná, občas dost naturalistická a krásná.
Autor mapuje období vpádu italských vojsk do Řecka za vlády Mussoliniho. Příběh se odehrává na ostrově Kefallonia. Italský kapitán Corelli, který je hlavně muzikant a v armádě je spíše omylem, se během okupace nastěhuje k řeckému lékaři Jannisovi a jeho jediné dceři Pelagii.
Kromě milostné linky se v příběhu vine jako červená nit zmar a nepředvídatelnost války, autor do detailu popisuje průběh okupace a například rozhodnutí jednotlivých velitelů a co to má pak za následky.
Příběh je skvěle vyvážen po beletristické i faktografické stránce. Zase jsem si položila další střípek mozaiky k řecké historii a k tomu, co předcházelo rozpoutání občanské války v Řecku (na což zase navazuje kniha Až uvidíš moře).
Postavy tady byly geniální: doktor Jannis (nestudovaný), Pelagia - dívka emancipovanější, než bylo v té době v Řecku přijatelné, bystrý a vtipný Corelli, statečný italský voják Carlo a jeho láska k mužům, silák Velisarios, Kokolis se Stamatisem - jeden roajalista, druhý komunista a přesto skvělí přátelé a mnoho dalších.
Konec mě poměrně dost překvapil a zajímalo by mě, co chtěl autor přesně říct tím úplně posledním odstavcem. :-)
"Má ještě dost času, aby se probudil, pojedl chleba okořeněný oreganem, spočítal stádo a vyhnal ho na pastvu. Jeho život běžel mimo čas, klidně mohl být jedním ze svých předků..."
"Ženy sekýrují, jenom když mají pocit, že si jich nevážíme."
"Neštěstí se skryje ve spánku."
Čokoládová krev ztělesňuje všechny důvody, proč mě baví číst. Ze začátku to bylo jako zjevení, hltala jsem každou stránku. Moje první Denemarková. Autorka se nebojí vyjádřit svůj názor, jakkoliv může být nepříjemný, třeba ohledně českých "wlastenců", ve kterých obnažila pokrytce.
Na třech ikonických postavách 19.století - B. Němcové, J. Sand a J.D. Rockefellerovi ukazuje kořeny některých jevů/problémů současného světa. Témat, na které autorka poukazuje, je velké množství. Svoboda, lidská práva, postavení žen, tíha samoživitelek, chamtivost, ničení lidí a planety pro zisk.
Jedinou slabinou této jinak výjimečné knihy vidím v částem opakování již řečených informací - teď nemyslím hesel jako Big Business nebo Vlak jede, jede vlak (to tam naopak sedí), ale třeba to, že Rockefeller miloval čísla a peníze je tam řečeno pocitově tak stokrát. :-)) Stejně jako to, že se čeští "wlastenci" na Boženu Němcovou vykašlali. Ale zřejmě to byl záměr autorky.
Poselství knihy je silné a jasné. Dostalo se mi silně pod kůži. Kniha obsahuje útržky ze života spousty dalších osobností té doby: např. F.Chopina,G. Flauberta, G.Elliot, M. Twaina, I. Tarbellové a dalších, což ukazuje nejen na autorčin rozhled, ale také velkou práci s rešeršemi.
Denemarková je tady obhájkyní lidských práv, mluvčí žen za rovnoprávnost, soudkyní oligarchů. Není divu, že je to světová autorka. V tom textu je ještě něco víc než mozaika příběhů. Autorce nejde o to, zalíbit se všem, ale potřebuje přes text vyjádřit samu sebe a svůj pohled na svět a život a nebojí se jít přímo doprostřed vosího hnízda. Zkrátka se nebojí být svá. A není to přesně to, o co v naplněném životě hlavně jde - být sám sebou?
"Dělej to, čeho se nejvíc bojíš, a strach zmizí."
Mám pro vás tip pokud plníte výzvu 2024 a ještě nemáte přečtenou knížku se slovem KDYBY v nadpisu.
Povídková sbírka indické autorky Ášápúrny Debí se zaměřuje na rodinné vztahy a mikrokosmos hinduistické velkorodiny. Na pozadí každodennosti se řeší například generační neshody, hierarchie velkorodiny, umírání, tradice, a třeba také to, jak něco zakamuflovat, aby z toho nebyla ostuda (tohle bývá velmi často tématem u tradičnějších kultur - naprostý opak přístupu "Je mi jedno, co si o mě kdo myslí").
Autorka má jednotlivé charaktery skvěle přečtené, povídky působí hodně autenticky. I vážné téma dokáže hezký osvěžit humorem a ironií, párkrát jsem se opravdu zasmála. Myslím, že u některých povídek ani nemusíme chodit do Indie, že se v nich poznáme sami. :-)
Jedná se o obyčejné situace z exotického prostředí, téměř v každé povídce je nějaké "prozření", autorka se zaměřuje na psychologii postav.
Ještě taková zajímavost k autorce - je považována za největší bengálskou spisovatelku 20. století, vydala zhruba 250 románů a novel a cca 3000 povídek (není to už moc? :-)), podle jejích knih vznikaly filmové adaptace i divadelní představení - a pozor - tato laureátka literárních cen, která zemřela roku 1995, neměla ani základní formální vzdělání, učila se sama.
"Máš přes rameno bráhmanskou šňůru? Co jiného by tě mohlo ochránit? Půjdeš přece pod stromy a tam se teď tři dny a noci bude povalovat duše zemřelého, protože se jí nechce opustit vesnici, rozumíš? Nebo už šňůru nenosíš a vymlouváš se podle kolkatské módy, žes ji poslal vyprat?
"Je to stejně všecko jenom zvyk. Ten jak se jednou poruší, je po všem. Člověk se stydí vrátit do starých kolejí. V jídle, v oblékání i ve spaní."
Snídaně u Tiffanyho se mi moc líbila. Novela, kde opravdu platí, že v jednoduchosti je krása.
Když se na ten text podívám objektivně, není tam vlastně nic "extra", ale má to takové charisma a je to napsáno tak lehoučce, že jsem si za krátkou dobu oblíbila nejen hlavní hrdinku, ale hlavně vypravěče.
Taky mi to připomnělo, že jsem měla jako studentka nad postelí velký plakát Audrey Hepburn právě ve Snídani u Tiffanyho, aniž bych tenkrát ten film viděla, nebo četla knížku. Škoda, že už si nepamatuju, kde skončil... teď bych měla docela chuť si ho pověsit znovu :-)
Mám v plánu podívat se na film, zatím jsem si o filmovém zpracování jen četla a údajně je to více do komedie než příběh v knize, který je spíše smutný.
Děj se odehrává v New Yorku a vypravěčem je soused hlavní hrdinky Holly, mladý začínající spisovatel. Holly byla pro spoustu lidí neodolatelná (včetně vypravěče). Popisuje nám její "americký sen" a touhu po normálním životě. Ukazují se i střípky jejího těžkého dětství a mezi řádky i její ohromná vnitřní síla.
Skvěle napsáno!
"Nechci mít nic svého, dokud si nenajdu místo, kde já a věci k sobě budeme patřit. A pořád si nejsem úplně jistá, kde to je. Ale vím, jaké to tam je."
4,5 * Pokračuju v Hrabalově díle. Ostře sledované vlaky se mi líbily o něco více než sbírka Pábitelé.
Jedná se o tragikomickou novelu, odehrávající se v roce 1945. Děj je asi všeobecně známý, co mě zaujalo: směs naivity a odvahy hlavního hrdiny, mladého eléva Miloše na malé železniční stanici, to, jak autor dokázal vetkat komické prvky do vážného tématu, popis přednosty stanice (včetně popisu jeho kanceláře), laskavost, která z autorova psaní čiší a velmi dlouhá souvětí.
Smutnou součástí příběhu byl popis utrpení zvířat převážených ve vagónech (na utrpení zvířat ve válce autor upozorňoval i v povídce Jarmilka).
Možná jste si už všimli, že jsem poměrně vysazená na konce a zejména teda úplné konce - poslední věty. Ty mají často rozhodující vliv, jestli knížka dostane třeba plný počet hvězdiček nebo naopak o hvězdičku méně. A tady byla poslední věta perfektní!
Určitě bych uvítala, kdyby byly německy psané věty přeloženy pod čarou - a to se týká i předchozí knížky.
Čteno v rámci výzvy na DK téma: kniha autora, který získal cenu J. Seiferta.
Moc ráda se k Hrabalově tvorbě zase někdy vrátím.
"A dva traťové telefony a tři telefony staniční pořád se propojovaly a dopravní kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a cinkání a štěbetání telegrafů a telefonů, jak v krámku obchodníka se zpěvavým ptactvem."
"Kníže začal stavět za naší maličkou stanicí obrovský biograf a divadlo a koncertní sál pro naši vesnici, ale nedostavěl to, tak se z toho udělal magacín na obilí, nejkrásnější obilní skladiště na světě, do kterého se vcházelo římskými a řeckými sloupy. A tomu skladišti na obilí se říkalo po anglicku: liverpůl..."
S každou další Steinbeckovou knihou víc a víc přemýšlím, jaký to musel být člověk. A že bych ho chtěla za kámoše.
Lidi, jejich povahy, charaktery, pohnutky, tužby a strachy, má dokonale prokouknuté.
Ne přebalu se píše, že je to nejlepší Steinbeckova kniha. Já bych řekla, že nejhlubší a nejpropracovanější.
Na východ od ráje obsahuje pro mě stěžejní témata: 1.Je osud něco, co je předurčeno nebo ho můžeme měnit? 2. Boj dobra a zla 3.Co je více - geny nebo prostředí? 4. Důležitost lásky. A je toho mnohem víc.
Lepíků jsem si dala rekordní množství, ale to je prostě Steinbeck - to aby si člověk zaznačil skoro všechno.
Text má i duchovní přesah, autor se odkazuje na příběh z bible a i tady ukazuje, že je famózní vypravěč, vše je promyšlené do nejmenšího detailu. Oblíbila jsem si postavu Samuela Hamiltona - vizionáře, snílka a lidumila se smyslem pro humor. Velmi zajímavou postavou byl čínský sluha Lee.
Nezbývá mi moc prostoru rozepsat děj, protože dám přednost ukázkám. Ve zkratce - jedná se o rodinné/sourozenecké drama, zasazené do Salinaského údolí. Zajímavé je, že vypravěčem je chvílemi Steinbeck sám a objevuje se tam i jako velmi vedlejší postava.
"Když dítě poprvé prohlédne dospělé - když mu poprvé svitne v té vážné hlavičce, že dospělí neoplývají božskou inteligencí, že jejich úsudky nejsou vždy moudré, jejich myšlení pravdivé a jejich výroky spravedlivé - dojde v jeho světě k panickému zmatku. Bohové padnou a všechen pocit bezpečí je tentam. A při pádu bohů je jisté jenom jedno: neklesnou jenom o kousek, ale zřítí se v troskách nebo zapadnou hluboko do zeleného bahna. Je to bolestná cesta dospívání."
"Člověk se náhle rozlije jako bystřina, plným proudem, a přece ho neubývá. A já si myslím, že význam člověka na světě se dá měřit intenzitou a počtem takových výbuchů záře. Zasahují každého z nás jednotlivě, ale svazují nás se světem. Jsou mateřským zdrojem veškeré tvůrčí síly a vymezují odlišnost každého člověka od všech ostatních lidí."
"Žádný příběh nemá sílu a nevydrží, pokud necítíme sami v sobě, že říká pravdu, pravdu o nás."
"Timšel - můžeš"
Po delší době zase cestopis! A krásně inspirativní.
Z knihy Pouť k branám Orientu jde skrze stránky úžasná energie její autorky Nicollete Havlové. Ta se v jedenadvaceti letech vydala na pěší pouť z Havířova do Istanbulu.
V knize popisuje své putování, radosti a strasti poutníka, píše o lidech, které potkala, o svých myšlenkách, i postupné cestě k sobě, kterou hodně ovlivnil i pobyt ve tmě.
Nicollete šla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a Bulharsko až do Turecka. Část cesty je věnována i českým vesnicím v rumunském Banátu, pro které Nicollete společně s Člověkem v tísni pořádala sbírku.
Ke konci cesty se k ní nečekaně připojila i psí parťačka.
Knížka je krásná a upřímně napsaná, moc mě bavila! Nicollete má můj velký obdiv a přeju jí jen to nejlepší do dalších cest!
"Mým domovem je cesta."
Filosofický román, ve kterém hlavní hrdina, intelektuál a knihomol, hloubá nad otázkami života, zamýšlí se nad filosofií Buddhy. Neskonale obdivuje svého přítele, zemitého a vychytralého Zorbu, venkovana, který má rád život, plně k tomu využívá všechny smysly, a žije teď a tady (trošku mi to připomínalo dnešní mindfulness ).
Příběh, napsán v roce 1975, se odehrává na Krétě, kam spolu oba muži vyrazí těžit lignit. Zorba má pod palcem šachty a dělníky, mladý pán zase vše platí, a neustále se zamýšlí nad životem. Se Zorbou spolu často diskutují. Zorba, milovník a znalec žen, rád hraje na santuri, tančí, a nechápe, co jeho přítel v těch knihách pořád hledá za tajemství, zatímco on ta tajemství žije.
Autor do příběhu zapojil i život a zvyky venkovských Kréťanů a nebral si servítky ani s místními mnichy a životem v klášteře. Jak říká Zorba: "Bůh tě chraň, pane, od mulina zadku a mnichova předku."
Děj je ale spíše na pozadí, v popředí stojí právě životní filosofie Zorby a hlavního hrdiny.
Bylo to rozhodně zajímavé čtení, s hlavním hrdinou jsem se skrze jeho myšlenkové pochody dokázala částečně ztotožnit, taky se často zahloubávám, jak to vlastně všechno je...Knížka na pomalé čtení a zamyšlení. Inspirováno skutečným příběhem autora a jeho přítele.
"Znovu jsem přicházel k poznání, že čistota vzduchu, lehký vánek a šíře obzoru jsou pro duši dobrodiním."
"Život mi připadal jako planý květ s velkou kapkou medu v kalichu a duše jako divoká včela, jež ho sbírá."
"To je pravá cesta - najít správný rytmus a s důvěrou se k němu připojit."
Melancholická atmosféra Mateřského mléka mě pohltila už od prvních stran. Ucítila jsem zachvění dojetí, které mívám u knížek, jejichž autoři dostali do vínku ten obrovský dar psát (a nemusí to být jen u knížek, v podstatě u jakéhokoliv talentu). Tady to platí i u překladu, který je výborný (a myslím, že byl i mezi širšími nominacemi na Literu).
Mrzí mě, že jsem ji četla tak rozkouskovaně a po malých částech, pak to ubírá na celkovém literárním zážitku.
Sledujeme příběh babičky, matky a dcery mezi lety zhruba 1944-1989 v Lotyšsku, v té době pod vlivem Sovětského svazu. Nejedná se ale o žádnou románovou kroniku, vypravěčkami jsou na přeskáčku matka a dcera.
Autorka poetickým a zároveň úsporným stylem popisuje vliv politické situace, svobody/utlačování na život jednotlivce, a jak ho nesvoboda může zničit.
Zároveň jde o vztahy babička-matka-dcera, zejména jejich vzdalování se a zase přibližování, a křehkost těchto vztahů.
Příběh se mě hodně dotkl, zejména linka matky, která byla přinucena odejít do vyhnanství na venkov a celkově byla velmi zajímavou a rozporuplnou postavou.
Knížku můžu rozhodně doporučit, maličko mě zamrzel konec, asi jsem čekala trochu jiné zakončení.
"Moje matka byla člověkem, který stál mimo rodinnou hierarchii. Byla ale někým, kolem koho se točily naše životy, něco, čemu se naše životy podřizovaly, s čím byly neoddělitelně spjaty a na čem trvale závisely. Boje jejích vnitřních démonů a andělů vrhaly náš každodenní život někam mimo čas a prostor. Vtahovaly nás do mýtického boje mezi dobrem a zlem, nechávaly nás nás balancovat na křehké hranici mezi životem a smrtí."
Polárník Peter Freuchen (1886-1957) strávil část svého života v Grónsku a na základě toho napsal knihu Ivalu, inspirovanou svou inuitskou manželkou.
Ivalu mě zaujala u @vrchni_kniha_uci. Je to pozoruhodná kniha s velkou informační hodnotou. Popisuje tradiční život Inuitů, ten se skládá zejména z lovu a zpracování úlovků, šití a spravování oblečení z kožešin a každodenního života.
Mentalita Inuitů je úplně jiná, proto občas mezi nimi a "bílými muži" vznikají různá nedorozumění.
Překvapil mě zvyk, že Inuité mluví schválně ve skromnosti a jakési ironii. Třeba se chtějí pochlubit návštěvě, jak jsou pohostinní a kolik mají jídla, a místo toho řeknou: "Nechte maso, ať se vaří, stejně za nic nestojí! Stydím se za svůj dům, moje žena je neschopná!". Nebo často říkají: " Jsem jen ubohý Člověk."
Celkově se velká část knihy věnuje lovu potravy, maso se jí vařené, syrové, sušené, uleželé - shnilé (loví se mroži, tuleni, medvědi, zajíci, lišky, bělokuři, alkouni).
Muži si své budoucí manželky namlouvají dost drsným a agresivním způsobem a jak se na konci píše: " Ženy však mohou být takové, jaké ve skutečnosti jsou, jen s bílým mužem." (Tady nevím, jestli se to takto obecně dá úplně říct ).
Vždycky mě fascinuje sledovat národy, které žijí v souladu s přírodou mimo "vyspělou" civilizaci a vlastně jim to spojení s přírodou určitým způsobem závidím. Ale tady je to tedy vykoupeno drsným zacházením se ženami, velkou zimou a někdy krutými zvyky.
Zajímalo by mě, jaký je život v popisovaných oblastech dnes, hodně věcí se jistě za tu dobu změnilo.
Pokud rádi cestujete alespoň literárně do různých kultur, je to kniha pro Vás. Jak už jsem za začátku psala, ta hodnota je tam více informační než beletristická.
"Potíže k životu patří, a proto není vhodné někoho litovat, má pak ještě větší trápení. Když se ale potížím smějeme, zaleknou se!"
"Zuby smutku se rychle obrušují, a když uplyne nějaká doba, nezakusují se tak hluboko."
Tuhle knihu jsem neměla vůbec v plánu číst, ale našla si mě sama. Na něco jsem musela asi 20 minut čekat, s sebou nic na čtení a opodál - knižní polička. Zběžně jsem si ji prošla a vytáhla knihu Příběh kriminálního rady, protože jsem si vzpomněla, že ji @honza____schneider chválil. Tak jsem se jen začetla a pak už jsem potřebovala vědět, jak to celé dopadne...
Hustá a tísnivá atmosféra by se dala krájet, to vše umocněno neustálým opakováním již řečených vět a informací.
Hlavním tématem je vztah otce a syna. Otec, přední kriminální rada, je neskutečně emočně chladný člověk. Jeho syn Viki otcovým chladem a chováním velmi trpí. Žijí spolu s komorníkem, služebnou a otcovým spolupracovníkem ve velké vile. Matka zemřela a bratr se odstěhoval, protože stejně jako Viki, nemohl už otce vystát.
Příběh je zároveň detektivní. Otec pátrá po vrahovi, který uniká. Viki chce sám vraha dopadnout, aby se otci pomstil. Viki má svého nejlepšího kamaráda, se kterým plánuje cestu do Turecka. Zajímavá je postava komorníka - ten tiše glosuje zejména otcovo chování a snaží se Vikimu některé věci vysvětlit.
Konec byl šokující a zároveň zdrcující, to jsem tedy nečekala.
Jsem ale ráda, že jsem poznala dalšího staršího českého spisovatele a zároveň další neotřelý styl psaní. J. Fuks je známý zejména svým románem Spalovač mrtvol.
Mě to vlastně připadalo trochu jako psychothriller. Zároveň tyhlety tíživé příběhy můžu číst opravdu jen občas.
"Stál na prahu nehnutě a němě, jako se stojí na prahu zločincovy cely. Stál nehnutě a zpříma, jako se stojí na přehlídce chroustů. Stál zpříma a chladně, jako se stojí tváří v tvář vyvrhelům. V jeho brunátné tváři a přivřených očích se nehnul sval a nezakmitl záblesk světla."
3,5* Když jsem si dohledávala význam Pábení na internetu, vyskočily na mě různé varianty vysvětlení. Zaujalo mě, že slovo "pábit" původně pochází od Jaroslava Vrchlického, který tak nazýval, když odcházel kouřit (a možná přitom i tvořit).
Pábení je volně plynoucí, bezbřehé vyprávění a pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech života.
Přesně tohle vystihuje Hrabalovu povídkovou sbírku. Postavami jsou obyčejní lidé, často z okraje společnosti, v příbězích se mísí syrovost a poetika, tragičnost s komikou. Postavy často vedou řeči páté přes deváté.
Hrabal k tomu dodává, že:" Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval, a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím."
Sbírka obsahuje jedenáct povídek: deset kratších a jednu dlouhou přes půl knížky.
Nejvíce mě zaujaly povídky Diamantové očko a Pábitelé, líbila se mi pointa podvodnické, nejdelší povídky Bambini Di Praga 1947, ale tady u této povídky jsem se chvílemi musela do čtení vyloženě nutit.
Některé skvrny
nelze vyčistit
bez porušení podstaty látky
Lísteček z chemické čistírny
"Stříkal silami, jako by se vším tím, co zažil, spíš zotavil než porazil."
"Láska je prostředníkem mezi nebem a zemí"
Čteno v rámci klasikomilské výzvy.
Knížka mě bavila, příběh byl vystavěný nejen vtipně, ale i poutavě, párkrát jsem se zasmála a chvilkama jsem se tak pousmívala. Moc by mě zajímal vliv právě knížek od Wodehouse o sluhovi Jeevesovi, nakolik je tam nějaká podobnost. Byl mi sympatický hlavní hrdina - vypravěč.
"Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života."
"V mé kapličce lásky visí tabulka: Prosím, nemluvte."
"Slova básníků ztratila zvuk v ústech sňatkových podvodníků."
"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz."
Hrdý Budžes, známá a dle hodnocení oblíbená knížka, proslavená divadelním zpracováním v hlavní roli s Bárou Hrzánovou.
Celý příběh je vyprávěn dětskýma očima z pohledu osmileté Helenky (to se autorce povedlo skvěle).
Sledujeme její rodinný a školní život, Helenka má problémy s nadváhou, bojí se posměchu a nejradši chodí za rodičema do divadla. Úplně nerozumí, co dospěláci okolo ní řeší. Máma s nevlastním tátou jsou herci v místním divadle v Ničíně v době komunismu a perou se s režimem. Helenka tráví i hodně času s prarodiči a komentuje i mezigenerační střety. Jsou tam i náznaky příběhu ohledně jejího pravého otce Frensteina.
V příběhu jsou podle mě tak akorát vyvážené prvky komiky a tragiky. Líbila se mi slovní hříčka s Hrdým Budžesem. A taky věrohodné vyprávění společenské nálady v totalitním režimu z pohledu dítěte. Nalákalo mě to na přečtení dalšího dílu: Oněgin byl Rusák, kde je Helenka starší. Tak uvidíme.
"Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže."
"Jóga to je totiž takový cvičení, při kterým se člověk skoro nehejbe, ale vezme třeba jednu svoji ruku a jednu nohu, zaváže je na uzel a musí to půl hodiny vydržet."
Gentleman v Moskvě je přesně taková ta vyšperkovaná kniha, kde každý detail má své opodstatnění a sebemenší odbočka nabyde významu třeba o 200 stran dále.
Kniha, kde padá pomeranč přes celý odstavec a pořád to ani na chvilku nenudí. :-)
Hrabě Alexandr Iljič Rostov byl v roce 1922 odsouzen k doživotnímu domácímu vězení v moskevském hotelu Metropol. V průběhu 470 stran sledujeme 30 let Alexandrova života uvnitř hotelu, zatímco za jeho okny probíhají ruské dějiny.
Hrabě je rozhodně inspirativní postavou a ze svého pobytu v Metropolu vykřesá to nejlepší.
A konec? Tak ten byl dokonalý! :-)