J.F. komentáře u knih

Velmi důkladný přehled různých psychoterapeutických přístupů k Yalomovým čtyřem velkým tématům: smrti, svobodě (tj. nemožnosti nerozhodovat se), osamělosti a ztrátě smyslu. Ilustrováno spoustou kazuistik z vlastní praxe. Na první čtení možná trochu nepřehledné (mj. se kapitoly dělí na menší části, jejichž tituly nejsou v obsahu), ale dát si práci s četbou se vyplatí. Pro mne je zatím nejcennější část druhá a třetí - jak se vyhýbáme rozhodování, a tím se postupně odnaučujeme chtít a pak i cítit; a jak se sebedestruktivně pokoušíme utéct sami od sebe do splynutí s něčím nebo někým.
Je jenom třeba (a jde to!) si odmyslet slabinu, kterou Yalom sdílí asi se všemi nenáboženskými výklady životního smyslu: "něco pořádného ze svého života udělat" je kategorický imperativ; v životě těch, kdo se třeba celý život starali o mladší sourozence, pak o děti a staré rodiče a pak už umřeli, se takhle asi smysl najít nedá.

3 18.09.2019

Jakoby Demlovo Zapomenuté světlo o generaci později...

3 27.03.2019

Život se podle Guardiniho (stejně jako podle Jacquesa ze Shakespearova "Jak se vám líbí") dělí do sedmi fází - a mezi každými dvěma je krize. Dostat tuhle knížku do ruky dřív, nebyl bych si tak naivně myslel, že když člověk projde dospíváním, stane se z něj dospělý, a nebyl bych se tak divil, co všechno ještě přišlo...

3 16.01.2019

Ratzinger tuto knihu pokládal (asi právem) mezi všemi svými knihami za tu vědecky nejpropracovanější. Četba náročná, ale vyplatí se dát si tu práci.
"Touha po nesmrtelnosti nevzniká z izolované, do sebe uzavřené existence, která neuspokojuje, nýbrž ze zkušenosti lásky, zkušenosti společenství, zkušenosti Ty."

3 15.01.2019

Krásná kniha o různých podobách lásky a o zcela zásadních proměnách v lidském nitru, které zvenčí vůbec nemusí být vidět. Přeloženo skvostnou češtinou (jeden člověk "byl hruběji srouben" než druhý, třetí "karbaníval do bílého rána"...)

A jeden detail má dnes nový význam: Ani bratr Juniper, když lidem přiděloval index dobroty, index náboženské horlivosti a index užitečnosti pro rodinu a když pak tyto indexy sčítal, součty srovnával s dalšími indexy atd. atd., ani Wilder, když si to vymýšlel, asi netušili, že jednou se z podobných absurdit stane v sociologii, antropologii a jinde celý průmysl, kde se budou udělovat granty, vybavovat laboratoře... Inu ironie dějin.

2 30.06.2024

Díky mnohokrát opakovanému čtení s dětmi mi Šrutovy texty a Miklínové obrázky splynuly v takřka nerozlišitelnou jednotu.

2 01.05.2024

Hlavní postava je (téměř?) jednoznačně kladná - a přitom pro mě byla věrohodná a celou dobu vzbuzovala sympatie. Naopak nad těmi padouchy, s kterými bych v jistém smyslu měl sympatizovat (vždyť nebyli nijak nadprůměrně špatní a vcelku vzato to byli veselí kumpáni) se mi spíš dělalo zle. Neznám jinou knihu, které by se povedlo představit dobro takhle přitažlivě a zlo odpudivě. A měli tehdy ti lidi vzácně diferencovaný slovník na popis mravních kvalit a postojů.

2 11.04.2024

Klasika všech klasik, ale pomalu by to chtělo nový překlad.

2 10.04.2024

Silné, ale až příliš se podobá Greenově Moci a slávě.

2 08.04.2024

Skoro neuvěřitelné, kolik moudrosti se dá získat vytrvalým pozorováním jednoho obrazu a vytvalým čtením jednoho podobenství...

2 08.04.2024

Hutný duchovní pokrm.

"Hledat v církvi cokoli kromě Krista (a to také znamená hledat sebe a své zájmy) nevyhnutelně vede k pokušení, pokroucení a konec konců k porušení sebe sama."

"Konservatismus je smutný a tíživý, revoluce je děsivá a hrůzná ... Je jen jedna jediná krize, která je požehnaná a spásná: Kristus - neboť z něj vyvěrá milost a svoboda. ... Křesťanství umožňuje žít pravdu revoluce uvnitř zákona a pravdu zákona uvnitř revoluce."

"Dokud bude křesťanství odpovídat nebo chtít reagovat na problémy tohoto světa, vytvořené tímto světem, nebude mít ten správný zvuk."

"Zajímalo by mne, co dělali každý den první křesťané, od rána do večera - ti křesťané, kteří se nemuseli zabývat církevními záležitostmi, teologií, ranními a večerními službami, rubrikami, diskusemi o starobylých ikonách, zpěvu a mnohasvazkovými spisy o spiritualitě. Co pro jejich život znamenalo `žít podle víry`?"

2 19.03.2024

Těžké, ale důležité! Svědectví o přátelství dvou mužů nesnadných povah; o těžkých existenčních a hlavně duchovních zápasech; o zvířatech a dětech, otroctví a hlouposti; o tom, jak obtížně se ve zralém věku začíná takřka od nuly život v cizině; o řevnivostech mezi českými exulanty a o tom, co pro ne-levicovou exilovou kulturu znamenal A. Tomský a jeho nakladatelství Rozmluvy...

Diviš i Preisner se každý po svém snažili bránit ničenou a sebe samu ničící kulturu a civilizaci, přitom oba v podstatě s přesvědčením, že vedou ztracený boj na konci prohrané války. Preisnerovy teze, které v jeho knihách někdy působí dojmem až ideologické zaťatosti, se tu často ukazují jako odpověď na reálné pochybnosti a alternativy formulované Divišem nebo jako logický výsledek Preisnerovy životní zkušenosti.

V knize defiluje spousta postav české kultury i světové politiky (jmenný rejstřík má 30 stránek); polovina knihy je navíc napsána češtinou jednoho z velkých moderních básníků (viz už název!), druhou polovinu napsal jeden z našich nejvýraznějších politických myslitelů.

Že editor rezignoval na veškeré vysvětlující poznámky, není ve věku internetu taková škoda; horší je, že četbu komplikují stovky (nekecám) chybně přečtených a někde zjevně i vynechaných slov a chybějící nebo nesprávně umístěná interpunkce.

2 19.03.2023

Kniha vyšla podruhé a přepracována pod názvem "Orientace na cestě životem".

Znamenitá kniha, jen název byl přeložen zavádějícím způsobem, přesnější by bylo "Civilizace středověkého Západu" (nečekejte tedy příliš výkladů o literatuře, básnictví, spiritualitě... ani moc výkladů o střední, natož východní Evropě). Hlavní témata, z jejichž přehledu je to jasné, jsou naštěstí vypsána hned na přebalu.

2 21.01.2022

Homo litteratus nadaný notnou schopností sebeironie nastuduje staré i novější cestopisy a pak se vydá na cestu - a to z velké části na cestu za lidmi a s lidmi. Lepší už to snad ani nemohlo být.

2 03.05.2021

Pro toho, kdo chce pochopit, co chtěl Scott Peck sdělit, je nadále nepostradatelná kniha Nevyšlapanou cestou; tohle jsou dodatky, které bez ní těžko pochopíme (ostatně upozorňuje na to už název).
Ovšem některé ty dodatky jsou podstatné: podle mne zejména odpuštění jako nezbytný předpoklad duchovního růstu (kap. 2) a čtyři stádia tohoto růstu (kap. 7).
Důležité také je, co tu Scott Peck píše o křesťanství a o své konverzi k němu, kterou uskutečnil už po napsání Nevyšlapané cesty (kap. 9): ke křesťanství došel přes zenbuddhismus s jeho důrazem na paradox; paradox shledává i v samotném jádru křesťanství (totiž v Ježíšově plném božství a plném lidství) a podstatu herezí vidí právě v tom, že z paradoxu přijímají jen jednu stranu. Především však je podle něj křesťanská nauka blíž skutečné podobě Boha než ostatní velká náboženství a také nejlépe vysvětluje podstatu hříchu.
Kupodivu nemluví o tom, že křesťanství poskytuje asi nejlepší rámec pro myšlenku zbožštění člověka, k níž sám došel na konci knihy Nevyšlapanou cestou.
Scott Peck nechtěl patřit k žádné z křesťanských denominací (a ostatně i křesťanské vyznání přijal neúplné, bez víry ve vzkříšení těla), ke konverzi však pro něj patřilo i přijmout hříchy křesťanské církve.
Užitečná, byť dnes už asi ne tak aktuální, je i analýza hnutí New Age, i epilog o vztahu psychiatrie a lidské spirituality.
Škoda, že redaktor nechal v textu několik přechodníků, dnes už rušivých, a že neopravil "existenční utrpení" tam, kde autor říká "existenciální"; nezávazné "tajemno" tam, kde autor říká natvrdo "tajemství" či "mystérium"; "sebeúctu" tam, kde autor říká "sebeobdivování", a pár dalších věcí.

Podepisuju všechnu chválu, která zazněla tady i jinde, a podepisuju ji nejen jako oblibovatel všeho portugalského - ale stejně mi to nedá: když Carlo Fruttero a Franco Lucentini pojali v románu "Paní z neděle" podobný nápad (totiž využít vyšetřování vraždy k předvedení svérázných postaviček, městských čtvrtí, dialektů, společenských vrstev...), stvořili laskavě ironickou ódu na Turín a čtenářům poskytli čtyřistapadesát stránek potěšení, ba téměř rozkoše. Tabucchi jako by se rozběhl na něco podobného, ale vlastně skončil s jedinou skutečně plastickou postavou (advokátem Lotonem); druhá, která mohla být podobně zajímavá (cikán Manolo), mu zmizela hned ve druhé kapitole; taky slibnou historii o tom, jak hlavní hrdina postupně přichází na chuť neoblíbenému městu, jen naznačil... Je to tím, že sám sebe nedefinoval jako spisovatele, nebo spíš tím, že klesly šance prodat knihu vyžadující nejméně týden četby?
Když už jsem v těch nářcích: odpovědná redaktorka párkrát nemile zaspala (umí to s koni, nad každými ze třech dveří...)
Ovšem advokát Loton je skvostná figura, už jen kvůli němu se vyplatí se ke knize časem vrátit.

2 01.02.2021

Že by se r. 1913 ve vídeňské policejní kantýně servírovalo v pátek maso s křenem, to asi ne - ale jinak před námi Vídeň přelomu století ožívá přesvědčivě, a navíc se v ní odehrává napínavá detektivka. Trochu jako De Vriesova "Haydnova hlava", posunutá o sto let dopředu a trochu zjednodušená na pěknou odpočinkovou četbu.

2 28.11.2020

Kdo hledá stručné shrnutí knihy, najde je v hesle "Evelyn Underhillová" na české wikipedii (nebo tady na Databázi knih, v autorčině životopisu; tam je zkopírovaná jedna starší verze tohoto hesla).

Potvrzuju postřeh Adwil(a): literaturu nečekejte, většina postav je vytvořena proto, aby měl kdo říkat psychologické poučky - ale to u knihy napsané psychiatrem asi nepřekvapí. Ovšem jeho "Když Nietzsche plakal" pokládám za lepší - tam jednají dospělí lidi; většina účastníků terapeutické skupiny v téhle knize působí jako přerostlí puberťáci, co se pořád navzájem ujišťují, že za ta rozbitá okna ve skutečnosti nemůžou, to my nic, to okolnosti, a přitom se pořád navzájem poplácavají po ramenou, jací jsou pašáci, když na sebe ta rozbitá okna dokážou prozradit...
Ale abych autorovi nekřivdil: obrat v posledních asi třech kapitolách, kdy se i sám Schopenhauer najednou ukáže v úplně jiném světle, je skutečně až kathartický.

2 10.05.2020