jakub2199 komentáře u knih

Rád bych pronesl nějaké hluboké shrnutí této bezpochyby výjimečné práce, ale má vlastní slova mi nestačí, takže si vypůjčím ta která použil Christopher Hitchens ve své knize Letters to Young Contrarian, "Vznešený titul „disidenta“ musí být zasloužen raději než přisvojen; implikuje oběť a riziko, více než jen pouhý nesouhlas". V moci Bezmocných se Václav Havel zamýšlí nad tím, jak prolomit statut quo, jaká metoda je ta nejlepší nebo možná nejefektivnější, a dospívá ke svému Životu v pravdě, jako hlavnímu kritériu. Život vedený v pravdě je nezbytnou přísadou jakékoliv změny, protože cokoliv jiného povede jen do další a další spirály totalitarismu a utlačování. Bezpochyby dospěl k mnoha myšlenkám, které se vyplnily, jak můžeme s perspektivou dekád hodnotit. Ale i tak má tato "esej" mnoho, co nabídnout i dnes. Život v pravdě je účinným prostředkem i proti byrokratickému režimu, který nemá přízvisko totalitaritní.

5 21.03.2019

Prazvláštní kniha. Jedná se o soubor příběhů, bez jakéhokoliv spojujícího tématu, dokonce i různého data vzniku. Vnější formou příběhu, nebo možná lépe vyjádřeno na první pohled - působí příběhy jako Nerudovi Povídky malostranské, vhledy do běžného života obyčejných lidí. Tak jsem vnímal příběhy valnou část četby. Některé byly zajímavější jiné méně. Ovšem doslov Ivana Krouského (překladatel) mě donutil k zamyšlení. Krouský píše, že příběhy (možná všechny, možná ne) jsou alegoriemi a skutečné jádro příběhu stojí mimo jeho samotný text - uvádí jako příklad příběh Autobus (pasažéři jsou obyvatelé Japonska poslužní a poslušní vojenské mašinérii a řidič je armáda). Ve světle této myšlenky jsem začal zpětně přehodnocovat příběhy a je pravdou, že příběhy, mohou mít další vrstvy. Kdysi jsem četl esej, která připodobňovala asijskou literaturu k západním komiksům (čtenář totiž čte příběh, ale četba se odehrává ve třech rovinách - první vrstva je samotný příběh, tedy samotný děj, druhá vrstva je vnější forma - pro komiks by to byly obrázky pro asijskou literaturu vizuální zobrazení znaků a třetí vrstvou je vnitřní-skryté sdělení/skrytý příběh). Myslím si proto, že asijský čtenář je takříkajíc předprogramován k tomu, aby vnímal příběh na více rovinách a chápal i skrytá poselství zdánlivě banálního příběhu. Stejně jako středověký čtenář v Evropě chápal běžné alegorie bez nutnosti jejich vysvětlení. Proto častá výtka příběhům, tedy že končí jakoby uprostřed děje, bez rozuzlení příběhu, či nějakého zakončení, je prostě přičitatelná faktu, že skutečný příběh byl odvyprávěn a vnější forma už neměla potřebu dál pokračovat. Rozhodně stojí za přečtení, pokud čtenář má problémy se knihou prokousat tak doporučuji k přečtení alespoň příběhy Kosatec a Dnes se neordinuje, které se mi líbily z výběru nejvíce.

20.03.2019

Nemám absolutně žádné zábrany v tom změnit jednou udělené skóre, ať už do plusu či do mínusu, pokud se změní můj názor na knihu. Ale dosud jsem necítil potřebu tak učinit. Domnívám se ale, že tato kniha dostane v budoucnosti ohledně mého názoru revizi. Mou hlavní výtkou je, že jsem knize špatně rozuměl. Jestli je to tím, že nejsem dostatečně vyzrálý jako čtenář, či milovník moudrosti nemohu posoudit. Ale měl jsem problémy pochopit kam se mě autor snažil dovést. Při čtení mě napadla paralela, která vystihovala, jak jsem se cítil: obloha podmračného dne, kdy Slunce chvílemi vysvítá zpoza mraků a chvílemi je skryto jako mlhavý koláč, kdesi za nimi. Napříč celým textem jsem měl dojem, že začínám tušit, co se mi snaží autor sdělit, ale nikdy jsem to doopravdy nespatřil. Musím se ale shodnout s často zmiňovaným názorem, že při čtení na člověka padá až ochromující úzkost provázená pocitem existencionální nejistoty (nemohl jsem si odpustit to přirovnání použít). Přesto je mé pochopení textu takové, že každý má prohlédnout skrz iluze světa a nahlédnout na jeho absurditu naplno. Tím dosáhne svobody, ale ne svobody od morálky či důsledků jednání, ale svobody být Bohem svého světa, být Alfou a Omegou své existence, žít pro sebe se všemi důsledky - žít život v přítomnosti. Ale je možné, že taková interpretace je spíše moje zbožné (opět jsem si to nemohl odpustit) přání než skutečná intence autora (ač je pravdou, že sám vyzývá čtenáře, aby nepřijímal pravdy druhých, ale místo toho se vydal hledat ty své, takže třeba na tom něco pravdy bude).

3 15.03.2019

Hodnotím starší verzi knihy (2004). Určité sekce jsou tím pádem neaktuální a někdy tedy přímo k ničemu, což ale není chyba knihy. Užíval jsem ji před lety k maturitě a ve své době odpovídala reáliím. Hlavní síla knihy spočívá v jejím zpracování, které je velice kvalitně zpracováno. Jednak stylistickým a jednak vizuální oddělením jednotlivých informací. Krásně zhuštěný materiál perfektní k zopakování látky či jejímu oživení. V tom by samozřejmě mohl spočívat pro někoho problém. Tato kniha není učebnicí v pravém slova smyslu, je spíše shrnutím témat, přestože projde řadou témat, tak obsah informací je pouze povrchní a je na čtenáři, aby ho znal hlouběji, nebo ho dostudoval. Ale jak jsem zmínil k připomenutí a jako koncentrát dat perfektní. Obzvláště kvalitně jsou zpracovány sekce o psychologii a filosofii, sociologie je také kvalitní. Oblast ekonomie je probrána opravdu povrchně a k problematice jen takříkajíc přičichne. Mezinárodní vtahy ujdou, ale bohužel zběžně přecházejí i vcelku důležité mezinárodní organizace a jak jsem zmínil tak EU je úplně nepoužitelná, ale předpokládám, že novější verze je aktualizována. Všehovšudy kvalitní skriptum, rozhodně lze doporučit jako jednu ze studijních pomůcek.

09.03.2019

Jednalo se o první Marxovo dílo, do kterého jsem se pustil. Samozřejmě jsem s jeho myšlenkami již setkal, ale toto byl první takříkajíc face-to-face kontakt. První co musím zmínit, je jak sečtělý Marx je. Většina lidí ho zná skrz jeho socio-ekonomickou tvorbu, ale Marx byl velice vytříbeným novinářem a jeho faktografické/historické práce jsou dodnes velice ceněny, i když ne příliš známy. Jedna věc je to číst o autorovi a druhá je to zažít. Osmnáctý brumaire je spíše populárně naučnou prací než čím jiným, esej chcete-li. Marx probírá jednotlivá historická fakta, postupný sled událostí a popisuje ho, hodnotí ho a dává ho do vzájemných vztahů a souvislostí. Pro soudobého čtenáře může jít o poněkud náročnější četbu, pokud není čtenář obeznámen s okolnostmi událostí let 1848-51, ale pro tehdejší obecenstvo se jednalo o čerstvé události a známá fakta. Co se formy díla týče tak je velice čtivá. Nejde o nejlehčí čtení, ale je podáno velice přístupnou formou, čtivě a především velice koncentrovaně. Relativně holá fakta jsou místy proložena analogiemi s divadelními dramaty, události dostávají své paralely s historickou minulostí Říma a starověkého Řecka, místy autor dokonce přechází do alegorii. Samozřejmě se v díle najdou tu a tam rozeseté politické názory, ale je jich tam skutečně poskrovnu a jsou tak plynně integrovány do textu, že z něj nevystupují jako jakási agitace, ale pouze další dimenze hodnocení. Rozhodně knížka stojící za přečtení. Obzvláště bych ji doporučil pro čtenáře historie revolučních let 1848, či francouzských dějin. A nebo jako u mě vstupní text pro Marxovu tvorbu.

07.03.2019

Po dlouhé době jsem narazil na knihu, která ve mně vyvolala silně rozpolcené pocity. Na jednu stranu se mi líbí jako literární dílo. Zvolená forma dopisů, zde dokonce pouze z jedné strany, takže si vlastně konverzaci musíme domýšlet, mi je velmi blízká a díla, která tuto formu užila, patří k mým oblíbeným (namátkou Březnové Idy, Drákula, Válka s Mloky, Žítkovské bohyně). Ono jisté kouzlo, které vzniká při čtení takovýchto fiktivních pramenů (ať už dopisů, deníků, novin, zpráv, úředních podání a podobně) klade jisté nároky na čtenáře, ale je samo sobě odměnou. Proto k této části knihy nemám sebemenší výhradu. Kde nastává můj problém s knihou je v jejím obsahu. Když jsem po knize sahal tak jsem - možná poněkud neoprávněně - očekával, že půjde o jistou náboženskou polemiku. Bohužel musím konstatovat, že ani nejde tolik o polemiku jako spíše o agitaci. Myšlenky autora jsou vcelku zajímavé a z valné části s nimi lze souhlasit, to ovšem platí jen zhruba do poloviny knihy. Z nějakého důvodu se ve druhé části (s výjimkou posledních třech kapitol) autor rozhodl opustit roli milého učitele a nastoupit do role pedanta. S přesvědčením autora - podaném ve formě ďáblova varování - jsem v mnoha případech niterně nesouhlasil, v některých dopisech byla moje averze tak silné, že jsem se musel přemáhat k dalšímu čtení. Nemyslím, že šlo o pouhý nesouhlas s autorem, například při čtení Platóna jsem s ním v některých pasážích také nesouhlasil, ale v těch případech to vyvolávalo pocit dialogu, kdežto zde to působilo jako lekce věrouky. Je to škoda protože jinak jde o krásnou knihu a chtěl jsem ji dát vyšší hodnocení, ale prostě to nebylo možné. Vzhledem k rozsahu myslím, že jde o knihu, kterou lze silou vůle zdolat, ale vzhledem k očekávání, které ve mně vyvolala v začátku četby, způsobila nutnost užití síly vůle zklamání.

5 27.02.2019

Prapodivná knížečka. V rodné domovině ověnčena literárními cenami, u nás prakticky neznámá. Těžko říci, co je důvodem, tak propastného rozdílu. Že by to bylo pouze rozpoložení čtenářů se mi věřit nechce. Myslím, že na vině by mohla být čtenářská očekávání. Kniha se na první dojem jeví jako kniha romantická, skoro se ostýchám použít výraz červená knihovna nebo harlekýn, ale české zdroje mě k tomuto závěru sváděly. Ovšem jaká chyba. Kniha má dozajista jisté romantické motivy, ale mají tak blízko k "ženskému románu" jako Odyssea k cestopisu. Milostný život protagonistky je zde pouze pozadím k odhalení jejího nitra. Způsob jakým autorka popisovala hosty hotelu mi velice připomnělo popis života boháčů z Velkého Gatsbyho, trocha pohrdání, trocha lítosti, trocha výsměchu. Hlavní postava je v knize často připodobňována k Virginii Woolfové a přestože mělo jít o povrchní přirovnání postav, je v knize něco z odkazu Virginie Woolfové cítit. Určité autobiografické rysy hlavní postavy dávají tušit autorčin pohled, ženy, která je příliš zralá na to aby byla naivní, ale příliš mladá na to aby byla rezignovaně racionalistická. Žena, která je inteligentní, ale cítí to spíše jako okov než jako křídla svobody. Překladatelka přirovnávala autorčin styl - romantický ale bez přikrášlování k Jane Austenové. Musím se přiznat, že jsem byl knihou zaskočen, působila jako vhled do duše vyzrálé ženy a rozhodně podaná velice poutavým způsobem. Hraničícím mezi humorem-satirou-patosem. Po hříchu nedoceněná kniha.

1 10.02.2019

Velké překvapení. Po knize jsem sáhl po opakovaném doporučení. Téma působilo zajímavě, ale nebyl jsem si jistý jestli stojí za přečtení, ale nakonec jsem si řekl, že nemám co ztratit a tak jsem se do knihy pustil. A ještě jednou zopakuji - velké překvapení. Kniha je napsána velice čtivě a tak i přes středně dlouhý rozsah se čte jedním dechem. Zajímavé je zpracování s použitím fiktivních (leč údajně dle autorky na reálných založených) úředních dokumentů. Zajímavé jsou dějové přechody, posun mezi vědecko-etnografickým zkoumáním a rozplétáním rodinného tajemství. Obzvláště první polovina je takřka perfektní, třetí čtvrtina mě příliš neoslovila svým odklonem od předchozího formátu a konec, přestože zajímavý a rozhodně uspokojivý, působil tak nějak nedokončeně, jako by některé dějové linky prostě zůstaly viset. Zpracování děje točícího se okolo ryze českého/moravského folklóru je rozhodně v moderní české literatuře (alespoň pro mě) novinkou a musím se přiznat, že příjemnou změnou. Proto i přes některé výtky hodnotím knihu veskrze pozitivně a rozhodně mohu vřele doporučit.

11 08.02.2019

Umě zpracováno. Text má perfektní délku, přesně na pomezí mezi ne příliš krátký, ale zároveň dostatečně dlouhý, aby obsahoval podstatné informace. Příjemným potěšením, že autor zahrnul informace, jak o díle A.Smithe, tak i o jeho životě, především tam, kde to bylo relevantní, tedy o jeho akademickém působení. Ocenil jsem také, že je podrobněji rozpracováno jeho dílo v jeho širokosti, tedy nejde jen o převyprávění Bohatství národů. Zajímavý byl například důraz, který dával autor na vztah mezi jeho filosofickými statěmi především Teorie Mravního cítění a jeho "ekonomickým" dílem. Trochu mě mrzelo, že nebyl věnován větší prostor Smithovým politologickým a právním názorům. Každopádně určitě pro kohokoliv hledajícího informace o jednom z hlavních ekonomů mohu vřele doporučit.

1 04.02.2019

Velice kvalitně zpracováno. Předchozímu dílu jsem vytýkal, že byl spíše historickým exkurzem než výkladem filosofie, ale tento díl měl perfektní poměr mezi výkladem filosofie a historickým pozadím. Při čtení mi připadalo, že ta nejdůležitější období byla pokryta a ti nejvlivnější filosofové byli zmíněni. Obzvláště pasáže o Františku Palackém a Tomášu G. Masarykovi byly nádherně rozpracovány. Na rozdíl od předchozích dílů ovšem chybělo shrnutí jednotlivých kapitol a také zde nebyla doporučená četba, což mě obzvláště mrzelo protože na rozdíl od předchozích dílů, zde byla mnohem větší šance na to se dostat k zmiňovaným pramenům. Ale jako u ostatních kvalitně zpracovaná pomůcka, v tomto případě vhodná i pro poněkud hlubší vhled do problematiky.

1 02.02.2019

Kvalitní pomůcka jako zbytek série. Bohužel na rozdíl od předchozích dílů na mě působila kvalita probíraného materiálu poněkud nekonzistentně. Tedy mám na mysli spíše fakt, že způsob výkladu byl nekonzistentní s předchozími díly. V předchozích dílech byl historickému pozadí probíraných autorů věnován tu větší tu menší prostor, ale v tomto díle, mi připadalo, že probíraná filosofie byla natolik nezajímavá, že se většina probírané látky zaměřuje na pozadí působení autorů a nikoliv na jejich samotnou filosofii. Jinak stejně jako u předchozích dílů. pro potřeby povrchního seznámení s autory, obzvláště pro studenty SŠ velice pomocný materiál. A jako obvykle je velkým oceněním doporučený materiál ke čtení.

1 02.02.2019

Četl jsem od pana Baumana jeho veledílo Modernita a holocaust a proto jsem byl zvědav, co tato relativně útlá knížečka přinese. Fakt, že jsem ji nalezl několikrát citovanou v mnou čtené literatuře mi dával jistou naději. Bohužel musím prohlásit, že jsem byl zklamán. Samozřejmě je nutno vzít v potaz několik faktorů. Tím hlavním je datum knihy tedy rok 1998 a samozřejmě kusovitost obsahu, která byla plánovitá. Ale nelze než prohlásit, že to nejsou omluvy dostatečné. Zaprvé Konec dějin od Francise Fukuyami je přes rok publikace 1993 i dnes relevantní knihou. Názorově překonanou, ale relevantní pro dialog. A k druhému bodu bych uvedl například Postamerický svět od F. Zakarii, které nese jedno téma, ale hovoří o něm v mnoha proměnách, ale celý text je koherentně spojen. Dlouho jsem tuto knihu četl a nemohl jsem přijít na to, co mi na ni tak vadí. A někdy kolem strany 110 mi to došlo. Šlo autorovu tendenci používat alegorie, ale alegorie tak komplikované, že vytvoří přirovnání (v tomto případě o turistech), ale po 4-5 stránkách netuším jestli věty, které používá jsou jen rozpracováním alegorie, nebo se autor sám ztratil a zapomněl, že nepíše cestovatelského průvodce. Kniha je proseta zajímavými postřehy a myšlenkami, ale přišlo mi to jako kutání zlata. Bylo to hodně práce, pro množství informací, které by zvládla obsáhnout kratší esej. Ale aby to nepůsobilo, že autora pouze haním, tak zmíním témata z knihy, která působí i dnes relevantně {globalizace a současná alokalizace - jako konkurenční jevy}, odcizení konzumenta od konzumovaného {tedy konzument konzumuje ne protože by o to stál, ale protože je to jeho role a co konzumuje je irelevantní, tak dlouho dokud konzumuje} , sociologie vězeňského systému jako prekursora pro sociologickou eugeniku nonkonformity {především citovaná práce Thomase Mathiesena, Prison on Trial}.

31.01.2019

Absurdní drama, první, které jsem četl. Vlastně jsem až díky němu pochopil o čem absurdní drama je. Nejde o nějakou formu magického realismu, jde o realitu, kde lidé ztratili schopnost komunikovat. Ne snad, že by mezi sebou nekomunikovali, ale slova, která vyslovují nemají žádnou hodnotu, jsou to pouze iluze/klamy/absurdity. Příběh sám je vcelku prostý. Postarší manželský pár přijde domů a záhy se dostaví jejich hosté. Dojde ke komunikaci a hosté nakonec odejdou. To je vše. Ale hlavním těžištěm děje není, co se stane, ale co se řekne. Jazyk a jeho schopnost spojovat lidi skrze komunikaci je zde vystaven kritice. Tedy ve skutečnosti je vystaven kritice fakt, že je jazyk zneužíván k nekomunikaci. A jak postupně konverzace plyne, tak se odhaluje nitro a pozadí jednotlivých postav.Musím říct, že mě hra zasáhla opravdu silně. Velice kvalitně napsáno a bezpochyby se mám v plánu k textu vrátit v budoucnosti. Pro hlubší pochopení disfunkce jazyka, jak je prezentována, bych doporučil jazykovědné práce Noama Chomskyho, eseje George Orwella o propagandě či v názorné ukázce srovnání jazyka s realitou esej Václava Havla Moc bezmocných.

1 28.01.2019

Sáhl jsem po knize, protože se jednalo o oblíbenou četbu mého dědy a tak jsem se rozhodl ji přečíst také. Co jsem si o ni ale mysle? Jako u každé knihy, která má za sebou již tolik let, je těžké ji hodnotit řádně. Jednak proto, že jisté názory či hodnoty již byly překonány a jednak proto, že mnoho autorů bylo inspirováno, proto se určité elementy mohou jevit jako neoriginální. Co musím autorovi pochválit je jeho fantazie, vycházející z tehdy známých poznatků o Marsu. Živé líčení společnosti a kultury cizí planety, vynálezy, mimozemská technologie - to vše překvapovalo svým kouzlem. Přesto nelze odhlédnout od faktu, že o Marsu víme více než autor a tím pádem určité informace v knize podané působí až humorně. Například tvrzení, že Mars je pokryt mechem a není tam skoro žádný prach, že tam prakticky nevanou žádné větry a že žádné pohoří nepřesahuje 4000 stop (1,2 km). Dále není možné přehlédnout, že postavy jsou pouze černo-bíle, myslím tím, že jsou buď veskrze čestné nebo veskrze zkažené. Jako by neexistovaly postavy, které jsou někde mezi. To odebírá knize trochu na uvěřitelnosti, což je škoda protože fantazie a imaginace s kterou byl Barsoom vytvořen rozhodně zasluhuje pochvaly a mohl bych srovnat z raných sci-fi autorů s Julese Vernem. Takže shrnuto, pokud odhlédneme od dobově podmíněných názorů autora reflektovaných v postavách, tak šlo rozhodně o kvalitní příběh. A prakticky nutnost četby pro fanoušky pozdějších autorů, kteří byli inspirování jako například Ray Bradburry, Arthur C. Clarke a Robert Heinlein.

1 27.01.2019

Musím se přiznat, že jsem od knihy čekal něco jiného. Co že jsem to čekal? Komentář či možná převyprávění kázání o čtyřech vznešených pravdách. Moje očekávání ovšem naplněno nebylo. Nechápejme to kriticky, pouze jako konstatování - kniha je úplně jiný typ textu, než jaký jsem čekal. V podstatě jde o filosfický rozbor čtyřech vznešených pravd. Jeho Svátost v nich komentuje a polemizuje o různých implikacích učení. Vyjadřuje se k připomínkám či odlišnostem mezi školami výkladu. Tím pádem by šlo o skvělý text pro někoho obeznámeného s učením o čtyřech vznešených pravdách a hledajícího výklad nebo vysvětlení otázek, které mohly vyvstat. Ale rozhodně ji nelze doporučit jako úvodní pro čtenáře s problematikou neseznámeného.
Co bylo překvapivé je nakolik různé filosofické koncepce buddhistických škol připomínaly spory o universálie středověkých křesťanských škol či pozdější spory mezi empiriky a racionalisty.

1 25.01.2019

Filosofie nikdy nebyla věda laikům volně přístupná a i mezi plejádou filosofů patří Hegel k těm nejnáročnějším. Přesto jde o filosofa v mnohém klíčového a pro dnešní čtenáře relevantního. O výklad základu jeho filosofie se v této knize pokusil Peter Singer. Bohužel se domnívám, že uspěl jen zčásti. Většina výhrad je krásně shrnuta v doslovu od Milana Sobotky (českého znalce Hegela). Především se autor z výkladových důvodů rozhodl rozdělit pojednání o jednotlivých filosofických koncepcích do dvou oddělených částí. Bohužel pojednání ponechaná do druhé části jsou často reflektovány v části první a výsledný obraz je tak nepřehledný, nebo alespoň těžce přehledný. Dalo by se říci, že jde primárně o výklad Hegelovi Fenomenologie ducha, poté Filosofie dějin a pak v omezené míře Filosofie práva, a snad jen z povinnosti je přilepena nakonec jedna kapitolka o Hegelově dialektice.
Jak v doslovu vytýká Milan Sobotka autor se vyhýbá metafyzickým elementům v Hegelově díle a zmiňuje je pouze tam, kde je to nezbytně nutné. Čímž reflektuje dílo Hegela více materialisticky, tedy mohli bychom říci trochu v optice Hegelových následovníků.
Každopádně jako vstupní seznámení s Hegelem rozhodně stojí za přečtení. Kniha je vzhledem k tématu čtivá a myšlenky jsou konzistentně vykládány a vysvětlovány. Pro pasáže, kterým byl věnován menší prostor je však třeba se poohlédnout jinde.

24.01.2019

Pověst o Jóbovi se v literatuře objevuje natolik pravidelně, že jsem podlehl přání si ji přečíst také. Rozhodl jsem se pro tuto verzi, protože mi přišla jako upřímná snaha o přiblížení se originálu, bez zbytečných obav o ústupky překladatelů ve prospěch jakékoliv náboženské kosmologie.
Kniha sama je rozhodně zvláštní, jen dokazuje, jak velice různorodé mohou biblické texty být. Kvalita rozhodně stojí vysoko, lze se snad i ztotožnit s názory překladatelů, že na úrovni Miltonova Ztraceného ráje či Homérských eposů. Více než forma je na díle zajímavý jeho obsah. Vyprávění o Jóbovi je vlastně příběhem o nevypočitatelnosti absolutního hegemona, nezpochybnitelného panovníka (Boha) vůči věrnému služebníkovi, který se proti němu ničím neprohřešil a přesto není z žádného jiného důvodu než božího rozmaru trestán krutým osudem. Příběh nám tak přináší polemiku nad spravedlností takového zásahu a to jednak "ústy" Boha, Jóbových přátel a nakonec i samotného Jóba. Kdy Jóbovi přátelé tvrdí, že pokud Bůh trestá činí tak oprávněně a Jób se musel provinit ať už to ví nebo ne, trvají tedy na absolutní neomylnosti Boha. Jób se brání a žádá Boha, aby ho vyslyšel a vysvětlil mu, kde se prohřešil a pokud tomu tak bylo, tak sám na sobě vykoná oprávněný trest. Ale chápeme, že je o své nevinně přesvědčen. A nakonec samotný Bůh, který jako hegemon kritizuje Jóbovi přátele a přesto vyčítá Jóbovi, že není jeho právem, aby se po něm dožadoval vysvětlení, a to, že ho Bůh trestá je vše, co by mu mělo stačit.
Není možné si nepovšimnout, že Bůh zde vystupuje spíše jako tyran, vykonávající trest vůči věrnému podřízenému čistě, aby Satanovi dokázal své tvrzení a nechá tak Jóba bezdůvodně trpět. Přístup Boha mi trochu připomíná názor T. Hobbese na vladaře a jeho skoro až absolutní vládu nad poddanými, kterou může prolomit jen snaha vladaře o život poddaných, ale jakékoliv ostatní utrpení musí být snášeno jako oprávněné (viz Leviathan). Jde bezpochyby o zvláštní alegorii, jejíž hlubší význam mi uniká a je otázkou, vzhledem k rozdílným výkladům textu napříč dějinami, zda neuniká i jiným. Pro zajímavost bych doplnil, že se o textu zmiňuje i Christopher Hitchens ve své knize Bůh není veliký.

18.01.2019

Nádherná knížečka, bohužel byla sestřička větší, takže nemohla plně docenit fantazijní a nonsensové kvality, ale i tak zaujala. Zpracování autorky přináší nádhernou směs surrealistické fantazie a prostého vypravěčského talentu. Místy je zmíněno jedno dvě slovíčka, která se mohou stát základem pro řadu otázek od dítěte. Perfektní pro poučení i pro potěchu. I samotné grafické ztvárnění je úžasná myšlenka. Nikterak komplikovaná, dokonce tak prostá, že když ji člověk vidí poprvé musí se zeptat sám sebe, jak je možné, že to nikoho ještě předtím nenapadlo? Chtěl bych jen zmínit poznámkový aparát na konci knihy, který je excelentně proveden, lze jej číst samotně, nebo jen pro rodiče, aby pokud dotázány mohli odpovědět. Rozhodně mohu doporučit. Pro srovnání je možné doporučit tvorbu od Petra Nikla, nebo básnickou tvorbu Lewise Carolla, pro inovativní přístup k formě prezentace příběhu, originální vydání Stébla trávy od Walta Whitmana nebo Kaligramy od Apollinaira.

1 17.01.2019

Zajímavé dílo - to je nejspíš hodnocení, které by se za mě pro tuto knihu hodilo nejlépe. Kniha je rozdělena do třech částí a připadalo mi jako bych četl tři různé knihy, přestože všechny zaměřené na stejnou problematiku. První část bych popsal jako ryzí komentář k starozákonní bibli. Ale komentář tak zevrubný, že u čtenáře předpokládá hlubokou znalost komentovaného textu (v určitých pasážích jsem se dokonce nemohl ubránit pocitu, že předpokládá znalost textu v originálním hebrejském textu). Pro mě nejslabší část knihy, vysvětlení symboliky a její kritické porovnání s před-starozákonními texty bylo přesto rozhodně poučné. Druhá část splnila mé očekávání nejvíce, projevil se v ní Buber jako filosof-vypravěč, když vysvětluje asyrské mýty a dává je do kontrastu s biblickými a snaží se tak vysvětlit přednášenou problematiku. Pro čtenáře obeznámené s autorovým texte Cesta člověka podle chasidského učení bude tato část velice povědomá. Poslední část je veskrze filosofickou polemikou, prakticky oproštěnou od jakékoliv náboženské svázanosti dogmatu a užívá předchozí texty jako odrazoví můstek. Ptá se po původu zla. Bohužel jde také o nejnáročnější část celé knihy. Pro mě natolik komplikovaná, že pro mě čtení bylo jako plavání v rozbouřené vodě. Chvílemi jsem se v textu ztrácel a chvílemi jsem autora chápal a tak se to stále střídalo. To však nelze dávat na vrub ani překladu (který byl proveden stejnou překladatelkou jako Cesta člověka a tam byl bezproblémový) a už vůbec ne autorovi. Chyba leží na mé straně a k textu se budu muset vrátit v budoucnosti až do něj trochu více dozraji.

16.01.2019

Při čtení jsem si vzpomněl na citát Mahátmi Gándího: "oko za oko a celý svět bude slepý". Celou knihou čtenáře provází téma povinnosti, práva a pomsty. Je až neuvěřitelné, jak téma knihy prakticky nezestárlo i přesto, že uběhlo už více než 200 let od jejího vydání. Pro čtenáře předchozích století byly pravděpodobně aktuální analogie příběhu s mytologickými příběhy náboženskými ať už starozákonními, nebo z mytologii starověku. Ne nadarmo je podtitulem Moderní Prometheus, v knize je také zmíněn Miltonův Ztracený ráj, přičemž paralel s ním není možní si nevšimnout. Pro soudobého čtenáře bude aktuálnější přirovnat problematiku příběhu k etickým otázkám robotiky, klonování, AI {umělé inteligence}. Jádrem celého příběhu je právo stvořeného na lásku stvořitele a zároveň povinnost stvořitelova k stvořenému. V příběhu ovšem nedojde k naplnění ani jednoho a z toho vzniklá zášť je pramenem celé tragédie příběhu. Je jednoduché se podívat na příběh a říci, že na vinně byla pouze jedna ze stran. Ale už jen skutečnost, že to lze pronést o obou hlavních protagonistech (tedy Frankensteinovi i monstru), nás musí vést k závěru, že jsou na vinně oba. Nesmíme, ale ani zapomenout na jiné poučení příběhu a to, že bezmyšlenkovitá honba za poznáním a to za jakoukoliv cenu vede často k neštěstí. Knihu by asi bylo lepší číst pro její filosofický a etický rozměr než pro pouhou kvalitu prózy, ale tak či onak je její místo v historii literatury zasloužené.

14 13.01.2019