Janadvorackova komentáře u knih
Autora znám spíše jako autora sci-fi, ale za to může "Marťanská kronika," která vlastně skoro sci-fi není. A "451 stupňů Fahrenheita," kterýžto román se dneska už také spíš blíží realitě.
Temný karneval je plný znepokojivých více, či méně děsivých hororových kousků. Na některých sedá prach, jiné páchnou plísní a pavouk neposeda si na nich též upletl už několik kilometrů sítí - zkrátka jsou o jednu, i o dvě generace starší než já. Jenomže pořád dokážou překvapit, trochu vyděsit, nutí vás přemýšlet, zasmát se, nebo neohlédnout.
A v tom tkví autorův um.
Fakt super.
Hmmm, kniha byla lepší než film.
Ponuřejší v detailech, podrobnější u epizodek zmíněných jednotlivců, hlubší v celkovém prožitku. Smutná, pravdivá, znepokojivě detailní. Kdo viděl film, oživí si příběh "Červené karkulky," zvyku velitele tábora po ránu si zastřelit člověka, epizodku dětí schovaných v latríně, dcery prosící za své rodiče, pruhu špíny na vaně, smrti inženýrky, která měla pravdu... atd.
Strach některých se na film podívat moc nechápu. Není se čeho bát, nikdo je přeci nezastřelí. Proč to svádět na slabost? V dnešní době plné krve a svinstva ve filmové tvorbě nevěřím tomu, že by se někomu příčilo sledovat krev a svinstvo v jednom konkrétním kousku. Že by strach z faktu, že šlo o skutečnost? No a? Jen se bojte, alespoň váš strach bude mít logický základ.
A že by bylo děsivé právě tohle?
No tak to nevím, v jaké realitě jste doteď žili...
Schindler byl především podnikatel. Proč by měl dopustit, aby mu systém plýtval vycvičenou pracovní silou, proč by ji měl nahrazovat neznámými lidmi. V jednoduchosti je krása: tedy jednoduše je super, že tuhle obchodní ideu dokázal využít nejen ve svůj prospěch, ale i ve prospěch tisícovky duší.
Co je to ve srovnání s miliony mrtvých, tady se asi zarazí každý, kdo jeho snahu neocení, ale každý jeden se počítá, o to jde.
Bez ohledu na to, jak je líčen - jako hýřivec a záletník a kdesi cosi, je mi to jedno. Kdo by nepil, když musel... opět opravdu musel trávit noci s vrahy. Kdo by nehýřil, když ho mohli zabít za blbost (jako když o narozeninách políbil Židovku). Rasové zákony vymyslel chorý mozek.
Upila bych se k smrti, vidět za parného dne vlak nacpaný lidmi prosícími o vodu, být svědkem třídění, vědět, kam ty vlaky jedou...
Kniha je zpočátku trochu dokumentární, seznamuje čtenáře s osobností Schindlera a poměry, v nichž žil. Ale co je život než jeden zajímavý dokument?
První setkání s autorem. Slyšeno jako audio.
Černý humor mám ráda a tady z příběhu navíc dýchala krásně idilická atmosféra, díky níž byl příběh mnohem vtipnější, tedy na úkor hlavní hrdinky :).
Babička (vdova po plukovníkovi, vystudovaná chemička), žijící s kočkou v domku na vesnici chodí po zahradě, slunce svítí, v dálce je slyšet zvuk provozu na železnici, hmyz bzučí, stromy šumí... a k chaloupce se blíží trojice výtržníků v kradeném autě, aby babču pozlobili, sebrali jí důchod a ve vsi tropili výtržnosti.
Malebný popis nahaté trojice loudající se po trávě a jednoho z nich, zvracejícího na cestičku, mě k příběhu bůhvíproč přikoval. Všudypřítomná kočka vše poplašeně pozorovala a babička se za noc x krát probudila, protože jednak měla strach a pak také v sobě dusila hromadu vzteku.
Takže přes všechno, co paní udělala, se jí vůbec nedivím. A na konec si přijďte sami :).
Chtěla jsem dát původně méně, protože od určité chvíle mě štvalo, kterým směrem autor příběh směřuje, ale i to bylo jeho záměrem a neměla bych mu to vyčítat.
Knihu jsem poslouchala a musím uznat, že autor umí, i když mým favoritem zůstává stále první "Metro."
Týden života propuštěného vězně, který se do vězení dostal kvůli pitomosti, nadávkoval pěkně. Nechybělo napětí, nějaké to popuštění představivosti, i svědomí chlapec měl...
Jen jsem hrdinovi moc nebaštila, s jakou jistotou přijal cizí identitu. Nevím, nezdálo se mi pravděpodobné, že by mu to tak dlouho vydrželo.
Artemis mě bavila, audio načteno výborně.
Mělo to takovou Clarkovskou atmosféru. Všechny detaily, které jsou autoři schopni do příběhu rozsypat, v tomhle žánru miluju. Celku to dá šťávu a ze čtenáře není blbec, který si na otázky, "proč a jak" musí odpovídat sám a třeba nesprávně.
Líbilo se mi prostředí základny, hlavní hrdinka byla sympatická a detektivní zápletka mě bavila. Co víc chtít?
Možná o kus delší rozsah a nějaké to zabřednutí do větších detailů života na Měsíci.
Ve srovnání s Marťanem nevidím smysl. Jsou to dvě různé knihy od stejného autora. No a?
Weirův vesmír je plný sympatických všeumělů, mně to neva, srovnávat je nebudu :).
Další knihu si určitě přečtu.
Ten chlápek všude byl a všechno zažil. A vy mu to věříte, protože způsob vyprávění příběhu vás ani na chvíli nenechá myslet si opak :).
Film jsem viděla x krát, knihu jsem slyšela. I když je to trochu delší poslech, za den to nedáte, příběh ani na chvíli neztrácí zajímavost, protože Jackův život je pestrý a bohatý, smutný a uvěřitelný.
Ostatní už to důležité řekli. Určitě se vrhnu i na druhou knihu autora.
Knihu odkládám a pak se k ní těžko vracím. Netvrdím, že jsem ji odložila na furt, ale pokud tohle knize dělám, je to asi z důvodu, že mě nebaví.
Nebudu lhát. Je jasné, jak to skončí, má to divný styl a špatně se to čte. Dialogy jsou obsahově bohaté a zajímavé, ale prohryzávat se tím mi dělá problém.
Čtivo pro všechny generace, určitě.
Jo, když je holce v pubertě předhazováno jak vypadá a žije s mámou, která co slíbí, většinou nesplní a sama nemá žádné životní cíle ani koníčky, se není čemu divit, že si děvče najde svou vlastní cestu k tomu, jak být v životě spokojená. Tak to má Martina, hrdinka knihy.
Nejprve sklouzne do anorexie a zhubne, pak začne jíst a zvracet. Když ji doma načapají, putuje do léčebny, kde si píše deník - vzpomínky na minulost adresovaný matce, aby doktorovi a hlavně sama sobě ukázala, co a jak ji do ústavu dostalo.
Já bych mohla vyprávět. Sice mě to nedovedlo do léčebny, ale zhubnout třeba dvanáct kilo za letní prázdniny jsem jednou dokázala taky. A jak hrdá jsem na sebe byla. A jaká kráva jsem byla :), když mi vypadávaly vlasy, klepaly se ruce a zhoršila se kvalita kůže. A to bylo jen to viditelné.
Je dobré mít se ráda, což je asi hlavní poučení z knihy. Nedělat si hlavu z mínění ostatních a být sama sebou. Nesnažit se vtírat mezi lidi, kteří o vás nemají zájem a najít si pár kamarádů, co skutečně naslouchají. A vyříkat si to s rodičema, dát jim na vědomí, že nejste děti a že máte své vlastní cesty, po kterých chcete jít. Ono jim to třeba nikdy nedojde, ale vy budete mít klid, že jste to řekli nahlas.
A to já byla v pubertě, když ještě neexistovaly soc. sítě. Teďka si tlak na mladé holky nedovedu představit. Já čuměla do časáků na modelky a žila na zelenině, aniž by mě trklo, že půlku prdele, o kterou mi tehdy tak šlo, mám stejně z genů :).
Teď si podobné zoufalky mohou dokonce povídat naživo a škodí si navzájem.
Slyšela jsem jako audio, v němž je na můj vkus až příliš vsuvkové hudby, zato slečna Nováková to čte fakt dobře.
Skvělé tři příběhy. Každý svým způsobem jiný, všechny děsivě možné.
Už to nemá ten šmrnc prvních dílů (místy hrozně ukecané), přesto si ale příběh drží vysokou laťku. Určitě zkusím další knihy autora, protože se mi jeho svět Londýna líbí.
Přínosné pro dlouhodobější fanoušky kosmonautiky, i pro ty, kteří s tématem teprve začínají. Je to přehledné, takže ti první si můžou doplňovat znalosti a ti druzí dostanou srozumitelné příběhy o dobývání vesmíru.
Komentář může obsahovat SPOJLERY, tak pozor :).
Nevěrohodné (vím, že jde o fikci), přesto mám ale dojem, že když nějaký autor u k sepsání fiktivního příběhu používá reálné skutečnosti, měl by s nimi pracovat opatrně a vkusně.
Už na začátku mě naštvalo, že autor pány Vrbu a Wetzlera, kteří skutečně utekli z Osvětimi, aby světu řekli, co se v táboře děje, označuje za Čechy. Tedy ne, že bych nebyla hrdá na to, kdyby krajan spáchal takovou skvělou věc, kterou udělali oni, ale podle všeho pocházeli ze Slovenska a pan autor neměl ani dost slušnosti, aby se informoval.
Dál mi přijde dost nešťastné začínat dobrodružný příběh z války ve starobinci u dědy nad hrobem a chtít po něm, aby vzpomínal (je jasné, že děda přežije a tím se půl napětí z příběhu vytratí).
Hlavní hrdina (spíš jsou tam tři) jde zachránit vědce, protože ten je fyzik a takoví byli v době před vznikem atomovek docela v kurzu.
Ten sice u třídění promluví německy a náckové si toho všimnou, ale tak nějak bych řekla, že vězňů mluvících německy v té době zase tak málo nebylo.
Navíc ho nechápu, proč nepráskl, že je vědec a nezkusil tak zachránit rodinu...
Bylo tam ještě několik chabých momentů (šachy s paničkou, epizodka s kočkou k prokázání schopnosti zabít, takové rádoby hrdinské hlášky - všude). Prezident USA - nééé :).
Nejsem si ani jista, jestli by bylo možné, aby se v okolí Osvětimi pohybovalo tolik civilistů a ještě tam vytvořili odboj, to opravdu nevím. Pod lampou bývá největší tma, ale kolem táborů nebyla ani ta nejtemnější tma dost černá, řekla bych.
Přijde mi i podezřelé, jak šikovně se jeden z hrdinů vyhýbal sčítání. Zkrátka zdá se mi, že autor popsal uvolněnou atmosféru na místě, které takové nebylo, jenom aby do ní mohl zasadit příběh ještě šílenější, ale zároveň si sem vědoma toho, že náhody se stávat mohly, v táboře mohly nastat "lepší dny," lidé se mohli setkat a mluvit spolu beze strachu. A už víme, že někteří i skutečně utekli.
Ale ani jako dobrodružný příběh to nepůsobí dobrodružně, bohužel. A druhé bohužel, skončila jsem s poslechem ve dvou třetinách, nebavilo mě to, fakt ne, promiňte.
Military SF mi vůbec neva. Tuhle knihu jsem měla v knihovně dost dlouho, ale nakonec jsem si vybrala výborně načtenou audio verzi. Pan Král má pro tenhle druh literatury skvělý přednes.
Film je jiný. I když se mi celkem líbil, s knihou má společného minimum. Zfilmovat knihu, byla by z toho oduševnělá podívaná. Tedy pokud by to nezmršili.
K obsahu už tu hromada lidí řekla hromadu věcí. Aniž by mi to přišlo jako obhajoba nácků, což tu někdo psal, nevím proč, s myšlenkami a fungováním společnosti souhlasím.
Kdyby totiž současná naše společnost fungovala takhle, nestalo by se, aby v zemi bylo tolik příživníků a duševních mrzáků bez názoru na vlastní realitu. Úplně nejvíc mě vytáčí jedinci, kteří, když už jsme u volebního práva (vis. kniha), volit nejdou s odpovědí "mě to nezajímá." Takové pakáži bych ani poukázky na chleba nevydala. A proč také. Kdo nemaká, ať nejí (to je zase z jiné knihy).
Jako jestli si někdo myslí, že svoboda a demokracie, které dnes lidé oslavují jako automatické, takové jsou, budou se hodně divit, až se dějinné události, jak to bývá, zase překlopí a půjdou jinými směry.
Akorát je škoda, že krysy ve společnosti mívají tendenci pak šplhat po hřbetech těch, kteří ji vytvořili a přežít i to, co by jim mělo srazit vaz.
Žít v realitě příběhu věděli by, že za své chyby a nedostatky můžou dávat vinu jedině sobě. A tomu se právě říká odpovědnost, akorát ta už se dnes za automatickou nepovažuje.
A ještě něco: Styl Roberta Fabiana v tomhle žánru mi přijde lepší.
Zajímavý námět - do USA se nelegálně dostávají migranti z Číny a ještě je možné, že mohou vyvolat mnohem větší problém. Navíc na začátku se najde hromada mrtvých v kamionu, stopa vede k různým nekalým živlům, přičemž ne všechny postavy příběhu jsou charakterově jasné :).
Jenomže natěšení na něco ve stylu "Smrtící epidemie" zabije Margaret a její divné chování. Otravná byla i její silně věřící asistentka Lucy.
A následně to pohřbilo rozuzlení celého příběhu. V něm je takový jeden moment, kdy se přijde na to, kolik lidí je schopno způsobit onen globální problém. A vyřešeno je to snad ve dvou větách?
Nevím, jak silně jsou zakořeněny kulturní zvyky v určitých komunitách, ale ať mi nikdo neříká, že když se coby Číňan odstěhuji do USA, nebudu chtít vyzkoušet lákadla země velmi odlišné od toho, co jsem do té doby znala.
Prostě ten konec autorovi nežeru, ale ze zvědavosti sáhnu i po dalších dílech, proč ne.
Co tě nezabije...
Čím dál lepší. Tahle série je výborná. Úplně vidím, jak skvělá by z toho byla atřeba desetidílná minisérie, mňam.
Nejdrsnější je hned úvod a v něm vysvětlení o objevech, které člověčenstvo učinilo :). V jednom roce vynalezlo způsob, jak zničit svět a prostředek k tomu, aby se na to zapomnělo. A potom se rozjede příběh, díky němuž jsem na dnešek spala snad jenom dvě hodiny :), protože to nešlo vypnout. Úplně nejvíc mě rozzuřil okamžik, když mi došla baterie :).
Název souvisí se spoustou otázek, které mají nejen hrdinové, ale i čtenář. Na některé si ten najde odpověď dřív než mu je předložena, ale to mi vůbec nevadilo. Bylo vidět, že autor postupoval rozumně a neměl potřebu si překombinovaně vymýšlet, aby zaujal. To udělal už námětem.
Děj druhého dílu se odehrává jednak v době po katastrofě - ve známém silu 18 a také ještě jinde, na neméně důležitých místech :). A část děje se soustředí na období asi tří let před katastrofou, na kroky, které vedly nejen k ní, ale k vytvoření podzemních staveb.
Pravda, když spadly bomby, mělo to menší efekt, než bych u takové věci čekala, ale to je asi tak jediná věc, která mě rozesmutněla.
V osmnáctce pak poznáme, jak to bylo s v prvním dílu série zmiňovanou vzpourou, která vymazala všechna data o minulosti, respektive minulosti známé obyvatelům sila.
Autor má všechno srozumitelně promyšlené a krásně to odsýpá, jelikož kapitoly jsou kratší a jejich střídání - doba před, doba po, doba před - působí na tu správnou část dušičky milovníka post apo.
První dva díly jsem poslouchala, třetí snad načten ještě není, ale já na to vyzrála a mám všechni i v papíru, takže se pustím do čtení třetího dílu. Akorát se na to budu muset asi vyspat, (třeba v nějaké té komoře za hlubokého zmrazení, hmmm) :).
Audio načteno dobře.
Svět postihla nějaká hnusná katastrofa a lidé se uchylili pod zem. Žijí v silu, skoro 150 patrové soběstačné stavbě.
Silo má něco jako vládu a společnost dodržuje pravidla pro přežití: loterie pro páry, které chtějí mít děti, konající se vždy, když někdo zemře, aby se počet lidí v komunitě vyrovnal. Starší mají své "stíny," což jsou něco jako učedníci - zkrátka příslušníci mladší generace, kterým jsou předávány konkrétní vědomosti.
A existuje i způsob trestu pro kriminální činy, jimiž může být i maličkost. Jsou věci, o kterých se nemluví, po nichž se nepátrá, protože když jo, navléknou člověka do obleku a vyšlou ho na povrch, odkud je pak mrtvola nešťastníka vidět ještě hodně dlouho.
A pak má komunita také svoje tajmenství :), to se ví.
Copak asi způsobuje euforii každého, kdo vyjde na povrch? Co zapříčiní občasné vzpoury obyvatel? Co je lepší prostě nevědět?
Kdysi jsem četla povídku "Cupanina," což je vlastně první kapitola téhle knihy, popisující život a osud jednoho ze šerifů sila. Následuje napínavé pokračování plné zajímavých odhalení, (přestože na některé věci přijdete v pohodě sami), je stále o čem číst.
Baví mě tyhle sondy do útrob (tady doslova) uzavřených komunit a řešení problémů, které na ně nevyhnutelně čekají, (i když si představují, že zvládnou úplně všechno).
Půjčila mi to kamarádka s nadšením a tím, že je to "lepší než Padesát odstínů" - mimochodem hodnotím oboje stejně). Hm, asi mě chtěla potrestat :), mrška jedna, mňáu. A já - zvědavka - jí na to skočila.
Je to v mnohém úplně stejné (hrdinka je divná a sexuální praktiky jak na kolotoči). Furt jsem měla před očima scénu ze Slunce seno... "Ó, bože, ó bože, už budu, už budu."
V případě příběhu jde ale o opak.
Hlavní hrdinka Natálie je zpruzelá z toho, že jí to ve vztazích neklape a furt tak jako nechápe, proč od ní chlapci prchají. Její kamarádka mezitím prožila vzrušující (doslova) víkend na jakémsi Ostrově, kde se naučila, jak si uspořádat sexuální život.
Jenomže Ostrov je děsně tajné místo, o kterém se NESMÍ mluvit a NIKDO o něm neví. Ale ten, kdo tam byl, může doporučit některého ze svých známých a navrhnout mu účast. Zajímalo mě velmi, jak to kámoška zařídí, aby to Natálii zaujalo, když vlastně nemá vědět, o co jde.
No, vyřešila to úplně blbě, jako by žádné tajemství neexistovalo.
Natálie, v sexu dominantní, v práci dominantní a celá nadšená z toho, že jí na nějakém místě z tohoto vyléčí, odjela hned na dva víkendy, aniž by věděla, co se tam s ní bude dít.
A děly se věci.
Bohužel na začátku jsem měla jasno, jak to dopadne.
Praktiky jsou popisovány jednoduše a představitelně. Ale omrzí to, i přestože má kniha poměrně málo stran a dá se přečíst rychle. Přistihla jsem se, že od prostředka už slušně přeskakuji.
Pobavilo mě, i přes takovou známou výrazovou stálost popisnou, že se v textu několikrát nekompromistě objevila věta o tom, "jak se mu postavil pták." Oproti ostatnímu výrazivo jako pěst na oko. To jakoukoli představivost dočista zabíjelo a rozechvívalo mě to smíchem, nikoli touhou.
No a teďka by to chtělo raději spíš nějakou hnusnou bitku slizkých emzáků, než grupáč oslizle neznámých lidí, který mi konceptem, i když vím, že tam ti lidé jeli dobrovolně, připomínal spíš skupinové znásilnění.
Asi mám prostě jiné představy :).
Skvělý humor. Některé povídky znám od dětství, když jsme je při jízddách k babičce poslouchali v autě :).
Audio načteno dobře, komentář ještě upraven.
Autor psal tuhle knihu údajně deset let. Dobře, za tu dobu si mohl sepsat koncept, podle něhož to mohl napsat srozumitelněji (vida, v doslovu sám přiznává, že si je jakési rozmělněnosti vlivem času a problémů při psaní vědom).
Nemám totiž díky tomu z knihy pocit plynutí času, a to má v názvu letopočet, což výrazně kazí nejen dojem z celého tohoto oceňovaného, přeceňovaného, nedoceňovaného díla (souhlasím se vším), ale způsobuje to, že text s obsahem, který tak působit nemá, působí místy až nudně.
Je mi to líto, ale jo, těžko jde ovšem o obsahovou chybu. Obsah totiž chybu nemá.
Autor se bohužel místy rozvláčně vykecává a všechna fakta, která by třeba chtěl uvést, se v tom ztratí. Stejně jako oběti lidí, kteří prostě neměli šanci podobnou knihu napsat, protože umřeli. A že jich bylo. Popisované podmínky by vězňům mohli závidět snad i vězni Druhé války. Nesmyslné tresty za nic a promarněné životy vám můžou připomenout naše vězení v padesátých letech. Můžete si říkat, že u nás to tak dramatické nebylo? A kdo to posoudí?
Ačkoli dokážu ocenit sílu touhy o přežití v nepřirozených podmínkách za stupidního režimu, Souostroví na mě působí rozmělněně, přestože určitě obsahuje obsáhlé informace o dění v Rusku ze všech stran a stává se tak jedinečným svědectvím.
"Klasici" pro mě mnohdy nejsou zárukou kvality a ani tady výjimečnost autora necítím. Měla jsem bohužel místy pocit, jako by čtenář měl jen přijmout to, co nabízí a dál neuvažovat. Možná věc hrdosti národa, dojem pod tíhou utrpení, kdy autor lidem vzkazuje, že nemíní víc vysvětlovat, protože my si knihu čteme v teple a bezpečí, zatímco on tohle v životě pocítil minimálně? Možná.
Místy mi vadily i takové jakési hanlivé narážky na podobná díla jiných autorů. Nebyla jsem si jista, na kolik všichni ti literáti psali pod vlivem toho, co zažili, nebo spíš pod nátlakem, protože nechtěli prudit "vládu."
Kde jsem to už slyšela?
Archeologické dohady, ale sepsané určitě moc zajímavě.
Naneštěstí se ale asi už nikdy nedozvíme, k čemu sloužily stavby, které archeologové prolezli.
Hromady kamení, z nichž stavby byly, sloužily později jako stavební matroš. To město teď připomíná spíš rozsypané puzzle bez možnosti ho dát dohromady.