Janadvorackova komentáře u knih
Bohužel styl vyprávění mě neoslovil. Od knihy jsem několikrát odešla a navzdory tématu jsem neměla touhu se k ní vrátit.
Jako kdyby tuto knihu a "Spalovače mrtvol" psali dva různí lidé.
Nemůžu s dobrým svědomím tvrdit, že to byla výborná kniha. Byla by, kdyby jí autor ubral čtvrtinu rozsahu.
Příběh je hrozně obsáhlý, (zahrnuje zhruba půl života hlavního hrdiny), je zajímavý a je hodně barvitý, (odehrává se v odlišných zemích s odlišnými zvyky a vírou).
Líbil se mi začátek v Anglii, to jsem knize - jako vždy - věnovala sto procent pozornosti. Potom se to začalo měnit. Hrdina roste a cestuje na východ, protože se chce stát lékařem. Vidí, že znalosti, které může získat doma, nestačí k tomu, čeho chce dosáhnout. Časem se musí přizpůsobit kultuře, naučit se jazyk a předstírat, že není křesťan. Jenomže to je vzhledem k rozsahu hrozně málo.
Zamlouvala se mi cesta pouští a jinakost, kterou slibovala, část s kočkou. A boj s morem, plus hrdinova snaha začít studovat, jak se pak dostal do vězení. V tu chvíli jsem si říkala: "jo, konečně něco," ale ono ne. Příběh prostě plynul, nic zvláštního se nedělo.
Děj se hrozně vleče - asi jako život v poušti. Řekla bych, že šlo o záměr, ale já z toho na větvi nejsem.
Knihu jsem nedoposlechla. Někde kolem cesty do Indie mě to přestalo bavit, bohužel.
Film je jiný, slibuje nějakou tu akci, ale připadala mi poměrně zbytečná, nebo spíš tak jako by na špatném místě v ději.
Od autora jsem četla ještě část "Tribunálu smrti." Tato kniha mě nebavila, bohužel jsem nezaznamenala příběh, který by mě zaujal.
Náhodou jsem si na tohle vzpomněla. Četla jsem asi před rokem. Série má asi čtyři díly a jsem hrozně ráda, že jsem si tehdy koupila jen první - na zkoušku.
A to mi military SF vůbec neva.
Tohle je ovšem strašná ptákovina.
Hrdinové se chovají hrdinsky jen na oko, což působí nemožně a oni sami jako retardované loutky.
Námět jde, ale všichni jsou strašně "jako by drsní," což ve výsledku nic neznamená.
Když se odehraje bitva, čtenáře to nebaví, protože by už dávno protagonisty sám vyhodil z přechodové komory.
A to by si zasloužil i autor.
Vtipná je i zdejší bazarová nabídka za tři stovky. Já měla problém střelit to za pade, ale naštěstí se stalo.
Audiokniha, ponuře načtená.
Japonská verze filmu je o mnoho lepší, i kniha mě bavila. Americké "pokusy" působí nudně.
Sadako je fakt úlet. Ta holka jedna vlasatá mi ve snech lezla z monitoru, protože televizi nemám, mrcha :).
Jak vidím studnu, je mi všechno jasné :). Vůbec tak jako častěji a pozorně sleduji všechny kulaté věci. A video už nevlastním, jsem zachráněna!?
Kdysi jsem viděla film. Kniha je neméně zajímavá, dobrodružná a smutná, protože pokud to neudělal, fakt trpěl.
Audioknihu autorka sama načetla. Jsou z toho cítit emoce.
Moc, aby ne. Divím se, že to zvládla s takovým "klidem."
Začátek je poskládaný z deníkových zápisků a dopisů s kamarádkou.
Pak následuje transport do Terezína a tam popis toho, co už bylo popsáno tolikrát...
Po skončení války se potýká s byrokracií nastupujících komunistů, přičemž jeden zážitek z minulosti ji pronásleduje skoro po zbytek života.
Nedokážu pochopit, jak mohli být ouřadové tak pitomí, ale to vyprávění přesně koresponduje s "chováním režimu." Člověk zmínil nějakou věc a ta byla překroucena, následně prohlášena za pravdivou, a potom jí byl ten člověk konfrontován jako s něčím, co sám řekl, nebo udělal. Hnus.
Tatanka! Moc tatanka :)!
Doslova zážitek, moc krásná kniha a film, který za ní ani moc nepokulhává.
Nějak mě to nebavilo.
Na začátku mrtvola, pak se vyšetřování moc nekonalo, protože nastal čas na přehled psychických poruch hlavních i vedlejších hrdinů. A na konci se to vyřešilo celkem očekávaně.
Jako mýt se ve vlažné vodě, průměr.
Od začátku do konce jedna velká jízda. Nejprve napětí, pak nejistota a furt nejistota, protože až do konce nevíte, jak to dopadne. Něco si přejete, to jo, ale autor si dělá, co chce :).
Jestli bude v létě zase tak odporně a hnusně vedro jako v roce minulém, ráda vyzkouším jednu autorovu radu: aby totiž člověk přežil ve výhni pouště den, je potřeba vykopat/vyhrabat metr hlubokou jámu a tam přes den zalézt a nevystrčit nos. Je tam údajně o patnáct stupňů méně a ještě si člověk schrupne.
Sice ještě netuším, jak to projde v práci - omluvenka "sorry, jsem v jámě, nevylezu," ale za pokus nic nedám :).
No, ty kráso. Autor je démon, ale napsáno je to zatraceně dobře. Detailně rozebraná psychologie postav. Popis takové vnitřní temnoty kořeněné nechutí (k práci a osudům Židů, popírání jejich lidství), lhostejností, (třeba když velitele tábora na třídící rampě chytí za ruku holčička a on prostě neví, co s tím), kopou ironie, (různá přirovnání hořící hranice k… zmínka o tom, jak divná je tím pádem barva nočního nebe. A ten zápach. „No, co s tím?“…) A láskou k Německu, (když se to v Rusku nedaří podle plánu, vojáci nemají munici, jídlo a už to vzdávají, ale stejně všichni věří, hlavně ti, co tam nejsou, že když bojují za Německo, nepotřebují ani jíst, dokonce ani munici, snad. Že prostě vyhrají).
Nepochopitelná víra malých lidí ve velikost, kterou nikdy neměli šanci byť jenom zahlédnout.
Knihu jsem poslouchala a v podání Kajetána Písařovice vyšplhal "zážitek" na ještě vyšší úroveň, protože ten se s tím také nemazlí.
Podobně působivý zážitek mi způsobil poslech knihy „Porodní bába“ od Katji Ketu, kterou pro změnu načetl Jaroslav Plesl.
Ač příběh není autentický, klidně by mohl být. Jde o pohled ze strany dvou Němců, náhled do jejich myšlení, pokud je něco takového vůbec možné.
Třetím hrdinou příběhu je člen sonder komanda, který svou vynalézavostí stále jaksi záhadně přežívá.
Oni měli v táborech "práci," která je místy i nebavila. Transporty představovaly neznámou, možnost chaosu. „A z toho bolí hlava.“ Aby ne, velitel tábora je ochlasta „trápící se“ v nefunkčním manželství. Koho by bavila všechna tahle „zátěž.“ A všechny tuny věcí, které je nutno poté roztřídit... Uvažování nad tím, jestli vězně do plynu dovézt a kolik to bude stát benzínu. Ne, lepší bude, když tam dojdou po svých...
A smrad z komínů poněkud kazí zážitek ze západu slunce, když velitelova panička stojí na zahrádce mezi svými záhonky s nutkavou potřebou si zakouřit, aby ten puch něčím přebila. Bohužel Hana mi k srdci nepřirostla.
Ač nejde o autobiografii, objevují se v jiných knihách popsané situace.
Třeba transport Francouzů, kteří vystoupí z vlaku a zahlédnou náklaďák s mrtvými. Oficíři ale nezpanikaří, hudba začne hrát. Francouzi nevěří, co viděli. Nemají čas si to uvědomit. Vydají se na pochod do "sprchy."
To se fakt stalo.
Další událost líčí člen sonder komanda. Když lidé vylezli z vlaků, ještě než je donutili se seřadit, některým z nich bylo doporučeno lhát o svém věku, vymyslet si zaměstnání – prostě aby prošli prvním tříděním.
Příběhem se prolínají věci, které jsou možné a staly se. A události, které se děly snad jenom v hlavách ssáků, což jim neubírá na skutečnosti (velitel tábora s manželkou v divadle nesleduje představení, ale přemýšlí, kolik plynu by potřeboval k zabití kolem sedícího počtu lidí). A to jsou jeho mírnější představy. Ovšem věřím, že přesně nějak takhle dozorci v táborech uvažovali.
Konec je geniální. Jednak obsahuje rozuzlení, ale především seznam zajímavé literatury, která se mi ale momentálně dost blbě hledá.
Fakt si to neužívám. V poslední době čtu dost knih s tématem války. Je v tom zvědavost, to se klidně přiznám, protože už coby malé škvrně mě táta nechával koukat na dokumenty o té době, a pak jsme byli - my dva - považováni zbytkem rodiny za exoty. Holt klidně jím budu. Když jsem teď narazila na tolik knih, proč jimi neprojít.
Tohle je dost hnusný, ale nijak neobvyklý příběh židovského kluka, jemuž bylo patnáct let, když se dostal do Osvětimi - vlastně Březinky, kde je vyložili. Oddělili ho od matky a sester a válkou prošel s tátou. Hned na začátku jim někdo poradil, aby kluk namísto patnácti tvrdil, že mu je osmnáct a otec naopak o deset méně. A povedlo se, prošli prvním tříděním.
Ale co pak následuje, to je masakr. Tedy on už počáteční popis jam s hořícími dětmi nebyl nic pro slabé povahy. Autor vyloženě píše, že si pamatuje jejich pokřivené tváře, nebo náklaďák, který vyložil svůj obsah - hromadu nemluvňat.
Tohle vybalili hned po příjezdu na úplné nováčky - lidi ještě při síle, i když... jak se to vezme. Nedokážu si představit, co to s nimi muselo udělat. Zároveň nechápu, proč je to nevytočilo. Nikde jsem zatím nečetla o opačné situaci, než o letargii a odevzdání.
Kupodivu mi to ale nějak zapadlo do schémat předešlých příběhů. Hádám, že tito maďarští Židé patřili do transportu, jemuž chtěl zabránit hrdina/autor knihy "Utekl jsem z Osvětimi," kterou jsem četla nedávno. A asi jejich příjezd spadá i do doby, kdy tam otec Barbary Cherish už nedělal velitele.
To si pak připadáte, jako že nečtete knihu, ale skládáte puzzle, protože jste díky příběhům z různých stran najednou svědky všeho.
Dobře, mohla bych si dát pauzu :).
Nevím, jestli mi to vyloženě vadí, ale spíš nechápu, proč se věřící trpící furt obracejí k Bohu, když jim právě v době utrpení musí dojít, že pomoc jaksi selhala.
Autor knihy téma víry poměrně často oprašuje. Zmiňuje, že věřit najednou začali i nevěřící. A tak si říkám, jak zoufalá bych musela být, abych takhle začala myslet. Přijde mi to svým způsobem jako slabost - na něco čekat. Ale zároveň nedokážu odhadnout míru síly, kterou ti lidé ještě měli. Třeba prostě jim už nic jiného nezbývalo.
Autor byl v táboře Dachau pět let. Líčí zážitky po kapitolkách. Kapitoly o tom, jakou práci v táboře dostal. Kapitoly o tom, za co všechno je možné dostat trest smrti. Jaké útrapy vězni zažívali, s jakými lidmi se autor potkal, jak skončili.
Nejde tedy moc o román v klasickém slova smyslu, ale námět zajistí, že to ani v nejmenším nevadí. Emoce kniha vyvolá a taková věcná syrovost vyprávění, nekořeněná nějakými hlubokými prožitky, které si, opět vzhledem k tématu stejně dokážeme představit, se snaží držet si odstup. Ale to stejně nejde.
Všichni asi věříme, že kdo dělal v koncentračních táborech, nebyl bez viny. Kdo tvrdil, že "nevěděl," že "poslouchal rozkazy," to první spíš nechtěl a to druhé musel. To ale není omluva. Ani omylem.
Jenomže autorka, budu jí to věřit, doložila nechuť svého otce k režimu, (když zjistil, o co jde), snahu zlepšit život vězňů a různé důkazy o tom, že "nechtěl být svině." Že třeba ani nebyl.
Chvíli jsem si při poslechu říkala, jak zavádějící to je, když knihu o nacistovi napíše jeho dcera, která tátu asi nemohla nenávidět. Nojo, jenomže ona ho vlastně neznala, protože byla nemluvně, když od rodiny odešel. A pak už to jaksi nestihla...
A teď si představte, že byste nebyli úplně fyzicky v pořádku, což podle všeho on nebyl, měli rodinu - jako každý, žejo, měli práci, o které časem zjistíte, jak mizerná je a zároveň chtěli přežit v době k tomu krajně nevlídné.
Jak byl ten režim hrozně svazující, když polovině národa vymyl mozky a ta druhá se nejspíš musela přizpůsobit.
Zatraceně zapeklitý pohled z druhé strany, kterou vzhledem k tomu, co napáchala, vnímáme vlastně jako stopro černou.
Historie se nerada zmiňuje o "hodných Němcích," o "dobru, které by mohli myslet vážně." Ale historie také mnohokrát ukázala, jak se pletla.
Tak třeba, i když byl tam, věděl, viděl a trest smrti prostě dostal, není tak lehké říct, spíš připustit si, že by mohly existovat polehčující okolnosti - na zločiny všeobecně.
Když se nad tím zamyslíte...
Hezké.
Původní obyvatelé Austrálie věří, že žena otěhotní, když do ní vstoupí duch. Tomu ale předchází soulož, při níž je ale mužský úd jaksi ke splození potomka nedůležitý :). Ten ženu pouze "otevře" a duch se v ní pak šikovně usadí a vznikne nový život.
Prostě krása. Už prastarý příběh Australanů o původu Měsíce se mi hrozně líbí, (ten v knize není, ten si najděte :).
To je ale asi jediná roztomilá věc v knize, to vám teda řeknu.
V Africe AIDS a obřízky.
Eskymáci, když chtějí, užívají si homosexuálních praktik pro radost. Proti gustu...
No ale řecké "zadečkové dovádění" s chlapci, to už mi dost smrdí, (a ono asi jo).
Na jednom "ostrově lidojedů" mají zase zvyk "zbavení panenství," při jehož popisu se mi udělalo fakt blbě, protože vypít po hromadné souloži semeno všech mužů, co se na ženě vystřídali, přičemž nešlo o znásilnění, bych fakt nechtěla.
Ani kdyby se to zajedlo bochníkem chleba, nebylo by to dobré, no nebylo... Furt mi vrtá hlavou, v čem to ty holky shromažďují. Nevím, proč se mi furt vybavuje petka od dvoulitrové Kofoly.
Pak různé chuťovky zahrnující členy rodiny atd. Pravda, ne ty nejbližší.
Indiáni si z bylin, z nichž si rádi děláme čajíky, vyráběli mazání vhodné jako lubrikant při análním dovádění :).
Ale to bych jim křivdila.
Autor se o sexu v jednotlivých částech světa vyjadřuje vhodně, ne jako já - s nevhodnými dodatky.
Pozornost je věnována i Asii, ale spíš tak jako okrajově.
Pozor, nevadí mi všechny tyhle věci, spíš jejich nedostatečný, rozumějte málo podrobný popis.
I když jako taková sonda do tématu a vodítko k hledání další podobné literatury je to dobré :), ale hledat musíte sami, protože odkazy nejsou.
Slyšela jsem audio. Bohužel je načteno poměrně rychle, monotónně, což tedy na zážitku dost ubralo.
Hrbáč, liliput, kejklíř a hvězdopravec - to jsou čtyři hrdinové příběhu. Čtyři "dvorní šašci" jednoho zmetka, jemuž jejich jinakost a znetvoření sloužili k pobavení.
Příběh nelíčí známé krutosti války, neopírá se ani tak o historii. Část z koncentračního tábora je tady jen částí vyprávění.
Ale určitě stojí za přečtení, protože každý ze čtveřice má co říct.
A samozřejmě přijde i čas pomsty :).
Příběh je založen na zážitcích autorky, když čekala na svého manžela, který byl za války v koncentračním táboře.
Hrdinka pracuje v nezávislé skupině, která zpovídá vězně vracející se domů.
Ulicemi města, které začíná pomalu žít, se plouží pruhované přízraky. Vyhublí špinaví lidé čekají hodiny ve frontách na to, na ono, na výslech. Na to, aby si jich někdo všiml.
Vězenkyně s malými dětmi a těhotenskými břichy jsou uráženy, protože byly "dobrovolně totálně nasazeny." Odsuzují je jiné ženy, které ani nepřemýšlí o tom, jak by se zachovaly. Jestli by se prodaly, aby přežily...
Mezitím jdou městen informace o osvobození táborů.
Informace o poměru přeživších, o tom, kolik z nich se vrátí. Kolik z nich se zrovna vrátilo.
Kde jsou? Ptají se příbuzní.
Lidé postávají v podobných frontách, hledají spoluvězně, kteří by jejich blízké znali.
Hrdinka příběhu čeká na svého muže.
Jak jdou informace ví, kde došlo k posledním hromadným popravám. Než Němci odešli, postříleli tisíce vězňů - i den před osovobzením.
"Kde, na které hromadě těl asi leží?" Ptá se.
Mezitím přijdou další informace.
Vězni, kteří se dostanou domů, mívají radost z toho, že doma jsou.
Ale nemůžou jíst. Ne, že by nechtěli. Zemřeli by, kdyby začali jíst normálně. Těla už si odvykla.
Tohle je tak zatraceně sugestivní, krátké, ale vše vypovídající... Představy z druhé strany - těch, co čekali.
Aááále, na ty pindy níže nedbejte, ten příběh stojí za přečtení, i když mě štve způsob vydávání vícedílných sérií, kdy po prvním už mnohdy další nevyjdou... Stará známá česká praktika, za to by se mělo veřejně linčovat :).
Na druhou stranu ten náhled také za něco stál.
Tedy dva příběhy, co se pak šikovně prolnou.
Svět je zajímavý a hulení trávy je v něm na denním pořádku, ale to nevadí. Liší se to možná od příběhů, které známe, no a? Číst to samé furt dokola by byla nuda.
On to není bůhvíjak úžasný příběh. Taková popelkovská záležitost.
Holka v dětství trpí, rodina ji nesnese, šikanuje a mučí, pošlou ji pryč, potom najde štěstí.
Strukturou a obsahem nic nového.
Ale zaujalo mě, jak dobře se to, v mém případě poslouchalo.
Nevím, jak moc se od sebe liší jednotlivá vydání. Mám audio načtené z knihy vydané v roce 1969.
A už dlouho jsem si to chtěla přečíst, protože různé filmové a seriálové verze se mi vlastně líbily.
Někde ve třetině knihy autorka zmiňuje salony a pokoje, v nichž stály vázy z českého skla :).
Jo, byli jsme na sklo fakt frajeři už hrozně dávno, ale z jistých důvodů, jímž teď mnozí tleskají, šlo všechno řemeslo pěkně do hajzlu. Škoda, protože máma je vyučená brusička a já si zase z dětství pamatuji, jak jsem ji u toho sledovala)...
Autorka sklo zmiňuje v době skoro před dvěma sty lety. To je fakt k vzteku... No nic, melancholie.
Jů, po dlouhé době poměrně originální a osvěžující zážitek, super :).
Oblast X vznikla po nějakém nespecifikovaném vojenském experimentu. Žijí v ní divní tvorové, ozývají se odtamtud zvláštní zvuky a vůbec celé to místo má poměrně zajímavé vlastnosti. A to se nachází na Zemi :). K vytvoření řady odlišností autor nepotřeboval ani mimozemské kolonie, ani žádné výmluvy.
Audio kniha je navíc vyšperkována "fakt jako nečekaně hnusnými zvukovými efekty, fuj," dokreslujícími atmosféru bezútěšnosti a zdánlivé opuštěnosti místa :).
Průzkumné skupiny do oblasti proudí za odhalením nejednoho tajemství, ale jak už je v podobných situacích zvykem, ne všechno je takové, jak se to na první pohled tváří. Prostě nadřízení, prevíti jedni, nikdy neřeknou všechno...
Skupina žen tvořících dvanáctou expedici do Oblasti X je na první pohled, protože nemají jména, ale odlišují se a oslovují podle svých specializací, tímhle způsobem ještě o chlup zajímavější.
Některá nízká hodnocení popravdě moc nechápu, já mám naopak ráda příběhy, u kterých je nutno zapojit představivost. A tenhle mi vyhovoval právě proto. Pravda, na pár otázek se nedostane odpovědí, ale mám tu ještě dvě pokračování, o nedostatek informací tedy strach nemám. A i kdybych na konci stále kroutila hlavou, zlobit se určitě nebudu.
Asi bych byla raději, kdyby se sbírka jmenovala "Může se to stát všem kolem vás, hlavně mrchám z práce, které nenávidíte."
Aby se vlastně cokoli popisovaného v povídkách stalo mně, po tom fakt netoužím :), ale ráda budu sledovat, jak trpí okolí.
Zaznamenala jsem tři texty, které se mi nelíbily.
Deset ano.
Slušný poměr, slušný počin celkově.