Janadvorackova komentáře u knih
Příběh sepsaný na základě skutečných událostí dvou vražd a dvou podezřelých. Zatímco Grace je trest smrti zmírněn na doživotí, její druh ve zločinu je popraven. Grace pak tráví dlouhá léta ve vězení a ústavu pro duševně choré a z jejích rozhovorů vyplouvá na světlo její barvitý životní příběh od neradostného dětsví, do událostí končících jednoho krásného letního dne v době, kdy jí táhne na padesát.
Autorka sama přiznává, kolik věcí si nevymyslela. O to víc je čtenář překvapen, když pozná, co všechno je pravda.
Poslouchala jsem zdařile načtenou audio podobu.
A spisovatelka mi dokázala, s jakou lehkostí a umem zvládne uchopit takřka jakékoli téma, (tohle byla třetí kniha, kterou jsem od ní četla).
Právě mi slezlo IQ o padesát bodů. To vysoké hodnocení fakt nechápu.
Asi začnu psát podobné věci, protože evidentně nevyžadují ani literární um, ani faktografické znalosti.
Neustálé odbíhání do minulosti k manželce hlavního hrdiny mě vyloženě vytáčelo. On sám je takový všeuměl, což se hodí. A zraněná žena v troskách letadla slibuje prima sousto, (i pro nějaké ty šelmy).
Jenom nikdo z nich není zajímavý, ani šelma, příběh nemá extra děj, tedy do ztroskotání ho příběh i má.
Konec byl jasný. A divný.
O den později:
Film je ještě horší. Krom toho, že hrdinové se jmenují jinak, on není tak super všeuměl, má i jinou specializaci.
Ona přijde s nápadem najmout letadlo a on jí to pak vyčte.
Pilot nedostane infarkt, ale mrtvici. A pohřbí ho hned, ne až po šesti dnech, nebo kolika v knize.
Ona není tak zraněná.
Pes není tak malý, aby nešel sníst, (v knize na to naráželi).
Mají víc jídla.
Fakt nechápu, proč se filmy podle knih odehrávají úplně jinak :).
Drbárna osmnáctého století, no :).
Film nebyl nic moc, knihu jsem si přečíst chtěla, ale přestože se mi líbilo, jak se hrdinové postupně zaplétali do smyček svých vlastních snů a plánů, moc mě to nebavilo.
Ovšem postavy jsou slušně vykonstruované a audio je načteno výborně.
Věděla jsem, že jde o starší knihu, nečekala jsem až takové stáří, přesto srozumitelnost. Hm, překvapivě nečekaný um autora :).
Je vidět, že lidé se chovají furt stejně. A pokud jde o společenské drby, lidskou prohnilost a proradnost, dostali jsme se od dopisových maratonů k "růžovce," oboje stále vyznívá stejně infantilně :), lidé se chovají jako pitomci a vzrušení z neznámého námi cloumá v jakémkoli věku :).
Vyprávění nezahrnuje jenom příběh a průběh tragédie. Takřka půlka knihy se věnuje životu v Nepálu, problematice menšin, konkrétním příběhům šerpů, historickým podrobnostem vedoucím k fungování a změnám režimů před a v době známých i neznámých výprav do hor a konečně i onoho osudného dne.
Je to prostě strašně zajímavé vyprávění, smutné, o nebezpečí, lidech, jejich neschopnosti komunikovat (jazyková bariéra), někdy frajeřina. A o zápalu a jisté dávce bezohlednosti při dosahování vrcholů - hor i svých vlastních.
Nic proti, já ty dobrodruhy chápu, ale při popisu toho, co všechno se s lidským tělem děje a může dít ve výškách, v nichž už létají letadla, je musím i svým způsobem obdivovat. Jsou to šílenci :), na druhou stranu nic pro mě.
Když jenom koukám na dokument, nebo film odehrávající se v horách, potí se mi dlaně a chytá mě závrať i při sezení. Při mém štěstí bych na vrcholu uklouzla, udělala andělíčka a neslyšně sjela po prdeli do základního tábora, kam bych se ale dostala už jaksi po kouscích, (popis toho, jak hory dokážou nakládat s mrtvými, byl též zajímavý). Nakonec je vidět, i přes to, co si o sobě myslíme, že člověk ještě Zemi jak se patří nepokořil. A v horách si to může myslet jenom blbec.
Já vám nevím, víra jako způsob života mi přijde jaksi málo, obzvláště jde-li o věc abstraktní, jakou prostě víra je. Ale to je můj dojem bezvěrce, protože historie je plná příběhů lidí, jímž služba Bohu nejenže stačila, ale dokonce jejich práce s lidmi a úcta k životu jejich snahu stokrát předčily. No a o tom možná tahle životní dráha byla - o kontaktu s lidmi a snaze zlepšit jejich život, byť třeba maličkostí.
Knihu jsem kdysi dala otci k narozeninám, já papírovou verzi ale nečetla, objevila jsem audio.
K němu bych měla jednu výhradu: kapitoly byly nadměrně prokládány hudebním podkresem, rušivým a zbytečným.
Ale načtena byla velmi dobře.
Na zázrak popisovaný v knize nevěřím - žeby opět dojem bezvěrce :). Zkrátka já bych to potřebovala vysvětlit technicky - jde to vůbec?
Je to jedno. Ať to bylo jakkoli, posloužil životní příběh pana Toufara jako brána k procesům v padesátých letech, k mnohem větším svinstvům, která režim páchal.
No, táta byl v kostele v Čihošti pokřtěn, babička žila nedaleko Zbýšova a teď je tam pohřbena. Její otec v padesátých letech seděl, protože se nechtěl nechat buzerovat. My zkrátka tak nějak odtamtud jsme.
Tak jsem chtěla vědět, jak to všechno začalo.
Spíš bych ale chtěla vědět proč. Chápu to tak, že komunisti, jako nový režim po válce chtěli omezit církevní moc a vůbec snahu lidí hledat ve víře jakési ospravedlnění. Po válce totiž právě tohle lidé potřebovali. Dostalo se jim ale kopanců a věznění, procesů a na dlouhá léta buzerace, zákazů studia... Nedokážu sakra pochopit, proč se Češi chovali jako špinavá prašivá nacistická zvěř.
A leckde se právě tak chovají pořád. Jenom teď se tomu jen jinak říká. To se pak možná není čemu divit, že když odpovědi neklepají na dveře ve fyzické podobě, je nutné je hladat v rovině jiné, jako lidé tehdy.
Připomíná to jak minulost, tak i dnešní dobu, stejně tak cestu k budoucnosti. Lidi se prostě chovají pořád stejně. Dějiny se přelévají ve vlnách a nikdy tomu nebude jinak.
Kniha se mi obsahem zamlouvala, nikoli však zpracováním, ale chápu, že doba vzniku byla pro něj příhodná.
Audio:
Autor se snaží obrátit na ruby způsob myšlení a chování pro lidi v podstatě přirozený a nakukat nám, že žijeme úplně špatně.
Chvílemi jsem si připadala, ačkoli jsem to osobně nezažila, jako u výslechu příslušníkem STB, kdy mu řeknu pravdu tak, jak ji znám, on mi rozbije držku, pak do mě kope, přičemž opakuje větu, kterou si mám jako pravdu zapamatovat a dál ji šířit.
Bohužel, tahle kniha je možná navenek plná mouder, ale nutí lidi je překrucovat ve vlastní neprospěch.
A protože autor sám uznává, že slovo je největší zbraní, kterou člověk má, tu devastaci si uvědomuje a měl by přes držku dostat on.
Jo, ale hlavně by si to neměl brát osobně, páč já to přeci tak nemyslím.
O několik dní později: objevily se nové komentáře a čtenáři v nich uvádějí věci, které je zaujaly. A mně se otevírá kudla v kapse, protože jestli normální člověk věří třeba tomuhle:
"I když něco slyšíme a nerozumíme tomu, vytváříme si domněnky o tom, co to znamená, a pak těmto domněnkám věříme."
???
To je ale taková číčovina!!!
Sakra, když něčemu nerozumím, najdu si vysvětlení. Potom nemusím věřit domněnkám, jelikož pokud to dělám, aniž bych chtěla znát pravdu, jsem blb. No prostě... tuhle knihu bych plošně spálila, protože je plná tolika nesmyslů, až škodí.
Jak jsem psala, nutí lidi uvažovat nepřirozeně a k tomu je navíc ponižuje.
Děsivá frnda mě sice nevystrašila, ale když přijmu žánr a námět, číst se to dá.
Nesmíte v tom hledat kdovíco, už vůbec ne poselství :), spíš jenom dávku úchylnosti, ujetosti a sem tam vtipu.
Čekala jsem, že kniha bude plná vulgarismů na oko, aby autor dokázal, jakej je kolík, no. Ale nakonec ani tímhle směrem znechucení se příběhy nevydaly. Jely prostě podle svých pravidel a nezasahovaly do pravidel žánrů, jak je známe a máme rádi.
Je to jiné a svým způsobem zajímavé.
Romanťárny nečtu, mám raději dočista jiné žánry, ale Cizinka je super kombinace špetky sci-fi, kterou čtu, hromady historie, kterou mám ráda a kupy romantiky, která do toho skvěle zapadá. Tak proč ne.
Audio se povedlo. Uvítala bych další audio, protože ty špalky dalších dílů mě spíš odrazují. Ovšem poslechu bych šanci dala.
Seriál sleduji a užívám si ho. Připadá mi akčnější než kniha a je v něm pár maličkosí jinak, ale děj knihy kopíruje děj první řady.
Zástupců nacistické pakáže vystupuje v knize tolik, že jejich vzájemné interakce mi po čase jaksi splývaly. Už jsem si nedokázala vybavit, jestli se dva dotyční ke konci na začátku chovali jinak. A pokud ano, jakou cestou ke změně došli.
Bude to asi tím, že mi bylo od začátku jedno, kdo z nich teprve fňukat začne, nebo už byl zatčen coby zbabělec. Pro mě všichni zločinci - jedna sorta, špagátu pro některé škoda.
Bezesporu jde o geniální sondu do myslí takovýchto zmetků. Jejich duševní pochody v průběhu věznění byly jak zajímavé, tak nepochopitelné, zároveň docela logické (ta posloupnost od popírání po přiznání, u někoho).
Tady ovšem nevím, jestli jejich fňukání ohledně potupy pro národ nebylo strojené. Nevěřím, že "tak prozřeli."
Až asi na dva šlo podle testů o nadprůměrně inteligentní tvory.
Výborná kniha plná informací jak z autorova soukromého života, tak hlavně a především z počátků pilotované kosmonautiky, tedy prvních programů, v autorově případě misí v Gemini 9 a Apollu 10 a 17, kdy přistál na Měsíci a stal se posledním mužem, který ho opustil.
Vůbec moc pěkně je tam nastíněn Cernanův pocit ohledně vesmírného závodu mezi Ruskem a USA :), to je ta veselejší část.
Pak samozřejmě zmiňuje i spoustu smutných ztrát kolegů a dopadů takové tragédie na okolí, program a budoucí rozložení posádek.
Například uvádí, že sestava Apolla 11 by nejspíš nebyla ve známém složení, kdyby předtím dva kandidáti (na jiný let) nezemřeli. Ono se to pak ale ještě proházelo, takže kdo ví.
Docela na nervy jsem byla u popisu jeho vesmírné vycházky s použitím manévrovací jednotky, s níž měl opustit loď a šmejdit kolem. Za ten výhled by si spousta lidí přála umřít, jemu se to mohlo stát hned několikrát.
Vtipně působil popis pobytu na Měsíci, ale to je dáno autorovou schopností lehce popsat i velmi těžké situace.
S odstupem času, jak také jinak, takové okamžiky odhaluje a už s lehkostí dodává „no vidíte, kdyby se tohle a tohle stalo, nestalo, stalo jinak…).
V závěru knihy je několik dodatků týkajících se dalšího astronautova života, jeho práce a několika návštěv Čech v devadesátých letech a později.
Stejně tak se tam nachází hromada srovnávacích informací ohledně rozdílů mezi ruským a americkým měsíčním programem a rozsáhlý doslov Marcela Grüna popisující možné budoucí mise týkající se nejen Měsíce, (z pohledu vydání knihy už víme, jak dopadly :)) a představa pana Cernana o přibližné době mise na Mars. Tady se bohužel seknul. Bohužel. V roce 2021 se to nestane ani náhodou, ale snít můžeme :).
Tahle kniha mě neskutečně bavila, odkryla mi spoustu věcí a připomněla jiné, které jsem třeba nosila v hlavě, ale neměla důvod je vytahovat. No a teďka bude nějakou dobu trvat, než/jestli zase zalezou.
Doufám, že brzy natrefím na další podobné.
Nečetlo se to dobře, způsob vyprávění mi asi k tomuto druhu literatury nesedí.
Autor sice líčí dění v pracovních táborech, ale prokládá to vzpomínkovou košatinou. Nic proti vzpomínkám na minulost a ironii pro dobu, která vůbec nebyla k smíchu, ale celek působí trochu utahaně a nezáživně, i když srozumitelně.
Ale uznávám, že tento pocit pramení spíš z lenosti přepínat mezi citlivostí na osobní příběh a vnímáním roviny více umělecké.
Chápat to můžu, bavit mě to nemusí, asi tak.
Hezká směsice příběhů. Některé lepší, jiné horší, ale žádný z nich není zbytečný. "Meč osudu" byl výborný. Konečně jsem se dozvěděla, jak a kdy se Ciri poprvé dostala do Brokilonu :). Ságu mám za sebou, takže mi tahle retrospektiva vůbec nevadí.
Pokračování "Tance s vlky."
Tančí s vlky a Stojí s pěstí mají tři děti ("Hada v ruce," "Pořád kráčí" a "Zůstává tiše") a žijí v komunitě Indiánů v době, kdy se rozhoduje o samotné existenci kmenů na Severoamerickém kontinentu.
Kontakty s bílými muži jsou krvavé, stejně jako bitky mezi znepřátelenými kmeny, (z nichž některé jsou lidožravé, fuj). No a nejstarší z kmenů těžce nesou fakt, že by se měli přestěhovat do rezervací. Dost ubývá bizonů, tedy tatanek, tedy jídla a Bílý muž to dělá schválně. Zabíjí zvířata kvůli kůži a jazyku, (ten je údajnou lahůdkou... No, jednou jsem jedla jazyk, sice ne z tatanky, ale bylo to pěkně hnusný) a zbytek nechá shnít na slunci. To Indiáni jednak nechápou a pak je to také dost vytáčí a střet na sebe nenechá dlouho čekat.
Na druhou stranu pěkně působí různé popisy běžných věcí, s nimiž jsou Indiáni při cestách na vyjednávání s Bílými muži seznamováni :). Trochu mi připadá, že polovinu věcí, které považujeme za důležité, fakt nepotřebujeme.
Příběh nezaostává za prvním dílem, ale působí smutněji, protože je jasné, jak to nakonec dopadlo.
Tak asi vykouřím dýmku a popřemýšlím o tom trochu víc. A pak budu sledovat hvězdy, dokud neupadnu do bezvědomí :).
Kniha je pěkně načtená, sem tam s přeřeky, nebo drobnými nesmyslíky, ale pan Jaroslav Doleček má příjemný hlas a knihu čte opravdu tak jako pohodově, ve stylu "Hm, jsem Velký náčelník a budu teď pět spánků přemýšlet nad tím, co se bude dít dál."
Autor je největší optimista ever -:))).
Když mi bylo pět let a měla se mi narodit sestra, umístila mě matka na prázdniny ke svému strýci, bráchancům a její tetě, mé pratetě. Zmiňovaný prastrýc mi tehdy nakukal, že řada garáží za plotem kolem jejich zahrady obsahuje nohy, ruce, oči, hlavy a různé části těla děvčete, ne jednoho, právě z básně "Zlatý kolovrat." Sice jsem pak měla docela hutné noční můry, ale zase mám (asi od té doby) ráda horory, muhehe -:))).
A také rádá skládám básně v podobném ražení. No vážně :), prastrýc by se divil.
Tak jsem dnes dala opáčko a veliká spokojenost :).
"Nůž bude dobrý. Někde v chladu, vypíchnem oči zlému hadu."
Jojo, nostalgie.
"jděte, mamičko do komory. Jsou tam ty nohy naší Dory."
Na ty garáže jsem se nemohla ani podívat. Taková dlouhá řada jich tam byla :).
"A oči v důlky položil a zhaslý oheň zas ožil."
Takže Erben vyrobil zombici?
"Vrrr, zlou to předeš nit."
"Vyjí čtyři vlci v lese. Každý z nich po jedné noze nese..."
Prostě z každého verše dýchá temná krása. Třeba z představ, jak si pro vás jdou mrtví. To jsem prožívala docela divoce.
Zajímavé jsou i další kousky. Hlavně autor se s tím nepáral a hned na začátek umístil tu nejsmutnější - Kytici.
"Polednici" a "Vodníka" jsesm svého času uměla.
A "Svatební košile" jsou zase strašně sugestivní.
Hlavně je též důležité určitě si nepřát nic na "Štědrý den." Fakt to nedělejte :).
A tak by se dalo hodnotit třináctkrát.
K tomu, co napsali ostatní, se nedá nic dodat.
Ani k obsahu.
Absurdní doba, vtipně psaná kniha.
Je vidět, jak se teďka "máme dobře." Můžeme si říkat, co chceme, můžeme snižovat vážnost prezidenta republiky - jako údajně pan Škutina.
Jé, pardon, on to dělá sám za sebe, takže dobrý, za to už nikoho nezavřou -:))).
Vlastně ta dnešní doba je té minulé v mnohém podobná...
Mám hrozně ráda sbírky povídek, ale zároveň je strašně nenávidím :), protože nakladatelé mají tendenci vydávat nové - v případě Clarka - samé šílené kombinace. Takže abyste vlastnili všechny povídky, je třeba si koupit xyz sbírek, přičemž mnohdy z nich vlastně doma už polovinu máte. To je ten... no, obchod, nebo bordel. Jak kdo chce.
Tahle mi tu strašila strašlivě dlouho, ale díky zmiňovanému nešvaru výše jsem ji měla přečtenou rychle :). Povídky kvality průměrné, až nadprůměrné. Clarke jiné neuměl.
Tak tohle nebyl vůbec snadný poslech, i když tedy velmi zajímavý.
Kniha formou rozsáhlé reportáže mapuje působení gestapa na území ČR za války a v době ještě před. Připomíná události před obsazením republiky a reakce obou stran na různé situace před ním a po.
Úvod knihy je "vzpomínkou na Lidice," popisem jejich likvidace.
Poté se autoři vrací na začátek příběhu K.H. Franka, který byl toho nejen svědkem, ale přímo iniciátorem, přestože tvrdil, že "to ne já, to Adolf." A "Já tam nebyl, všichni, kteří mě viděli, asi lžou..." A "Matně si vzpomínám na...," což byla nejčastěji citovaná věta asi ve všech výpovědích po válce zadržených zmetků.
No hnus.
Kniha mapuje celý jeho život, od narození, přes poměry v rodině, nevalné studium a zájmové kroužky, které navštěvoval, nebo založil, dál k práci knihkupce, která se mu nevedla, dál "do strany," kde se chytil. A dál k moci, kterou za války měl. Přes spolupráci s jinými nacisty, k reakci na atentát na Heidricha. A ještě dál.
Je zarážející, kolik duševních mrzáků bylo tehdy "populárních." K moci se dostávali lidé bez vzdělání, s nevyřešenými duševními chorobami a rozsáhlou nevolí k existenci menšin a života obecně.
Opět si prostě říkám, jestli to byl "náhodný vývoj," a "jak bychom se chovali my, nebo naši předkové, kdyby..."
Protože příběh sleduje docela podrobně socio-politické usporádání země a pokud jsem si doteď říkala: "proč se sakra lidi nebránili," musím si jednoduše odpovědět. "Neviděli do budoucnosti."
Prostě i když se situace v zemi "nějak vyvýjela," ve velkém asi spíš nemohlo lidem dojít, kam až může vést. A když jim to došlo, bylo pozdě - klasika.
Třeba je zde zmíněna situace možnosti odstoupení prezidenta a vlády ve chvíli obsazení republiky.
Podle Frankova svědectví by údajně tento čin vyvoval v Říši pěkný poprask a problémy. Kam by vedly? Otevřely by Čechům oči?
Co by se muselo stát, aby vše dopadlo jinak? A byli bychom dnes na tom tak odlišně?
Hrozně ráda bych si přečetla nějaký takový rozbor situace, výčet možností, cest k dalším budoucnostem.
Přestože byl autor v nejednom koncentráku, nebo možná právě proto, je tahle kniha dost neosobní.
Myšlenku příběhu jsem znala od školy, ale styl mi nesedl, všechno to košatění a přísloví, narážky. Jako by to nešlo říct tak věcně, jak to autor prožil.
Ale jak jsem psala, možná šlo o něco na způsob terapie a mohl kolem tématu chodit pouze oklikou, což na jednu stranu chápu.
Jen musím počítat s tím, že si tuhle knihu znovu nepřečtu.