Janadvorackova komentáře u knih
V "Magnolii a démonovi" se holky - autorka a hrdinka, teprve rozehřívaly.
"Slza pro dračího pána" je sice knížečka rozměrů menších, ale obsahově rozhodně za první nepokulhává.
Magnolie roste, tedy vyvíjí se, nechci říct stárne, to se dívkám neříká. A vy jí budete časem dobrodružný život závidět a všechny ty nepřející zmetky chtít poslat do hlubin oceánu. Nebo kamkoli, do jakýchkoli hlubin, které vás napadnou.
A že vás napadnou :).
Autorka prostě dovede používat mateřštinu a stvořit kolikrát věci, které by vám matky mnohdy určitě zakázaly :), kdyby věděly, co všechno vám způsobuje neklidné noci.
Svět Asterionu jsem před čtením tohoto příběhu neznala, jen jsem věděla, že existuje. Naštěstí ono není nutné znát nějaké podrobnosti. Stačí se začíst a sledovat, jak do celkové mozaiky již vymyšleného zapadne každá další ingredience, kterou se autoři rozhodnou tento rozlehlý magický svět okořenit.
Magnolie Haniny Veselé je taková držkatá sympaťačka, která věci řeší po svém, s ničím se moc nepáře, přesto to nemá v životě jednoduché. Nebo možná právě proto :). To je jeden z důvodů, proč jsem příběhem prošla s nadšením a chutí na další pokračování - hrdinka působí opravdově. Žádná nepřemožitelná bojovnice, ale obyčejná ženská, vlastně díky schopnostem, kterými vládne, ani tak ne.
Chtěla jsem napsat něco v tom smyslu, že by bylo hezké ji potkat. No... také jak kdy :), to by záleželo...
Sérii dobrodružství sympatické nekromantky dominují obrysy stvořeného světa, do něhož se dá vetkat nejeden příběh plný napětí, akce, magie, nějakého toho nezávazného muchlování, nejedné komické situace a chuti se do světa Asterionu vydat znovu.
Autorka brousí jazyk příběhu jako Magnolie svůj vlastní. Akce je tak akorát, magie se objeví, když ji potřebujete. A protivník, když ho nečekáte :). Pak se to povaří, přidá tuhle hrst toho a špetka tamtoho a na poli domácí fantastiky chladne mňamka, kterou si nejeden příznivec žánru rád zaplní útroby. A knihovnu.
Zatím nejpodrobnější, nejotřesnější svědectví o Druhé válce.
Absolutně nedoporučuji slabším povahám, protože autor se nevyhnul popisů zacházení s mrtvými těly a barvité charakteristice života v Osvětimi. Praktik nácků a popisu hierarchie vězňů, plus smutných konců některých z nich.
Jeho příběh začíná poměrně idilicky. Chce prchnout do Anglie, tak se přes Maďarsko vydá pryč, ale hned na začátku je chycen, málem zabit a dostane se zpět na Slovensko. A odtamtud putuje přes kárný tábor do Majdanku. Konec "tohoto zařízení" líčí prostřednictvím jakýchsi zápisků jistého SSáka, přítomného u likvidace tábora. Z toho mi bylo dost šoufl.
Autor se odtamtud dostal díky náhodě ještě dřív, než tento tábor zanikl a skončil v Osvětimi...
Starší autoři fantastiky byli nejspíš mimozemšťani. Jak dokázali dokonale odhadnout některé věci budoucnosti a ještě o tom napsat příběh. Jako by si říkali: "ha, děti, smradi jedni, nažerte se toho už teď, protože jinak nedopadnete."
Hasič, který zakládá požáry - pálí knihy. Ničí historii, tím i budoucnost. Utváří normy společenského nazírání na svět, myšlení a žití obecně. Protože jsme jenom lidi, na všechno potřebujeme návod. A povedou nás ti, kteří je budou psát a nám předkládat bez výčitek.
V příběhu vykreslená stádovitost závisláků na hloupostech mě vytáčela. Asi proto, že právě tohle určuje i dnešní společnost.
Manželka hlavního hrdiny je takový typ kravky, která si založí profil na sociální síti a mezi své záliby napíše "nakupování." Jéééžiš, tyhle lidi mi fakt smrdí. Takové ovečky, které jsou schopné sladit obleček pejska se svou kabelkou a považovat to za důležité... A na dotaz, jestli takoví někdy něco četli, zachichotají se a prohlásí: "nó, četli jsme, ale jenom takový ty krátký."
V poslední době se řeší hodně třeba cenzura internetu. Nedávno jsem si říkala, jak "výborný další krok do kulis podobných románů" to je.
O pár hodin později:
Bohužel jsem si pustila film. Ještě že se toho autor nedožil, protože to je tak strašná, bezduchá hrůza, že mít to na nějakém nosiči, asi ho spálím. Úplně to zprasili, vyškrtli to důležité a nechali minimum, plus nudu. Komu je takový film určen?
Jak samotný příběh pianisty, má váhu i doslov - výňatky z deníků Němce, který mu pomohl, (kdo viděl film, ví).
Jinak prostě bez komentáře, to se nedá.
Pokaždé si říkám, že "už jsem na tohle téma četla všechno," ale jak je vidět, každý příběh, zejména ten autentický, má takovou zvláštní patinu, kterou budou popírat snad jenom hlupáci. Ignoranti budou tvrdit, že "už je přeci tolik let po válce." Nemyslím si, že podobné knihy někdy přestanou být důležité.
Nedůležití jsou lidé, kteří jimi z nějaké pohodlnosti opovrhují.
Poslouchala jsem audio, které je opět načteno úplně skvěle. Pan Kapitánčik se brutálně vyřádil, což způsobilo, že tohle byla jedna z mála knih, u které se nedá usnout :).
Člověk z toho úplně cítí tu akci :), které je v příběhu strašně moc. Mraky detailních popisů rozličných způsobů likvidace nejedné (stovky) padouchů. Tolik litrů prolité krve a kilometry vyhřezlých střev jsem dlouho nikde nečetla, protože vidět bych to nechtěla :).
Rozpůlené mozky, vyčvachtlé oční bulvy, kostry prorostlé trávou, velké domácí masakry, fuj, oběšenci, hromadné upálení, stažení z kůže.
A jeden nenápadný japonský stín s katanou...
Vlastně celé třetí pokračování post apokalyptické honičky za bandou fanatiků na akci stojí. Nějaký příběh jede spíš po druhé koleji, i když se nedá říct, že neexistuje a pozornost spíš přitahuje způsob, jak autor naplánoval cestu Davida Michálka a jeho bandy, v závěru docela rozmanité :) z Čech... až na konec světa.
Měnitelé - záporáci série - jsou totiž strašní kreténi :), ale úplně beznadějní :), po konci světa lačnící, vygumovaní... Chápejte, jenom magor to chce po atomovém celosvětovém průseru ještě vyšperkovat dalším dějstvím v podobném duchu :). Ale některým přejete, aby přežili, prostě aby pak umřeli "se ctí."
Jenom takový detail: pár dní po jisté akci plukovník "pohladil Japonku po vlasech, jo?" No, ona ale v té době žádné neměla...
Existence dalšího dílu mě ale fakt potěšila.
Opět další skvělá várka příběhů.
Tentorkát prokládaná cestou do Ruska. Zvěrolékař se totiž účastnil plavby lodí s nákladem oveček :). Na konci cesty jich asi pětina kašlala :), měl nějaké drobné nedorozumění s východními psy a zažil krapet nepochopení i od tamních obyvatel. Ale jen počáteční.
Skvělá zábava. Příběhy z veterinární praxe jsou prokládány, nebo spíš uváděny děním v době autorova pilotního výcviku.
Tahle kniha se mi zdá tím pádem o hodně bohatší, tak trochu z jiného úhlu, přesto pořád na stejné sympatické téma.
Ale na můj vkus je tam málo kočiček -:))).
A já si nestěžuji. Přestože jednička byla skvělá, i když literární námět ohraný, přesto v sobě nesla originalitu a takový super náboj.
Obě knihy jsem poslouchala, u jedničky jsem měla popisované pocity úzkosti, nemohla jsem zhasnout a kouknout se dveřmi na ztemnělou chodbu ve mně vyvolávalo chvění močového měchýře :).
U dvojky jsem se zachvěla jen občas, ale poslouchalo se to dobře, i když děj byl opravdu znatelně slabší a já těch osmdesát dala z nostalgie. Holt ale o deset méně dát nejde :).
Někdy si nemůžu pomoci a prostě se začnu nahlas smát. Knihu poslouchám, takže se tlemím u mytí nádobí, když jdu vysypat koš, po cestě do obchodu :).
Je to fakt neskutečně odpočinkové čtivo, ze kterého je ale znát, že odpočinkový rozhodně nebyl život zvěrolékaře :) - v té době. Jenomže on si z ničeho prostě nic nedělá, nic nehrotí. A má výdrž - jako když po dvou litrech domácího vína jede porodit telátko. Když musí poslouchat pindy sousedů, protože za výherce soutěže o domácího mazlíka vyhlásil zlatou rybku syna tamního pána. Ale on prostě netušil, kdo ten kluk je -:))).
Akorát mi příběhy splývají. Nevím, ve kterém díle byla epizodka s krávou, která na sebe nenechala sáhnout, atd :). Nejspíš to ale nevadí.
Zjišťuji, že ty zvěrolékaře čtu nějak divně na přeskáčku :), ale to neva.
Příběhy prostě ze života - někdy brutálně vtipné chováním zvířat. Někdy strašlivě oslizlé, smrduté a hnilobné, což vůbec neznamená, že nejsou vtipné :).
A někdy smutné, tady spíš vinou neschopných zvířecích majitelů, (třeba ta protivná zazobaná pejskařka, co psa překrmovala sladkým a na všechna varování reagovala stylem "jé, já vím, ale on to má tak rád, on si nemůže pomoci"), kráva. Mě normálně vytočila :). Tyhle lidi fakt jedině snad prohlásit za nesvéprávné. Přecpávat psy a kočky věcmi, které pro ně nejsou přirozené, za to bych zavírala.
Pan spisovatel dokáže potěšit i takovou praktickou věcí, jako popisem postupu, jak ještě v krávě otočit tele. Ne, že bych to někdy chtěla zkoušet :), ale hrozně mu závidím tu krajinu, každodenní překvapení, dokonce i tu práci, ve které není potřeba si na nic hrát, nikomu, krom zvířat, lézt do zadku :) a... no prostě ten kontrast s mizérií života ve městech je úžasný a uklidňující.
No, cítím se trochu provinile za další špatné hodnocení knihy, která pro hromadu lidí evidentně špatná není. Opět jsem skončila někde v půlce. Abych to vyvážila, mrkla jsem na film. Někdo tu psal, že byl lepší, než kniha, tak jsem tomu chtěla dát ještě šanci.
O autorovi jsem někde četla, že námět je částečně inspirován vzpomínkami jeho matky, žijící za války v Německu.
Role smrťáka je zajímavě mystická, ale vlastně taková nevýrazná, protože "tomu se nevyhneme." Já třeba ze smrti jako takové strach nemám. Je to věc, se kterou nic neudělám, jen se někdy neubráním přemýšlení o tom, "jaké to asi bude." Jako příslib tajemství, které se každému odhalí :).
Děti za války zažívaly dost dlouho to, co ostatní děti - chodily do školy, hrály si na ulici a viděly svět trochu jinak, tedy pokud to nebyly židovské děti.
Věřím, že se našli Němci, kteří nesouhlasili, schovávali své známé a po válce mnohdy nespravedlivě zaplatili za mstu okolních zemí. Ono to nejde vidět černobíle.
Ale zároveň jsem ani v té části knihy, ani ve filmu nenarazila na dojem, že bych četla knihu z války a o válce. Spíš jen takového strašáka, právě pro děti, který říká "schovej se do sklepa, když padají bomby." Nebyl v tom ovšem ten kontext se skutečným utrpením, nebo jediným silným příběhem konkrétní osoby. Všechno bylo takové předvídatelné.
Opravdu, řekla bych, spíš kniha, pro mladší čtenáře, která není natolik násilná, aby ji nemohli číst, ale zároveň ani tak silná - příběhově, aby si z ní vzaly něco podstatného. To si myslím i o filmu.
Knížka dobrá, příběhy veselé, zajímavé. Jak zvířecí, tak člověčí.
Akorát se mi zdálo, že někteří "jeho přátelé" působili pěkně neschopně.
Našel se chlápek, krejčí, kterého bych za to mletí pantem umlátila pantoflem. Pak také pán, jehož práce zahrnuje úplně všechno, jen kdyby to dělal dobře. Nebo spousta protivných a závistivých spoluobyvatel, jímž bych, být doktorem, nejraději naordinovala projímadlo.
Ale jinak dobré, jako jo -:))).
Nedočetla jsem. Autorův styl mě nenadchnul, nebavil, neustálé opakování též ne.
A to jsem si hrozně chtěla přečíst něco od východního autora.
Možná špatná volba knihy.
Ono to nebylo špatné. Hnedle na začátku dítě a zkrvavený medvídek, to mě navnadilo. Co z kluka vyrostlo a celá ta jeho rodinná historie - proč ne.
Akorát Enzo mi přišel jako "až moc frajer" a problém Kirsty vypadal takový nadbytečný, i když ono jí to dost zašmodrchalo hlavu :).
Vadilo mi, že celé vyšetřování vedla spíš Enzova rodina, než poldové a nakonec to bylo vše na osobní rovině. Nikdo se nestaral o to, co se stalo na začátku.
Konec příběhu je otevřený, hlavnímu hrdinovi furt někdo usiluje o život. Otevírá to cestu k dalším příběhům, ale nevím, jestli si je budu chtít poslechnout.
Štrachání ve tmě, vrzání na schodech, šustění ve zdech, mlha plazící se v chuchvalcích kolem.
Dům, z něhož za apřílivu neodejdete.
Pošmourno a šero a dětský nářek někde mimo cestu...
Pocit mrazení v zádech, dojem, že někdo právě prošel kolem vás.
Pravidelný bouchavý, povědomý zvuk za zamčenými dveřmi.
A jeden právník, který dostane úkol prohrabat se pozůstalostí čerstvě mrtvé dámy, kterou vesničané, s nimiž se ostatně moc nepřátelila, považovali za trochu divnou.
Jojo, to mám ráda. Takové to škrabkání na zádech rukou, která tam není. Funění za sebou, když tam nikdo nestojí, zvuk čehosi sunoucího se po podlaze - v noci.
No, já včera myslela, že se fakt po...
Ale rozsvítila jsem si svíčku a přes noc jsem knihu poslechla.
Smíšený vztah máme doma (ne s muslimem, i když jeden u nás též kdysi opruzoval - ne moc dlouho), takže kulturní odlišnost mám z první ruky. Je to na pěst. Chce to asi nějakou kombinaci naivity s blbostí, jinak si fakt nedokážu představit, že do toho někdo půjde dobrovolně.
Tuhle Betty, zamilovanou, pitomou, nejde hodnotit ani kladně, ani záporně. Sama píše, že viděla nějaké signály změny ještě před odjezdem. Nevěřila, že by se její vzdělaný, roky v USA žijící manžel mohl změnit. Asi bych tomu též nevěřila, navíc její příběh se stal dávno před tím, než západní svět začal muslimy vnímat "trochu jinak." Měla asi k nevíře v takovou změnu mnohem méně důvodů, než bychom měli my dnes.
Popsané charaktery členů jeho rodiny mě naprosto odpuzovaly. Nevím, jestli to byl záměr, nebo jestli ti lidé opravdu takoví byli, protože autorka několikrát zmiňovala, že jeho rodina byla vzdělaná. Ale i tady je spousta vzdělaných blbců a inteligence není ukazatelem pro toleranci ani tady, proč tomu nevěřit.
Naprosto mě šokovala popisovaná špína v domácnosti, brouci v rýži, švábi na záchodě, upatlaná kuchyň, zablemcané všechno. Neznali ručníky, uterky, koupali se ve veřejných lázních jednou za čas (tam to taky muselo vypadal luxusně).
Já bych tam chcípla jako pes, a protože tohle se autorce nestalo, je pro mě - ani ne hrdinka, spíš dítě štěstěny.
Kulturní rozdíly jsou zkrátka tak velké, že je nejde pochopit. Jejích přesvědčení stojí na úplně jiných základech, než naše. Životní filozofie také docela jiná. Jen jaksi nechápu, proč, přes tu nenávist, se jich do Evropy hrnou takové spousty?
Viktorie působí jako sympatická, inteligentní ženská, která se uměla skvěle porvat s tím, co jí život nadělil, i když třeba s její matkou to nebyl žádný med. Jelikož Viktorie jako jediná ze všech možných budoucích následníků přežila dětství, byla hlídaná, nesměla být nikdy sama, přesto po samotě toužila, (ani se jí nedivím :)).
Mládí budoucí královny v podstatě bez vrstevníků a zábavy muselo být strašně smutné.
Kniha je podána jako deník čtený a zároveň dopisovaný v době krátce před její smrtí.
Zvrácená osobnost hlavního hrdiny tomu dala šťávu. Měl představivost, to se musí nechat.
Děvče si ovšem svůj úděl nezasloužilo.
Tohle je určitě nejdivnější příběh, který jsem kdy četla, zároveň ale jako sonda do obou hrdinů naprosto dokonalý. Nemohla jsem to odložit a asi na to delší dobu nezapomenu.
Všimla jsem si, kolik zdejších čtenářů má "Hanu" mezi přečtenými knihami. A podle námětu jsem věděla, že mě bude zajímat, že mě nemine.
Překvapila mě taková smutná otevřenost, citová hloubka a zákoutí Haniny mysli. Události jsou poskládané tak dobře, že nikde nic nevyčnívá a všechno do sebe zapadne. A i když je vám jasné, proč se Hana chová tak, jak se chová, protože jinak nemůže, stejně je vám z toho smutno.
Nedokážu si představit pohled na svět lidí, kteří "se vrátili." Čekal na ně stejný svět, nebo byl zcela jiný? Lišili se oni tím, jak cize vypadali v očích druhých? Nebo se změnilo vše kolem a oni se jen nedokázali přizpůsobit? A šlo to vůbec?
Už třeba jen ten rituál s krajíčky chleba... Z takových věcí čišel chlad a minulost, která se netáhla daleko za těmi, kdo ji prostě prožili, ale šla s nimi bok po boku až do smrti.