Janek komentáře u knih
Takové knihy jsou třeba, i když je tak drásavé je číst. Od začátku víme, že všechno je špatně, ale cestu ke smíření nedokáže hledat žádná z postav. Text není dlouhý, ale je velmi působivý, nic v něm nechybí a nic v něm nepřebývá.
Humor je nejdůstojnějším projevem smutku, řekl prý Miloš Kopecký. A tahle kniha je toho zářným příkladem. Mysleli jste si, že znáte spoustu skvělých anekdot a že je umíte skvěle vyprávět? Máte rádi černý humor? Domnívali jste se snad, že v tomto nemáte konkurenci? Jen počkejte. Počkejte, až přijde kůň do baru.
Udržet laťku vysoko po tak úspěšném Budžesovi není vůbec žádná legrace, ale Dous se to - dle mého názoru - daří výborně i ve druhém díle. Rád budeš, kdo vytrváš a dočteš i Oněgina. I když to byl Rusák.
Je mi líto, ale komentář rabor se mi zdá celkem výstižný. Záměr - představit základní principy psychologických procesů (k vývoji člověka a jeho komunikaci), aby jim rozuměl i "normální smrtelník" - je jistě chvályhodný, ale k velké škodě pokulhává na obě nohy. (Teď si běžte uvařit čaj, abyste dočetli tento komentář v klidu a v dobrém rozpoložení.)
Text pokulhává. Na pravou nohu. I na levou nohu. Na obě nohy.
Ale záměr byl dobrý. Autor se snažil (a to je třeba ocenit). A mně osobně by se kniha četla lépe, kdyby se v ní neopakovalo pořád dokola těch několik poučení, která jsou jistě užitečná, ale nezdají se mi nijak objevná. (A jak se vám čte tento komentář?)
Shrnutí
Je lépe se na sebe usmívat než se hašteřit.
Žijeme ve společnosti, která je zaměřena na výkon.
Je lépe obklopovat se lidmi, s nimiž souhlasíme - (a protože takoví nemohou být všichni, je dobré, když je jich více než těch, kteří mají jiný názor než my).
Je lepší se na sebe usmívat než se hašteřit.
(Už vám vystydl čaj?).
Snaha je důležitější než nedostatky textu.
Blízký vztah s matkou je pro dítě zcela zásadní a formující, zejména v prvních 6 letech života dítěte.
Je užitečné psát si deník.
A je dobré, když jsou pravidla, která jsme společně nastavili, dodržována.
Raději si přečtěte něco jiného (např. cokoli z literatury, kterou Herman doporučuje). A pište si deník!
Fantastický, nadčasový text. Trochu mě překvapuje srovnání s Orwellem, mnohem více mi atmosféra "Konce civilizace" připomněla Houellebecqovu "Možnost ostrova" - další ze skvělých antiutopických románů. Ostatně i Huxley určitým způsobem tematizuje ostrov, nikoli jen jako prostor k pobytu, ale jako prostor, v němž už lidé, ačkoli společně, žijí. Byť si to neuvědomují.
"...Pak už si jen přál, ať se divoch otočí tak, aby mohl dostat v záběru zblízka snímek krve na jeho zádech -"
Už ve třicátých letech minulého století Huxley věděl, že člověk se (navzdory vnějším podmínkám) nemění. A že není úplně jednoznačné, kdo z nás je vlastně divoch...
Dneska jsem dočetla a je to beze sporu velmi originální a pozoruhodný román. Nicméně příběh mi přišel na mnoha místech hodně předvídatelný, takový sladce naivní a hlavně málo uvěřitelný. (Už jen představa, že Kya jedla téměř celý život kukuřičnou kaši, že nikdy neonemocněla, nebo to alespoň nestálo za zmínku.) Působí to možná až černobíle, trochu jako pohádka a obžaloba civilizace. Přesto všechno jde (alespoň pro mě) o literární zážitek, který se asi dlouho nebude opakovat.
Kniha má beze sporu velmi zajímavý, originální námět. Stylisticky mě ale moc nenadchla, některé pasáže se mi zdály zbytečně zdlouhavé. Příběh měl mnohem větší potenciál, který autorka k velké škodě nevyužila.
Výborně napsaná, ke čtenáři vstřícná kniha nabitá informacemi. Příběh o Mašínech "Zatím dobrý" od J. Nováka se mi zdál literárně lépe zpracovaný, za Šulcovy parašutisty jsem nedokázala úplně dýchat. Ale i tak to bylo výborné. Hodně mě zaujala zejména perspektiva gestapa - až jsem z toho měla husí kůži. A když jsem dočetla poslední stránky, usnula jsem a ve snu se propadla o desítky let zpět. I já jsem se schovávala v kryptě a už jsem věděla, že z tohohle živá nevyváznu...
Vidět svět očima dítěte. Krásný poetický text, až by se člověku chtělo zpívat. Jen noty chybí.
Průzračnost a něha. Smutek a vzpomínky. Hledání kořenů a snaha dospět. Aneb Hruškadóttir zase trochu jinak. Takhle bych to napsala, kdybych to uměla.
Díky, Jano. Jana.
Literární lahůdka pro fajnšmekry ve skvělém překladu (!) Roberta Novotného. Příběh o hledání vlastního místa ve světě, příběh o lásce ve všech podobách. Smutné i vtipné, vulgární i sametově jemné.
Velmi inspirativní eseje dokazující, že humanitvní vědy mohou mít velký přínost pro úvahy o celospolečenském dění. Zvlášť když myslitelé dokážou aplikovat v současnosti to, co nastudovali. Dle mého soudu to Tereza Matějčková dokáže výborně. Popularizuje humanitní vědy a zároveň motivuje k hlubšímu přemýšlení o (nejen) současných krizích, trendech, problémech i příležitostech.
Skvěle gradující příběh od mistra hororu. I ty, milý čtenáři, se budeš bát, protože i ty chceš být nesmrtelný a obáváš se smrti a ztráty svých blízkých.
Kdo je připojený k internetu, snad ani nemůže neznat Ladislava Ziburu, prince Ládíka. Jeho příspěvky na sociálních sítích mě docela bavily, tak jsem se napoprvé pustila do vyprávění o putování po Arménii a Gruzii. A byla jsem zklamaná - jistě že jsem věděla, že nepůjde o čistokrevný cestopis, ale, asi že moc neholduju alkoholu, i ty vtípky o prochlastaných večerech mě brzy přestaly bavit. 40 dní pěšky do Jeruzaléma, to je úplně jiná liga, až se zdráhám napsat, že mě to místy i dojímalo. Nejsem žádná cestovatelka, ale Ziburova zpověď mi přiblížila duši cestovatele-poutníka více než cokoli jiného. S pravděpodobností hraničící s jistotou se nevydám na takhle dlouhou a náročnou pouť, ale můžu teď o ní - Ladíkovi i Bohu díky za to! - mnohem lépe snít.
Pan Etzler je zřejmě šílenec bez jakéhokoli pudu sebezáchovy. Asi nemůže být snadné s ním žít, ale když vypráví o svých pracovních dobrodružstvích, člověku se až tají dech. Jindřich Šídlo pokládá dobré otázky a hezky reaguje, jen škoda, že kniha není o trochu delší.
Ta kniha má mnoho rovin: je to syrový, docela apokalyptický horor, je tu náběh ke sci-fi (jenže ono se to opravdu stalo!), najdeme tu psychologickou rovinu i prvky jak vystřižené z milostných románů (v tom nejlepším slova smyslu) - dočteme se o síle lásky, která jde až...k hrobu.
A co je na tom nejhorší, že Modlitba za Černobyl je skvěle napsaná a senzačně komponovaná reportáž, která nevypovídá jen o vědě, která se vymkla z nezodpovědných rukou, ale vypovídá také o povaze těch, pro které bylo hrdinství víc než vlastní život.
Chcete pochopit ruskou duši?
Přečtěte si cokoli od Dostojevského. A pak Modlitbu za Černobyl.
Bylo to originální, drsné a velmi působivé čtení. Ke knize jsem se dostala díky anketě časopisu Respekt, v níž Zdeněk Svěrák vybral tento text jako "knihu, kterou by si měli přečíst úplně všichni". Zděněk Svěrák věděl, co říká.
Není to příběh v pravém slova smyslu akční, a přece jsem byla napnutá až do posledního okamžiku.
Není to kniha "hlavně o náboženství", nejde o lacinou náboženskou propagandu, a přece jsem o své víře (i nedůvěře) přemýšlela mnohem víc než během všelijakých duchovních cvičení.
Faber trpělivému čtenáři umožní objevit spoustu zvláštních a nových věcí o Bibli i o křesťanství.
(Přičemž otázka, na které straně barikády kdo z nás stojí, se nezdá jako úplně nejpodstatnější.)
A přece je to příběh velmi pozemský, ač se odehrává daleko od Země. Faber odhaluje křehkost našich vztahů, tu apokalypsu, která je mnohem děsivější a možná mnohem blíž, než si troufáme připustit.
Kniha jako povzbuzení, kniha jako lék.
C. S. Lewis mi mluví z duše, rozumím každé jeho větě. Je mi velkou útěchou, když zjišťuji, že truchlení zřejmě mívá obdobný průběh.
"S utrpením si prostě nemůžete počít nic jiného, než je vytrpět."
"Jestliže má nemocný jen nepatrnou naději na přežití, žádný zodpovědný lékař mu neřekne: "Vzdejme to," a nespokojí se jen podáváním utišujících léků. Naopak učiní všechno myslitelné pro záchranu pacientova života. A nemocná společnost nemůže očekávat nic menšího."
Amen.