Janek komentáře u knih
Po dočtení této knihy už začínám chápat nadšení z Kinga a přidávám se k němu. Závěr nejslavnějšího hororu hororů ("To") mě dost zklamal, v tomto případě jsem však byla od začátku až do samého konce vtažena spolu s dalšími postavami přímo "Pod kupoli". Skvělé!
Takto chutná velký Román.
"Jidáš zradil Krista a letos také maturanty..." Mediálně vděčné téma, po kterém však po pár týdnech neštěkne ani pes. Někteří studenti se bránili - nemusí přeci vědět, kdo byl Jidáš, Bibli nečtou a nikdy číst nebudou, oni tomu nevěří. Pak jsou to ovšem velká literární díla, která by měli znát všichni maturanti, k těmto dílům nepochybně patří i Steinbeckův Román "Na východ od ráje". Čtenář jistě nemusí aktivně znát příběh o Kainovi a Ábelovi ani příběh o návratu marnotratného syna, aby porozuměl motivům jednání všech hrdinů. Ten příběh se vám dostane pod kůži. Nedá vám spát. Protože ten příběh zřejmě také tak "trochu znáte". Nelze vás zákonně nutit (maturanti) - samozřejmě nemusíte. Nemusíte číst, nemusíte vědět o křesťanských základech naší kultury... Ale - TIMŠEL
Myslím, že jde o jednu z nejlepších knížek Marka Váchy; i když je zde tematizována řada problémů, které už mě osobně jaksi nepálí, nepochybuji, že pro značnou část čtenářů to může být kniha hodně důležitá, přínosná. Jen se stále nemohu ubránit pocitu, že i tyto Váchovy texty jsou někdy až příliš patetické.
Zaslouženě vychvalovaná kniha, přesto jsem od ní čekala ještě o trošku víc. Jinak řečeno: četla jsem i mnoho jiných, lepších knih, o kterých se tolik nebásní.
Skvostný text. Bylo to jako ze života a nezdálo se mi to depresivní. Snové, nezapomenutelné obrazy.
Mé první setkání s Haklem, obávám se, že zároveň poslední. Viděla jsem filmovou podobu
"O rodičích a dětech", těšila jsem se na Haklovy texty, ale nadšení se nekoná.
"ZDROJ MÝCH NESNÁZÍ: NIC MI NESCHÁZÍ" - asi to jediné, co mi ze všech povídek utkvělo. Jinak nezůstalo nic, jen pocit, že mě frustrované, cynické, skeptické postavy nechaly úplně chladnou. Tohle není můj šálek čaje, i když vysokou jazykovou úroveň textu nelze zpochybnit.
Od Murakamiho jsem četla nejdříve Kafku na pobřeží (=absolutní nadšení), Norským dřevem jsem byla dost zklamaná. Myslela jsem si, že zajímavější knížku než Kafku už dlouho číst nebudu, odhadovala jsem, že snad ani Murakami už nemohl napsat nic lepšího. Ale - mohl!
Jistě nejde o snadné čtení, rozsáhlý román (resp. jeho první a druhou část) doporučuji spíše čtenářům, kteří už vstoupili do Murakamiho světa. Napadá mě: je to svět jen Murakamiho? Ne...Tohle je kniha i o našem životě, ocitla jsme se ve světech 1Q84 a 2Q15 zároveň. Prolínající se příběhy, úchvatná práce s motivy, které se vrací, obohacují, střetávají...
A jedna z nejtěžších otázek, kterou bych mohla dostat - o čem to je?
"A jak řekl Anton Pavlovič Čechov, jakmile se jednou ve vyprávění objeví pistole, musí se tam z ní taky někde střílet. Takový už je smysl vyprávění příběhů..." (Odeon 2012, s. 732) Takto důsledně ovšem nepostupuje Murakami, který více naznačuje než odpovídá. A právě to se mi na jeho textech tak líbí.
Neváhej, čtenáři, nech se pozvat do roku 1Q84.
Citlivé, bolavé, smutné. "Chameleon forem" zraje jako víno.
Hodně zajímavý, citlivě napsaný text o vnímavosti dítěte, o moudrosti stáří a o bolestech mezilidských vztahů - vyslovených i nevyslovených tajemstvích.
Rozumím tomu, že kniha byla či stále je vnímána jako kontroverzní; pro vlastní četbu jsem ovšem nepotřebovala a vlastně ani nechtěla uvažovat o tom, co je autobiografie a co je "jen" fikce. Způsob, jakým Kosinski vypráví o zle, špíně a lidské nízkosti, vypovídá - podle mého - o nezpochybnitelných literárních kvalitách textu, na který nelze lehce zapomenout. Hodný pozornosti je také doslov, po jehož přečtení stále nevím, kolik z toho všeho lze autorovi skutečně uvěřit. Lze vůbec říct o knize tohoto typu, že je skvělá? Hle - i takový je člověk. Když si ho nebarvíme narůžovo.
Tohle je knížka, na kterou se nezapomíná! Ve srovnání s podobně laděnými knihami (K moři, Pod sněhem) nelze než konstatovat, že Petra Soukupová se má ještě hodně co učit.
Jistě nelze říci, že jde o pěkné, příjemné či jednoduché čtení; avšak nezaměnitelná poetika ve spojení se surovostí, která zalézá až pod nehty, nedovolí jinak: přečtěte si Pátou loď, nebudete litovat.
Ale jo, číst se to dalo. Chápu, že nespisovný jazyk a vulgarismy jsou součástí stylu, který má dát textu punc originality (podobně jaka ten dlouhý název). Ale taky si myslím, že čeho je moc, toho je příliš. Možná nemám smysl pro humor, ale vtipné mi to tedy nepřišlo. Tomu, kdo alespoň trochu nezná autory a texty, ke kterým Šerý odkazuje, zůstanou v hlavě zřejmě jen ty vulgarismy. A to je škoda.
O kvalitě literatury nevypovídá jen to, CO se říká, ale také to, JAK se to říká. Grassův velký román je toho zářným příkladem.
Slepou skvrnou nasadil Damhaug laťku hodně vysoko, alespoň podle mého názoru. Žhář se mi líbil ještě o trochu víc, zejména díky fantastickému propracování psychologie postav. I ve Žháři lze najít místa, která se zdají být příliš překombinovaná a neuvěřitelná, nedráždilo mě to ale tolik jako u Slepé skvrny. Skvělé čtení!
Fantastický, nadčasový text. Trochu mě překvapuje srovnání s Orwellem, mnohem více mi atmosféra "Konce civilizace" připomněla Houellebecqovu "Možnost ostrova" - další ze skvělých antiutopických románů. Ostatně i Huxley určitým způsobem tematizuje ostrov, nikoli jen jako prostor k pobytu, ale jako prostor, v němž už lidé, ačkoli společně, žijí. Byť si to neuvědomují.
"...Pak už si jen přál, ať se divoch otočí tak, aby mohl dostat v záběru zblízka snímek krve na jeho zádech -"
Už ve třicátých letech minulého století Huxley věděl, že člověk se (navzdory vnějším podmínkám) nemění. A že není úplně jednoznačné, kdo z nás je vlastně divoch...
Ohodnotit nejvyšším možným počtem hvězdiček knihu, ze které je člověku úzko? Ale jako bych se viděla v těch situacích, z nichž zdánlivě není úniku. Texty Petry Soukupové mají sílu, ve srovnání s knížkou "K moři" by text zasloužil značně proškrtat. Pět hvězdiček z pěti za výborný název!
Český snář mě od začátku do konce provokoval i bavil, s napětím jsem čekala, co všechno ještě může ze svérázného Vaculíka vylézt. Výjimečné svědectví o době, v níž nic nebylo tak samozřejmé jako dnes. Za totáče bylo těžké dostat se k pořádné knize, když to ovšem vzal do ruky pan Vaculík, nebylo těžké dostat se do knihy. Navždy.
Dočetla jsem spíše silou vůle, po nadšení z Možnosti ostrova jsem velmi zklamaná.