Johana
komentáře u knih
Lesní lišky a další znepokojivé příběhy
* antologie
Povídky, vymknuté z kloubů reality, osvobozené od všech svazujících pravidel a letící plavně, na svých krásných křídlech nad námi, do dálky a do jiskrných mlh severského nebe...
Nechávám se trochu unést, tak ještě jinak: člověk musí mít alespoň trochu rád nejen záhadné, ale i poetické texty, aby si až k mdlobám vychutnal tuhle sbírku povídek. Nebo ještě jinak: čtivo je to hodně divné, nicméně mne nadchlo.
Zejména dvě povídky: titulní, "Lesní lišky", a poslední ve sbírce, "Temná zhouba, uzda smrti." Tyto obě řeší, každá po svém, bezprostřední vztah člověka k lesu a zvířatům, která tam mají svůj domov, ať už jsou skutečná anebo - ne až tak docela.
("Obyčejná liška je rezavá a špičku ocasu má bílou, ale ty zdejší vůbec nejsou obyčejné. Jsou černostříbřité. Obvykle je možné je zahlédnout za jasných nocí, když svítí měsíc, ale někdy i během novoluní. Bude lepší, když se nebudeš snažit je vystopovat. Aspoň jim nezkoušej pohlédnout do očí. Těmhle tvorečkům by člověk nikdy neměl pohlédnout do očí…“ „Proč ne?“ vyzvídal Rošťák, ale na tuhle otázku odpověď nedostal.)
Hordubal
Karel Čapek
Útlá novela o dvou částech. Nejprve vidíme Hordubalovýma očima - muž se vrací k ženě z práce v Americe, jde jako by šel z války, těší se moc, ale žena není ráda a dcerka ho už nezná. Navíc je ve stavení čeledín Štěpán. Hordubal z toho všeho onemocní. Ve druhé části už čteme že "zabili mrtvého" a my sledujeme s lehkostí popsané, jakkoli těžkopádné - konání úřadů ve věci vraždy na vsi. Jak se mi to líbilo? První část je krásně napsaná, moc smutná, poutavá. Plyne pozvolna, je myslím třeba si text pomalu vychutnávat - i s tou hořkou příchutí žalu, melancholie a marné naděje. Druhá část je zas svižná, trochu i humorná - ale celkem se mi nelíbila. Takový moritát. V součtu tři hvězdičky.
Les přízraků
Juraj Červenák
Ono to nebylo špatné, jen mi přišlo, že když mne vůbec nezajímá, co se komu dál stane, tak by bylo ztrátou času nejít číst něco jiného... Hvězdička navíc za pověsti o duchu hor.
Vrány
Petra Dvořáková
Útlá knížka, silný námět, čtivě napsané - přečetla jsem Vrány na posezení. To ano, ale nadšení se u mne nekonalo. Jak už tu píšou jiní komentující: psychologie postav je jenom matně naznačená a vlastně není moc jasné, proč příběh náhle skončil tak, jak skončil. Chybí mi emoce, co by mne k tomuto konci vůbec dovedly. Myslím, že v knize nejsou. Jakoby hlavní postavy příběhu byly kompletně nějaké autistické, nebo - vyřezávané z papundeklu a pro efekt přetřené latexem. (A zvlášť mne to mrzí, protože potíže s nepochopením pro silně výtvarně nadané lidi se vyskytují u nás v rodině. Vážně to vypadá jinak, umělci které znám měli a mají svůj svéráz: paní Dvořáková ale, právě tak, jako hrdinčina matka, je schopna postihnout vlastně jenom ten fakt, že výtvarník při své činnosti produkuje ostatním nepochopitelný nepořádek v příbytku. Achtymůjbóže... )
Krev prvorozených
Juraj Červenák
První kniha Juraje Červenáka, která se mi opravdu líbila (po Mrtvém na Pekelném vrchu a Bohatýrovi). Přistupovala jsem k detektivce bez větších očekávání, a tumáš: hned první kapitola je tak krásně košatě napsaná, že mne nadchla a vtáhla do atmosféry rudolfinské Prahy za bouře, včetně barev a vůní... Tady vidíme, že pan Červenák umí psát mistrovsky, ačkoli, jak se mi zdá, většinou píše spíše - fofrem. No a příběh se mi líbil, do posledních stránek jsem neuhádla pachatele hrůzných zločinů na dětech, k nimž v Praze na začátku sedmnáctého století došlo. Doporučuji jako "to lepší" z oddechové literatury i těm, kteří jsou fajnšmekři v oboru historických detektivek!
Konec civilizace
Aldous Huxley
Mám dojem, že toto není dobrá kniha, ať se na to kouknete, ze které strany chcete. Je ale nadprůměrně zajímavá. Rozhodně mne přinutila, abych si šla něco přečíst o autorovi, čili teď vím, že se A. L. Huxley narodil roku 1894 v Anglii, že po úrazu špatně viděl, od dvaceti se živil jako spisovatel, že měl slabost pro drogy a že Konec civilizace napsal mezi válkami. Ve zdrojích se také dočítám, že jsem nepochybila, když mi kniha v mnohém přišla jako reakce na utopie se světovládnou ambicí - na komunismus a nacismus. Navíc, autorův brácha že byl biolog, no, úplně vidím, jak se oba bratři při sklence něčeho ostřejšího hádávali o možnosti rozmnožovat lidstvo uměle, včetně možných následků násilného oddělování pohlavního pudu od těhotenství a rodičovství... Autor napsal o 20 let později novelu Ostrov, která má námět znovu otevírat a má to tentokrát být opravdu utopie, nikoli dystopie, tak se těším, že Ostrov seženu a dám si ho, abych získala srovnání. Potom k tomuto komentáři asi něco připíšu.
Snídaně na Titaniku
Jiřina Salaquardová
Sbírka mne neurazila - ale líbila se mi z ní jenom jedna báseň: Hlad.
Poslední paní Parrishová
Liv Constantine
První část příběhu vypráví o Amber - zlatokopce, která odkrývá své podlé plány, kterak rozvést krásného milionáře, a zdařile se činí při jejich realizaci. Moc mne bavilo to číst, přišlo mi báječně osvěžující se setkat s anti-hrdinkou, po všech těch Mary Sue, na které jsem asi měla v posledním čase smůlu.
V další části bohužel přichází stávající milionářova manželka Daphne, aby v ich formě obeznámila čtenáře s tím, že ona je, ach bóže, tak nějak více méně Mary Sue. Fuj. Takže tam spolu dámy bojují, no hádejte kdo vyhraje... K tomu přepálený závěr. A list zesnulé na cystickou fibrózu. Nemám, vážně moc nemám ráda autory, co mne prvoplánově citově vydírají.
Čili tady se něco nepovedlo... Ale četla se knížka příjemně a lehce, první část mne dokonce ohromně bavila, takže jako čtení na dovolenou - budiž.
Dvůr trnů a růží
Sarah J. Maas
Svět je vymyšlený moc krásně a určitě se tam ještě půjdu podívat prostřednictvím druhého dílu. Celkově mám z knihy ale rozporuplný dojem, postavy mi moc k srdci nepřirostly a příběh co do logiky pokulhává - což by snad neměl, to, že věc je určena YA publiku, to opravdu neznamená, že nemusí mít hlavu a patu. Jak to myslím: vlk například může, v pohádce, sežrat babičku, ale babička nemůže sežrat vlka jenom tak, bez kečupu. Pardon!
Život ve dvou
Nicholas Sparks
První setkání s tímto autorem. Musím uznat, že psát umí, nicméně pěkný styl vyprávění ještě není všechno. Knížka mi přišla prázdná, plná klišé a dokonce uměle natahovaná - tak nějak vůbec napsaná pro peníze... Druhou polovinu jsem projížděla rychločtením. A koukám, že je tam i rakovina! A myslím si - no nazdar.
Dívky od svaté Magdalény
V. S. Alexander
Způsob vyprávění, takový suchý a chladný, mne až zaskočil, jsou zde popisovány dost hrozné věci, jako by o nic nešlo. Po knize jsem sáhla proto, že jsem dřív viděla film, který se mi líbil - a určitě obsahoval emoce, na které jsem zde moc nenarazila, pročež knihu odkládám.
Divá Bára
Božena Němcová
Divá Bára se mi líbila, když jsem jí četla asi v patnácti letech, pak se mi líbil film z r. 1949 s Vlastou Fialovou, teď jsem si pustila na dobrou noc audioknihu. Dítě od polednice podstrčené se mi líbilo znova, jakkoli jazyk je trochu archaický... Vůbec mám Boženu Němcovou ráda, vždycky mne zajímaly ty řeči, že za ní její díla psal pan básník Jan Neruda! Zajímaly mne v tom, že pokud taková pomluva může vůbec vzniknout, svědčí to o vysoké kvalitě autorčiných děl!
V úkrytu
Liz Nugent
Detektivka, co mi nesedla. Hodně to bylo tím, že příběh začíná postupně vyprávět několik postav a je obtížnější začít někomu z nich fandit a druhým ne. A vypravěčů postupně přibývá... Autorčina snaha o tajemnost a originalitu - řešená takovouto přeskakovací technikou vyprávění - se určitě může mnohým líbit. U mne se minula účinkem.
Smrtka
Neal Shusterman
Poutavě napsaná dystopická kniha? Ó ne. Příběh se totiž odehrává v budoucnosti, která je utopická, ne dystopická, a jejíž idylku ohraničuje jenom neschopnost tamního lidstva rozšířit se dál do vesmíru, takže umřít tam občas někdo musí...
A právě zde vidím chybu knihy: Autor si vysnil chytrý, překvapivý, místy šokující, opravdu poutavý příběh, jenže pozadí příběhu, ten krásný utopický svět, kdy lidé vědí všechno a žijí si, jak nejlépe to jde - je v knize převážně světem dnešním, my s vypravěčem neprocházíme rajskými zahradami, v nichž by všeznalí lidé řízení všeznalou entitou lahodně přebývali způsobem, nám dnes nedostupným! A tak se oživování lidí, kteří skočili z výšky a "rozplácli se", stává pro čtenáře jediným důkazem o jedinečnosti onoho světa. Že sekta věří v tóny? To může i dnes, ba dnes tomu zřejmě mnozí věří. Ano, dokonce nákup potravin má takto odfláknutý popis: že tohle kuře je slisovaná řasa? Opravdu?
(Jedině představa, že lidstvo se v budoucnosti v letadle zruší prostřední místo, takže sedadla budou jen do chodbičky nebo k oknu - mi připadá plnohodnotně utopická ale myslím, že to pan autor připsal jen jako dobrý vtip. Což je...)
Autor by byl mohl dosáhnout daleko razantnějšího efektu, kdyby svět budoucnosti vybudoval víc do hloubky, což neudělal a podcenil tím svého čtenáře, jakkoli svým dílem evidentně obmyslel především YA publikum.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Ransom Riggs
Pro mne byl daleko lepší film - ovšem viděla jsem ho dříve, nežli mi padla do ruky kniha. Od které jsem proto čekala něco jiného, nežli jsem dostala, bohužel mne do děje vůbec nevtáhly ani ilustrační fotografie a celkově mne knížka zklamala, nicméně: příběh a postavy jsem si tak oblíbila ve filmu, že za ně autorovi děkuji!
Angelo a dvojčata
Tessa Radley
Nějak mne napadlo, že bych si přečetla zase jednou po letech Harlequinku, že je hezky, nemám teď nic na práci, proč ne. Proto: "V jejích vlasech mohl ucítit sůl moře i chladné ostří větru. Proč tady byla? Naznačila, že potřebuje peníze. Byl to jediný důvod? Nebo, nehledě na její odmítání, doufala, že znovu rozdmýchá žhavý popel jejich vášně?"
Ovšemže nedám odpad, žánr je zde dopředu zřejmý a prostě jsem se mu měla vyhnout.
Případy z praxe
Anton Pavlovič Čechov
"Byl jsem v situaci onoho nenasytného, vášnivého lakomce, který najednou shledal, že všechny jeho dukáty jsou falešné. Čisté, půvabné obrazy, které tak dlouho hýčkala má fantazie, mé plány, naděje, mé vzpomínky, mé názory na ženy a na lásku – to všechno se mi teď vysmívalo a vyplazovalo na mne jazyk..." Čechov, nu, co dodat: mistrovy povídky jsou napsány s vášní a až trochu překotně, obsahují brilantní popisy zjevů a povah lidiček jeho doby - a smutek. Jakož i určitou lhostejnost ke čtenáři, když náhle zjistíme, že ten který barvitě započatý příběh postrádá zápletku a zatne nám tipec poetickou, více než zpola skrytou pointou... Není to vždy lehké čtení, proto jsem povídky četla tak po jedné, po dvou. Nejvíc se mi líbila "Anna na krku", popisující zkázu určitých velice dobrých úmyslů a "Ariadna", kde spoluprožíváme velmi neromantickou romanci muže, který doufá už jenom v knížete, protože... ale pst. Nespoilerovat. (" 'Kníže ji zbožňuje a ještě nedávno, minulou středu, jeho nebožtík dědeček Ilarion tvrdil, docela určitě, jako že dvakrát dvě jsou čtyři, že Ariadna bude jeho ženou. Určitě! Dědeček Ilarion je už mrtvý, ale je to neobyčejně moudrý člověk. Jeho ducha vyvoláváme dennodenně.' Po tomto rozhovoru jsem celou noc nespal, chtěl jsem se zastřelit. Ráno jsem napsal pět dopisů a všechny jsem roztrhal na kousky, potom jsem ve stodole plakal, pak jsem si vzal od otce peníze a bez rozloučení jsem odjel na Kavkaz...")
Ohrožený ranč
Jackson Gregory
Příběh Wandy a Wayna! Jako puberťačce mi to trhalo srdce, prožívala jsem na sto procent a trápila jsem se, že neumím jezdit na koni a ani skákat na lyžích... Vážně. Wayna Shandona, kauboje a bouřliváka se zlatým srdcem, jsem samosebou milovala, nešlo odolat. Ach jó! Teď už jsem osoba dospělá a co mohu dodat: knížka je klasika oddechové literatury, děj má hlavu a patu, postavy jednají v souladu s logikou, čte se to fakt dobře a, kdyby na tom někomu záleželo, tak, v tomto příběhu ze Západu figuruje i ruská kněžna!
Byla jedna moucha
Daisy Mrázková
Nejmilovanější knížka, když jsem začínala číst. Moucha Rudolfína je výborná kamarádka i vychovatelka, celý život si pamatuji některé její rady! Třeba, proč nebudit dědečka, proč ušít panence botičky nebo, o čem se nikomu neříká... Vybrala mi ji babička, kvůli krásným obrázkům - namalovaným také autorkou, které se i mně moc líbily a líbí. No a teď bylo nutné, abych šla knihu sehnat pro malinké lidi zase já!
Holčička, která milovala hřbitovy – a jiné povídky
P. D. James (p)
Titulní povídka patří k textům, na které do smrti nezapomenu. Ostatní jsou též dobré, hlavně se mi líbila první z povídek "Jojo" a pak "Velmi žádoucí rezidence". Ale ta "Holčička"! Dokonale vybroušený démantík krimi povídky, moc doporučuji i čtenářům, kteří se jinak vyhýbají buď detektivnímu žánru anebo třeba ženským autorkám... Co ještě dodat: všechny povídky jsou celkem krátké, což činí knížku daleko lépe stravitelnou, nežli by byla pralinka, nacpaná chutným arzenikem... Pardon!