józi.odkudkam komentáře u knih

Z logiky samotné podstaty Nadace zákonitě vyplývá absence napětí (pokud by se tedy nakonec neukázalo {spoiler: neukáže}, že šlo od začátku o Seldonův monumentální podvrh {osobně mi myšlenka na kvantifikaci citů a dějin - tedy algebraicky vyjádřitelný koncept Asimovovy „psychohistorie“ - za účelem získání výpočetní formulky budoucnosti přijde úsměvná...a ve svém, do předu loženém, pojetí světa i bezbřeze smutná...což na druhou stranu vůbec nutně neznamená, že by nemohla být pravdou, jen že by taková pravda byla celkem depresivní} s jehož pomocí by na základě smyšlené, nikoli ovšem nutně zcela neopodstatněné, prognózy/hrozby, mobilizoval lidstvo k vytažení si palce z jednoho, či druhé konce a zachránil co se dá. To by byla vcelku vkusná pointa o hybné moci strategicky zaseté ideje/lži...čemuž by odpovídal i pěkný výňatek, kterému, s jistou rezervou ohledně „nikdy“ a „správné“, kvituji: „Nikdy nedopusťte, aby vám morální skrupule zabránily udělat to, co je správné!“) stran jejího osudu. Těžiště jsem tedy přirozeně hledal v její výpravnosti...jenomže ta se nekoná; Asimov nastíní nějaký problém, smázne ho nesrovnalostmi hýřícím „řešením“, načež jak politik s máslem na hlavě, a vševysvětlujícím „no commentem“, chvatně skočí mimo světla reflektorů. Ono žírné „jak“ kvalitního vyprávěčství zcela odpadá.

Skokovost, a z ní plynoucí nemožnost navázat s jakoukoli postavou vztah, bych i přešel; pokud by tato sloužila jako tvůrčí prostředek k zhmotnění rozmáchlého měřítka galaktického plynutí času a našeho mravenčího tikání v něm; nic takového z ní na mě ale nedýchlo (nuzně načrtnuté, na logiku příšerně kulhající světy, nabízené mezi oněmi skoky, totiž svou rušivou nedotažeností soustavně ubíjejí i hrstku potenciálně zajímavých úvah, jež nich plynou)...a jestli něco, tak spíš neodbytný pocit, že si chtěl jejím prostřednictvím Asimov zajistit stabilní příjem (intuice mě, zdá se, nezklamala; v jednapadesátém končí šňůru stěhování a stává se otcem - v tomhle světle nabývá název „Nadace“ značně potměšilého významu); platforma, na jejíž bázi mohl i bez valné snahy chrlit objemy prázdné literární pěny je lidsky-fiskálně pochopitelné východisko, čtenářsky už hůře. Je mi smutno, že něco takového píšu o Asimovovi, ale nemohu jinak. Jeho stěžejní dílo je pro mě zklamáním...nevím, možná mu křivdím a jde o důmyslně vyskládanou mozaiku, jež své kouzlo zjeví až ve svém celku; i kdybych si ale nemyslel opak, tak zkrátka po prvním dílu nemám na ty další sebemenší chuť. Což je problém.

Jediné, co v mých očích Nadaci zachraňuje, je poselství, jenž sice blahořečí užitečnost znalostí, zároveň jde ale proti strnulému, suchoprdnému akademismu a dodává, že ani sebelíp uchovaná informace nevzklíčí k užitku v jílu leklé, neorané mysli. Je po hříchu hanbou, že Asimov zrovna takovouhle myšlenku artikuluje prostřednitvím děravých, na smeč přihrávajících, zcela účelově a uměle fabrikovaných problémů, jejichž prostřednictvím pak, s až mučivou laciností, vzbuzuje zdání geniality hlavních postav, aniž by tyto s čímkoli pronikavým skutečně přicházely. Postup, kdy autor bezskrupulózně šije realitu (přičemž ta je, viz. už hned první modelová situace Anakreonského povstání a Čtyř království, vymaštěná prakticky ve všech ohledech svého dění) postavám na míru tak, aby v ní „vynikly“ (#umělá inteligence), mi pila krev už v Merleho Malevilu; ani v něm se to ale nedělal tak okatě.
Jen ze setrvačné úcty k autorovi (i když mě teď z případného znovuotevření „Já, Robot“ jímá upřímná hrůza) výše zmíněnému poselství a následujícímu dodatku v PSku dám s odřenýma ušima 4 shovívavé **** ale teda uf...

PS: S odstupem několika dní seznávám, že jsem možná byl, co se hlavních motivů týče, krutý. Ve své době mohlo nejspíš být i takto ploché zobrazení civilizace na pozadí kulis o rozměrech galaxie zjevením...jen už ho asi, coby zmlsaný scifista, nejsem sto plně docenit. Při tom je dost možná předobrazem žánru moderní space opery, což si, ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, jisté uznání zasluhuje. Stejně jako fakt, že Asimov „svým“ (dle yerryho, pro mě objevného, komentáře jde o číselný aspekt Kabaly) konceptem psychohistorie nenásilně vystavil otázce osudovosti a svobodné vůle i zapřísáhlé pohany a nefilozofy:) Četba dalších dílů mě ale stejně neláká; důležité bylo nadhozeno už zde a jako takové mi stačí.

19 27.03.2021

Malá, velká pohádka o moci slov a pravé, nitrotvárné magii; v přijetí chyb a odhození pýchy leží tajemství skutečné síly, neboť ta vyvěrá z úplnosti. Vždyť meč be šrámu je jak drahokam bez kazu; pouhou ozdobou.
Banální? Ano a vůbec mi to nevadí.

5 jak víno zrajících *****

19 22.12.2020

Klasicky čtivý bezceler bez ambicí na kdovíjaká moudra, jenž sám sebe nad slatě zapomnění vyzdvihuje především neutuchajícím gejzírem dobových reálií každodenního bytí v dýmu pozdně raného středověku. Ale jakože fakt pomalu co stránka, to nějaký fascinující detail (namátkou: „Na akrobata byl příliš starý, protože těm lámou klouby již v dětském věku, ale naučil se trochu žonglovat.“); neuvěřitelné! Mám skoro chuť jít za pět. Ale to zas nemůžu...
...a vlastně proč bych nemoh; Jasně, Ranhojič je po stránce literární zjevné béčko, nicméně Jeremiášovy proměny mi dělaly radost, jeho život se četl hezky/trpce a že jsou poselství knížky prostá a srozumitelná je v železech postmoderní pasti všemožně dušezpytných sofistik nadmíru osvěžující.
Říkají se teda, krom prvního jmenovaného, snáz, než reálně naplňují; 1.)vždy měj po ruce nezodpovězenou hádanku, 2.)vyvaruj se nestřídmosti, 3.)ordinuj si kázeň, 4.)otevř oči i...é, jak se to jen....no tak mozku...5.)srdce! srdce, vidíte, že sem si vzpomněl, a osud si tě už ze sudu hemžení tunelovým viděním stižených úhořů vyhmátne sám.
Když o tom tak přemýšlím, Ranhojič je svým způsobem skvělou alternativou ke Coelhovu snad až příliš zjednodušujícímu Alchymistovi.

5 slabších, zato ovšem sympaticky nevtíravě provázejících*****

PS: Rozepisovat se tu o krásách diktátu náboženské bigotnosti by vzhledem k obsahu cca 90% všech předchozích komentů bylo asi jako okázale lkát na Kim Čong-ilově rozlučce. https://www.youtube.com/watch?v=tZsVP2WoE9E
Jo, a filmovou adaptaci jsem po první, rádoby drsné, rádoby bodré, oproti předloze beznadějně přeslazené, třetině raději vzdal.

19 28.03.2020

První světová? Druhá světová? Náš evropský Johnny Appleseed (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Chapman ) je má obě těžce na párku a tak si chodí po horách, dělá pasáka houfu ovcí a sází stromy.
Kouzelně jednoduché podobenství o míru, jenž klíčí v duchu, co pýchy nezná, ni sváru.

19 08.10.2019

Potíž s Egypťanem Sinuhetem je, že se neodehrává ve starověkém Egyptě; Waltari v něm nepodnikl jedinou opravdovou snahu o vnoření se do odlišné kulturní mentality a místo toho se spokojil, nazvěme to pravými slovy, s myšlenkovým prostorem soudobé „západní“ civilizace, aplikované na dost neživotně působící lešení egyptských rekvizit.
Chybí Cizost, chybí Jinde.
Tím nechci říct, že by byl Egypťan špatnou knihou, to ne...jen mi představa, že by poselstvím historického(!) románu měla být dojemně banální, a stejně tak i zcestná, doměnka, že člověk je, byl a vždy a všude bude stále tím samým člověkem, přijde na 5 hlučně jásavých hvězd trochu málo.

19 17.03.2018

Je chmurně a když zrovna necpu těsto do díže/nevyndavám z pece pecny chleba, bych raděj útěchu nikoli v rozptýlení, nýbrž v trvalejším vnitřním nastavení. A o tom to je, filozofie nemá být salónní záležitostí, jakousi v dáli studeně hynoucí hvězdou, ale vztažnou, v realitě ukotvenou zkušeností. Až uvedení učení v soulad s nečasem nad pleší ukazuje na skutečné poznání. Tehdy se mění ve waltz mezi kapkami deště, nebo ještě lépe v deštník. De Botton deštník má a rád se o něj podělí. Navíc s úsměvem. Hlavní téma dne; souladné sebepojetí coby trvale udržitelný zdroj paliva. Mentální droga, soběstačná výroba.

1. Sokratés. Ni obliba x neobliba, ale schopnost obhájit sobě i druhým (konečný účet však budete skládat především sami sobě, ne druhým!) své postoje a jednání...možná vás zabijí, ale budete si to umět hezky zdůvodnit.

2. Epikúros. Ni bohatství vs. chudoba, ale hierarchie potřeb, kde zajištění holé existence bezprostředně následují potřeby nemateriální (dramaticky klesající strmost křivky vztahu spokojenost - množství materiálních statků); tj. přátelství/nezávislost, vlastní myšlení a bok po boku veget s dívkou Blesku, jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým smyslem pro humor a spontánností...a která by se oblékla do svršků z výprodejů a levných obchodních řetězců.

3. Seneca. Ni přemrštěná, ale reálná očekávanání; frustrace jako projev vrcholného optimismu, jenž ve svém hněvu mlčky předjímá existenci bez nezdaru, neštětstí, nespravedlnosti. Vědomé přijetí pravé(?) povahy reality ztělesné vrtkavou, jako i morálně slepou Fortunou, je štítem, nikoli rezignací; schopnost rozlišit mezi nevyhnutelným a změnitelným je pak mečem.

4. Montaigne. Nedostatečnost duševní, tělesná, kulturně/původní...jsme, kdo jsme a máme, co máme..."Nejvíce nás otravuje pohrdání sebou samými" (v těsném závěsu i druhými)..."neměli bychom vést vnitřní občanskou válku, spíš bychom se měli naučit respektovat své složky, žádná není ani strašná, ani ponižující." Klasická filozofie je nemalým spoluviníkem instagramově vadné představy o lidské dokonalosti; kdo však zavírá oči před bytostnou nedostatečností, nechává víc, než polovinu lidství bez povšimnutí. Moudrý zná svou omezenost, jako i sílu, učí se, má (se) rád a světem apriori nepohrdá. Povýšenectví nahrazuje, kde to jen jde (jak u sebe, tak u druhých) pobaveným údivem. "Jsem člověk a nic lidského mi není cizí."

5. Schopenhauer. Zlomené srdéčko; loutkář rozumu, vůle k životu, volí svůj protějšek s ohledem na zdravé potomstvo, nikoli na duševní harmonii; odmítnutí při dvoření, či rozčarování po dvoření úspěšném a následném rozplození je takřka zaručeno. Jde o reprízující se mikrotragédii biomasy; jak u krtků, pávů, mravenců, tak i u lidí, nic osobního. Není třeba si zoufat, všechny zmatky/nedorozumění jsou běžným důsledkem rozporné povahy rozumu a okovů vůle života. V rovnici zachování druhu je spokojená koexistence vedlejším činitelem, bez něhož se tato dost dobře obejde.

6. Nietzsche. Naplněný život netkví ve vyhýbání se bolesti ani v tlumení vášní. Sobectví, ambice, potřeby tělesné, jako i umělecké, jsou pohnutky přirozené a míra/kvalita libosti z jejich naplnění je neoddělitelně spjata, jako i !přímo uměrná!, s nelibostí cesty k nim. Strast je nedílnou součástí růstu. Klíč k ní tkví v její správné interpretaci. Strast je strmý svah, naplnění vrchol. S nesnázemi, bolestmi a nešvary (i cesta k ctnosti musí být vykoupena zkušeností hříchů hněvu, nenávisti, žárlivosti, nedůvěry, chtivosti a pochyb) nejen že je nutno se vyrovnat, je třeba je chápat a zužitkovat coby brousné plochy našich tupých ostří (vtipná je story, kdy N. opěvuje tvrdý a prostý život v sepětí s přírodou; tedy začne zahradničit, načež po týdnu hodí vidle do hnoje s tím, že jde o práci těžkou a že ho bolí záda:) S tímto na zřeteli je třeba se jimi nenechat odradit a srazit (je krutou ironií, že sám autor prožil svůj život v těžkých depresích jako osamělý a nakonec i zlomený muž...ono je asi, vzdor všem těm machistickým proklamacím, prospěšné naučit se strasti po anticku tak trochu obelstít; jinak vás svou ničím nenadlehčovanou tíží zdrtí) V časech tísně je naopak záhodno zpozornět, zbystřet a hlavně vytrvat. Podmíněnou provázaností růstu/uspokojení/naplnění s utrpením Nietzsche završil postupný odklon od jádra filozofií východních, řekněme indo-čínských, jejichž vliv v antických duchovních naukách vnímám dost jasně. Ale budiž, strast není a priori škodlivá, to beru.

Kruh je uzavřen a čtenář tak může nahlédnout relativně plynulou škálu strategií, kterak nakládat s tokem zakoušené zkušenosti. (oba polární extrémy, zejm. 2 vs. 6, jsou, hádám, do určité míry platné a je na každém, ke kterému se přikloní, který je blíže jeho naturelu...snad je možná i jejich obezřelá syntéza; Friedrich by něco takového nepochybně označil za zbabělou a zavrženíhodnou polovičatost...inu, nejsem tu od toho, abych mu byl přikyvujícím stínem; ostřejší lokty, světáctví a konkurenceschopnost - s hrozbou pádu, regulérního šílenství, či vyhoření - asi umí přinést hard core žitá cesta Nietzscheianská...na stranu druhou je asi stejně tak dobře možné si - s hrozbou promrhání potenciálu - vcelku na pohodu dožít v self-made bublině klidu bez potřeby dělat v sýru světa kdovíjakou díru.)

Neokázalá knížečka sympatického formátu, řezu, materiálu a hlavně obsahu, který je vše, jen ne triviální...jak je mu ve zdejším komentáriu místy podsouváno. Obsah je, pravda, krapet selektivní, ovšem také přístupný, v životní příběh svých mluvčích vpravený, vkusně humorný (už jen entrée Sókratovo - kterak coby malý, olysalý tlouštík s plochým nosem a vypoulenýma očima křižuje Athény, přičemž všetečnými dotazy obtěžuje každou nebohou duši, co mu dopřeje sluchu, je tak zemitě milé, že se usmívám ještě teď) a srozumitelný. Nikoli však triviální; třeba stoiky mám načtené zdrojově a v rámci tématu je zde příslušný aspekt jejich nahlížení světa vypíchnut přesně.

Knížečka silně zní.

5 lidsky plápolajících *****

18 27.05.2023

Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně stala hlavním poselstvím; pište si, a čtěte po sobě, deník. Vzniklým odstupem rozhání mlhavé, od nedůležitého prosévá důležité, nemožností odvracet zrak mýtí zlé a mimoděk třeba i naznačí směr. „Rozptyluje tě něco z venčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouznění: neboť zpozdile si vedou ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představu.“ V takto obecné rovině nemohu nesouhlasit. Když už jsem ale nakousl deníček, tak se vám musím svěřit (slibovaná „tíže“)...a nechci tu nikomu brečet na ramínko, jako spíš v dobré víře a vlastním příkladem varovat; Senecovy Dopisy mě po jisté, lehce opojné etapě docela nestoicky, nečekaně a dost ošklivě zmáčkly a to se tak trochu táhne i touhle četbou; když na měkkýšovu duši pálí vyšší obratlovci, tak to má dopad. Chci říct; všeho s mírou...ale to by nebyl Marcus, aby mi i v tomhle nevymáchal ústa; „Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících.“

Achjo. Já jen; k čemu je dobro, když se promítá v samou nedůležitost, rozuměj život jako takový? A proč stoici konání dobra pro dobro samo vůbec spojují s osobní blažeností, nalezením vnitřního klidu a neochvějnosti? Co na nich záleží...? Tenhle ústřední paradox (dost k sežrání je také ten ohledně žití ve shodě s přírodním řádem; ve smyslu užitečnosti naučit se přijímat změnu coby nevyhnutelný rys přírody ji beru, proč ale zavírat oči před taktéž ryze přírodním „urvi co můžeš a žij dokud jen můžeš, bez ohledu, snad s výjimkou rodičovského instinktu, na cokoli jiného“?) mezi nímž jak Seneca, tak Marcus kličkují (nechoďte na mě s proticitacemi; vězte, že když říkám paradox, tak mám na mysli právě je) mi celý ten mravoučný diktát „rozumu“, jenž je vlastně beztak zástěrkou kultivovanějších sobeckých motivů, poněkud hatí. A ano, vím, že mi uniká osvobozující pointa a že mnou v sebezáchovných křečích dost možná jen cloumají ony utkvělé představy, ale když se i sebelepší pointa opírá o pochybná zdůvodnění, pak jak může tato obstát, když ji chcete brát vážně? Navíc taková, byť sebelépe míněná, pointa může s naivou, co jí chce pozřít v celku, nadělat psí kusy...což, pravda, nevylučuje chybu na straně příjemce; když dáš noty provinčnímu tlučhubovi, Mozarta z něj neuděláš. Nevím...oba pánové za sebou mají činy, mají co říct a nekonvenční, mnohdy velmi trefné výstupy jejich mentální gymnastiky svědčí o poctivém pálení duševního sádla...jen...jen je brát s rezervou a spíš v jejich dílčí kvalitě; ony ty ideologie jako celek, zvlášť když jste labilní jelimani, nejsou žádná legrace. Ale na veselejší notu; víte vy co? V momentě, kdy jsem je s rezervou brát začal (kdy mě přestaly drtit „se vším všudy“ závazností...a ano, jsem si vědom absurdnosti takového počínání...když já chtěl fakt uvěřit) což se, po už delším předchozím procesu, definitivně stalo/zlomilo někde u třetí „knihy“ (kapitoly) Hovorů, jsem si je, byť s příměsí jisté hořkosti, začal užívat. Rady přijímané ve stylu „ber/destiluj/nech bez rozpaků být“ se mi tráví líp. Je to legrace, v samotném textu se nezměnilo slovo a přece se mi celý změnil.

4 trochu trpké, veskrze však smířlivé ****

PS: Překlad Rudolfa Kuthana už trochu poznamenal zub času, co se mu ale musí nechat je bohatý poznámkový doprovod, jímž takřka všechny Aureliovy aforismy zasazuje v patřičný kontext.

18 06.09.2021

Vau; z to, co jsem tu teď s vážnou tváří sesmolil, bych ještě před pár lety od samého studu skočil šipku do sudu s ledovou vodou a považoval to za triumf střízlivosti...ono asi fakt hodně záleží na rozpoložení, v jakém knížku otevřete. No, připravte si pohotovostní pytlík a bez dalších okolků jdem na věc.
Promni si oči, zjisti, co skutečně chceš a se srdcem do kořán pro to čiň vše, co je v tvých silách; nemůžeš (se) ztratit. Není divu, že takto skandálně banální návod na štěstí budí odpor a zděšení; ono to totiž takhle skoro vypadá, že si za nespokojenost můžem sami; vlastní zbabělostí, neochotou a polovičatostí; není lehké naplnit v zodpovědné pravdě už jen přikázání první (respektive, opravdu něco Chcete? nebo jsou to jen jakási mdlá, malá, náhlá chtění/snění...o tom, či onom...a kdesi, cosi?...mluvím o hrůze nejhorší; umíme si vůbec ještě pořádně přát?) natož se mu pak plně oddat (čas lze vždy strávit nějak pohodlněji a snáz...a koneckonců, stejně by to nevyšlo...a vůbec...) odměna je ale odpovídající; vždyť v takto závazném žití je i prohra ziskem; v pravém smyslu slova krásnou ztrátou, pokladem; už jen tím, že doopravdy uděláte to, co si spousta lidí z pozic strachu a pohodlí dovolí jen hýčkat. (koncept „osudu naruby“ - kdy se o příběh, který je vám napsán, musíte zasloužit, jinak se s jeho voláním minete a místo naplnění ve vás bude vždy hlodat ono „kdyby“ - mě dostal...a mimo jakékoli slovní pochopení ve mě hluboce zarezonoval.)

Citáty: „Co mám dělat? Zahořknu a už nebudu lidem věřit, protože mě jeden člověk zradil? Budu nenávidět ty, co najdou ukryté poklady, protože já svůj nenašel? A pořád se budu snažit schraňovat to málo, co mám, protože jsem příliš malý, než abych mohl obejmout celý svět?...Znenadání si uvědomil, že se může dívat na svět buď jako ubohá oběť nějakého zloděje, nebo jako dobrodruh, který hledá poklad...Musíte si víc všímat karavan, řekl chlapec Angličanovi, když velbloudář odešel. Jdou cestou plnou oklik, ale míří pořád k jednomu místu.“

Nebudu zastírat, že mi Alchymista jitří ránu, komu ostatně ne; má ale smysl tišit ji jedem výsměchu a přezíravosti?

...hmm, tak jsem si kvůli inflaci pětkování nově zavedl Hvězdný kodex a co hned neudělám, přečtu si Alchymistu; 5 až betlémsky prostozářných *****

PS: Hanu stran jazyka nechápu, naopak mě bavilo, jak šikovně Coelho na malém prostoru s literární zkratkou pracuje - „Stařena zavedla pastýře do zadní světnice, oddělené od přední místnosti závěsem z pestrých igelitových pruhů. Uvnitř byl stůl, obrázek Srdce Ježíšova a dvě židle....Už se stmívalo, když přivedl své stádo ke starému opuštěnému kostelu. Klenba se zbortila už dávno a na místě dřívější sakristie vyrostl veliký fíkovník.“ - Nádhera!

18 19.01.2021

O Pánu much bylo napsáno mnoho a proto budu, když ne stručný, tak aspoň...hmm, duchaplnější, než třeba národa pastýř Soukup ve své zpravodajské stand up šou. (INTERPRETAČNÍ SPOILER) Zlo v nás je ustanovujícím východiskem Pána much, nikoli otázkou. Tou je spíš, vzhledem k zde obnažené člověčí přirozenosti, nanejvýš podivuhodný a pozorovatelný fakt vynoření se existence něčeho lepšího ve stávajícím světě kolem nás; respektive jak je vůbec možné, že jsme se už dávno nepožrali navzájem? Budu evolučním cynikem a i ve světle Goldingova názorného myšlenkového experimentu (kde v rámci pochybného teambuildingu vyklopí na opuštěný ostrov jednogenerační mužskou prototlupu né ještě tak docela hotových myslí {rozuměj těch neviňátek přezíravě okupujících schodiště druhého stupně základní školy} čímž vlastně simuluje počátky formování lidských společenstev vůbec) si odpovím, že společnosti nesoustředěné kolem etických hodnot a mechanismů jejich dodržování (jak jsem Nietzscheho nactiutrhal, tak si teď jeho z kontextu vytrženým, ovšem příhodně kousavým postřehem „...jsme opravdu dobří, nebo se jen bojíme trestu? {trest dle litery zákona si dovolím rozšířit o trest společenského odmítnutí, zavržení, zostuzení a hlavně pak o ten nejrafinovanější, a sice vlastní odsouzení se skrze vinu pomocí duševní praktiky svědomí....aneb co se stane, když je trest viny slabého svědomí nedostatečný, moci se chopí psychopat a nově ustanovená společenská norma trestá staré hodnoty vyloučením a smrtí}?“ po hříchu rád pomůžu) se ani společnostmi nestanou, neboť dají plný průchod svému nižšímu já, rozpadnou se, sítem dějin propadnou a výběrem projdou ty, co činí opak.

Goldingovi lze vyčítat leccos (přinejmenším by mě zajímalo, jestli ženský element eliminoval schválně - vždyť jak ohromný vliv by musela mít na podobu jeho experimentálně se rodícího/hroutícího kmene možnost biologicky podmíněných, trvalejších vztahů s nevyslovenou možností potomstva {a následným koloběhem zažehnutí/předávání jiskry rodičovské lásky se všemi důsledky této hybné síly/emoce pro všechny zúčastněné...nebo si to tak aspoň naivně maluju...ostatně o něco podobného šlo, myslím, Mc Carthymu v jeho naruby pojaté, námětem ale vlastně docela úzce spřízněné Cestě} rodiny, potažmo vize budoucnosti a z nich vyplývající potřeby stability?) Faktem ale zůstává, že svůj argument potřeby etického řádu ztělesnil natolik zřetelně a současně dostatečně otevřeně na to, aby řetězil otázky další. Ve zkratce se ale asi dá prostě říct, že Pán much ničemu nepanuje - svému základnímu určení se cele odevzdává, neboť jeho přemožení vyžaduje úsilí; tak ztrácí vládu nad sebou samým a sestupuje v područí otroctví vlastní divokosti a vnějších okolností. Ano, slupka civilizace možná tenká je. Možná ji ani nelze ztotožňovat s dobrem a jde stále „jen“ o volání instrukcí šému sobeckého genu, jenž si, bloudíc džunglí závitů našich myslí, našel rafinovanější a méně krátkozrakou cestu (což je vůči plus mínus čtyřem miliardám let fungující praxi života velkohubé tvrzení) k vlastnímu přežití. (Na druhou stranu, co už jiného považovat za dobro, než respekt k volání života... snad respekt nad rámec skupiny, národa, k životu jako takovému - co já vím, třeba se jednou, až budou mít lidi na větší televizi a dovolenku u moře, dostane iniciativám jako EU, OSN, BIO, či nedejbože EKO, konstruktivní pozornosti, kterou by, namísto exhibicí influencerských hlásných trub hrdinné nekorektnosti, či naopak popudlivého bečení fanatických aktivistů za čistší duhu, zasluhovaly) Buď jak buď, stejně je úžasné, že se nějakou slupkou vůbec šatíme a dobro, nedobro, filozofie nefilozofie, psychopat nepsychopat, na konci dne budu spolu s ostatními kolem ohínku radši dřepět oblečený. (KONEC SPOILERU) No, jestli jste dočetli až sem, tak si udělejte radost, zavřete hezky oči a v duchu poděkujte svým nejbližším za to, že do vás otiskli něco, od čeho se vůbec odpíchnout lze.
Pán much za pět prstů a pár minut strachu stojí...zvlášť když je umělecké zprasení obálky jeho jediného, v současnosti fyzicky dostupného vydání (Naše vojsko 2010) kriminálním přestupkem samo o sobě.

5 po dočtení (poprvé před mnoha lety a podruhé před pár týdny) zprvu možná zklamaných ***** které ve vás, v závislosti na vážnosti jakou se jim rozhodnete připsat, ale zůstanou...jo, a popisy přírody jsou naprosto uhrančivé: „Břeh byl porostlý palmami. Některé stály rovně, jiné se opíraly o sebe, nebo se přikláněly k světlu a jejich zelené péřovité listí se vznášelo třicet metrů nad zemí.Půda pod nimi, srázný násep, pokrytý hrubým drnem, byla rozervána kořenyvyvrácených stromů a poseta zahnívajícími kokosovými ořechy a palmovými výhonky. V pozadí se rozkládal temný prales a otvírala brázda polomu.

18 10.10.2020

Člověk by čekal, že když už se jednou jako druh povznesem nad piktogramy otisků dlaní a malůvek lovců, koní, turů a lvů po stěnách jeskyní, tak technologického skoku záznamu jednotlivých složek hlasu užijeme nějak chválihodně, třeba k přehlednému vedení daní. Chyba lávky!
Pamatujte, že se ocitáme v době, kdy ještě žhavá novinka písma znamenala v pravém smyslu slova magii klenoucí se nad řekou času zapomnění (v souvislosti s úvodní pasáží:„Nikdo na celé té velké ploché desce, jež pluje na vesmírném moři a jež se jmenuje Země, nebyl Gilgamešovi roven.“ mi dokonce napadá, že hliněné desky s vrypy klínového písma mohly pro sumeřany/akkaďany klidně představovat model světa s magií písma spoutaným dějem na svém povrchu) a starověké národy jejím prostřednictvím namísto dluhů (i když i na ně došlo, né, že ne) zaznamenaly doměnky o svém místě v řádu světa. Včetně smrti.
Nebudu se nijak zvlášť sáhodlouze vylévat z břehů a rovnou řeknu, že se Gilgameš svými otisky nade vší pochybnost usvědčil z držení rukojeti vidličky mnoha vyprávění dalších, a byť v něm nejde o kdovíjaký vzor literárního umu (I když přinejmenším jednou specifičností ve vyjadřování se vymyká; aspoň teda na základě tohohle, Luborem Matoušem z klínopisu přes anglo-německé slovníky do češtiny přeloženého, vzorku mi přijde, jakoby těžiště sumersko/akkadského jazyka, potažmo těžiště jejich myšlení, netkvělo v objektech, ale v ději, činu, změně, pohybu...díky čemuž působí strohý text eposu nesmírně tekutě a živě - a když ho srovnám třeba s obdobnou, byť elegantnější, strohostí Božské komedie {kterou shodou okolností už pár měsíců beze spěchu oprašuju a vypisuju si zní} jejímž jádrem je také zpytování věčného, tak na mě oproti Gilgamešovi a jeho skutkům {a to beru na zřetel i jeho posedlost vršením hliněné matérie městských hradeb!!!} působí...omlouvám se Dantovi, ale fakt mě to bije do očí... materialisticky a...ehm...no, staticky; ono mi vůbec přijde, že živočišného Gilgameše, na rozdíl od Danta, moc na rozjímání neužije; ten když se jednou rozjede, tak prostě hlava nehlava jede a hotovo {pravda, občas jsem ani pořádně nevěděl, co, a hlavně proč, se děje; je Chumbaba bůh, drak, sopka, noc, Libanon? nevím, to už se ale mstí odmítnutá Ištar, nebeský býk boří město, stínají se hlavy, sestupuje do podsvětí...zjevení stíhá šílené zjevení a čtenář na to vyvaleně zírá jak na hořící keře...podstatné je, že se něco děje!} - tato jeho ve své naivní prostotě mile přímočará energičnost a ráznost do mě četbou vsákla natolik, že jsem se udiveně přistihl, jak s účtenkou v ruce troufale vysvětluji prodavačce, že mi, nic dbajíc posvátných slibů akční nabídky letáku, naúčtovala plnou cenu!...jo, a taky že si Gilgamešovo jméno napůl nevědomky tlumočím zhruba ve smyslu Stlačené pružiny, či Napjatého luku) tak už jen skutečnost, že k vám z něj přes propast čtyř tisíciletí mluví člověčími (strach, obavy, odvaha, zármutek, přátelství, láska..) obsahy nějací ufoni, může nechat netečným jen vola; alespoň já se (a to volem jsem častěji a víc, než milo by mi bylo) po celou dobu nefalšovaně bavil - bez jakékoli nadsázky a legrace, fakt, že jo! Vážně; přečíst si tenhle padesátistránkový slepenec fragmentů eposu, který je zároveň nejstarším písemným (ve smyslu opravdového hláskového písma) pramenem kultury západní civilizace, je naprostý „no-brainer“...stejně jako jeho prachsprostě materialistická koupě za Baťovo bez koruny kilo (paperbekové vydání od Garmondu 2018 je hezky opoznámkované, obsahuje bonusové dodatky, seznam postav, jiné verze vyprávění, a nějaké to úvodní a závěrečné povídání) v Levných knihách...i když 400+ stránkové vydání od Lidovek může mít taky něco do sebe.

5 ▼▲ ►▲◄

PS: Představte si - Pergamonské muzeum v „cobykamenemdohodil“ Berlíně vystavuje skutečný, hliněný zlomek eposu...a Ištařinu bránu a...a mnoho dalšího. No a to Pergamonské muzeum se nachází na ostrově s mnoha jinými muzei...hmm...důkladně to ze všech stran rozeberu a určitě se tam možná asi někdy vydám, nebo taky ne, uvidím.

18 21.07.2020

S na rovince funícím Martinem jsem poprvé zkřížil meče v jeho Nebulou a Locusem ověnčené sfi-fi noveletě Písečníci. Šlo o slátaninu pamětihodnou jen neoprávněností oněch ocenění. Až o několik let později jsem zjistil, že jde o toho samého bařtipána, co má na svědomí Hru o trůny...No, a jelikož se pro mě její televizní podoba docela záhy stala antonymem švýcarské stračeny s nevytahaným vemínkem, tak jsem se, mnouc si škodolibě ruce, těšil, jak si na Martinově předloze zgustnu, nemilosrdně ji nactiutrhám, zašlapu do země a při tom uvolním spoustu žluči.
Žel Bohu, ani při nejlepší vůli nemůžu; aby tě čert spral, ty jeden Grr Martine!
5 k vzteku velkolepě výpravných *****
A další díly just nebudu!..
..jedině potají.

PS: Taky jste si v duchu stvořili svůj erb i heslo? (můj nese černou mořskou vydru s bílou lasturou v tlapkách na blanktně modrém poli a heslem „Já to nebyl“)

Jediným účelem rodiny je plození, pudy jsou ventilovány agresí vůči Nepříteli. Jazyk je za účelem zúžení myšlení na jeho nutné minimum systematicky oklešťován. Data jsou neustále přepisována. Všemu vévodí Útlak. Centrem tohoto lidmi poháněného mlýnu je Betonový monument, který jakýkoli odpor srpem nemilosrdně rozpáře, vyvrhne z něj duši, kladivem ji roztluče a pak vrátí zpátky. Nejmocnějším sledovacím prvkem nejsou kamery, ale soustavně posilovaná paranoia a všichni lidé kolem vás. Hlavně se ale musíte sledovat vy sám, dbát o neustálé, důsledné udržování správného myšlení (doublethinku) a trénovat se tak ve vidění skutečnosti. Neboť skutečností nejsou ty halucinace, které se za pravdu jen vydávají, nýbrž absolutní autorita vůle Strany. Teprve když pochopíte toto, můžete přestat být otrokem těch vnucujích se šalebných mámení.
A že jsem v tom strojově chrleném výpisu úplně zapomněl na člověka? Promiňte.
Naprosto šílená, nechutně promyšlená, depresivní, před Grebeníčkem varující jízda. Za mě čistých 5*****

18 14.02.2015

Varování

...zrak sežehne neviděnou nádherou...
...duši spálí jasem chladu...
...závrať ztiší...
...svržením do výšin...

Na konci knihy najdete poznámky...nic se nestyďte si je s pomocí sítí (slušné laso hází třeba tahle fanpage https://rifters.com/blindsight/BS_main.htm) dopředu projít. Jako asi se tím připravíte o postupné rozkrývání tajů svérázného světa, já byl ale upřímně řečeno vděčný za každé stéblo. Že ale stejně něčemu rozumět nebudete (za mě např. telematerický pohonný systém, Ikarův proud...) je takřka jisté. Stejně jako to, že jde, troufnu si říct, o autorský záměr. Watts už měl, hádám, po krk scifi, které je domácí, blízké. Aby scifi opravdu jako scifi působilo, tak musí být de facto magií (domnívám se, že právě tohle naznačuje už úvodní exkurze napříč Theseem; kdyby chtěl opravdu vysvětlovat, tak není poblém příslušný jev vždy doplnit několika objasňujícími větami, místo toho ale nechává věci nakousnuté; hlavně začátek je fakt drsný a informací je v něm, objektivně vzato, k sestavení kompletního obrazu málo...ikdyž postupně se datové uzly spojují; chce to pamatováka, neuchylovat se k ukvapeným závěrům a netlačit na pilu) Toho docílil něčím, co jsem si pracovně nazval technologickým pointilismem, kdy lokálně sporým dávkováním povědomé terminologie (tak aby navodil dojem, že se už už něčeho chytáte) dává jen tušit tvar pod ní. V okamžiku kdy jsem na tuhle hru přistoupil, mě ono tušené začlo bavit (neboť se přede mnou, s takto nabytým odstupem, otevřela možnost prožitku skutečné budoucnosti, budoucnosti obtížně uchopitelné a tedy zákonitě stresující; vždyť jak by současnost vnímal třeba takový Čapek...nebo Jaroslav Bašta? nejpíš by šlo o střet tísnivý, duševně zmáhající a dosti nepříjemný...se změnou přístupu se mi pak paradoxně začal obraz skládat tak říkajíc „sám od sebe“) a současně jsem pod zbrojí techno-žargonu objevil, že spíš než o hard, jde o spekulativně-filozofické, jmenovitě fenomenologické scifi; jejím masem není skutečnost jako taková, tedy skutečnost „bez nás“, ale skutečnost, jak se „v nás“ zjevuje...(INTERPRETAČNÍ SPOILER)...hmm, „v nás“, ušklíbá se slepozrakost; existuje však vůbec něco jako „my“, respektive „já“, nebo jde jen o jakýsi vedlejší produkt senzoricko-procedurální (ad absurdum manipulovatelné) syntézy, kteréhožto procesu si nejsme vědomi a právě díky slepotě vůči němu můžeme jeho výstupní iluzi interpretovat jakožto „já“? (naťuknutí Wattsem nejvýše řazené inspirace, totiž Metzingerova „Being no one“, najdete na https://www.youtube.com/watch?v=ZFjY1fAcESs, abstrakt knihy pak na https://www.researchgate.net/publication/228661607_Precis_Being_No_One, dále velmi doporučuji odlehčeně-podnětný odkaz uživatele „Bystroushaak“) A k čemu je „já“, potažmo vědomí, vůbec dobré, když myšlení, řeči a komplexním kalkulacím, zdá se, spíš překáží? Vědomí jako žrout výpočetní kapacity, špatně přehozená výhybka na trati za odemčením skutečného potenciálu? K čemu je ho vůbec třeba? Co kdyby se...odstínilo? První věta druhé kapitoly zní „Představ si, že jsi Siri Keeton“...a vskutku, představ si, že jím jsi, dokud tak učinit můžeš; dokud „jáství“ nebude znamenat nic. A mě mrazí.
Obtížně přístupný, v šedých číslech neprávem zapadlý mind*uck (s nímž sice v konci spíš nesouhlasím, což ale neznamená, že by jeho provokace byly neplodné, naopak! přesto na evolučním užitku vědomí trvám a pro ilustraci si vypůjčím hned jeden z autorem uváděných kontra-příkladů; jistě, termosenzory, v součinnosti s mozkovým kmenem, vám rukou z plamene ucuknou dřív, než se informace o teplotě vůbec k vědomí prodere...na druhou stranu vám vědomí umožní skrz plameny proběhnout a zachránit sebe, jako z nich i vynést jiná já...empatie) u něhož jsem sakra rád, že jsem mu dal druhou šanci. (KONEC INTERPRETAČNÍHO SPOILERU)

Na kolenou, s dlaněmi i čelem na zemi, 5 sluncí nade mnou *****

17 28.01.2023

Ne, tady se palbou Eiffelovky nenýtují, munice se totiž musí někam vměstnat a bezednou sumku zatím, jak vidno, nevynašli ani stajlisti armádních stejnokrojů budoucnosti. Mariňáci klamou kamufláží jak jména, tak obálky. Jako neříkám, o akci nouze není a nositeli hodnot jsou tu klasicistní cynici se srdci na správných místech a hláškami místo tepu. Ovšem Fabián, coby ex-paragán (nebo hlídač parkoviště, nevíme, dle vlastního stručně kryptického CV působil v „ozbrojených složkách“) s nimi úplně bezuzdně nekraví (budiž, zejména s úvodním poměrem rozložení sil země-vzduch bych polemizoval; jelikož ale bylo adrenalinovým receptorům cílovky povinno vystřihnout ukázku kulervouc*ě bleskového astro výsadku - jenž z onoho nesmyslného poměru bezprostředně vyplývá - tak taktický kotrmelec amnestuji) Ale zpět k nekravení (což žel neplatí o žoldnéřích); radiokomunikace, průzkum, plánování, situačně vhodné užití výbavy...to vše příjemně překvapí.
Co asi taky překvapí, zvlášť u vojácko-fiktivní makulatury, jsou čtyři hvězdy. Pravda, Mariňáci mi mysl z myslivny ničím kdovíjak hlubokomyslným nevystřelili. Já jim ale tu rovně mužnou tvrdost vzdoru, na jehož bajonetu je celý děj rožněn, tak nějak věřím a čtyři si obhájím; čas od času je nám připosranějším třeba připomenout, od čeho je u mísy papír.
SPOILER. Aliení ladění s podkresem Chvění a nikoli nezajímavým, byť však hlavně asi „copyright infringement“ preventujícím, twistem je už pak jen vejcem na dortu. Zjevně jde o Fabianovu srdcovku pročež si také hravě vytírá se vším, co k nim kdy bylo písemně pod oficiélně autorizovaným trademarkem sesmoleno a na svém hostiteli tak, narozdíl od výše zmíněných, neparazituje, nýbrž mu vzdává nevlezle poctivou poctu, jež mě svou atmoškou a nostalgií hodila, kam měla. Škoda jen, že ta v druhé půli, kdy taktovku smrti přebírají monstra lidská, vyvane...ale nevadí, ona zbytná půle totiž umí - bez glorifikující aury a ohledu na to, zda ortel vykonává „hodný, či zlý“- zabíjet dost neobřadně, stroze a...jaksi „nedůležitě“. Paradoxně silnější, než když je pozornost morbidně soustředěna na detail; jev, nejen v světě militantních orgií, jednorožčí. KONEC SPOILERU

4 nevatěné ****

PS: Návazné, hlavní linku doplňující povídky jsou snad ještě o chlup lepší, než to, co doplňují.

17 04.11.2022

Jestli vám, tak jako mě, nedá spát otázka různých překladů a vydání, tak mrkněte na takřka analogicky použitelný příspěvek (17.7.) k Íliadě (z nakladatelského hlediska je spolu s Odysseiou více méně nerozlučnou dvojkou) v němž jsem závěr vyčlenil specifickým odlišnostem vydání Odyssei. Rádo se stalo.

Kritický dodatek. Bacha SPOILERY.

Při zpětném pohledu, po opadnutí vášní, na mě teď z pod omamných závojů Kantosu jasně cení zuby lebka jménem hegemonie (velice doporučuji alespoň kratičkou charakteristiku na https://cs.wikipedia.org/wiki/Hegemonie ) respektive dosti odmítavá studie všeprostupující metody mocenského nátlaku (a jeho duševně destruktivních důsledků) jak uvnitř kultury (zde je navíc palčivost této otázky vyostřena přidanou vrstvou UI hegemonie, v jejíchž plánech lidstvo nevědomky nabylo role pouhého hostitele/přenašeče hlavní informace) tak vně, kam daná kultura expanduje. V podstatě souhlasím. Rovnováha udržitelné pospolitosti a míry užití nátlaku je hlavní výzvou lidstva.
Co však mrzí, je absence hlubší úvahy nad alternativou. Zde konkrétně „Vyvrženců“, kteří sice v letmém náčrtu působí zajímavě, při pohledu bližším jsou ale víc zbožným přáním, než nějakým přesvědčivě funkčním celkem. Jejich anarchistický, vysoce experimentální a krajně distribuovaný společenský charakter vůbec nekoresponduje s podmínkami jejich bytí. Jistě, nacházejí se mimo „globalizující“ vliv hegemonně uniformního myšlení, což teoreticky skýtá prostor jinakosti. Zároveň se ale v holém existenčním strachu ukrývají, žijí a množí v oprávněnou paranoiou nasáklých, umělých a přelidněných strukturách, z nichž nemají kam utéct; vzorový recept na ideologicko sektářský, vězeňsko uniformní koktejl jako blázen. „Jejich“ duševní realita by, obávám se, byla ve skutečnosti ještě zatuchlejší, než ta hegemonní. Nikoli naopak.
Závěrem nastíněná představa, že by po rozpadu inter-planetární hegemonie nedošlo k soupeření o vliv na úrovni „pouze“ planetární, je tak romantická, že jí ani vážně brát nemůžu...ale beru, nějaké katarze se mi žádá.

PS: Co se jednoho ze základních pilířů hegemonie týče, totiž médií, tak bych možná jeden návrh, v souvislosti se současností, měl; uklohněte nám prosím, geekové z Anonymous, nějakou torrentí appku, hezky i se strojovým překladačem, jež by poskytovala „paralelní“ zpravodajství; každá větší, mezinárodním tagem označená událost by se k nám automaticky dostávala nahlédnuta z více extrémů. I když co já vím, nepomohlo by to spíš opačnému procesu; totiž snazší expanzi hegemonního myšlení ven? A bylo by to vůbec na škodu? Není nakonec ta „naše“ Hegemonie (která sice nepopiratelně kulturně válcuje, zároveň je ale schopna sebekritiky a až překvapivě značné integrace „cizorodého“, jenž jí tak přeci jen mění zevnitř) tím nejmenším zlem? Je Síť ve výsledku opravdu jen sterilizací myšlení a různosti?

17 30.03.2022

ČÁST 2...první část mi systém, nevím proč, zatvrzele řadí pod dva starší zdejší komenty:(

5 asi nejpodnětnějších, mozkomyjných ***** jakých jsem tu kdy čemukoli napříč žánry udělil; Jako neříkám, že jdu hned někam ve jménu vyšších dobrmanů nalehávat na meč, ale současně musím uznat, že mi Dopisy v lecčems díru do hlavy vymluvily (A to jsem k nim přistupoval celkem klasicky bohorovně; tak si teda přečtu něco jakože fakt Velkýho, hmm dobrý vole, tohle si podtrhnu a tak, máte představu...ale pak se něco překlopilo a začly ke mně mluvit...doopravdy.) a hlavně začly fungovat; Už jen stáčením pohledu k něčemu potenciálně stálému a radováním se z výkonu drobných, ale vlastních nezcizitelností, z ohýbání kolejí; už jen tím ke mně svět (píšu s cca měsíčním odstupem od prvotního záchvěvu) skutečně začal přicházet skrz chladivý filtr; vztahovačnost, strach, prchlivost, furiantství, nemístné vykřičníky a celkově roztěkaný spěch k...čemu vlastně(?), jež mnou obvykle cloumají, z opačného břehu řeky volají. A po břehu mém jde jakási opatrná...eh...vlídnost a důvěra? No jo no.

Závěrem něco do batohu, na odlehčenou; „Avšak je to těžké. Jsme snad stateční proto, abychom snášeli věci lehké?“

Pak jedno ve své zdánlivé prostotě přehlédnutím hrozící a při tom úžasně všestranné a zároveň pronikavě směrodatné podobenství, v jehož názornosti se zračí ucelený vzor pro jednání s sebou i druhými; „Jsme údy velkého těla.“

Posaď si na rameno svůj vzor, nech ho vše vidět, nech ho mluvit a v rozkolísanosti nezapomínej, že tam sedí; neváhej mu nad sebou předat kormidlo.

Žij bdělou přítomností. „Netrap se tím, co už není, ani tím, co ještě není.“ Každý jeden den je jedinou věčností, kterou máš.

A konečně, až půjdeš spát, řekni si „možná že už se neprobudím“ a až se probudíš „možná že už nepůjdu spát“...první vás s uplynulým dnem rozloučí/smíří a druhé vás v nový patřičně uvede. Na první pohled může znít zvráceně si takhle z rána a na dobrou noc „zakleknout život“, ale je velký kus očistné pravdy v tom, že „Jenom takové dobro je plným potěšením, jaké je mysl jeho majitele připravena ztratit.“ Ono nejde ani tak o zaklekávání života, jako spíš o vytvoření si jeho přiměřené představy; „Na všechno...hleď jako na květy, i ty, byť každý jinak, jednou zajdou.“

PS: Z v Dopisech všemožně roztroušných zmínek sestavený seznam: (1.) Ctností; odvaha, rozvaha, spravedlnost, shovívavost, poctivost, prostota, umírněnost, hospodárnost, radost (nikoli ve smyslu bujarého veselí) mír, blaho vlasti, snášení útrap/štěstí/blahobytu, dobrá mysl v nemoci, vytrvalost, smysl pro povinnost, vděčnost, věrnost, vřetenní kost (2.) Neřestí; strach, naděje, ctižádostivost (Neplést s „ctnost-žádostivostí“, tu naopak chcete; pocty, posty, poprava, něco mezi, nebo taky nic jdou ctnosti v patách samy od sebe...a je to jedno; nesejde na nich) lakota, marnivost, pýcha, požitkářství, lenost, naděje...a konečně (3.) Vášní; hněv, nenávist a....?láska? Cha, že je antika naším duchovním předobrazem? Ne tak docela. Když si zběžně projdu i ostatní antické „duchovní nauky“ (včetně slavných epikurejců a hédonistů) tak shledávám, že vlastně až křesťanství do sebe jakožto vrcholné hodnoty začlenilo „v našem smyslu slova“ city. Vězměte si jen trio soucitu, naděje a lásky. Údajně největší z nich, láska, je v Dopisech zmíněna naprosto okrajově („...milovat se smí jen rozum“) a v jediném výslovném případě (asi slabá chvilka) ve vztahu ke své oddané choti, jakožto „čestný cit, k němuž je třeba být shovívavý.“ A když jsem u shovívavosti, tak ta, coby „rozumovější“ vlastnost, supluje soucit, jenž je spíš „něčím pro slabochy a ženské“. Stejně tak naději supluje odvaha a prozíravost. Stoici (a „řeckořímské“ školy obecně, jak se zdá) vnímali city spíše jako cosi krajně pochybného. (jsem pevně přesvědčen, že za vyhynutím stoického hnutí stojí právě jeho snaha o potlačení vášní; jaká ženská by stála o stoika; ždyť svody svými svést by jej v úmysly své nesvedla, ba co hůř, nesvedla by jej jedem slov k zemi srazit, ani dle své libosti rozčílit! no uznejte, co s takovým halamou, na nějž nic z playbooku neplatí?:) Neříkám, že mnohdy nejsou; je ale taky určitě na místě se zamyslet, kde je hranice prospěšného tlumení citů a kde už jde o jejich přesí*ání rozumem (stejně tak je ovšem dobré neztrácet ze zřetele skutečnost, že je slušným přesí*áním rozuMU i všechno to vzájemné samospádné opičení, jehož výstup, tedy kultura příslušného místa a doby, se nám stal natolik navyklým, že jej máme za normální) Sám Seneca ostatně k nejistému výsledku celé té lopoty lakonicky dodává asi tak jediné, co k jakémukoli osobnímu pokusu o uchopení života dodat lze; „Teprve smrti budu moci věřit, jaký pokrok jsem udělal. Proto se bez bázně připravuji na onen den, kdy odložím stranou všechny vytáčky a přikrášlování a budu moci posoudit, zda statečně jen mluvím, nebo také cítím, zda všechna vzpurná slova, která jsem vmetl Štěstěně do tváře, nebyla jen přetvářkou a komedií. Nestarej se o mínění lidí, je vždy pochybné a obojetné. Nic nedej na studia, jimž ses věnoval celý život. Smrt o tobě vysloví soud.“
Úplným závěrem Pé eSka bych rád vyjádřil svůj dík za přifaření Dvořákova fundovaného doslovu, jenž dalece přesahuje rámec Dopisů a v němž stoicismus jako takový přehledně rozkládá na jeho prvočástice. Jak normálně doslovy nikdy dopředu nečtu, tak tady bych se za takový postup přimluvil; ona se totiž třeba v jednom z dopisů mihne nenápadná myšlenka, která ale odkazuje k mnohem širším principielním základům celé nauky...nu a jelikož si Seneca s Luciliem dopisoval jako stoik se stoikem, tak zjevně předpokládal jistou společnou řeč. O některých důležitých, v doslovu rozpracovaných námětech navíc v Dopisech nepadne zmínka vůbec. Zkrátka bych tady výjimečně doporučil si doslov přečíst jako první; i zpětně mi teď dochází kolik potenciálně důležitého jsem, stržen jiným, minul, aniž bych si uvědomil, že jde tu kterou „podružnost“ rozvinout a zobecnit. Amen.

17 05.08.2021

ČÁST1.
Předně, „Dopisy psané stoikem“ jsou kompletním vydáním Senecova údajně nejvyzrálejšího díla, jenž bylo až dosud v seznamech jeho prací vedeno pod hlavičkou, či variací na ni, „LISTY LUCILIOVI“. Jelikož datum jejich posledního, eponymního, vydaní pamatuje ještě Husáka, tak jsem se už už chystal smířit s pořízením druhé, nejnadějněji se jevící, v současnosti nabízené volby, „O duševním klidu“...no, duševní neklid mi nedal, já nezlomně surfoval éterem dalších pět minut a hle; Dopisy psané stoikem.
Stojí za to si je, jako asi jen máloco, přečíst...stejně jako stojí za tu námahu (jež se ale za běhu, už pro snahu samu, mění v odměnu) si je nějak důkladněji sám za sebe shrnout (neboť „Je třeba postupovat tak, aby to, co četbou nashromáždíš, uvedlo tvé pisátko v souhrn...a i když bude na tobě zřejmá podobnost se spisovatelem, přeji si, abys mu byl podoben jako syn, a ne jako odlitek; vždyť odlitek je cosi mrtvého.“); mnohé souvislosti vám jinak uniknou a zůstane dílčí, povšechně inspirativní dojem, jenž, bez nějaké pojivové tkáně (Ta Dopisům, vzhledem k poněkud nekoncepčnímu charakteru jejich vzniku, chybí. Zas ale nemějte strach; Někdo se tu sice v komentářích k Senecovi a jeho dílům dušuje, že nejde o „žádnou oddechovku“, jiný zas četl jedinou jeho knížku „přes dva roky“ a tak jsem měl trochu obavy stran přístupnosti textu...naprosto zbytečně, alespoň co se Dopisů týče; prošly mnou, a v žilách stále kolují, jako živá voda a naopak jsem se musel mírnit; když se vám mysl, takřka co dopis, rozutíká do všech stran, tak její cestičky nechcete hned utínat dopisem následujícím. To si pak fakt připadáte jak sériový vrah mentálních novorozeňat...mě se osvědčilo tempo cca desíti stránek/den + jejich rekapitulace) čas rozfouká. A to by byla věčná škoda.
Jelikož se mi vlastní resumé, co do objemu, poněkud vylilo z vany na asi deset normostran, tak se zde spokojím s kratičkým výňatkem. Vytržen z širšího kontextu bude asi znít banálně, ale ve své podstatě jde o nejvýstižnější zobecnění, jakého jsem schopen; Veškeré utrpení se váže s nedůležitým, to jest s vrtkavým, pomíjivým a neukojitelným (štěstěna, vášně, neřesti...potažmo s objekty tohoto tria, peníze, hmotné statky, moc) Jediná důležitá, nezcizitelná a stálá, protože vnitřní a ovladatelná, míru znající a tedy sytá, hodnota se váže k dobru, jež vyvěrá z rozumu a ctnosti (více viz. PS) které jsou mu průvodcem i vládcem. (Tato trojjedinost dobra, rozumu a ctnosti, z níž se sestává tvář moudrosti, má být zdrojem neochvějně stálého blaha) Toto mějte neustále a bděle, v činech i rozhodování, vždy na prvním místě...No jo no, v Dopisech není pro samý rozum, moudrost, dobro a ctnost moc kam šlápnout (vlastně je; do kouřících kobližků vrtkavé štěstěny, nezkrotných a věčně hladových vášní + neřestí a lpění na pomíjivém životě) a proto vězte, že vám bude ku prospěchu, a vaší moudrosti ke cti, když tato slova co nejdřív zbavíte kysele posměšného nánosu, jež s sebou obyčejně nesou; jsou totiž ústředním a zcela vážně míněným námětem úvah celého díla, pročež se jim z ryze prozaických důvodů (neexistence významově lépe zastřešujícího výraziva) dost dobře vyhnout nelze. Jako já už jsem masáží Dopisů zpracován tak, že na mě může zpoza ctnosti o půlnoci bafnout mudrců pět a struna jízlivosti ve mně ani necekne.
Ještě se ale na chvíli vraťme k onomu ústřednímu námětu; Jádrem stoicismu, jak ho alespoň na základě tohohle spisu vnímám, je učit se rozlišovat mezi zdánlivým a skutečným prospěchem/škodou, což vede k překopání hodnotového žebříčku, respektive podkopání důležitosti příčin nežádoucího žití/prožívání a naopak přisouzení vrcholné důležitosti osobně rozpoznanému dobru, rozumu a ctnosti, tedy moudrosti; neboť jen ta vládne sama sobě „...zbavuje mysl marnosti a dodává jí opravdovou velikost.“ Teprve až z takto nastavené, a skutečným konáním zvnitřněné, hitparády ne/důležitostí může vycházet onen klid, s nímž jsou stoici obecně spojováni a s nímž čelí „nedůležitostem“, jejichž jediný užitný význam spočívá v tom, že skýtají možnost jít příkladem moudru již dosaženému a cvičiště/posilovnu moudru se rýsujícímu. Seneca fakt netroškaří a v tomhle smyslu rozebírá nemoc, zmrzačení, mučení, smrt blízkých, i blížící se smrt vlastní...ale stejně tak i štěstí, zdraví a bohatství. Jup, tohle není žádný víkendový seminář, ale celkem hardcore program lidí, co radši shoří, než aby se vzdali svých zásad. Vím, zní to šíleně, ale není; šílení jste vy, jak Seneca taktně vysvětluje. (Tohle ovšem na ulici nevykřikujte; Moudrost „nechť odnímá nepravosti tobě, ale nevyčítá je jiným. Nechť se neliší od obecných mravů a nechť si vede tak, aby nevznikal dojem, že odsuzuje vše, co sama nedělá. Lze být moudrým bez okázalosti a bez zavdávání příčiny k nenávisti.“)
Tady bych se oslím můstkem mohl přemostit k asi nejcitlivějšímu bodu díla; jelikož téma sebevraždy nedílnou součástí Dopisů je, tak jsem fakt dost zvažoval, jestli se ho nějak výrazněji dotknout, nebo ne. Mě třeba Senecova neúprosnost pomohla si uvědomit jednu důležitou věc...ale zas bych jí, zvlášť když ani dost dobře není v úplné souhlasnoti s předlohou, nerad někomu ublížil...Co chci říct; buďte připraveni, že zde tohle ožehavé téma je a že za nijak zvlášť ožehavé považováno není.
Ale nebojte (strach je totiž neřest) tlumičem absolutna všeho toho výraziva je prostor mezi ním a snahou jej naplnit/potřít. Velká část zde udílených poučení se nachází právě v této přechodné, šedé zóně...jak by tomu ostatně mohlo být jinak; vždyť „Ke každému přistoupí zlo dříve nežli dobrá mysl, zlo se nás vesměs zmocňuje předem. Učit se ctnostem znamená odučovat se neřestem.“ Ovšem pozor, šedá zóna nechť je skutečně vnímána jako přechodná;„Lidé říkají, že my, stoikové, jim vytyčujeme vyšší cíle, než je schopna dosáhnout lidská přirozenost. Oč lepší však mám já mínění o nich! I oni mohou, jenom nechtějí. Ostatně, kdo kdy zůstal na holičkách při skutečném pokusu?“

17 05.08.2021

Interpretační spoilery.
Na podvědomé úrovni snad lidi do zahraničních misí táhne vlastní prázdno. Před sebou samými utajená touha ho zaplnit. Kde jinde hledat smysl, než tam, kde je vklad nejvyšší? Přece když se pro něco umírá, tak to za to stojí, ne? O to větší je pak rozčarování, když smysl nenajdou ani tam. Ono se tam totiž vlastně umírá, aby mohlo nerušeně fungovat to "obyčejné" prázdno, z nějž do "neobyčejného" prázdna války utekli. Proč ale umírat za způsob života, který nestojí za to žít? Před očima vám z toho ve vzpomínkách jede úplně stejná, stará šmíra; dete do krámu pro rohlik, najíte se, dete spat a tak furt do kola...s tím, že v tomhle filmu můžete kdykoli násilně zařvat a absence smyslu je tím jen o něco palčivější. Dostanu medaili, pásový opar, něco nudy, hnusnou noční můru, opušťák, du do krámu, koupím housky, bolej zuby, stárnu a nezadržitelně se to valí dál, klidně sem moh dělalat ve fabrice.
A děje se to pořád. V míru, v zácpě, ve válce...to nevěřícné, rozčarované čekání na zázrak; kdy už ten slibovaný život zaklepe na dveře, kde je?
Knížkou prostupuje neodbytně ostré vědomí hmotného ukotvení...a snad právě jím se imlicitně dovolává smyslu, aniž by jej vnucovala. Za mě víc existencialismus, než loženě proti-válečná literatura. Nebo je to možná má vlastní projekce; tyhle suše popisné příběhy, co na první dobrou nikomu nic necpou, si o ní říkají...(každopádně je napsaná hezky; stroze, přesto evokativně)...nakonec je vše o srovnání se v hlavě. Nechápejte mě zle, ani s ním šmíra nezmizí, tělo je furt tělo, hlad je hlad, smrt je smrt a svět je tomu všemu dál němým svědkem, to zůstává; ale přichází to jako nahý signál. Uvědomit si, že každý, i třeba otravný pocit, je ryzí kvalitou, jež v nás víří, i námi zevnitř cloumá. Proč děláme, co děláme, je vlastně šílené, jsme v permanentním rauši, pod jehož vlivem se přískoky pohybujeme z "a" do "b", chybí uvědomění, kontext, meta-příběh.
Cením, že se Giordano po "klimaxu" nerozplynul v mlze otevřených konců bez rozhřešení (byť to tak v reálu mnohdy je...hmm, do erbu si dám buridanova osla) a se svými figurami dohrál.

5 únavou olízaných *****

PS: To jako fakt neměli v celym podělanym konvoji jeden jedinej podělanej hever?! Neuvěřitelný.

16 13.07.2024

To takhle ve vsi plením autobusovou knižní spíž a k pár kvalitním kouskům do batohu v chvatu přihazuji i jakýsi sborník citátů. Až doma, po přeslabikování celého názvu, k svému úžasu zjišťuji, že jsem jím instantně odsouzen kralovat hospodské fauně.
Nebudu to natahovat. Kdo dle rafinovanosti slibu vně usuzuje i na kvalitu vnitřní, udeřil hřebíček na hlavičku. Jde o bezohlednou směs mouder antických, buranských a vůbec všelijak sprostonárodních a tak...čímž dělá národu ohromnou službu, neboť vnáší duchovní kvas tam, kam by se s titulem nafoukanějším nikdy neinfiltrovala. Totiž mezi prostý lid. Mě ta směs sedla víc, než třeba vážněji pojaté Střípky moudrosti, kde se pro samé Balzaky, Konfucie a Masaryky jeden pomalu bojí nemluvit šeptem. Nemluvě o tom, že mnoha jadrným moudrům Kunštátského sborníku nechybí pudl. Každopádně se mi Rozmarný svět zabydlel (vedle starých čísel Trnek-brnek a Rozumu do kapsy) v oné místnosti a je mu tam dobře, neboť na něj nesedá prach.

4 rozpustilé, optimismem ranných devadesátek nasáklé ****

PS: „Ještě nikdy jsem k žádnému muži nepojala takovou nenávist, abych mu vrátila diamanty.“
Zsa Gaborová

„I ten nejskromnější člověk si o sobě myslí víc, než jeho nejlepší přítel.“
Marie Ebner-Eschenbachrová

k manželství; „Na co sáhla, to zvoral.“
Jarmil Sekera

16 09.11.2022