józi.odkudkam
komentáře u knih

Interpretační spoilery.
Na podvědomé úrovni snad lidi do zahraničních misí táhne vlastní prázdno. Před sebou samými utajená touha ho zaplnit. Kde jinde hledat smysl, než tam, kde je vklad nejvyšší? Přece když se pro něco umírá, tak to za to stojí, ne? O to větší je pak rozčarování, když smysl nenajdou ani tam. Ono se tam totiž vlastně umírá, aby mohlo nerušeně fungovat to "obyčejné" prázdno, z nějž do "neobyčejného" prázdna války utekli. Proč ale umírat za způsob života, který nestojí za to žít? Před očima vám z toho ve vzpomínkách jede úplně stejná, stará šmíra; dete do krámu pro rohlik, najíte se, dete spat a tak furt do kola...s tím, že v tomhle filmu můžete kdykoli násilně zařvat a absence smyslu je tím jen o něco palčivější. Dostanu medaili, pásový opar, něco nudy, hnusnou noční můru, opušťák, du do krámu, koupím housky, bolej zuby, stárnu a nezadržitelně se to valí dál, klidně sem moh dělalat ve fabrice.
A děje se to pořád. V míru, v zácpě, ve válce...to nevěřícné, rozčarované čekání na zázrak; kdy už ten slibovaný život zaklepe na dveře, kde je?
Knížkou prostupuje neodbytně ostré vědomí hmotného ukotvení...a snad právě jím se imlicitně dovolává smyslu, aniž by jej vnucovala. Za mě víc existencialismus, než loženě proti-válečná literatura. Nebo je to možná má vlastní projekce; tyhle suše popisné příběhy, co na první dobrou nikomu nic necpou, si o ní říkají...(každopádně je napsaná hezky; stroze, přesto evokativně)...nakonec je vše o srovnání se v hlavě. Nechápejte mě zle, ani s ním šmíra nezmizí, tělo je furt tělo, hlad je hlad, smrt je smrt a svět je tomu všemu dál němým svědkem, to zůstává; ale přichází to jako nahý signál. Uvědomit si, že každý, i třeba otravný pocit, je ryzí kvalitou, jež v nás víří, i námi zevnitř cloumá. Proč děláme, co děláme, je vlastně šílené, jsme v permanentním rauši, pod jehož vlivem se přískoky pohybujeme z "a" do "b", chybí uvědomění, kontext, meta-příběh.
Cením, že se Giordano po "klimaxu" nerozplynul v mlze otevřených konců bez rozhřešení (byť to tak v reálu mnohdy je...hmm, do erbu si dám buridanova osla) a se svými figurami dohrál.
5 únavou olízaných *****
PS: To jako fakt neměli v celym podělanym konvoji jeden jedinej podělanej hever?! Neuvěřitelný.

To takhle ve vsi plením autobusovou knižní spíž a k pár kvalitním kouskům do batohu v chvatu přihazuji i jakýsi sborník citátů. Až doma, po přeslabikování celého názvu, k svému úžasu zjišťuji, že jsem jím instantně odsouzen kralovat hospodské fauně.
Nebudu to natahovat. Kdo dle rafinovanosti slibu vně usuzuje i na kvalitu vnitřní, udeřil hřebíček na hlavičku. Jde o bezohlednou směs mouder antických, buranských a vůbec všelijak sprostonárodních a tak...čímž dělá národu ohromnou službu, neboť vnáší duchovní kvas tam, kam by se s titulem nafoukanějším nikdy neinfiltrovala. Totiž mezi prostý lid. Mě ta směs sedla víc, než třeba vážněji pojaté Střípky moudrosti, kde se pro samé Balzaky, Konfucie a Masaryky jeden pomalu bojí nemluvit šeptem. Nemluvě o tom, že mnoha jadrným moudrům Kunštátského sborníku nechybí pudl. Každopádně se mi Rozmarný svět zabydlel (vedle starých čísel Trnek-brnek a Rozumu do kapsy) v oné místnosti a je mu tam dobře, neboť na něj nesedá prach.
4 rozpustilé, optimismem ranných devadesátek nasáklé ****
PS: „Ještě nikdy jsem k žádnému muži nepojala takovou nenávist, abych mu vrátila diamanty.“
Zsa Gaborová
„I ten nejskromnější člověk si o sobě myslí víc, než jeho nejlepší přítel.“
Marie Ebner-Eschenbachrová
k manželství; „Na co sáhla, to zvoral.“
Jarmil Sekera


Uf, co k téhle půvabné noční můře říct? Jedinečně osobní, hutná, tělesná, temná, bolestivá, ale i přerodná a povznášející jízda na hřbetě vlny zuřícího kosmu...jen kdyby se ona vlna zhruba někde v půli cesty nezlomila a nezabředla do tišin slušného nadstandardu. Jako neříkám, občas ještě šlehne obrazem, obecně spíš ale otevírá náruč jakési katarzní, nostalgické rozlehlosti. Což je (byť taková poloha své místo v rámci vyústění/rozplynutí děje má) vůči předchozí intenzitě přeci jen nezdvořilé. Když už remcám (o environmentálně-ekonomicko-hospodářské neudržitelnosti prakticky všech zdejších výronů taktně pomlčím) tak bych se ještě pozastavil nad tím, že se autor z nějakého důvodu (ponechání si manévrovacího prostoru, utlumení/zastření absurdit?) rozhodl děj vyskládat z úlomkovitých náznaků, čímž luštění hieroglyfů intrik, jimiž je onen děj opředen, hezky znesnadnil...nějaký orientační slovníček pojmů by taky neuškodil; éh co, jistým zvráceným způsobem mě možná právě tohle postupné skládání si autorovy vize bavilo. Buď jak buď, jen slepý by Bruceovi nevrazil lajk do oka za to, jak mocným žárem imaginace své čtenáře oslnil.
Ještě bych dodal, že onu relativní „tišinu“ druhé půle následně opětovně rozbouří přiložené povídky. A to tak, že možná ještě víc (Roj, Pavoučí růže) než samotný Schismatrix ve svých nejpodmanivějších chvílích. Ne, nejde jít dolů, tohle je hrozná srdcovka.
Páni, málem bych zapomněl zmínit uhrančivý, bezcharakterně charakterní charakter hlavního hrdiny.
5 hypnoticky černě opalizujících *****


Stephensonovi historie slušela a sluší; ať už šlo o batolení počítacích mašin minovými poli šifer informační války Kryptonomikonu, rozfoukání jiskry scholastického sporu o univerzálie v klášterních kulisách Anatému...nebo vzdání pocty, a to mi nikdo nevymluví, Jitru kouzelníků dua Pouwels-Bergier zmapováním fiktivní historie časo-výsadkářské agentury DODO.
A to pocty, která, strhávajíc za náležitého řinčení ubrus i s celou bohatě prostřenou tabulí, poťouchle škobrtá, jen aby z pádu přešla plynulým parakotoulem ve vyseknutí poklony, za jejíž exekuci by se nemusel stydět ani Mrakoplaš na audienci u svého tvůrce (z nějakého důvodu tu páně Pratchettovu klackovitou poťouchlost cítím: „ skutečnost, jestli projekt podléhá, nebo nepodléhá přísnému utajení, podléhá přísnému utajení“..... OPPRUZ - Oficiální pravidla pro racionální ustanovování zkratek...); právě dík svojskému humoru a kupodivu neodpudivě fungujícímu náboji mezi oběma hlavními protagonisty (kteréžto má patrně na svědomí spoluautorka Nicole Gallandová) a současně i mírnému odklonu od Stephensonovy hloubavé vážnosti, jde možná o „jeho“ nejpřístupnější dílo. Nebo jde spíš o její dílo, podepřené Stephensonovou hloubavostí?; ostatně, celý příběh je vyprávěn z ženského úhlu pohledu, takříkajíc po přeslici.
Buď jak buď, kdo hledá podnětnou zábavu (mě hecla si konečně udělat „pořádek v kvantech“ - neznalost však požitku z knihy nijak neubírá), jež jen coby zdobný vějíř nezakrývá zívající prázdno, DODem neprohloupí.
.
Malý exkurz do hájemství kvantové říše s fyzikálně-romantickou pointou najdete v recenzi.
.
Tak, a příště už si raděj vědomě naordinuju nějaký brak...přece nejde všechno pětkovat, ne? No, a jelikož jsem po zhltnutí téhle macaté, důsledně promyšlené (technický minispoiler; užití kvantové interpretace „mnoha světů“, resp. vedle sebe se „né tak docela“ odděleně košatících vesmírů, umožňuje jakýkoli potenciální časový paradox snadno odkázat do patřičných mezí) koláže deníků, @mailů, úředního šimlu a naturalistických výletů do minulosti s chutí oblíznul všech pět prstů, tak nemůžu jinak ani teď.
5 pohodových, oddechových *****


V úřadu se zauzlenou trubkou na štítě se toho po nuklární zimě mnoho nezměnilo; zásilky mají šestnáctileté zpoždění, listovní tajemství je i nadále ve slovníku cizích slov...hned naproti oxymóronu, osamělé paničky v ležérně sepnutých župáncích dál toužebně čekají na dvojí zazvonění a aby toho nebylo málo, tak pošťákovi v tomhle Pošťákovi otlouká bok brašna naditá nugety natolik ušlechtilých poselství, až má jeden chuť si na spravení chuti objednat DVD kolekci Pošty pro tebe.
Původně jsem myslel, že z pěti odbavovacích přepážek zavřu hned tři (ultrakorektní hrdina je nade vší pochybnost výsledkem devítiměsíčního experimentování Ol´Shatterhanda s Janou z Arku v prostém chlévě). Když jsem ale dočetl, bylo jasné, že tak mohu učinit maximálně s jednou; nosný motiv celé knihy je totiž natolik odzbrojující, že nelze jinak.
4 cílevědomé ****


Účty za Volejte věštce přesáhly únosnou mez. A tak jsem se rohodl pořídit Knihu proměn. Čím že ta Kniha je, ptáte se?
Nu, Olda Králů mohl v předmluvě odvést lepší práci, než košatit souvětí, která s wikipedií a slovníkem cizích slov naXkrát lámete v hlavě, než vyjeví jakýs takýs smysl (jeho komentáře Křídel a hexagramů jsou zas ale po hříchu hotovým darem z nebes). Nicméně to, co jsem z ní (připravte se na Bytí, Jsoucno, Parmenida, onto, episto, axio, apod.) dekódoval, bych shrnul následujícím způsobem. Nejstarší (čtyři tisíciletí) dalšími texty později opatřená, vrstva Knihy proměn je souborem binárních (- - a —) svisle kombinovatelných znaků, napojených na tok algoritmu skutečnosti (tedy realita coby odpovídající projev měňavého matrixu matiky a nikoli, jako později „u nás“, pouhý iluzorně vlající háv nehnutelných idejí). Znaků pomáhajících určit vaši polohu v tekutých píscích všeho, co je, bylo a bude, znaků pomáhajících se v tom bordelu najít a na základě kosmické GéPéeSky se pak rozhodovat; KNIHA PROMĚN ZA VÁS NEVĚŠTÍ (ona vlastně nevěští vůbec; osud není pevně dán) naopak vás přímo činí součástí poznávacího a rozhodovacího procesu. Je spíše partnerem a katalyzátorem vnitřního rozhovoru (neptejte se na ano/ne, vyjde/nevyjde, ale spíš jak k té které události přistupovat, čeho se vystříhat apod.: obecně vzato je sestavení dotazu klíčovým prvkem užívání Knihy)...zas mě jednou napálili!
V souladu s takovou formulací jsem se jí rozhodl degenerovat po svém a místo kdysi plánovaného jogínského ostrůvku klidu před spaním si teď občas „všeobecně“ věštím (správně si položit vážnou, konkrétní, a hlavně upřímně míněnou otázku s hrozbou odpovědi na ní je těžší, než by se mohlo zdát) na zítřek. A pak číhám, kde se ty mnohosnubné souřadnice s následujícím dnem protnou; taková minihra, extra vrstva prožitku bytí, umožňující vám od jeho mrzutých malicherností zaujmout odstup.
Paradoxně mě tak Kniha proměn ze všech poloh času učí nejvíc přítomnosti.
Hvězdovat asi nemá cenu.
PS: 1.)Vydání od Maximy (2008) má elegantní grafickou úpravu.
2.)Nečekejte víkendové čtení.
3.) Stvoly Řebříčku lze nakrásno uchovávat a přenášet v plochém plastovém pouzdru od řetězu motorové pily. Jen do něj hřebíkem propalte pár větracích otvorů.

Komančové s šílenou jiskrou v oku olizují z talířů poslední mastná oka jakéhokoli zdání vniřní sebeorganizace, zatímco cizinci za oponou kynou, houbovatí a nekonečně žvaní; Les je vlastně dost frustrovaným, byť humorem tlumeným, výkřikem autorů o stavu jejich doby, o nemožnosti komunikace mezi oběma světy a zároveň jedinečně fantasmagoricky vztyčeným prostředníkem soudruhům na cenzůře, kteří Les spokojeně olepili nálepkou SF, čímž jeho stupidocidní spory rozprášili do světa.
Jen je tak čuchat i mimo papír, viď.
4 rozšafně ujeté, v jádru dost chmurné ****
PS: hvězda dolů za trestuhodně utnutý konec


Jeden den Ivana Děnisoviče je jak kus zmrzlého drátu, nudného, zmrzlého drátu špinícího výhled na čerstvě napadanou peřinu sněhu za plotem. Čím vším si Saša Solženicynů za těch X tisíců dní zotavného pobytu v sibiřských lázních prošel, se ani nechce myslet. O to obdivuhodnější je, že se jimi, úslužně skloněn, probil nezlomen a mám silný pocit, že by si jeho Děnisovič dal takového Henri Chariéra i s celým úsměvně gerojsky vyfabulovaným Motýlkem bez zápitu k snídani aniž by jeho v dětskou pěstičku sevřený žaludek s podvěskem preclíku zauzlených střev jakkoli polechtal byť sebemenším záchvěvem koliky.
5 zježených *****
PS: Asi nejpodivnější ale je, že přes to všechno Jeden den dýchá nostagií.


Schulz se nezbadatelně snově přelévá mřížovím duševních cel jednotlivých postav, úsporně básní a čtenář se neztrácí! No, a středem všeho toho vraždění, podrazů a kardinálským purpurem oděných chlíváků je jistý vášnivý mladík se slabostí pro týrání mramoru...
Teda, z takové té „vyšší“ české literatůry mám za sebou Babičku, Švejka, Válku s mloky a Kunderovu k uzoufání debilní Nesnesitelnou lehkost bytí.
Káman a bolest je válcuje.
5 klasických *****
PS: „Michelangelo stojí zamyšlen před balvanem, který si koupil z peněz, jež dostal ještě od knížete....Neboť kolik dal za ten kámen? Nemohlo to raději být rozdáno chudým neb uloženo v strýcově směnárně? Obojí by bylo dobré, byl by měl doma klid a zásluhy v nebi. Ale on patrně nedbá ani pokladny nebeské, ani o rodinný mír. Tolik dobrých peněz - a co za to koupil? Koupil kámen.“


„U brány stojí strášný a má vlevolver.“ Velice milý, vtipný počin. Překladateli smekám. V podstatě musel opravdu napsat novou knihu.
V nezlomnosti Kaplanově nalezla oázu klidu celá naše rodina a její přebal už se po zásluze rozpadá.


Pochodující palmy ukazují pochodujícím rybám, zač je toho loket.
5 do jablíčka Země hryzajících *****
O bůhvíjak skvostné písemnictví nejde. S odstupem času se ale po právu stalo klasikou.


Fantasy nemusím, tohle ale jo. Holdstock je takový Lovecroft. Na rozdíl od něj ale umí psát. Příběh Mytág voní plísní podzimnímo lesa, hustým dýmem ohně před jeskyní a vůbec umně dráždí primitivní, neolitické podloží našich sofistikovaných já. Celá série s přehledem za 5*****


Jelikož je "dálno-cit" leitmotivem mých šuplecích ambicí, tak mám z četby na tohle téma hrůzu a současně mě vábí jak lucerna můru (zatím Děti půlnoci, Umírat v nitru, Hladové hry, Osvícení, Kukly) Naštěstí zjišťuji, že některé dějové konstanty jsou, zdá se, nevyhnutelné a současně, že mě v mé žárlivé tvůrčí lakotě může nadále těšit, jak (troufnu si říct) "mělce" jednotliví lidé látku pojali; ergo mé ego zůstává nedotčeno...byť Pustá duše byla zranění blízko. Simmonsovi ale rád odpustím...a vlastně je mi ctí. Ono na tom ale stejně prť sejde.
Čím může Pustá duše načechrat pírka je fakt, že je v ní Simmons proti svému obvyklému úzu strmě eskapádní (ději by rozvážnější poloha a větší rozsah sekly!) stylisticky proškrtaný a nebarokně čistý...a přece se nezapře; jak co do nevtíravé obraznosti, tak co do pointy, jež pro mě není ztělesněna ani tak ústřední hypotézou, či dějovým rozuzlením, jako spíš vyznáním o propasti mezi přežíváním a žítím. Objektivně za čtyři, ale výsledná katarze přebíjí i lehké (a škodolibě úlevné:) zklamání.
5 mléčně melancholických *****
PS: Tlačení na pilu násilí nebylo zapotřebí, lidem obecně vzato nejsou extrémy vlastní, to spíš lhostejnost a sobectví.


Vyvalit se na gauč s učebnicí dějepisu a jet chronologickou drť dat a událostí chce charakter z ocele...a ten má málokdo. V zájmu zachování historické gramotnosti je tedy nanejvýš záhodno krušný proces zocelování charakteru nějak obejít; osvědčeným způsobem je převod dějin v příběh...ten však má své limity a pokud chcete ze spárů nudy vyrvat větší kusy času, musíte být kreativní. Kdo by se byl býval byl nadál, že s něčím "komenským" přinde hlavní lidojed vědomostní soutěže "Na lovu", totiž multiDr. Martínek!
To se má tak; přiřaďte k očíslované šipce času obdobně nudně očíslovanou rovnoběžku, případně rovnoběžek víc, a rázem máte notovou osnovu. A na ní touto paralelou vzniklé souzvuky, jednoduché akordy, melodii. Fakt, člověk by neřekl, co takhle prostinká blbina se suchopárností dato-dějů udělá (črty jednotlivých období se navíc vždy snaží přinést něco zajímavého...a jsou doplněny nějakým tím "věděli jste?" vyzobnutím); totiž, že je zatraktivní a způsobí tu podivuhodnost, že vám něco z nich v školou otupělé, věkem okoralé kůře uvízne. Snad. Rodná hrouda v evropském kontextu, od pravěku po současnost, spíš takové letem-světem hopkání po leknínových listech na jezeře dějin...přesto inspirativní četba, která mě nejednou překvapila, nenásilně vedla k brouzdání na netu a doplňování si souvislostí dalších.
Fajn počin, který si dle mě právě pro netradiční pojetí hvězdu navíc zaslouží.
4 chválihodné ****
PS: Z mnoha hodnotných informací jsem nakonec bramborou ocenil tuhle "Chudák Jaromír po bratrově smrti ustoupil synovci, ale svému osudu neunikl; najatý vrah ho prý probodnul zespodu, když kníže v noci seděl na záchodě." Přemyslovsky drsný!


Gen obalen masem potká jiný špíz, je-li ten vhodně upraven, navoněn, a vůbec všelijak kompatibilní, předají své plány další generaci. Kouzelně ironizující travestie Youth marketingu, Ken po krk v Barbie na jachtě rámované kotoučem zapadajícího slunce; just married! Tak „povrchní“ příběh, že svou loďkou bez ztráty laku hladce prošel fotosférou...až se dotkl nahého jádra.
No, a Vanno, i s jejím Sklepem, jen tak z tůně mysli nevyženu; kruté, něžné, citlivé.
5 origami hvězdiček
PS: Neberte drogy, škodí duši, zdraví a bankovní bilanci.

)bylo načase vepsat sem něco hodného Simmonsova díla; šklebíc se proto omlouvám, jsa utržen, však nevinen, to smýk mnou tak mistr Dan, poperte se prosím níže s tím, patos prázdně nevrším(
Ó, zpěvy Hyperionu, jak ve svém osamění, nedostižnosti, bloudíte, hřmíte a sténáte síněmi svého pyšného dómu. Monumentální kázeň i báseň, držená nikomu a všem, z pod z nebes sklenutým obloukem. Mýtus vyvěrající z nejryzejší posedloti krásou, šípem proťatou pravdou. Delírium, přelud, konečné stádium?
Rozhodně. Mám ale pocit, že pro jejího autora i autoterapie jako blázen; vůbec nepochybuji že se Simmons v mukách vlečení pomyslného kříže Hyperionu, orajíc jeho tunovým koncem klikatou brázdu v zemi, potácel na hranici šílenství...a hrozně lil...ale vrcholu své Golgoty došel a tam se, očím na věčnost, dost nesmazatelně přibil; démonický, devítisetlistý květ, zmrzlý výbuch barev, v lesku jehož ostrých fazet se lze ztratit než řekneš jed a já si vlastně ani po po druhém uštknutí nejsem jist, čím chce být...
...dobrá, mám podezření a vím na jak směšně křehký led se jím pouštím, ale co už, dupnu na něj; chce být...životem? Ne fotografií, preparátem, ale jeho nejskutečnějším možným, protože překypujícím, neobjektivním, surovým a nutně pokřiveným vnitřním odrazem?
Většina umění, i když by právě to mělo být jeho nejvýsostnější devízou, duši z kůže řádně stáhnout neumí. Simmonsovo jo.
Pět Ema mele maso hvězd *****
PS: A aby toho nebylo málo, tak se mi k ránu do zmoženého vědomí, kdy Konzul svou zpovědí završil první knihu kantosu, prodrala z na pozadí celou dobu tiše hrajícího playlistu jiskra zpěvu tohohle https://www.youtube.com/watch?v=FCFirtSvhnk...což mě nejen v kontextu textu sťalo a ten den už jsem jen němě bděl. Jedna z mých nej knih a při tom, krčíc rameny, vlastně nevím, komu bych jí doporučil. Zkuste...a třeba taky uvidíte.


Hmm...tady už pomůže jen volné asociační pásmo; Vegas topí žetonama, hoří plastem, umělá palma, rychlo-svatba, Slunce pojídá lítající talíř, zlá znamení, den sen, noc nonstop, vydechuje neon, démon, fata morgána, škorpión, amíci na Měsíci, v džungli, ve Woodstocku, věk Vodnáře, boží hněv padá na hlavy všech..tam Steadmanova perokresba brousí hrotem hladinu vln hlubin Thompsonova maelströmu, co k dna kaňonům gramodesky doby přiléhá; fajn, Kerouack, Ginsberg, Leary i Burroughs své době, jako i ona jim, osobitý rukopis vtiskli, ale Thompson? Ten si její vyděšený obličejík surově přitáhl k svému a s obcénností hlemýždě jí vlepil francouzáka, na jehož sprostou pachuť eau de´ Champagne z popelníku zdobeného limetkou jistě jen tak nezapomněla, stejně jako na ni těžko zapomene ctihodný, znásilněný čtenář...a tak mi k několika dosavadně zvažovaným destinacím (pozdní Křída, Neanderthalské údolí 42 000 l.př.n.l., starověký Egypt, Řím, vrchol Incké říše, Praha Karla IV., Japonsko počátku 17.století, s kolíčkem na nose viktoriánský Londýn, bitva o Stalingrad a Praha 2002) výhledově spíchnutého časostroje útěšně přibyl i přelom 60/70. let v jú es ej.
Welcome to fabulous ***** Las Vegas!
PS: Ale upřímně, vybrat si mezi pobytem na hotelu s Thompsonem a co já vím, uvelebením se s dekou přes nohy v ušáku a následným zásobením příbuzenstva nevyžádanými svetry...dejte mi pletací jehlice.
Steadmanovy původní ilustrace ve vydání Kontrast Vintage (2020) jsou estetickou hodnotou samy o sobě.


UPOZORNĚNÍ: Následující text obsahuje mnoho morálky. Opravdu mnoho. Dokonce tak mnoho, že si možná po jeho dočtení budete mnout nohu a nebudete vědět, čí je.
Mechanický pomeranč čtenáře nenásilně vede k úvahám o hodnotě nesvobodného činu a asi by se dalo spokojit s prohlášením, že něčím podmíněný skutek ztrácí svůj morální rozměr, tečka.
Když ale vezmeme v potaz skutečnost, že je nám morálka od dětství vštěpována podmiňováním libostí/nelibostí, přijetím/odmítnutím a že na takovýchto základech zbudovaná emoční provázanost s morálním kodexem nás do značné míry životem provází i dál, tak se nabízí otázka, nakolik jsme vlastně jen otroky viny, trestu, touhy po spokojenosti, vnitřním klidu, štěstí („altruismus“ jakožto vrcholný úskok, klička sobectví)?
..Vlastně by šlo jít dál a říct, že jedinými opravdu svobodnými a v pravém smyslu slova morálními bytostmi by mohly být ty, co se zcela bez ohledu na odměnu či trest uvedou s morálním kodexem (pro abstrakci samu) v soulad, nebo se vůči němu principielně vymezí a zavrhnou jej. Mluvím o bezcitných otrocích morální logiky, o světcích a démonech.
Upřímně nevím, zda je skutečné přijetí kteréhokoli z obou extrémů (Segal v „Nico, víc, než zákon“ je pochopitelně mimo všechny kategorie) vůbec v lidských silách. Ani jestli by to bylo dobře.
A vůbec, když už salónně žvaním; ono takové to normální, obyčejcké otročení, kdy se po dobrém skutku i dobře cítíme a po špatném v nás červík razí nové linky metra, zas tak zle vymyšlené není; S Alexem a jeho frendíky bych si o tom moc rád popovídal, vysvětlil jim to, pak bychom se objali, poplácali po ramenou, slzička by jistě ukápla a pak by mě pověsili za nohu na kandelábr; pod svícnem je zimela.


Tělesný, krutý, živlům ohně, krve a bahna se voddávající třeštění australskýho vidláka (myslim jako autora, víte co) na dřevotřískovym kříži - formálně uhrančivý, ve výsledku únavný a žánrově ouplně minutý, páč na drámo moc lacný a na prču moc dramatický...že byste zas ale vod samý nudy museli topit krtky v plechovce ředidla, tak to taky né.
Jak povdám, víte co, tři, no.


Grassova tichem plechu opulentně iluminovaná bible cynismu potírá vřelost natolik nelítostně, že i grobiána mého ražení donutila k úvahám o něčem hezkém. Třeba o jablíčku, po jeho oblině si lezoucím slunéčku a tak.
3 žluklou noční můrou se vlekoucí *** ze kterých jsem se rád probudil
PS: Vzhledem k neochotě Bubínku vyklidit vycíděné dvorany mé srdeční komory ani cca tři týdny po dočtení mu neochotně jednu hvězdu přihazuju.
