JP komentáře u knih

Tohle jsem si chtěl pořídit od momentu, co se to u nás mělo publikovat (Kafka je holt magnet), nakonec, o pár let později, z druhé ruky, za kilo. Tom Gauld a jeho 'Pečeme s Kafkou' je pro všechny, co žijí s knihami v jejich životě možná až příliš, pro všechny knihofily, překladatele, zneuznané (a nepublikované) spisovatele, nebo i jen posedlé čtenáře se sběratelským komplexem, či snad pro lidi s velmi barvitou vizí budoucnosti. Na rozdíl od drtivé většiny strip-komiksů, co podle mě tak nějak tlačí na pilu, příliš se snaží, tohle se nesnaží, tohle je prostě v té své jiné sféře.

4 06.01.2023

Pokud jde o Henryho Millera, vím moc dobře, že období, kdy by mě fascinoval a chytil, jsem dávno prošvihl. Taky chápu jeho místo. Navíc si myslím, že co hodně hraje roli je i, jakým způsobem dílo zastaralo. Tím nechci říct, že by zrovna 'Obratník Raka' působil nějak stroze, ale nadčasovost se opravdu projeví až s odstupem a je nutno ji současně brát v kontextu doby. Jednoduše řečeno, musel bych být teenager, co ještě nečetl Bukowského, co nečetl Orwellovo 'Na dně v Paříži a Londýně' (1933), co nečetl nic z beat generation. A vím, že Miller by se mohl směle označit za kmotra, průkopníka těchhle lidí... v tom, jakým způsobem "otevíral hranice", ale přijde mi, že se v mnoha ohledech příliš snažil o jednu věc, což je to zachycení, popis toho tabuizovaného sexuálna, až pornografické dusno (nicméně v téhle knize jsem toho moc nezaregistroval, nějaký ten popis kundy sem a tam), ale to ho automaticky shazovalo jinde, protože mi přišlo, že se snažil příliš prosadit v jedné sféře, na úkor všeho ostatního... člověk tak nějak zjišťuje, že tyhle kund... eeeh, kulty osobnosti jsou často hype job a okolo Henryho Millera se definitivně v jeden moment, roztrhl pytel a vypadl ten"tulácký život, o kterém jsem podal svědectví". Ale nemůžu si pomoci, i kdyby jeho vliv na Bukowského byl sebevětší, pořád by to neměnilo nic na tom, že Buk je pro mě jako výstřel, .44 Magnum, ostrý, hlučný, dynamický, ale hlavně má víc vrstev... stejně jako třeba Tarantino v porovnání s velikány, které parafrázoval. A jak sám Bukowski o Millerovi řekl, "...dokud se drží základu, nohama na zemi, je dobrej, ale jak začne filozofovat s hlavou v oblacích, začne to ztrácet a být děsně nudnej...". A tak pokaždé, když už se nějak k Millerovi dostanu, vzpomenu si na tuhle definici a jak s ní, většinou, souhlasím. Na jednu stranu, tenhle člověk reprezentuje tu recesi, provokaci, navzdory všem... ale, Henry, jednoduše jsme se minuli a to se mi v životě povedlo už víckrát. Kdyby, kdyby, kdyby, but it is what it is. Myslím si, že Miller musel nejvíc znamenat pro generaci mladých lidí svojí doby, když byl sám publikovaným autorem. Problém je, jeho síla od poloviny třicátých let, až po éru hippies v letech šedesátých, je něco, co je obtížné duplikovat pro současného čtenáře, ale nepředpokládám, že se k Millerovi člověk jen tak přivrávorá, bez nějaké znalosti kontextu. I tak je ale těžké "si to zažít", když nemůžete.

5 05.01.2023

Skoro až lynchovská noční můra, ale tak nějak typicky to, co od autorů, jako je Dan Clowes nebo Charles Burns asi očekáváte (jejich tématická, tak stylistická práce je dost podobná), Burns je mi ale o dost blíže a přijde mi, že Clowes je ukecanější a scénáristicky míň jistý. 'Jako sametová rukavice odlitá ze železa' je takové to snové, spirálovité propadávání do "co je realita a co horečný sen", který může lidem stejně tak sednout v závislosti na tom, jak moc preferují koherentnost či nekoherentnost příběhu. Mě to většinu času nechávalo tak nějak na pomezí. Nepřišlo mi, že by se tu za celou dobu dělo něco, co by mě silněji upoutalo.

1 26.12.2022

"Kýč málem jako z reklamy:
"Máš hezký oči," řekla mi
(má krásná, včera neznámá...)
a stiskla mi tvář stehnama"

I slabší Krchovský je pořád lepší, než většina prime time autorů.

"Zkouším si oblek, skoro na míru
a leštím boty (taky z papíru...)
a pro sichr, kdybych snad někdy zkáp
na víko rakve píšu: "This side up!""

9 11.12.2022

[16-6-2022] Anti-literatura, manifestace vlastních nejistot do podoby odtažení, separace od díla a toho, na co jsou lidé u čtení obvykle zvyklí. Valéry je, pokud jej chcete uchopit, svým způsobem, kluzký jako úhoř, je obtížné se snažit o něm říct soudy, výroky, což už v jeho čase dělala spousta jeho současníků, spousta obdivovatelů, i spousta kritiků, on jakoby málokdy mohl souhlasit, protože byl, kým byl. Fascinující mysl, fascinující způsoby myšlení, jeho pochody, matematika literatury, jakoby nekončící tendence vše popírat, od všeho se separovat, sedět v osamění a donekonečna hloubat o mechanismech, které jsou často v kontradikci s populárním vnímáním literatury (naivní lidé by řekli, rouhačské). Už dlouho jsem neměl v ruce knihu, kde by mě zaujalo tolik pasáží na tak relativně nízkém množství stran, kde se aktuálně nacházím [128/708]. A to jde přitom jen o výsek daleko monumentálnějších sešitů, zápisků.

[10.12.2022] Dlouhé měsíce... tak čtení působilo, trvalo to, protože se to prostě nedalo myšlenkově zhltnout. A přesto, jak je uvedeno, u úctyhodných sedmi set stran, nejde ani o padesátinu, z originálních sešitů Valerýho ranních úvah, u cigarety a kávy. Ale i tak jde o působivou sondu, do myšlení jedné z nejpozoruhodnějších myslí, s jakou jsem se za poslední roky střetl. V průběhu knihy se dostanete, co do rozpětí ke všemu (Ego, Filozofie, Systém, Čas, Sen, Paměť, Vědomí, Eros, Bios, Matematika, Věda, Umění, Politika). Kdybych tu měl vypisovat všechny pasáže, co mě zaujaly (a myslím, že sem nějaké brzy stejně doplním, jen ne hned teď) byl by tenhle komentář mamutích rozměrů, ale i tak jde o, nechci říct, bohaté dílo, ale některé podněty a myšlenky definitivně stojí za detailnější průzkum nebo k zamyšlení, protože Valéry definitivně nebyl to, co shrnujeme pod pojmem "v tradičním slova smyslu".

2 10.12.2022

Ta vřelost, s jakou Allen mluví o Diane Keaton mě z nějakého důvodu hrozně dostala, melancholická, podprahově hřejivá (vzpomněl jsem si na 'Annie Hall', což je asi jediný Allenův film, co jsem viděl dvakrát), všechno, co chcete v ženě; blízká přítelkyně, společnice, bezobsažně zábavná, bez obalu sama sebou a taky vám svoje názory vmete do ksichtu a má tak trochu vidlácké způsoby, ale pořád je překrásná a šarmantní. Full package. Allen s ní byl ve vztahu, pak se rozešli, aby se stali velice blízkými přáteli a následně spolu natočili snad svoje nejlepší filmy, viz například právě zmíněnou 'Annie Hall' (což je mimochodem vlastní jméno Diane Keaton, Diane Hall), ta první polovina knihy, kdy se Allen tak nějak pachtí hop sem hop tam, je hrozně fajn; dětství, jak se dostal k tomu a k tomu "já vlastně ani nejsem intelektuál, to si o mě lidi jen tak utvořili představu", nakonec zjistíte, že na to, jak neurotický je, měl vlastně neskutečně úspěšný život, ale pokaždé mě autobiografie překvapí hlavně (naposledy např. David Lynch) tím lidským, normálním rozměrem kdy zjišťujete, jak je vlastně každý, normální člověk, jako každý jiný, jen se sem tam občas děje něco trochu jiného, nebo divného. Jakožto svého času cinefil, člověk nemůže opomenout ikonu jakou je Woody Allen, tomu se prostě nedá vyhnout, otázka je, jak moc jeho status vnímáte a necháte na sebe působit. Sám Allen přiznává, že se nikdy jako někdo veliký neviděl, dost slušnou část knihy tráví tím, že sráží sebe a svoje úspěchy. Nikdy jsem ho nežral tolik, jako jeho zarytí fanoušci, ale viděl jsem bezmála asi dvacet jeho snímků a vždycky mi přišly takové milé, kinematické, úsměvné, zápletka se rozvíjí a je to sympatické tím, jak se to nesnaží nikdy tlačit na pilu. Dvacet filmů ale při kadenci tohohle tvůrce pořád nečiní ani polovinu jeho produkce a dodnes jsem nepřečetl ani jedinou jeho knihu, ač jsem okolo nich kroužil dlouho a přemýšlel nad tím. A pořád nemůžu říct, že bych k němu zaujal určitý postoj. Ale vnímám ho. A tohle byla moc příjemná publikace, ohlédnutí, která se v polovině přehoupne do, jistého druhu pekla, obhajobu, která mě absolutně minula, protože se v tom až tolik nebabrám, něco jsem samozřejmě během let zaslechl, ale člověk tak nějak pořád slyší bulvár sem, bulvár tam, mávnete rukou "já mám svoje starosti". Zničehonic kniha nabere děsivě právnický rozměr, kdy začneme spatřovat a říkat si skoro až "tak možná proto Allen tohle vůbec napsal" - jako obhajobu. O čem mluvím je, pokud je Allenova výpověď pravdivá, a tady je to slovo proti slovu, tak sledujeme ztělesnění ďábla, jménem Mia Farrow (no, koneckonců, Rosemary, hehe), žena, která zneužívá všechno a všechny okolo sebe, týrala a týrá, manipuluje, vymývá mozky svým dětem, a že se ale dokázala obklopit velikou rodinou, kdo ví, aby dosáhla toho, čeho chce, jestli je tohle pravda, myslím si, že by podobné "Amber Heard situace" měly být rovnocenně trestány, protože jestli se rozhodnete dnes jako žena, využít svoji platformu, sílu, páku, kterou vám společnost dává (a jakože v některých ohledech soudy opravdu ženám těžce straní na základě skoro až zvyku), jestliže ale žena chce někoho očernit, pošpinit a zničit, na základě vlastních emocionálních pohnutek, přivodit mu finanční, emocionální a kariérní újmu, měli by vás za to trestat stejnou měrou, jakou vy zamýšlíte učinit tomu člověku, nebo minimálně prověřit, zda tahle osoba netrpí nějakou psychickou poruchou, deziluzí, či vadou, protože od té doby, co se spustilo #metoo se nespustila jen vlna obětí, ale taky vlny lidí, co se snaží chopit příležitostí. V perspektivě Allenově. Nebuďte Mia Farrow, buďte Diane Keaton.

4 07.12.2022

Takové letem (aktuálním) Světem. Zůstaňte skromní, pěstujte vděčnost, snažte se být více naklonění ekologickému myšlení. Všichni to víme, nikdo to nedělá (rasismus, migranti, postavení žen [protože jebat na postavení mužů], náboženství). Soustřeďte se na to být méně závislí, výkyvy v každodenních oblastech jako je jídlo, voda, budou přicházet - snažte se v tom vzdělávat. Každá generace měla během života událost, kterou vnímala, že bude konec Světa a ten konec nepřišel. Obecně bych se nenazval ekologem, ani globální politika mě nezajímá, protože je jedincem neovlivnitelná, ale některé věci mi přijdou prostě přirozené a tak přirozeně jednám - a přitom nejsem něco extra, protože v tomhle ohledu, speciálně potom, co sleduju prasata okolo sebe, to dost usnadňuje tak působit. Čaaau.

3 19.11.2022

Na každý malý aspekt života se dá naroubovat tématická sbírka. U Buka můžete pokračovat: O psacích strojích, O dostizích, O... Z těchhle publikací "O..." (za kterými stojí stejný editor) cítím víc než cokoliv, jen snahu podojit fanoušky těmihle "Best of" kompilačkami. Bukowski sám odesílal spoustu věcí vícekrát, taky někdy protlačil stejné věci do vícero textů jinak (báseň, povídka, román), takže to, že u něj máte jakýsi pocit deja vu, že jste už něco četli, není nic až tak neobvyklého, kolikrát to je vše přefiltrováno natolikrát, že už vás to prakticky otravuje, ale on se Bukowski celkově ve své tvorbě dost opakuje, jako každý spisovatel, jenže Hank to uměl správně okecávat, tímhle právě zjistíte ryzí literární kvality. Velikou část tohohle textu tvoří výseky z jeho románů (z nichž některé jsem četl za poslední roky), je tu i spousta básní, rozhovorů, dopisů, fotek, ilustrací, kterými se to zahustí (a o kterých se kolikrát řekne, "wow, tohle je nově objevená povídka a básně, ale to máme tak na 15-20 stránek" a tak se udělá něco jako tohle). Nechci tu sbírku jen hanit, samotný obsah byl fajn, protože jsem teď od Hanka už nějakou dobu nic nečetl a pořád patří mezi mé nejoblíbenější autory, ačkoliv musím přiznat, že s odstupem času začínám vidět některé věci jinak a líbí se mi na něm míň a míň. Hanka čtu už šestnáct let, jako první jsem četl někde online povídku "Kopulující kalifornská mořská panna" a pak jsem si krátce nato v Olomouci koupil "Příběhy obyčejného šílenství" (tahle edice or Arga je celkově, nejobsáhlejší edice, kterou ve své knihovně vlastním) a musím říct, že tahle tematická vyhraněnost na jednu věc delšímu textu prostě nesvědčí. Sice jsem se opět dozvěděl něco málo zajímavých informací (třeba, že napsání "Post Office" zabralo 19 dní a že si z psaní moc nepamatuje, jen to, jak ráno byly stránky (asi dost podobný okno, jaký měl King během psaní Misery, když ještě dával lajny), nebo, že s časem zjistíte, že "nepotřebujete dívku svých snů, ale jen tu, která nebude noční můra") o jeho pohledu na chlast, což pro mě bylo do jisté míry bolestnou připomínkou, že jsem nedlouho zpátky musel z přesně těch důvodů rozejít cesty s jedním člověkem, kterého jsem dlouho považoval za jednoho z nejbližších přátel, a hlavní roli v tom hrál právě chlast a spoustu z těch věcí, co tu Bukowski popisuje, kam ho to, ať už v tvorbě, nebo životě, popohánělo, jak to z něj udělalo "nesmrtelného", pomohlo mu to se sebedůvěrou, nebo jen najít způsob, jak kráčet životem... ale o tom by vám řekl každý alkoholik, nebo lépe řečeno, neřekl, ukázal by vám to. Mělo to pasáže a části, co mě bavily, ale víceméně takový vlažný průměr, spíš mě iritovalo to, jak se tímhle ždíme a že velkou část těch textů znám, kolikrát se zde užívají i věci, ve kterých se sám Bukowski vyloženě opakuje, do věty, protože jsou zde výseky, kde se ho ptali v odlišných show na stejnou věc a to už člověka pak začne doslova srát. Ale bavily mě třeba detaily, jako popis jeho pohledu na to, jak ho pozvali do Francie a skoro nic si nepamatoval z TV pořadu, kde se objevil, ten lakonický projev, odpálkování pitomců. V mnohém mě to pořád umí stejně bavit. Ale asi jsem se tím prostě za ty roky přežral a tak si do budoucna-budu-Buka dávkovat jen po malých doušcích.

5 20.10.2022

"Zdá se, že po setmění si nikdo do skladiště netroufá, takže k vítězství nad tmou máme daleko - ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás."

Pozoruhodná a ladně plynoucí kompilace příběhů, hlavně pro svoje komunitní cítění, kdy vypravěčem jsme "my, naše vesnice, a soustřeďujeme se na jednotlivce a jejich, většinou, nešťastné či pohnuté osudy". Voda sklenice se přelívá z jedné do druhé, aby zase skončila v první, jak se příběhy v odbočkách vracejí a cyklí; je to něco, co v těchhle malých nuancích a detailech, jsem takhle, ještě nečetl (a přitom jde o stejný nelineární narativ, na jakém je zkomponováno třeba Tarantinovo Pulp Fiction, ale který jsem viděl primárně spíš ve filmech) a samozřejmě, kdo kdy navštívil a chvíli cítil Ísland, kdo tam chvíli žil, tak tohle všechno bude chápat a vnímat hodně jinak. Nějakého extra mudrování se tu nedočkáte, jen sem tam se tu po příběhu protlačí věta nebo dvě, které tak perfektně shrnou, co se zrovna událo, nebo přispějí... o něčem větším, nenuceně, o životě, vesmíru, smrti. Odehrávají se tu někdy trochu méně běžná, někdy až "přirozená dramata" (lidi a jejich odlišné potřeby v odlišných fázích života) jednotlivých členů vesnice, někdy v polovině devadesátých let minulého století. V místech se do toho dá až neskutečně začíst, protože je v tom drsná a zároveň nenuceně se linoucí pravda.

"David myslel na její rty, dech, jak ho k sobě přitáhla, stiskla nohama, když do ní vstoupil, v tangu se skrývá smyslnost, Davidovy spadly tmavé vlasy do čela, housle se zachvěly, Harpa vzhlédla, teď se podívala, fakt, podívala, natáhla se po skleničce a vypila ji. David hrál dál a večer plynul, Harpa vzhlížela častěji a struny se pokaždé zadrhly, jedna v jeho srdci, jedna na houslích, a pak přišla noc a David s houslemi byl v jednom domě, Harpa s manželem v druhém, milovali se spolu a ona celou dobu myslela na Davida."

Lidé na Islandu mají tendence být individuální a nechávat průchod svým emocím, a nebo je v sobě naopak dusit. Jestliže člověk žije v místech, kde je odloučení na denním pořádku, nebo minimum populace, či odříznutí, a člověk skutečně je v blízkosti jen několika blízkých, přiměje ho to neztrácet se v anonymitě davu. Každý je článkem, který má svoje místo a proto je lepší, přirozenější, čelit věcem, jak jsou a poddat se pravdě mezi jednotlivci, než se skrývat ve stínech davů.

6 17.10.2022

Analytické, novinářsky popisné zpracování osobní tragédie. Dokážu vidět oba tábory. Na jednu stranu mi to přišlo pro svoji formu pozoruhodné, možná až takovým způsobem, jaký jsem nebyl aktuálně schopen docenit (síla pod povrchem, koneckonců Joan Didion, obdobně jako Hunter S. Thompson, spadá ke stejnému "literárnímu hnutí" (New Journalism) a stejně jako Hunter přepisovala v mládí knihy, v jejím případě Hemingwaye, pokud si dobře vzpomínám, Hunter přepisoval Fitzgeraldova Gatsbyho, takže nelze upřít jistou spojitost, kterou jsem dokázal více pochopit právě skrze Hemingwaye a Thompsona, kteří mi jsou přeci jen známější). Spousta slov, vzpomínání - rekonstrukce, toho, co mohlo být, mělo, jak se dívat na podobný zážitek, a psát tohle a publikovat do roku a do dne od smrti manžela, zatímco sledujete obdobně, svoji dceru, zápasit stejně tak, s nemocí, které rovněž, později (mimo rámec téhle knihy), podlehne (Blue Nights). Definitivně to má hodně do sebe, ale zcela chápu, že spousta lidí bude s tou formou zápasit, myslím si, že v první půlce to má tendence dost odradit, ale postupně se tam odkrývá spousta tématických myšlenek a pokud jde o zármutek, dívá se to na téma dost podrobně.

2 06.10.2022

"ALE FUJ!
ALE MŇAM!"

Ono, pro spoustu lidí je obtížné uchopit, že Robbins je takovej "goofy gumball" a že k jeho kreativitě a imaginaci spadá i celé to psychedelické hnutí, Leary, McKenna, takže když pak vysype něco jako tohle, pravda, ve své oplzlé, autentické, neskrývané, milující formě, konzervativci začnou funět ze svých baňatých nosních dírek, protože nemají ponětí. Ale mě tohle až mile překvapilo, protože jsem teď dlouho nebyl schopný žádnou audioknihu pořádně doposlouchat (nakonec jsem to dočetl, protože poslední díl vyjde teprve zítra, i tak Vltava opět válí), ale tohle šlo jako po másle a bavil jsem se... v klasicky zamotané lovestory o "princezně, která se dá dohromady s teroristou" (jejich pillow talks je par excellence sextalkingu), jak ze žurnálu. Vlastně jsem doteď kromě 'Tibetského broskvového koláče', který je takový dezert k Robbinsově tvorbě (a tak já jím logicky začal), od něj nic jiného nečetl. A nic si z té knihy pořádně nevybavuju, jen, že jsem vždycky cítil, že Tom Robbins je něco jako lidský ekvivalent labradora. Jeho styl a jeho pravdy mají hodně co do sebe a navíc mi přijde, že už jsem dlouho nenarazil na autora s jeho kadencí imaginace, což je osvěžující, všechno, co tak nějak čtu, poslední roky, mi přišlo jako postava, co pomalu kráčí sněžnou bouří, ve svém tempu, monotónně, s rezervovaností, podle učebnice, nudně a s letmým, občasným zábleskem slunečních paprsků. Robbins nakluše jako Deadpool (ve svých batmanovských teplácích) a začne to sázet levá pravá, levá pravá, jako Škopková, stejně jak já, když jsem byl dřív zvyklý psát jako teenager. A tak jsem si během té baráže jen říkal, proč vlastně ne. Je v tom i takový ten nenucený humanismus, který prezentoval i třeba Vonnegut, nicméně ve Vonnegutově případě mi, s odstupem, začal připadat přeci jen nucený, drhnoucí, humor mě už tolik nebavil, jakoby ustupoval nutně pointě, zatímco u Robbinse to neztrácí šmrnc, protože tolik netlačí na pilu. A moc se mi líbilo i ústřední téma hledání věčné lásky (Camusova otázka hadra, haha), stejně jako spousta dalších malých zamyšlení nad životem. V našich krajích asi celkově lehce hůře uchopitelnější kniha, ale popravdě to ve mě zažehlo nový zájem o autora, kterému se mi podařilo se skoro dokonale vyhnout po roky a roky a nikdy se k němu pořádně nedostat, ačkoliv jsem měl, když to zpětně srovnávám, měl jsem jeho tvorbou projet jako neřízená střela, měl jsem tomuhle dát přednost. Ty metafory jsou jako dynamit (snadno zaměnitelný s penisem), co vás rozsekají.

"Časem člověku znecitliví patro, začne trpět citovou podvýživou, pokožka duše dostane kurděje a začne hnisat a zuby srdce se začnou kazit. Jenže co dělat, aby láska vydržela? Délka trvání, ani slib věrnosti nemusí být nutně měřítkem. Některé krátkodobé výbuchy vášně mezi lidmi, kteří se vidí poprvé v životě, dávají větší smysl, než řada dlouhodobých manželství."

Sex. Láska. Intimita. Svět. Skvělý konec. Je stejný sen, který se zdá dvěma lidem pořád jen sen?

P.S.: B r o s k v o š k e b l e.

P.P.S: Pokud to nezvládne remingtonka natřená načerveno (taky jsem to udělal se svým psacím strojem) napsat o věčné lásce, je lepší se na to vysrat.

P.P.P.S.: Láska je největší psanec. Jediné, co můžeme udělat, je stát se jejím spolupachatelem. Láska je, když se snažíte cítit, dělat to samé, co druhá osoba. Láska patří těm, kteří jsou ochotni pro ni jít do extrémů.

MŇAM-MŇAM.

6 05.10.2022

Živelná poezie neskutečně pozoruhodné osobnosti bulharské literatury. Je zvláštní, jak tvorba dokáže mluvit, spojit a chytit a najít vás, v podobných náladách, ač jsou osudy i záměry zcela odlišné. Skoro sto let od smrti a stejného věku. Geo Milev. Ale stejně jsme ve stejném kruhu.

"Na dně se utají jen černý mok a hněv -
strádání - tím jsi pokřtěn!
Tak pevně utáhni své mysli
krutý prsten!

Beze snů
nezůstaneš, však sny své splatíš bolestí.
Ó, víš, kam směřuje tvá cesta? --
Noc nemá východ. Já jsem ty."

(...)

"miluji ženy bolestné
znavených tváří, bledých rtů,
útrpný úsměv se v nich hne
nad gesty nudných básníků -"

(...)

"TEĎ UŽ JE POZDĚ. SBOHEM, MILÁ.
(Mám tě rád neskonale).
Vášni, té pro tebe, já dal jsem vale.
(Vybledl jsem. Jak stěna bílá.)
Teď už je pozdě. Na vše pozdě.
I den, i noc. I já. I ty.
A opožděný úsměv,
v tvých očích-vázách
ve smutku rozlitý...

Večer - hluchá výš.
Mé srdce nevyhlíží taje.
(Večere, bledostí mě nepředčíš,
bledost se stele v dál i v šíř.)
Já vím. A chápu. Nejsou žádné taje.
Teď už je příliš pozdě. Přespříliš."

2 01.10.2022

Hned od začátku můžete u Zikové cítit energii a zápal jejího mládí - zápal pro věci, které mají pro mladého člověka význam. A právě tohle nese celou její poezii, protože na úrovni nějaké hloubky, mi přijde přeci jen povrchová. S její nemocí se postupně propadá z živelné lásky ke kráse, do pesimismu. Žena, která se nechává unášet svými emocemi z břehu jednoho extrému na břeh opačného. Myslím si, že jisté záchvěvy nadání jsou přítomny, ale řekl bych, že jsem v téhle sbírce, která přeci jen nešetří kadencí jistého patosu, repetitivnosti (jako kdyby některé básně byly přes kopírák) speciálně po 'Prolamování ticha' od Frances Horovitz, jaksi seskočil o úroveň dolů. Na tohle jsem z nové várky byl zvědavý nejvíc a zaujalo mě to ze všech příspěvků téhle edice zatím nejméně. Báseň o tom, jak nebude matkou, mi přišla asi jako nejvýraznější a nejintimnější moment, přesto ale musí končit silně a dissovat muže, kteří to nikdy nepochopí, aby v závěsu hned měla další báseň, kde hned vzdává vděk blízkému příteli. Je mi jasné, že v době Zikové se o nějakém moderním pohledu na otázku žen nevedla řeč, ale stejně, šplouchá to sem a tam, jak je asi v očekávání u mladé umírající osoby.

1 30.09.2022

"tvá nepřítomnost
je zkouškou mé smrti" /i felt that/

Hodně podpovrchovosti, stejně jako květiny, toliko zmiňované, mají kořeny nám skryté, v zemi. Poezie, u které cítite přítomnost člověka, který je ale jen součástí celku, přírody, stejně tak jednoduché, jak i komplexní, v závislosti na tom, jak ji cítíte. Křehkost, ale současně silná otevřenost, žádný patos, ani náznak křeče, skoro až zvláštní číst něco, tak vyrovnaného, pokorného a sebeuvědomělého.

"Zdála se mi dokonalá báseň,
jako první pěticípá vločka,
roztála za svítání:"

(zvláštní je i to, že jsem si tuhle pasáž založil lístkem z kina [protože vždycky hrábnu po čemkoliv, co se jen trochu dá použít jako záložka], do nějž byla vyražená vločka)

2 30.09.2022

Nihilismus a spousta plutí na lidstvo v Houllebecqově výletu do vize budoucnosti, vlastně, co jiného od něj čekat, že? Jediná opravdová láska se stáhne na lásku k hafanovi (a opravdu jen možná ta, ve své němosti a autentické nebojácnosti vyjádřit se čistě, opravdově, je pravdivá). Vlastně ani nevím, jak bych tohle uchopil. Prokousával jsem se tím pomalu, týdny. Vize, možné pravdy, které možná sedí a které se možná vyplní. Ale k čemu je vlastně kniha, jako tahle? Hmm.

"Když je člověk upřímně zamilovaný, jediná naděje jak přežít spočívá v tom, že to před milovanou ženou musí utajit a neustále za všech okolností předstírat lehký odstup. (...) láska oslabuje, a ten slabší z obou je utlačován, mučen a nakonec zabit druhým, jenž sám utlačuje, mučí a zabíjí, aniž by něco myslel zle, aniž by zakoušel radost, zkrátka naprosto lhostejně. A tohle lidé většinou nazývají láskou. (...) Jako pro všechny dívky její generace znamenala sexualita pro Esther jen veselou zábavu, postavenou na svádění a erotice, z níž nevyplývaly žádné zvláštní citové závazky; podobně jako soucit podle Nietzscheho byla láska pouhou fikcí, kterou si vymysleli slabí, aby u silných vyvolali pocit viny, aby zavedli hranice jejich přirozené svobodě a divokosti. Ženy byly dřív slabé, obvzlášť kolem porodu, v té době potřebovaly být zaštítěny silným ochráncem, a proto vynalezly lásku, ale v současné době už byly silné, nezávislé a svobodné a odmítaly vyvolávat i prožívat cit, který už neměl žádné konkrétní opodstatnění." (...) "Vlastně jsem měl ve svém životě dvě důležité ženy," uzavřel jsem: "První - tebe - která neměla sex dost ráda; a druhou - Esther - která dost nestála o lásku." Tentokrát se upřímně usmála "To je pravda..." pronesla změněným tónem, podivuhodně škodolibým a mladistvým "neměl jsi štěstí..." Zamyslela se a pak dodala: "Muži vlastně nejsou se svými ženami spokojení nikdy..."

1 28.09.2022

Zvláštní poezie. Obrazy, které chrlí, nepostrádají originalitu, stejnou měrou, jakou je konstantně narušován rytmus. Nedokážu se rozhodnout, jestli dokážu ustoupit jednomu, abych byl konstantně iritován dalším... i kdyby jako záměr. Nechám to uležet a někdy to zkusím ještě znova, pro těch pár všedních momentů a jejich záblesk. Ale snad nikdy jsem neměl z textu tak ambivalentní pocit. Holt, když přihodíte knihu za kilo, co chcete zkusit a hlavně, abyste měli poštovný zdarma... (ale někteří počítají benefity celkově do kategorie "mám zdarma")

1 10.09.2022

(SPOILER) Ishigurova jemnokresba je dílo mistrovského, vyzrálého psaní, na jaké jen tak nenarazíte každý den a myslím si, že tohle je, pravděpodobně, jeho nejlepší kniha. Skrze oči Klary, pokročilé ve vnímání, učení a chápání, pomalu a postupně odkrýváte život okolo nemocné dívky, její rodiny, blízkých a všechny malé tragédie mezilidských vztahů a života, pořád stejné, ač v dystopické budoucnosti. Je zvláštní mít spoustu věcí jen naznačeno a zjišťovat je, odkrývat, postupně, domýšlet, protože hlavní postava je umělá bytost, která se snaží - pochopit - , má to mnohdy větší dopad a sílu, než mít vše naservírováno na talíři a přesto sdostatek, aby člověk tak nějak tušil, pod povrchem, co přesně se děje. Jak se postupně dostáváte hlouběji do knihy, zasáhnou vás v ní právě i malé detaily, změny, jak se vrstvy odkrývají, aby vás pak zasáhly ještě ty větší odhalení (tady vysloveně narážím na scénu s "portrétem" - matka, která už si tím nechce projít znovu a jaký je specifický smysl Klary a toho, proč byla vybrána pro svůj úkol). Dá se na to dívat z mnoha úhlů (otázka racionality a víry), chápat to, v mnoha ohledech, vzít si z toho, co v tom kdo vidí. Láska, sebeobětování, být lepším. Navzdory mě, mým zkušenostem a jaký jsem... jsem byl za směr, který Ishiguro zvolil v rámci konce příběhu, rád; abych pak byl ale zasažen opět v jiné sféře na konci... celou dobu, soustředěn na jednu věc a pak cítil víc empatii pro konec výjimečné bytosti, stvoření, jeho voleb a nesobeckost jeho činů, jakým je AF Klara.

9 04.09.2022

'Locus Solus' (neboli místo osamění či místo unikátního, zvláštního významu - koneckonců Roussel, další z řady předčasných, nedoceněných géniů-sebevrahů, si s významy i tituly svých knih neobyčejně pohrával, takže se dají číst pravděpodobně i v dalších směrech, které mi unikají, stejně jako jeho narážky, odkazy - žádné překvápko, že rád hrál i šachy). ___ Skupina lidí je pozvána do vily blízko Paříže, kde jistý Canterel předvádí svoje excentrické vynálezy, které se ani nebudu pokoušet popisovat. Něco jako Willy Wonka na LSD. Kompozice tak nějak visí ve vzduchu, všechno se mísí, příběhy v příbězích. Náročný text. Chápu že, pro surrealisty především, tohle musí být skoro jako bible. Imaginací naplněné jak v obsahu, tak struktuře, což tuhle knihu činí opravdu těžko popsatelnou. Labyrint, ve kterém se musíte rádi ztrácet... kniha, ke které se během posledního století hlásila a hlásí řada význačných jmen (Breton, Salvador Dalí, Michel Foucalt, Jan Švankmajer (dybbuk brzy vydá nově s jeho ilustracemi, takže pokud vám nevadí sáhnout si do kapsy...), ale třeba i David Bowie). Za sebe, nedokážu říct, jestli mě to tolik bavilo, nebo ne, definitivně tu byl potenciál jakéhosi hypnotického stavu, vyvolaného unikátní strukturou i způsoby; takže, spíš než čaj a sušenky, káva a krabička cigaret... nebo houby.

1 21.08.2022

Filmová adaptace dokázala vykřesat z námětu přeci jen poutavější extrakt a svého času jsem ji viděl minimálně dvakrát. Začátek knihy byl stejně chytlavý (mazlavý), přemýšlení nad darem vůní, stejně jako objevování parfémů (bavila mě celá ta pasáž s Baldinim) pachů, ostatně i popis smrduté Paříže, zrození hlavní postavy - člověka ta syrovost vtáhne do příběhu, nicméně do jisté míry ten záměrný obstarožní, dobový styl psaní postupně převezme otěže a přehoupne z odéry prosycené první půle do oné ne až tak záživné vražedné extrahovací části... a tohle je moment, kdy film má svůj klimax a funguje, zatímco, kniha má svoji la petite mort. Celková odtažitost od hlavní postavy, která je jakoby jen nosičem, člověkem s nejasně daným rámcem, záměrem, zatímco ve filmu můžeme jeho stoický výraz, mikro mimiku (ostatně už i casting pohledného, sympatického herce je něčím) číst, jako alespoň něco (83% komunikace, díky Chucku Palahniuku), v knize nedostáváme opravdu skoro nic z tohohle, takže se postupně přehoupneme do hororu, který nám dává vraha v hlavní roli, který je "mágem a meta-alchymistou vůní" a "to byste nepochopili", protože stvoří ekvivalent chilli omáčky DA BOMB v oblasti vůní... v knize působí mnohdy skoro až jako jeden z poskoků, nohsledů, hlavních záporáků, ne jako nosný prvek a v tomhle ohledu, je obtížné se držet postavy, nebo něčeho, poněkud se to ztrácí ve větru (ledaže byla ona prchavost všeho ultimátním záměrem autora), se kterou nemáme vybudované vlastně vůbec nic, i ta část, ve které se objeví třeba Baldini nám o téhle postavě dává něco, ale JB nepůsobí ani jako hrdina, ani jako antihrdina, proplouvá, bez charakterových rysů, krom jisté bezohledné posedlosti a jediné, co o něm víte, je, že má "talent" ale talent měl i Michael Myers, jenže já nemyslím, že se tu Suskind snažil dělat homage na slashery). Hodnocení je víc pocitové, než cokoliv. Koneckonců je to vnímáno jako postmoderna a to je vždycky komplexní myšmaš pocitů a experimentálních přístupů. Nicméně, mám s tím určité problémy a myslím, že se to dalo napsat mnohem lépe - zkrátka, některé příběhy nese snadno skvělý námět. Ale uvidíme, popřemýšlím o tom a třeba to s časem budu vidět jinak.

5 05.08.2022

Kolumbie. Když mi řeknete tohle slovo, vybaví se mi... solidní káva (ačkoliv po přečtení tohohle dumám, jestli ji nemám začít prosívat, abych oddělil mikroskopický kousky rozstřílených lebek od zrn - protože už tady u té představy kávy, na pozadí plantáže vidím nějaký pofidérní existence se samopalem v ruce, jak k vám nenápadně a dravě vzhlížejí - hmm, zrovna tu mám neotevřenou Kolumbii, takže si u té chuti a čerstvě namleté (ručně!) vůně zapřemýšlím z trochu jiné perspektivy), dále se mi vybaví Edwin Valero (i když byl z Venezuely - ale mají stejnou vlajku a jsou to země hned vedle sebe... a mimo to, stejně nemám ponětí, která je která, vím jen, že v Brazílii se mluví portugalsky a jinak je to jedna velká kriminální líheň) A dál? Co dál? Kokain, pštrosa, kartely, násilí v ulicích, kriminalita vždy a všude, stejně jako v celé oblasti Jižní Ameriky, kde konstantně lidi umírají jen "proč?" "proto". Vallejo ten nihilismus ani nepopírá, jeho běžnost, generace a generace lidí vyrůstají v těchhle krvelačných podmínkách, ničeny mnohdy, jak bylo trefně řečeno, i jen pro pár tenisek. Černý humor se tomuhle dílu taky upřít nedá, stejně jako koule a spousta od podlahy a na rovinu řečených věcí. La virgen de los sicarios. Úderná věc. Úderné pocity. Dávám 7 z 10 rozstřílených taxikářů ("co srazí těhotnou matku s dvěma dětmi a ukonči rodovou linii v překrásných plamenech")

1 03.08.2022