JP komentáře u knih

„Znovu, tak jako už mnohokrát, si v paměti probrala všechny manželovy prohřešky. Zdálo se jí, že si je všechny pamatuje. Bylo jich hodně. To jí však nebránilo, aby ujišťovala svou vdanou cestru Hildu, když k ní přijížděla z Hamburku, že je šťastná, že je šťastně vdaná.“ (…) „Ty svižné prostocviky za pultem jakoby přípravily jeho ruce na jiné pohyby a doteky, také hbité a čilé, při nichž Marta předla rozkoší, neboť přímo milovala jeho ruce, a nejvíc ze všeho tehdy, když jí rapsodickým prstokladem přeběhly po mléčně bílém těle.“

Začal jsem číst z osobních důvodů. Ménage à trois. Hned dvě knihy krátce po sobě, kde jsou trojúhelníky. Nabokov, pokud od něj už máte něco načteno, má velmi rozpoznatelný rukopis (obdobně jako Hitchcock ve svých filmech), takže i relativně fádní thrillerovou zápletku buduje a ozvláštňuje, jak jinak, o spousty odkazů, které člověk jen těžko pochytí, určitě ne hned napoprvé a bez hluboké znalosti literatury, ale píše lehce a ladně, pomalu, s úrovní. Tentokrát trojúhelník, bohatého Dreyera, jeho manželky Marty a Dreyerova synovce Franze, který se k tomu dostane, jak slepý k houslím. Ale kupodivu, spíš než jako Nabokovův thriller, mě tohle opět zaujalo na úrovni, kdy dokáže kouzlit s charakterizací postav. Definitivně bych tohle nezařadil k Nabokovovým opusům, ale pořád to má svoji úroveň a právě ta práce s postavami je to, co na tom stálo za ten čas. I ten nahý domácí s vějířem a matkou jakoby odkazuje na Psycho, líbí se mi, jak moc tahle část vybočuje z celkové nálady, skoro až lynchovsky vsouvá něco úplně jiného, surreálného. Obdobně jako si Hitch hraje se svým obecenstvem, tak i Nabokov vás nechává v horečnatém konci tápat.

4 24.11.2021

Ale tak jako, samozřejmě, že chcete, aby se dealerům ve vašem okolí dařilo (...). O tom nemůže a nesmí být pochyb. A ještě navíc, když záměru celého projektu fandíte. Nejde jen o tuhle novelu samotnou, jde i o to, rozjet něco, nějakým směrem, na základě vlastní představy (a podle vlastní chuti)... a taky si říct, jak při tom čtení v Olomouci, se to ještě rodilo, formovalo a najednou boom, je to konečně venku, Filtře. Gratuluju. Mám k tomu respekt a chtěl jsem to samozřejmě podpořit, byť jen minimálně (a díky za věnování, příště bys k tomu mohl dávat i vzorky... čaje, nebo něčeho takovýho :p). Weird žánru jsem celkově nikdy nepropadal nějak hlouběji, jen jsem narazil sem tam na několik autorů. Ale je to podobně, jako s řadou sci-fi klasik, co jsem objevoval během let u Laser-books, žánrové kulisy, co tvoří opravdu jen křoví, pro lidský příběh, který se odehrává v popředí. Na povrchu je 'Tráva' takové nenápadné cosi, kde se toho moc neodehrává, ale možná proto mě to bavilo. Jen takové momenty, plynutí, terapie... četlo se to samo. Hmm.

7 12.11.2021

"Coby neexistující jsem považoval za správné neříkat k tomu nic."

2 11.11.2021

Pomalu plynoucí, nikam se neženoucí, zastavené v okamžiku asi jako moskyt v jantaru, plné obrazů, jež vyvolávají, nemaje zdání proč, nepříjemný pocit. Jde o velmi těžkou literaturu, do které se ale paradoxně jste schopni v okamžiku začíst. Celou dobu jako bych cítil, že Max Blecher se chce vypsat ze své nemoci, která ho držela na lůžku a která mu nakonec způsobila smrt. Cítil jsem s ním. Část páteře zasažená infekcí, co vám rozežírá kost... a Max hovoří o banálních věcech, vzpomínkách, detailech, dodávající bolestný rozměr. Ale hlavně ten pocit, ten přetrvává, je to jako se jednou dotknout a ono už to ve vás zůstane. (13.10.2011) Definitivně si myslím, že jeho další zmíněné práce by stály za objevování (ale je dost možné, že se jich nedočkáme), srovnání s Kafkou a jemu podobnými je trochu mimo mísu, možná v momentech, v nuancích. Příhody, méně autobiografické, ke mně mluvily hlouběji, než Zjizvená srdce, definitivně zajímavý představitel meziválečné rumunské literatury a že z téhle oblasti pocházela v té době řada pozoruhodných spisovatelů Pokud se v podobných dílech rádi ztrácíte, nikam se to nežene, což je výhodou pro ty, kteří se naladí, stejně jako problémem pro ty s netrpělivou myslí.

2 02.11.2021

Tolik dekadence, tolik odporu, proti všemu, ale samozřejmě, Artaudův úděl a život... je to už dlouho, co jsem narazil na něco takového, čistě a plně, nihilistického, z toho temného místa, kde je člověk sám proti všem. První setkání s nesehnatelným Artaudem (tak jsem se konečně dočkal). Musíte to cítit, inklinovat k tomu. To tempo, kterým jsem to četl, mi moc vyhovovalo, takhle bych si přál prokousávat se knihama, nemohl jsem se zastavit, nešlo to. Obdobně jako Valéryho 'Pan Teste' si tohle budete muset přečíst vícekrát. Krátké a intenzivní seznámení. Antonin Artaud, s podobným pocitem osudovosti, jako Van Gogh, nebo Céline. Těšilo mě. Obzvláště v těchto prázdných, černých časech mé vlastní existence.

4 27.10.2021

Vybrat si autora a jeho knihu je časová investice. V případě Hradeckého to na první pohled vypadá nevinně. 168 stran. Vkusná typografie obálky. Jenže pak to otevřete a už ten porno přebal vám řekne, hele, něco bude jinak. Text je hutnější, než moje káva... a to je co říct. 'Dumdum' trefil pointou, 'Výlety s otcem' byly myšmaš všeho, ve kterém jsem se ztratil a 'Vikštejn' se dál topí v nastavené hutnosti, jako když necháte dojíždět nějakou omáčku, aby se provařila. Hradecký mi v tomhle připomněl Kahudu, je to, sociálně, myšlením, člověk z řad lidu, ale zároveň mající přehled. Líbí se mi a fandím tuzemským autorům, co nejsou jen nudní akademici, kteří píšou podle učebnice a kterýma jsou přecpaný knihkupectví. Hradecký si je vědom svých schopností a nemůžu říct, že by to byl úplně můj šálek, ale lyrické kvality, hraní s textem a silný styl jsou přítomné. So, go go!

5 23.10.2021

Beznaděj, mizérie a černota ze stránek, ale mluvit o Andrejevovi jako o pokračovateli Dostojevského tradice, hmmm, připadá mi, že mu v jeho próze chybí rozměry. Má snadno se čtoucí styl, ne tak těžkopádný, jak je u ruských autorů zvykem, ale zároveň mě jeho texty příliš nezaujaly, spíš jsem proplouval řadou neurčitých, nejasných, špatných realit. Úvodní 'Fixní idea' mě zaujala asi nejvíc a 'Zeď' má mě velice povědomý nádech, i některých věcí a myšlenek z mé vlastní hlavy, ta beznaděj. Andrejev byl svého času takový rebel, ale zápasil s očekáváním čtenářů (což je taky blízký motiv), zápasil pravděpodobně se spoustou věcí, ale tohle, co se mi dostalo do rukou, asi není něco, co už bych v podobném ražení neokusil. Ještě snad zkusím 'Povídku o sedmi oběšených', Satanův deník mě po tomhle příliš neláká.

2 19.10.2021

Rozloučení s Richardem Corbenem, který pro mě na stránkách Crwe2 od mých teenagerovských let byl jednou z největších inspirací: jeho styl, silné kontury, cit pro vyjádření lidských emocí, do posledních dní věnován stále brakovému žánru, nebo adaptacím Poea či Lovecrafta. RC je přesto vnímán jako jedna z absolutních a zásadních legend. A já se teprve nedávno doslechl, že minulý prosinec zemřel. Zvláštním způsobem se mě to dotklo, asi podobně jako když zemřel Kája Saudek, jenže u toho se na to tak nějak "už jen čekalo". ___ 'Bůh krys' pokračuje v lovecraftovské tradici adaptací, ale tentokrát jde o Corbenův vlastní scénář. Vypůjčuje si ale spoustu prvků (lovecraftovský motiv rasismu - ten ale zajímavě zakončuje opačným směrem; dále pak zdegenerované obyvatelstvo odstřižené od civilizace, obdobně jako v novele Dunwichská hrůza / Hrůza v Dunwichi). I kresba je poněkud zjednodušenější, než je obvyklé, jakoby autor docházel na svůj konec, ale ten výraznější minimalismus se pořád mísí s umem, zkrátka mistr, který protíná dvě linie. Nakonec jsem rád, že jsem si tohle nekoupil, protože, i když je to pořád Corben a je to rozloučení, protože je to po nějaké době zase něco, co bych si od něj mohl koupit, první věc od jeho smrti, a jedna z jeho modernějších prací posledních let, není to asi něco, co bych nezbytně nutně potřeboval vlastnit, jenže to se tak dá říct prakticky u všech jeho prací, je to hodně o samotném stylu. Nicméně 'Bůh krys' definitivně nedosahuje, i na slušném rozsahu 144 stran, kam by mohl, ve srovnání s některými dalšími Corbenovými kousky je to zkrátka o poznání průměrnější, ale to pořád neubírá nic na poutavosti a radosti z toho neopakovatelného stylu, jakým komponoval příběhy. Bude mi chybět.

5 19.10.2021

Krátké úvahy (s nadsázkou) nad možnostmi toho, co nastane po smrti, ale láká to na něco trochu lepšího, než co v závěru naservíruje. Některé části mají něco do sebe, ale většinu času mi kniha jen proplouvala tou mou už tak dost zaměstnanou hlavou. 'Suma' definitivně není nic objemného, na žádné z dimenzí, co přináší. 5/10

4 08.10.2021

Hutný text, velmi hutný, vyžadující opakované čtení vět, které mnohdy skoro snad ani pochopit nejdou. Závan... Pessoa. Špetka Becketta. "Rozeznávám hloubky, v nichž se vrství mé maso; a cítím pásma bolesti, prstence, póly, třásně bolesti. Dovedete si představit ty živé obrazce? tu geometrii mého utrpení?" [25] (...) "Jak vidíte, pane, jedině ten, kdo se ve slastech nevyzná, bude je chtít oddělit od úzkosti. Přes všechnu prostoduchost umím vytušit, jak asi vyblednou rozkoše, jsou-li ochočeny a podřízeny domácím zvyklostem. Odevzdání a opanování, které doplňují, získávají podle mého mínění nekonečně, jestliže chvíle jejich naplnění se chýlí nepředvídána." [31] (...) "Vyvolat cosi jako úzkost, abych ji mohl rozptýlit." [79] (...) "Opravdu důležité pro někoho - míním někoho, kdo je bytostně ojedinělý a sám - je právě to, z čeho cítí, že je sám." [81] (...) "Bolest je cosi velmi hudebního, můžeme o ní mluvit skoro stejnými výrazy jako o hudbě. Jsou bolesti hluboké a pronikavé, mají svá andante a furiosa, táhlé tóny, fermaty, arpeggia, progrese - náhle pomlky atd. [85] (...) "A přece, jaké pokušení je smrt. Něco nepředstavitelného, co v mysli vyvstává střídavě v podobě touhy a hrůzy."

3 09.09.2021

Možná že, možná že. Na Balabána jsem se chystal dlouho a jsem rád, že jsem nakonec neskočil po jeho sebraných spisech, abych se tím neprokousával měsíce. Několik povídek mělo něco do sebe ('U komunistů' zaujala asi nejvíc), lyrické v momentech, ale většinu času jsem se přistihl u toho, že mi Balabánův styl prosvištěl hlavou, jako sterilní, jedním uchem tam, druhým ven, aniž bych se dokázal nějak se zaujetím ponořit do jeho příběhů.

3 09.09.2021

Hlavním záměrem pro mě bylo porovnat můj guilty pleasure film z dětství, který je adaptací a víceméně parodií, téhle předlohy. Heinleinova vize-verze je "smrtelně vážná", sledující politickou situaci v budoucnosti, očima vojáka. Koncept toho, že aby měl člověk možnost volit ve společnosti (stát se občanem), musí pro to něco udělat, službou v armádě, kde nejste nic a váš oblek má větší cenu, než váš život. K tomuhle právu, být občanem, se člověk musí prohrabat přes peklo, aby tak prokázal, jak moc mu na občanství záleží. Je to zajímavý koncept k zamyšlení na mnoha úrovních, stejně jako Heinleinovo otevřeně militantní smyšlení. Jinak velmi popisné a s jasným záměrem. Ale film si prostě užívám jinak a lépe a přišlo mi, že si z Heinleinova originálu vyzobal (hi,k.) právě ty nejlepší detaily a ty přetavil v něco zábavnějšího, jiného a ač opravdu parodií, tak to prostě má šťávu a grády - je to prostě nebe a dudy. A tenhle text, sám o sobě, spíše průměrný, ač napsaný dlouho zpátky, je více politický traktát, než fikce. Od druhé půle dost nuda.

4 03.09.2021

Začlenění se do společnosti a jejich pravidel, které absolutně zničí veškerý individualismus v jednotlivci. Tohle je to postmoderní Japonsko v kostce a Keiko je skrz naskrz tragická bytost, s absolutním přijetím a odevzdaností, spatřující smysl v roli, kterou je společnosti prospěšná. V krátké novele a s typickým minimalismem Země vycházejícího slunce, sledujete, jak vás společnost přetvoří, protože nemá zájem o váš individualismus. Silné, ale pod povrchem.

5 19.08.2021

Tohle pohladilo, stejně jako pohladil Franzův pohled ten regál s knihama. Ten závěr a hlavně skvělá falzifikace Kafkova stylu, která je neméně magnetizující, obzvláště proto, na jak malém rozsahu a s jakým málem se tu pracuje.

4 16.08.2021

S Austerem se to má tak, že buď je na 100% a je to úžasný literární ponor (první část Newyorské trilogie, Kniha iluzí, nebo třeba Portrét neviditelného muže z Vynálezu samoty), zkrátka něco, co vás neskutečně baví číst... a nebo je to opravdu nudný průměr, který působí jako sešlá klasická literatura, co vás nezajímá, která je vám vnucována. 'Brooklynské panoptikum' bylo většinu času spíše to druhé, i když se sem tam malé uchvacující momenty našly a vzbudily ono nadšení. Relativně dlouhé a pomalé čtení na to, že nejde o nijak velkou knihu... ale čím hlouběji jsem byl, tím víc mě to nebavilo a pomaleji se to četlo. Paul Auster je prostě jak kdy. Někdy mi připadá geniální a jindy zase, že už nemůže být nudnější.

1 10.08.2021

Adekvátní provedení, taková koláž, která ale po určitém čase začne být zoufale repetitivní, především v nevědomosti obyčejných lidí, kterých se katastrofa dotkla a kteří samozřejmě slepě věřili tomu, co po nich vláda chtěla - sledujete jen, jak to přímo zničilo jejich životy. Zaujalo mě, že nejčastější věta svědectví lidí byla "Lepší by bylo, kdybych zemřel / kdyby zemřela." Ta perspektiva na člověka, na lidskou rasu. Ale pořád se nemůžu srovnat s tím, že Alexijevič dává dohromady víc jakousi reportáž a je ceněná víc jako investigativní novinářka, než jako spisovatelka v pravém slova smyslu. Vadí mi to "hraní na city", že kniha je přepis toho, co říkají nějací lidé a že téma samotné odvádí pozornost od skutečných kvalit textu. S tím zápasím. Je to zajímavý pohled do duší a mysli lidí, kteří byli přímo ovlivnění, ale zároveň jsem necítil nic navíc. Knihu jsem si dřív koupil, dal ji našemu dědkovi a ten ji přečetl, než zemřel. Pak jsem ji prodal s většinou jeho dalších knih. Nikdy jsme se o ní nebavili. A teď se cítím, že kdybych ji přeskočil, jak se mi posledních pár let dařilo a jak jsem chtěl, tak bych o moc nepřišel. Světlana Alexijevič mi prostě nesedí.

5 09.08.2021

To schizoidní provedení k Plathové sedí. Její obrazotvornost a básně, pořád ostré (jako břitva), je skvělá, je silná, je úžasná. Ale překlad pro mě byl spíš berlička, která mě hlavně přinutila přemýšlet, jak obtížné je vlastně překládat poezii. "Unknowing I must soon unpetal" je jako "a netuší, že brzy odkvete" nedostačující. "Rave on the leash of starving mind" Plathová pracuje s angličtinou strašně dobře... a pak když slyším ten překlad, připadá mi zkrátka zoufale, tak zoufale nedostačující. Není divu, že tohle je i po pomalu dvaceti letech pořád k dostání v knihkupectvích, za ty peníze. Ale benefity jistí podobné pochybné investice. Stejně jsem rád, že mám další její knihu, už protože je tu "Lesbos", což je fakt síla - ta otevřenost.

3 07.08.2021

Jako první mě napadlo, že už chápu, proč si Polanski vybral k adaptaci právě tohle. Obsese. BDSM. Dynamika vztahu, nenávisti a posedlosti. Neposlouchalo se to špatně. Mělo to náboj, a samozřejmě, nechci to hodnotit z dnešního pohledu, ale tak nějak, nebyla to úplná hitparáda, prosvištělo mi to hlavou. Na druhou stranu mě to ani neiritovalo a nenudilo, což v poslední době není lehký ani pro řadu protlačovaných klasik, které společnost staví na piedestal. hi, k.

2 14.07.2021

Obyčejnost... hrabalovská přízemní obyčejnost všedních lidí a všedních osudů svojí doby, kterou uměl zachytit s tou neopakovatelnou poezií a pro kterou je pořád a stále atraktivní ke čtení, či poslechu. Jací jsme, autenticky, bez příkras, to vždycky bude mít svůj půvab.

3 10.07.2021

Text v momentech a pasážích, jen tak zobne, sebeidentifikací. Ale většinu času plula moje mysl mimo, někam jinam. Přišlo mi to celé napůl jako jedna velká póza, která se snaží být děsně rouhačská vůči všemu (holt dekadence). 121 let. Mmm. Většinu času to není příliš čitelný text, i ten záměr se jaksi rozpíjí do ztracena. "Toužím po nemožném. A umírám možným." (...) "A pak už to nebyla určitá zahrada, určitá vůně, určité odstíny barev. Byl to jen šum toho všeho, barvy, tóny, vůně, lesk, vše dohromady. Bylo to něco rozčilujícího, co uchvacovalo celou bytost a z čeho cítil rozkoš, ale zase ne určitou rozkoš, jen něco, co hrdlo tísnilo a z čeho nebylo lze se rozkřiknouti a co bylo mučivé a sladké zároveň."

2 07.07.2021