kamibe komentáře u knih
S velkou chutí jsem si poslechla tuto detektivku v podání Otakara Brouska mladšího (obdivovala jsem jeho změny hlasu pro různé muže i ženy) a Růženy Merunkové jakožto slečny Marplové. Byl to pro mne opravdový poslechový zákusek. A obdivuji také samotnou autorku pro její schopnost vystavět tak propletený příběh. A kolik jich napsala! To mi rozum skoro nebere!
Jsem ráda, že jsem se díky ČV dostala i k této knize, i když to patří do loňska, kdy jsem nedokázala najít knihu, která by byla o mém vysněném povolání (těch se ukazovalo několik a nemohla jsem si vybrat). Ne, že bych chtěla být v podobném prostředí, ale pečlivost, s jakou Brasse pracoval, mi z duše mluvila nejvíc.
U příběhu s Baškou jsem znovu prohlížela přílohu fotek a divila se, proč tam není. Nu, v epilogu jsem se to dozvěděla.
I když to bylo pro mne otřesné čtení a nemohu říci, že je to krásná kniha, musím uznat, že byla pro mne velmi působivá především tím, jak Brasse uvažuje sám o sobě, o svých niterných pohnutkách, jak rozkrývá své povahové rysy a některé jemu samotnému nejsou příjemné.
Spisovatelé sestavili příběh polského fotografa tak dobře, že jsem mnohokrát po dočtení kapitolky (kdy už jsem si říkala, že to pro teď stačilo, že si musím od toho odpočinout) musela hned číst další, tak skoro detektivně to bylo napsáno! Navíc je to krásně přeloženo.
I když mohu mít vůči knize jakékoli výhrady a připomínky (chyby, které korektura přehlédla, nebo nepřesnost při srovnání textu a opravdu krásných obrázků), jsou v podstatě mizivým procentem proti samotnému faktu, že taková kniha je na světě. Považuji ji za skvělý počin a moc fandím, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí. Je docela jedno, jak daleko čtenář došel v poznání sebe sama, protože jednotlivá zastavení mohou být vnímána (a opakovaně absolvována) různě v různém věku. Takže je to vskutku kniha, kterou můžete číst, ať je vám osm nebo sto, přesně jak je psáno na obálce.
Vybráno do ČV. Uměla jsem si při čtení představovat jednotlivé scény, přesto myslím, že bych si spíš užila divadelní představení. Párkrát jsem se zasmála, ale pořád jsem byla při čtení příliš kritická, říkala jsem si třeba, jak mohl vzít talíř s dalším jídlem, když měl náruč plnou nádobí a nebyla o tom zmínka ve "scénáři". Ovšem vymyšlené je to pěkně, a i když jsem si to čtení nevychutnala tak úplně, uznávám, že to na divadle musí vypadat výborně.
Tak jsem ji přečetla. Spíš proto, že je to tak známý autor. A taky tak známý titul. Dokonce je to i film. Na ten jsem se po přečtení podívala a sama pro sebe jsem se zaradovala, že spisovatele nahradili zpěvákem a vynechali mnohá místa, která mi v knize připadala skoro zbytečná. Takže film to tentokrát u mne vyhrál. Na další Wiewegovy knížky snad ani chuť nemám.
Když jsem viděla tuhle hezkou obálku a jméno autora, řekla jsem si, že to bude jistě něco báječného. A bylo. Pohádky vlastně nejsou jen pro děti, vždycky jsou i pro dospělé, obzvláště takhle napsané pohádky s tak hlubokým ponorem.
Moc ráda jsem si ji přečetla.
Naprosto souhlasím s předchozími komentáři - krásná alegorie a rozhodně čtení právě pro dospělé.
Je zajímavé, kolikrát musejí pouze děti udělat něco zásadního, co vrátí svět do příjemnosti.
Pro mne byla tato kniha kdysi jako jeden z pokladů, které výrazně ovlivnily můj život. Malý kapesní formát mi dovoloval tahat ji s sebou po kapsách, pamatuji si, jak jsem potřebovala se k ní vracet opakovaně.
Doporučuji ji každému, u koho poznám, že by ji už mohl číst.
Je pro mne zarážející, že je tu několikrát hodnocena dosti nepříznivě.
Souhlasím, že jde v podstatě o seberozvoj, ovšem o ten jde ostatně vždycky!
Nápaditý Pavel Čech!
Poté, co jsem s nadšením přečetla nejprve 4. díl, jsem vypátrala a zakoupila skoro všechny díly o Rychlé Veverce. A tento první je už zabalený pro vnuka, čerstvého prvňáka, jako první dárek ze série. Velmi se mi líbí pospolitost táty a syna, kdy i přes rozdílnost zájmů dokáže táta (P. Č.?) najít propojení, které prohloubí jejich vztah.
Přečetla jsem na doporučení kamarádky. Uznávám, že autorka dosti dobře sesadila jednotlivé úseky tak, že je to čtivé a celkem to plyne. Pro mne tohle čtení však moc nebylo a uprostřed knihy jsem vážně přemýšlela nad tím, že ji odložím nedočtenou. Vydržela jsem to s mírných přeskakováním jen ze zvědavosti, jestli vůbec nastane jakási katarze a jak ji autorka u Jo provede.
Když to tak promyslím, je to vlastně jen jinak zpracovaný historický román. Rozhodně bych ji nedoporučila někomu, kdo ví něco o regresích. Z vlastní zkušenosti vím, že ošklivé detaily, které mi mohou vadit v prožívání přítomného života, se dají zpracovávat i jednotlivě, nemusím se probírat vším. Podle mého je řešením jedině přijetí, že tohle všechno se mi mohlo kdysi dít, že jsem ve svých inkarnacích byla jak "andělem" tak i "ďáblem".
Přílišné soustředění na to, co bylo, je vlastně nepřijetí života takového, jaký teď je. Dokladem jsou autorčina slova pronášená ústy Jo: Zdá se, že mám ještě jedno já. Ještě pořád nevěřím, že jsem vtělení té osoby - nějak se k tomu nedokážu přinutit - ale ta žena teď žije svým životem v mé hlavě a je to velmi skutečné. Svým způsobem skutečnější než život, který prožívám teď a tady.
Mně osobně nejvíc promluvila z duše věta, kterou pronesla Joina babička Ceecliff: Jednou z výhod stáří je schopnost přiznat si, že je člověk unavený, a něco s tím následně udělat.
Jeden z nejkrásnějších popisů vlastního života, jaký jsem kdy četla. Kniha je psána obyčejným vypravěčských stylem a bylo to pro mne velmi příjemné čtení, místy hodně napínavé, místy dojemné a také velmi inspirativní. Ze všech vět o rodinném soužití jsem cítila velikou lásku, někdy se mi při čtení draly slzy do očí. Kromě cesty, kterou Li prošel ke svému cíli, je to také hodně dobrý popis komunistického "náboženství". Kdo si podobným prošel u nás, možná bude při čtení rád, že nežil v Maově Číně. Moc ráda bych viděla film, ale zjišťuji, že asi nebude tak lehce ke stažení.
Obrázky jsou tu opravdu hezké, přesto mě kniha nenadchla, neboť mám jednak výhradu k "zázraku" se stíny, a navíc text dělá dojem, že úplněk je snad jen dvakrát v roce.
Zdá se, že jen díky letošní Čtenářské výzvě jsem se dostala ke čtení této knížky. Jsem ráda, že jsem si z nabídky vybrala právě ji. Dojímaly mě její zápisky a drobné i delší básně. Dojímá mě její osud. Tak mladá, tak aktivní a tak moudrá! Její Modlitba je krásná a je vědomá daleko víc než modlitby, které mnozí odříkávají bez bdělosti.
Překrásné jsou její milostné verše.
Nic lepšího než to, co napsal mirektrubak, napsat nemohu. Naprosto s ním souhlasím.
Je příjemné, že po téměř čtyřech stech letech od doby, kdy Komenský napsal první verzi své filozofické úvahy, můžeme mít rukou takovéto zábavné zpracování. Tímto způsobem se mohou s dílem seznámit i ti, kteří by po původním díle nesáhli. Jakkoli je původní dílo tak velmi staré, je třeba uznat, že je prostě nadčasové. Při čtení a prohlížení mě napadá, kolik z nás potkalo nějakého Všudybuda a Mámení, kolikrát si necháme nasadit růžové brýle, nebo si je dokonce nasazujeme sami. Navíc autoři dokázali zpracovat klasiku tak, že jsem se při čtení několikrát smála nahlas. Rozhodně při prohlížení těch úžasných obrázků od pana Víška není dobré spěchat, neboť je v nich spousta vtipných detailů. Vtipné a nečekaně současné jsou také nejrůznější repliky jednotlivých postav. Myslím, že studenti se konečně mohou těšit, že poznají klasiku bez toho, aby se museli nořit do starobylého textu.
O tom, že si této nezvykle veliké knihy u nás v knihovně asi hodně považují, svědčí fakt, že ji nemají vystavenou jako jiné knihy, ale musela jsem si ji vyžádat ze skladu.
Spíš ze zvědavosti jsem si přečetla Dykův příběh a překvapilo mě, jak je jiný oproti příběhu přeloženému z angličtiny Jiřím Joskem. Zde je ve hře pouze jedno dítě a krysař odvede z města všechny dospělé. Trochu jsem se podivila, že v Dykově zpracování nejsou žádné děti,
malé, ale schopné pohybu, které by přeci také šly za zvukem vábivé píšťaly, s povědomím ukolébavky, kterou jim zpívala každá matky v Hammeln!
Přemýšlím, kdepak asi rybář našel tak rychle nějakou ženu, která by to dítě nakrmila!!! Možná mu cestou při tom hledání dítě v rukách umřelo! Kdoví jestli ten jakoby "šťastný" závěr není jen obraz dalšího zbytečného hledání v tomto podivuhodném životě, kdy se honíme za tím či oním, ale to jádro (čeho?) nám zůstává stále utajeno, dokud, dokud co?
Ovšem - četla jsem verzi z roku 1945 a opravdu jsem se pokochala dávnou malebnou češtinou.
Precetla jsem nekolik knih podobneho razeni, tahle bzla pro mne silna nejen samotnym licenim vseho toho desiveho v tabore i pri uteku, ale take licenim pri rozpoznavani zlocincu po dvaceti letech. Mnohokrat me napadalo, ze podobne veci bych ja sama osobne nedokazala absolvovat.
Já si čtení užila. Jednak mě bavily různé pohledy na výchovu dětí, jednak touha po nalezení kořenů i proměna některých hlavních postav. A je to jedna z mála nových knih, která je sice z reálného prostředí, ale i tak skoro pohádková. Zajímalo by mě, zda je ten příběh založen na pravdivé události.
Výhradu mám k sedmiminutovému čistění zubů a k používání zubní nitě. Ze zkušenosti vím, že stačí minuta i méně a k tomu místo nitě (příliš vehementním protahováním je možno pochroumat zubní sklovinu - stalo se mi to) raději šetrnější mezizubní kartáček!
Ale víc než pátrání po otci mě tam zaujala sice jakoby vedlejší, ale stejně naléhavá myšlenka - soužití těch, kteří jsou někde po staletí doma, a těch, kteří tam přijdou a taky tam chtějí být doma. Jak skloubit příchozí a jejich kulturu se starousedlíky a jejich kulturou?! Nejsem si vědoma, že by v historii byli někteří nově příchozí trpěliví a snášenliví vůči původním obyvatelům. Britské kolonie, decimování indiánů v Americe a kdovíco by se ještě našlo!
O této knize jsem se dozvěděla od kamarádky. Když byla ve velmi nepříjemném duševním stavu, doporučila jí zase její kamarádka právě tuhle knihu. Neznala jsem autora a bylo pro mne příjemným překvapením, že existují duchovní, kteří berou kriticky i církev a sebe sama. Odjakživa tíhnu ke čtení podobných knih. A toto se mi četlo o to lépe, že jsem nedlouho předtím dočetla knihu Krátká historie mýtu. Moore dokáže vztáhnout mýty do naší doby, ukazuje, jak se můžeme na mýty dívat ještě jinak než jako na dobrodružné příběhy, které si lidé vyprávěli z generace na generaci, a jak velmi nám může takové nahlížení pomáhat v pohledu na náš život a jeho obtížná období.
Citát o narcismu u budov chápu takto: Budovy mohou takový dojem budit, protože je tvoří lidé. A ti jim vtiskují svoje vlastní vlastnosti.
Pošťák, který porušuje listovní tajemství a pak se z něho ještě stane lupič - nápad, který jsem zatím nikde nenašla. Haiku nebylo pro mne objevem, ale ocenila jsem, co vše jsem se dozvěděla navíc. A vyloženě jsem si pochutnala na spisovatelově stylu. Konec jsem vytušila a myslím si, že zenový kruh je něco, co by se mělo učit ve škole - všímat si opravdu vědomě toho, co vlastně vůbec v životě dělám, co opakuji, co se mi vrací a kde můžu z toho kroužení na stejné úrovni - ten neustále se opakující kruh přerušit a popojít dál. Výborný zážitek mi poskytl Robert se svým hodně povedeným pletichařením. Zajímalo by mě, čí byl nápad s obálkou, do níž je kniha vložena. A také oceňuji krásný překlad.
Krásná. Smutná, a přesto jsem se mnohokrát smála. A po celou dobu jsem čekala, kdy se to zlepší. A i když to někdy vypadalo, tak nakonec to zase nebylo skoro nic dobrého.
Hodně jsem při čtení myslela na podobné líčení v knize V Brooklynu roste strom.
Skvělá četba pro ty naše děti, které tak nerady chodí do školy a vnímají ji jenom jako nějaké příšerné zlo. Navíc se tu vlastně z první ruky seznámí s jevy, o kterých možná ani netuší, že existují. V konci mohou seznat, že žijí v tom nejklidnějším prostředí, o němž si děti jako Malála mohou nechat jenom zdát.