Kapis komentáře u knih
Táák, mé přání z před pěti let se nevyplnilo a dohromady si to mohu přečíst až v roce 2018. Ale i za to zaplaťpámbů. V tomto díle se setkáváme s postavami, které jsme už viděli a které evidentně neměly jen epizodní roli. Loop Hughes, který si odmítnutím nabídky agenta Gravese podepsal vstupenku do basy, je už ostřílený mukl, když později dojede jeho známý - Lono the imortal.;) Příběhy s Lonem jsou vždycky nejzábavnější, i když potkat bych ho nechtěl nikdy. Ve věznici strávíme čtyři sešity a jak se to vyvrbí si budeme muset počkat. V dalších třech sešitech se nám na scéně znovu objevují feťáci Jack a Mikey ze sešitů 21. a 22., 4. knihy (popsaná A4ka je skvělý pomocník), kteří na začátku hledají krevetovou restauraci o které se zmínila "Mia" na summitu trustu, který proběhl v Atlantě, v sešitech 23. až 25. stejné knihy a který má mít prý neopakovatelnou atmosféru. Daniel Peres si tam už nestihl skočit. Bratránek od Mikeyho provozuje takzvané ZOO a skončí to velice vesele celé. Jack, jenž dostal 100 nábojů, aby sejmul sám sebe, ale on místo toho poslal hnít do země hromadu jiných, nakonec prohlédne a dá se na cestu čisté žíly. Myslím, že o něm ještě uslyšíme, protože vchází do Atlantic City, kde se stala ta taková ošklivá a skoro bych řekl zlá, zlá, pane řediteli, nepěkná věc:) Tímto se dostávám do půlky, další sešit nese číslo 50.
Závan nostalgie z dětství, děti se u ní taky bavily, zkrátka není nic lepšího, než sociálně cítící zelenina s revolucionářskými ambicemi proti prohnilému zřízení jiných vykořisťujících druhů ovoce a zeleniny!
Šest sešitů, šest samostatných dílků do mozaiky. Moje A4-ka, kde si píšu co se kde dělo je už skoro popsaná z obou stran. Opět je třeba připomenout, že největší zážitek ze čtení lze dosáhnout jedině, když to člověk čte naráz v rychlém sledu. Ten díl s Lonem, kdy skončí jak skončí - tak to jsem si říkal, že je nějaká retrospektiva, ale jelikož jsem už začal číst další knihu, je zřejmé, že se to děje všechno postupně a autor nás netrápí v tom brutálním propletenci ještě časovými skoky. To už by bylo k zesrání a Lono je zjevně nesmrtelný. Setkáváme se i se stále spícím minutemanem Willim Timesem a s tím koncem se to celé zamotává ještě více. Je to geniální po všech stránkách.
Nóóó, tak to je zamotané kvalitněji, než ta šňůra od draka, co mi uletěl a někdo mi ho hned ukradl (shoř v pekle, hajzle!!). I když jsem to pročetl snad třikrát, nejsem si úplně jist, že přesně vím kdo s kým komu a hlavně proč. Nic není vyřčeno zcela jasně, vše se ztrácí v oparu cigaretového kouře a není jisté ani to, jak se kdo skutečně jmenuje. Jmenoval se minuteman Milo Garett Claude Rains? A jmenuje se ta kobra, co si hrála na děvku v Paříži a pan Branch ji v domnění, že neumí anglicky vyklopil všechno co věděl (a podepsal si tím rozsudek smrti počítám), opravdu Echo Memoria? A ovládá ona Lona nebo Lono jí? Ono bez velmi pozorného čtení nejde ani poznat ono minutemanské "probuzení." Objevuje se tu i vzpomínka, která proběhla hlavou i Coleovi, když se "probral" - autor to zase narafičil tak, že ta oběť, kterou zapálili, vypadá úplně jako Milo a nechá nebohého čtenáře klidně se topit.
No brutalitka po všech stránkách - hlavní hrdina této nadupané knihy je soukromé očko a ta jeho klišévitost, kdy je to klasicky supertvrďák, co všechny zmlátí či vyklátí a samomluvou vše vyřeší, je jediná minišmouha, ale i tak to docela sedělo, beru to jako poctu starým drsným detektivkám. A další věc, která mě na této sérii fascinuje a ještě jsem ji myslím nezmínil, jsou ty příběhy na pozadí, které se dějí při rozhovorech hlavní dějové linky - občas jsou důležité a mají přesah do jiných dílů a někdy zase ne. A hlavně - a to oceňuji snad nejvíc - furt se tam na tom pozadí jí a pije, to mě neskutečně baví. Stejně jako Lem v sci-fi je jeden z mála autorů, který neřeší jen epičnost a rozmáchlost, ale zabývá se praktickými záležitostmi - tím co postavy jí a kde chodí na záchod - tak stejně to dělá Azael v této své mistrovské sérii - já na sledování výbavy baru dokážu strávit několik minut. A ta pečlivost s kterou je to kresleno, uchh - na začátku je pohled na Mila přes ležící foťák, o tři sešity dál je jiný pohled na jeho kancl a ten foťák i s objektivy a filmy leží přesně na stejném místě.
DOKONALOST SAMA OD A DO Z!!!
Čtení této fantastické série v kuse a celé je prostě lahůdka, když člověk netápe v postavách a jejich minulých interakcích. I když jsem si začal vypisovat co se kdy stalo, tak ani tak jsem třeba nepoznal týpka "Osmu," který se objevil na začátku celé série s Dizzy - holt zas každého negra si člověk zapsat/zapamatovat nemůže, protože nejde na první pohled poznat, kdo je postava do budoucna důležitá a kdo zmizí po své epizodní roli v jednom sešitu. Ale byl vzpomenut dizziyn brácha, který nedopadl moc dobře - a o kterém možná ještě uslyšíme.
Čtu svůj starý koment a už tehdá jsem rezignoval na to, číst po každém díle celou sérii od začátku, to se prostě nedá, takže mi nedávalo smysl více věcí - teď je chápu mnohem lépe - je to všechno tak brutálně propojené, že musím před tím satanovým vtělením na zemi, Azaelem, a jeho Luciferiánským kreslířem hluboce smeknout, je to geniální a dál už se nerozepisuju, je třeba se začít mazlit s dalším dílem.
jirincz: proboha, tak proč to kurva čteš až do čtvrtého dílu? Vždyť to je od začátku plné vulgarity, sexu, násilí a drog - kdybys nebyl takový moula, tak bys zjistil, že je to velice odlišné a hlubší, o tuposti být tebou se radši nezmiňuju a radši si počti tady, to bude evidentně spíš tvůj šálek kakaa: http://comicsdb.cz/comics/2754/novy-zakon-obrazkova-bible
Tááák, dívám se, že první díl jsem komentoval v říjnu 2007 (ty vole, přesně před jedenácti lety 18.10.2007, to je haluz!) a tento třetí o tři roky později - a prý, že se to dá číst samostatně, chachacha, naivní o 8 let mladší Kapis - takže mi úplně uniklo, že rozstřílený gangsta-niga Malý Moe i s gansta-niga fotrem Velkým Moe se nám představí na policejní stanici, na konci první knihy, kdy agent Graves dá kufřík policajtovi (a bylo to i v ukázce v Crwi) - druhý houmless-niga na popelnici to pak komentuje, že je sejmul jeden z nich - zkurvený fízl. Autor nám to pak připomene jedním panelem, kdy se Graves ďábelsky usměje, když malého Moea nakládají. Bratrance Carlose i s jeho píchačkou jsme měli možnost vidět v druhé knize, kdy Graves přemlouvá Lona ke spolupráci a Carlos nakopne psa, zatímco píchačka tam dělá servírku - servírce pak Graves sdělí, po tom, co ho Lono odmítne, že Lono odchází s dvěma milióny v kufříku a vatos se rozjedou za ním. V tomto díle se s vatosem Carlosem i jeho chiqitou ve vatě opět setkáme a dozvíme se, že Lona vatos sejmuli autem zcela mimo záběr a kufřík si vzali. Co se stalo se zbytkem vatos se nedozvíme - asi tyčinky do uší. Autor to opět dává najevo pouze v náznácích, abychom si to do souvislosti dali sami. Vyjebávat s Lonem se ale neoplatí. V tom je krása této úžasně propletené série, když se čte v kuse a ne jeden díl za rok. A je to kurevská jazda!!!! Je to napínavé doslova k prasknutí a zábavné až to píchá v podbříšku.
Pravdu jsem však měl v tom, že tuto sérii budu dočítat s potomky pod nohama a že si to přečtu celé v kuse, i když jsem si tehdá myslel, že série má pouze 12 knih:) Jsem takový magor, že jsem si opravdu začal vypisovat, co se v jednotlivých sešitech dělo a začíná mi to nést ovoce, protože jsem už dohledával detaily v předešlých knihách. Krom kresby a její kompozice mého nejoblíbenějšího kreslíře je taky třeba určitě ocenit coloring, kdy i minitrojúhelníček tang, vykukujícíh zpod pekelně krátké minisukýnky je pěkně červený, a v neposlední řadě i vazbu knihy, která je šitá a tak drží jak hlupý dveře. A musí, protože určitě nebyla čtena naposledy. Tak a jede se dááál, už se nemůžu dočkat co všechno bude následovat!!!!
Je to paráda, když to čtu po letech s mlžnou znalostí věcí budoucích, vyznám se v postavách a v tom o čem se baví. To při prvním čtení zkrátka není možné, protože Azael má tuto sérii promyšlenou hodně dopředu, ne-li do samotného konce a nebohý čtenář nemá šanci rozhovory postav rozklíčovat a vidí jen drobné kousky mozaiky. Sám teď nevím, jestli je mrtvý Chucky nebo Pony a jak to bude důležité do budoucna, stejně tak jsem musel dumat nad slovy Colea v úplném závěru, kdy mluvil o tom jak "jí" pozměnili a reprízou, kterou chtěl Trust provést, ale Graves to nedovolil. Asi si budu muset začít dělat krátké poznámky, ke každému dílu, abych se mohl vracet k určitým momentům a nehledat to po pěti knihách. Detaily a nenápadné drobnosti tu hrají obrovskou roli. Excelentní kresba a kompozice pohledů z různých úhlů, přes zrcadla nebo vodu či z hlavně pistole dokresluje dokonalost této série. Tak a šupkydupky na třetí díl.
Tak, jelikož vyšel před nedávnem poslední díl - po jedenácti letech od vydání tohoto prvního dílu - a není v lidských mozkových silách si pak v desátém díle pamatovat jakékoliv podrobnosti z počátečních kousků, začetl jsem se s chutí pěkně od začátku znova.
V novějších dílech jsem měl za to, že tyto první epizodky byly jen takové náhodné akcičky s nevystopovatelnými náboji a autor ještě nevěděl, kam tím vším bude v budoucnu mířit - och jak jsem se mýlil. On to vtělení Azaela na zemi, jež se kryje za nevinným civilním jménem Azzarello, to měl evidentně promyšlené aspoň v hrubých rysech úplně od začátku, včetně všech důležitých figur, které při prvním čtení nebohý čtenář, lapen do autorových temných tenat, nemůže znát, ale napodruhé je hned pozná a dojde mu jak moc důležitý je v celkovém kontextu i hned první sešit! Tak mě to včera dostalo, že jsem musel tento první bůk zhltat v posteli do konce až do půlnoci, i když bych se tak pozdě už cpát neměl! Padla na mě opět chmura z toho popsaného prostředí hispánsko-negerského předměstí Chicaga, plného zločinu, zrady, drog a vražd. Zachumlal jsem se ještě více s vděkem za to, kde jsem vyrůstal a v jakém bezpečí mohou (a snad i budou nadále moci) vyrůstat moje děti a jen jsem se kochal úžasnými kulisami mistra Rissa. V téhle knize mi ještě nepřijde tak vykreslený a tak jistý jako v dalších dílech, ale i tu je to už výtvarný karneval. Odpaluju světlice, nespalo se mi úplně nejlíp, ale hned po ránu v buse jsem otevřel druhý díl a jedéééééééééém!!!!!!
Koment z února 2008 z comicsdb.cz:
Výtečné číslo, od začátku až do konce jsem se sqěle bavil.
Koment z února 2008 z comicsdb.cz:
Tak před tímto Sorrelem jsem ještě shlídl DVD "Záhady milešovského středohoří" který mi Dan Černý zaslal spolu s comicsy a tudíž jsem třeba "Čundr" užil mnohem více. Btw čundr je také total nejlepší a za něj dávám 90%. Jak tam spolu s Evelínkou;-) žerou toho dědka, to nemělo chybu, jinak další věci mě moc neoslovily a snižují celkové hodnocení na 70%. Ale Sorrelů jen více, pomalu otvírám čtvrté číslo;-)
Koment z února 2008 z comicsdb.cz:
Prnví Fanouš na scéně, šnek začíná dostávat šťávu. Škoda, že jsem se k tomu nedostal v době, kdy to vycházelo.
Ty vole, tohle tu je taky? No tak to tu musím hodit své komenty z dob, kdy jsem to četl, všech osm čísel samosebou vlastním.
Koment 11.2.2008 z comicsdb.cz:
Předem než se rozhodnu k bodování musím předeslat, že po koupi Sorrelu 8 jsem nadšen napsal Danu Černému, načež mi za pár kaček poslal všech 7 předchozích dílů+bonus;-) Takže hodnocení bude ovlivněno jak tímto, tak už shlédnutým 8.nadupaným dílem Sorrelu. Z celého čísla číší to původní nadšení, nejistota, zda vyjdou další díly a jestli se to aspoň trochu chytne. Já toho ušetřen, majitel všech dílů v jednom měsíci jsem si ho perfektně užíval. Hodnotím jak tuším, že toto číslo si stojí celkově mezi následovníky, které jsem už prolistoval;-)
Na Kačery jsem se díval dlouho spatra, jako na jednoduchou dětskou zábavu pro děti do 10 let. Před nedávnem jsem zapnul s děckama Duck Tales a bylo to celé předabované a vůbec se mi to nelíbilo a pak jsem viděl ještě nové Kačery z roku 2017 tuším a to byl přímo hrůzoděs – jeden ze tří –ulíků tam ležel naprosto znuzený a shnilý u televize a bylo mu líno se i natáhnout pro mobil, Skrblík ho obskakoval a podával mu nějaké sodovky, které byly v nedostižné vzdálenosti půl metru, ale on z nich odpil pouze první hlt a pak to vyhazoval – no vypínal jsem to zcela zděšen a stáhl jsem 100 dílů Duck Tales i s filmem v “původním“ dabingu a na to se s děckama díváme a po venku sklízíme úsměvy a uznání, když začne ten dvouletý zpívat skoro jako Čok se Střihavkou “Káááčejjj úůůůů“ :)
Nicméně jsem ke kačerům stále cítil jistý despekt, z kterého jsem byl vytržen letos andrem, když mě chtěl sbalit po Crweconu u něho doma na svou úctyhodnou až úchylhodnou kačeří sbírku v několika jazycích. Dostal jsem erudovaný až zamilovaný výklad o Carlu Barksovi i Danu Rosovi, který se od Duck Tales distancuje, obdivoval jsem podepsané obrázky na hajzlu, prolistoval jsem pár knih a nakonec usnul na zemi v dětském pokojíčku, aniž jsme dopili všechna piva a bez ztráty věnečku:) Netrvalo dlouho a Skrblíka jsem si musel pořídit a přečíst.
A musím říct, že je to VÝTEČNÉ! Takových drobných detailů, ta preciznost a láska, s kterou je to nakresleno a když jsem si četl úvodní předmluvy ke každé kapitole, tak jsem si uvědomil, že jsem narazil na KULT a to doslova. Redakční práce tu byla zmíněna, je to škoda, ale já byl tak překvapený tou kvalitou samotného díla po všech stránkách, že mi to moc nevadilo a přimhouřil jsem očko. Studoval jsem každý panel a mohl jsem jen obdivně kývat hlavou, prostě parádička, skalní fanoušci jistě ocení všechnu tu práci, kterou si s tím Rosa musel dát, já smekám taky. Nejlepší kapitola byla rozhodně z Klondiku, pobavilo mě ztvárnění Rockefellerovské famylyje v kapitole 3, akorát teda u 11. kapitoly jsem trochu trpěl, protože zde dostala ta preciznost pořádně na prdel. Přičítám to tomu, že Rosa je typický Američan – všechny kapitoly, které se týkaly Ameriky, byly vycizelované do posledního detailu, včetně barvy trenek prezidenta Roosvelta, stejně tak anglosaské kolonie Austrálie i Jižní Afrika, ale v tom Kongu udělal hrozné boty. Tak např. žádný domorodý kmen nemohl vlastnit kaučukovou plantáž – to tam zavedli belgičtí okupanti a spáchali na domorodcích strašlivou genocidu. Stejně tak nemohl žádný náčelník v Kongu v roce 1910 vědět o existenci nějakého Kapského města. Že by z Konga jezdila železnice do Jižní Afriky a do Egypta a pak ještě do Jemenu je absolutní nonsens, ale jak se říká chujstym, přece jenom musel autor naroubovat desítky let do pár stran, na zážitku z perfektního komiksu to nenechalo následky. Jsem nadšený! Nevím, jestli půjdu do Zlatých klasik, ale aspoň už vím, co čekat.
Ještě bych rád zmínil jeden zajímavý aspekt, který s tím vším tak nějak souvisí – kdysi dávno byla vyhlášena akce “čti komiks na veřejnosti,“ u nás myslím pršelo, ale já čtu komiksy na veřejnosti celkem furt a po očku sleduju, jak mi lidi nechápavě hledí přes rameno nebo na obálku. U tohoto komiksu byly ty pohledy nechápavé o něco více a i mí kámoši, když jsem jim vykládal nadšeně o McKvákovi, se na mě dívali poněkud shovívavě. Chce to tvrdě čtením pracovat na změně!!
A poslední, z čeho se musím vypsat a co mi tak běželo hlavou u čtení a jak je to v Skrblíkovi pěkně ukázáno je, že kam se nacpala ta naše bílá/křesťanská/západní civilizace, tak tam hned rabovala a drancovala, zabírala, loupila, zotročovala a vraždila, bez ohledu na to, jestli tam někdo původně žil nebo ne. Třeba ty claimy – přišels, zarazils kolík a bylo to “tvoje.“ Indiáni nikdy koncept “vlastnění Matky země“ nepochopili a teď jsou posledními občany v zemi, která jim kdysi patřila. Ale nechci na tuto vážnou strunu tentokrát moc brnkat, tenhle komiks je čistokrevná zábava, za mě po dlouhé době jednoznačných 100%, práci Egmontu do hodnocení nezahrnuju – nějaké opravené vydání třeba ještě ve větším formátu bych kupoval okamžitě.
Nejslinější pocit při čtení byl, že čtu Kometu, je to tak krásně barevné a různorodé - ale Kometa to opravdu není. Mám radši delší příběhy, i když občas zvládnu i povídkové sbírky, nicméně četl jsem tuto knihu tak na šestkrát, na sedmkrát po autobusech, takže mi krátké povídky nevadily. Určitě ale úplně první povídka, podle které se toto album jmenuje, by si zasloužila tak pětkrát delší rozsah, protože byl vytvořen poměrně povedený svět, škoda z něj tak rychle utíkat. U druhého alba mi nepomohlo ani se zhulit jak prase a myslet u čtení na něco jiného, stejně jsem se vůbec nechytal - asi to chtělo silnější model nebo pořádný Peyotl na kterém je to předpokládám napsané - tu poslední pičózu jsem ani nedočetl, vtipnost povídek s vymyšlenými slovy mi zcela unikla. S třetím albem se to ale celé napravilo a Výlet na Pharagonescii je vrcholem knihy - to jsem se opravdu skvěle bavil. I další povídky a poslední album mě poměrně saturovaly a i když další Moebiovy knihy asi vyhledávat nebudu, s touto sbírkou jsem velice spokojen. Ty kraťásky se dají použít i pro propagaci komiksu mezi známými. Jsem velice zvědav, co nám CREW naservíruje v této skvělé edici příští rok.
S Flafíkem jsem z knihovny vytáhl i tuto brožurku, která je mým dlouhodobým restem k přečtení. Nadšený teda nejsem, i když propagace technických oborů je jistě potřeba, bo jak se člověk podívá na ta zvěrstva, která se momentálně nabízejí na různých pseudofakultách a soukromých školách pro rozmazlené zmrdy bohatých fotrů, jde z toho člověku na zvracení. Hlavně, že se generace přiblblých kokůtků s přebujelým sebevědomím bude honosit tituly!
No nic, sešitek má jeden zcela zásadní nedostatek!!! Kde jsou, KURVA, Jojin a Hedgehog, jejichž stripy o Profesorovi ZLU a životu na ČVUT nám rozjasňovaly život na výšce??? To je teda obrovské zklamání a neúcta k dvěma absolventům, kteří pro propagaci ČVUT udělali podle mně nejvíce. Knížečka je propagací školy pro žáky ZŠ a SŠ, takže už nejsem nějaký ten pátek cílovka a zaujal mě pouze Kučerovský, zbytek velká slabota - ale děckám na základce by se to možná líbit mohlo. Moji dcerušce v 1.třídě rozhodně, starším smradům s tabletama v ruce asi už těžko. Navíc, když to nebylo zadara. Takže za mě slabých dejme tomu 30%.
Knihu jsem před tak deseti lety vytáhl z knihovny a po dvou stránkách jsem ji znuděně až znechuceně vrátil zpátky. Teď, když jsem ji otevřel znova a viděl jsem to "Tatííííí" na každé stránce, a odehnal stejně kvílející děcka a přivázal je ve sklepě k topení, ať dají chvíli pokoj, mě hned pohltila. Lidský hrdina je takový tichý mamlas, co by se nechal zežrat i muchama ale podle všeho už není panic. Má malého králíčka, který je jeho synem - takže jasně, že nemůže být panic, to dá rozum, ne?! Akorát teda nevím, jestli bych ho pouštěl do ZOO a o velikonocích do obchodu. Králíček se jmenuje Flafík a podle něj se jmenuje i tato kniha, kdyby to někomu nedošlo. Flafík je králíček, který s odzbrojující naivitou, dětskou nevinností a bezstarostností čtenáři upozaďuje a prozařuje problémy jeho lidského otce a rodiny.
Tento náš hrdina je v apatickém zoufalství nad neuspokojivým stavem svého nudného života. Za celou knihu se skoro nic zajímavého nestane, ale autorka to "nic" přenesla s takovou ženskou lehkostí a jemným vtipem, že jsem to zhltl jak králíka na smetaně. Velice povedená kniha, jsem rád, že jsem ji doma z knihovny konečně vyštrachal. Všechno je jasné, doufám!
Asi zatím nejlepší Dickovka, co jsem četl (už podruhé). Na zemi se nedá už skoro žít pod širým nebem, tak OSN (které podle mne Dick ve svých knihách dával až příliš velkou moc do budoucna) vysílá nuceně osadníky na planety a měsíce sluneční soustavy. Aby jim tam z toho hned nejeblo a nepodřezali se navzájem, v hnusných barácích a metanových bouřích, užívají látku, která je, spolu s miniaturizovanými sadami domů, věcí a panenek, přenáší na chvíli na zemi. Pokud máte v sadě myčku na nádobí a ferrari, máte ho i v tomto "přenosu." Leo Bulero je majitel firmy na miniaturizaci i distribuci drogy, zaměstnává vizionáře, kteří vidí do budoucna a předpovídají co bude a co nebude mít úspěch a jsou celkově schopni předvídat budoucnost. No a do toho přiletí ze systému Centauri Palmer Eldritch s látkou novou, která má přinést přenos zcela reálný a dovolit si prožít až reinkarnace. Přiletěl z Proximy Bůh?
A tady to začne klasicky paranoidně a psychoticky se zadickovávat, že pochvíli čtenář neví, kdo je kdo, co je realita, co už je halucinace a jestli zabil nebo osouložil přelud nebo sám sebe. Nemá se smysl v tom moc přehrabovat, je třeba si tuto genialitu přečíst, nakonec to dá všechno dokonalý smysl a i samotný Leo musí nakonec krotit své apoteózní cloumání v podbříšku. Autor ve své psychóze vysypal z rukávů tolik nápadů a myšlenek, které by jiným stačily na pět knih.
Jednoduše geniální!!!!
Tak jsme s malou byli v našem oblíbeném antikvariátu u Leninky, od zdejší uživatelky knihomoli, kterou tímto zdravím, pro nějaké dětské časopisy (je třeba ji učit od nejútlejšího dětství chodit do tak krásných obchodů;)) a jelikož jsem vyrážel někde do Prahy posléze, rozhodl jsem si koupit nějakou Dickovku, kterou ještě doma nemám a zrovna to padlo na tuhle.
Byl jsem okamžitě vtržen do děje a do šílených labyrintů Dickových paranoidních technofantazií, kdy pochvíli už jsem si nebyl jistý vůbec ničím, včetně identit postav a světa, ve kterém žijí. Náladové harvany, kterýma si můžete nastavit náladu/y na celý den, empatické krabičky, které Vás vytrhávají z mizérie reality. Ti šťastnější mohli emigrovat na Mars, kde to ale je, jak zjišťujeme, mnohem horší. Androidi, kteří mají sloužit kolonistům, ale někteří své pány zabili a přiletěli zpět na zem, jsou čím dál hůř rozpoznatelní od lidí, kdy je někteří loví, geneticky degenerování kripli, celodenně vyřvávající televize s nulovým obsahem a to vše v depresivním radioaktivním příkrovu prachu. Brilantně zapletený příběh o poznávání vlastního já, které při posílání androidů na odpočinek zjišťuje, že k nim může něco cítit. A to dokonce lásku. Těžká morální dilemata na pozadí bezútěšného zničeného světa po konečné atomové válce, kdy mírou společenského statusu jsou vzácná živá zvířata, v klasické tíživé paranoi Dickem stvořené reality. Tento román má letos 50 let a nejde než smeknout před autorovou představivostí, protože většina moderních věcí tomuto dědkovi nesahá beztak ani po kolena.
Těšil jsem se jak tu nasázím všechny Dickovky co mám, v duchu své filozofie na DK, kdy tu nesypu do své knihotéky všechny naše knihy naráz, ale postupně jak je čtu nebo znovu čtu, ale zjistil jsem, že už jsem tak provedl minulé září...pchhh, ale na genialitě této knihy to nic nemění, chystám se shlédnout oba filmy a už jsem otevřel další Dickovku.
Škoda, že nevyšel a asi nikdy nevyjde podobný deník agenta CIA, který operoval v naší zemi kolem let 68 a 89, to by bylo asi výbušné čtení. I když dnešní nejhlasitější apoštolové demokracie a svobody slova by to beztak zakázali vydat, zcenzurovali by to nebo by to s pořádnou dávkou hysterie prohlásili za podvrh psaný osobně ztělesněním Behemotha na zemi, ultrasatanem Putinem. Zástupy akademiků a žurnalistů by se předháněly, kdo by na to vykydal více sofistikované špíny, tak jak vidíme denně v našem středoevropském rybníčku, když dojde na antagonismus USA-Rusko. Fakt si to sežeňte a přečtěte, to je nejmíň co můžete udělat, bo systém nezměníme, jak píše trefně sám autor.
Tak jsem jednou vedl takovou rozsáhlejší politickou debatu, a když se mému oponentovi už nedostávalo argumentů, tak prohlásil: “no jo a za všechno může CIA.“ Po přečtení této knihy s ním musím skoro souhlasit, nikdy nepřipustí jak byl blízko pravdě.
Kniha se sama o sobě čte docela těžce, protože autor jde hodně do hloubky, líčí struktury CIA a kvůli autentičnosti uvádí skutečná jména politiků, agentů, oddělení, krycí jména operací atd.. Psáno je to hodně zhusta a laický čtenář se v tom může občas trochu ztrácet a ty výčty dokážou uspat i kobru. Knihu jsem četl po kouscích dva měsíce, i když některé pasáže jsou napínavé k prasknutí. Spoustu věcí mi ale daly do kontextu, kniha je psána velmi upřímně a prolíná se v ní i autorův osobní život, čímž ještě nabývá více na autentičnosti.
Autor po absolvování “přijímaček,“ do kterých spadají také testy na detektoru lži a několikaletém výcviku nastupuje na svou první štaci pod krytím velvyslanectví USA (veškeré krytí a utajení se koná přes ambasádu USA) - do Ekvádoru. Zde suše konstatuje, že je to malinká a nevýznamná služebna CIA, kde je pouhých pět nebo šest pracovníků, včetně administrativní písařky.
A tady to začne být zajímavé – tadytato malinká služebnička, s minimální prioritou, oproti oddělením zaměřeným proti Kubě, SSSR a celému východnímu bloku, měla v plném žoldu a tudíž pod kontrolou – vypisoval jsem si to jen pár stránek, byl-li bych důslednější, je seznam čtyřnásobný – např. tyto prominenty země:
Předáky a funkcionáře vládnoucích, ale i opozičních stran - senátory, ministry, hlavní koordinátory stran, právní poradce, předsedu poslanecké sněmovny, víceprezidenta Reinalda Vareu (ověřoval jsem jeho existenci) - vůdce odborových organizací, prominenty hnutí mládeže, vedoucí sportovních svazů, generální ředitele různých významných společností, univerzitní rady, předsedu univerzitní sportovní ligy, šéfa zpravodajské služby ekvádorské policie, policejní důstojníky, s kterými koordinovali zatýkání, represe, mučení a vraždy a kterým dodávali udání na nepohodlné lidi (cvičit, podporovat a ovládat bezpečnostní složky státu je vždy jednou z priorit CIA), majitele celé řady deníků, kteří otiskovali zcela smýšlené informace, vedoucí tiskáren, které tiskly různé propagandistické falzifikáty, kardinály, kteří sepisovali "pastýřské listy" dle zadání CIA. Na zasedání latinskoamerických zemí vyslal Ekvádor 5 účastníků - 3 z toho byli agenti CIA!!!
A to je výcuc jen z pár desítek stran. Těmto lidem dávali obrovské částky peněz, řídili je a přes ně vedli svou agendu. Pokud se nedařila propaganda přes tisk, televizi, rozhlas (např. pro východní Evropu to byly projekty Svobodná Evropa a Hlas Ameriky) a agenty ve veřejných funkcích, byli schopni diskreditovat na základě podstrčených falzifikátů či větších sum peněz kohokoli. Když nefungovalo ani to, nebylo daleko k polovojenské či teroristické akci. Pokud nebylo možno infiltrovat struktury dané země nebo to šlo velice těžce – např. Kubu, byly akce CIA směřovány na co největší poškození hospodářství země. V tomto případě se napouštěly jedy pytle na třtinový cukr k exportu, sypal se písek do motorů aut, poškozovala se infrastruktura, výčet těchto diverzních operací je úctyhodný.
Autor dále působil v Uruguayi a Mexiku, kde vykonával stejnou podvratnou činnost, je celkem zajímavé, jak aktivní bylo ČSSR v diplomatickém úsilí a bylo považováno za závažnou hrozbu – CIA na naše velvyslanectví pořádalo pravidelně bombové útoky. Autor dále popisuje už komplexněji situaci v celé Jižní Americe v té době, kdy CIA realizovalo jeden krvavý puč a převrat za druhým – v Brazílii, v Chille, v Kolumbii a není bez zajímavosti její silná podpora všech odstínů fašistických ideologií. Fašisté byli oblíbenými spojenci CIA – a jak vidno třeba na Ukrajině, stále jsou. Když jsme u té Ukrajiny, tak ten, kdo nemá hlavu zaraženou na prudko do prdele, musí mu být jasné, že celý ten Majdan na Ukrajině je práci CIA, včetně silné mediálně-propagační masáže, kdy i prominenti naší páté kolony – knížepán Khárl, Kocáb a ostatní loutky, přispěchali fašistům vzdát hold a podporu. Po přečtení knihy mi je taky nad slunce jasné, že všechny ty protesty proti Babišovi a Zemanovi jsou (minimálně z velké části) koordinovány odtud. Všechny ty červené karty, pochody za "demokracii" a "proti komunismu" nejsou spontánní, neví to jen užiteční idioti, kteří na nich nasupeně pochodují. Když se Bělobrádek dostal do vlády, tak odjel na 14 dní do USA na školení. Mediální kulometná palba naši největší továrny na dezinformace a tu správnou propagandu – ČT – není třeba snad ani připomínat. A mohl bych pokračovat dlouho. Je mi jasné, že ruské tajné služby jsou taky aktivní, ale ten rozsah podvratných činností CIA (s tím, že jejich výdaje nemůže kontrolovat ani prezident ani kongres USA) je omračující a děsivý.
A pak, jako vrcholní pokrytci, bez studu tady lžou cosi o "ruském vměšování do amerických voleb." Sice za rok a půl nepřinesli jediný důkaz, ale jak víme, důkazy nejsou třeba, stačí dostatečně dlouho a hlasitě řvát a spousta lidí to už má dávno za skutečnost, přitom za posledních 50 let svrhlo USA vojensky několik desítek vlád a bývalý šéf amerických tajných služeb James Clapper připustil, že USA ovlivnily volby v nejméně osmi desítkách zemí světa, ale pozor, vždy se tak prý dělo výhradně ve jménu dobra pro dotyčné národy.
Konec knihy je asi nejsilnější část, kdy se autor snaží tuto knihu po opuštění CIA vydat a pro spoustu vydavatelů je to příliš politické, chtěli by akční záležitost, a když už po něm “jdou,“ je snad nejzajímavější, protože zde rozebírá vnitřní pohnutky a své přesvědčení, ke kterému dospěl během své práce pro “Agenturu,“ kdy CIA odhaluje v plné nahotě jako organizaci, jejímž hlavním posláním je zajišťovat a udržovat miliardové zisky americkým korporacím na úkor zbytku světa a to jakýmikoliv prostředky.
Divím se, že můj komentář je tady první, lidi přečtěte si aspoň část této převratné knihy!!