KejmlP komentáře u knih
Povedený a poměrně nestranný portrét skutečného tvůrce československého státu. Tento titul mu dávám s plným vědomím, jelikož Edvarda Beneše považuji za toho, kdo měl na vznik a směřování ČSR největší vliv. TGM je spíše symbolem, filosofickým zaštítěním, možná snad tváří státu, ale Beneš je skutečným tvůrcem a určovatelem jeho osudů v klíčových obdobích 1. poloviny 20. století. A kniha Zbyňka Zemana ho čtenářům představuje bez příkras či dehonestace. Ideově věřící socialista a vlastenec, člověk, který věří ve vědu a logiku, pomstychtivý asketa, neúnavný administrátor pro kterého byla politika vším, nepřítel politických stran a vůdce národa, který dokázal takřka nemožné - po největší porážce vstal z mrtvých, obrátil ji ve vítězství, a triumfoval tím, že učinil z ČSR národní stát. Ve všech těchto rovinách můžeme pana prezidenta v knize poznat. A v dnešní době, kdy někteří kosmopolitní intelektuálové tak rádi hází na Edvarda Beneše špínu nebo jeho odkaz zaplevelují mýty, může kniha sloužit jako základ pro seriózní zkoumání nadmíru zajímavé a zasloužilé postavy.
Kniha je psaná čtivým, leč poměrně strohým stylem. Ocenil bych, kdyby autor například více prozkoumával Benešovi psychologické motivy a vnitřní život, ale vzhledem k rozsahu díla jsou témata zastoupena přiměřeně. Doporučuji doplnit o poznatky například z monumentální dvoudílné biografie J. Dejmka, nejnovější Benešovi biografie od A. Marese, případně z memoárů prezidentova okolí, E. Táborského nebo J. Smutného.
S nadsázkou bych poznamenal, že jde o první nacionalistické dílo našich dějin. "Tak řečený Dalimil" by byl dnešní společností asi posouzen (a možná i odsouzen) jako nenávistný xenofob, jelikož jeho hodnocení českých dějin a panovníků se nachází striktně na jednoduché linii "bavíš se s Němci: jsi nepřítel a zrádce, ignoruješ Němce: nic moc, řežeš Němcům nosy a další údy: jsi dobrý Čech a vzor panovníka". Nicméně jde o velmi zajímavý historický dokument, krásná rýmovaná čeština dodává knize své kouzlo, a za sebe mohu říct, že mě její čtení bavilo asi nejvíce ze všech našich dávných kronik. Doporučuji si k ní přečíst i některou z publikací, která se kronikou zabývá z odborného hlediska, například knihu Tomáše Edela.
Nemůžu hodnotit jinak než plným počtem, už proto, že se u nás jedná o zcela průkopnickou práci. Je nanejvýš smutné, že od změny režimu uběhlo už 27 let, a my stále postrádáme kvalitní životopisy komunistických funkcionářů, kteří určovali přes 40 let směřování této země. Tato kniha se snaží mezeru alespoň trochu zaplnit, a nutno říci, že to dělá zdařile. K tématu přistupuje objektivně, na základě ověřených faktů a nikoli novinářských senzací, a vykresluje tak uvěřitelné a střízlivé portréty první vládnoucí generace našich komunistů. Vzhledem k rozsahu knihy od ní samozřejmě nelze očekávat splnění nároků, které by měly být kladeny na skutečně zevrubné biografie jednotlivých představitelů, ale i tak se autoři nemají zač stydět. Kniha je tak dnes pro moderní historiky nutnou pomůckou k dějinám zakladatelského období komunistického režimu.
Pouze se domnívám, že pokud by bylo plně vyhověno názvu "Gottwaldovi muži", měla by kniha obsáhnout ještě některé další důležité postavy kolem prvního dělnického prezidenta (např. V. Široký nebo V. Nosek), a naopak Novotný (jakkoliv byl jeho portrét rovněž poutavý) by se do ní pravděpodobně nedostal, jelikož původní Gottwaldovu generaci už značně přesahuje.
Takhle opravdu ne. Johnson, jakkoliv mu nechci upírat určité schopnosti, působí už svým nepřirozeným záběrem dojmem všeználka, který se pouští tu do životopisu Ježíše, tu do Mozarta, tu do mnoha dalších osobností ze všech období a lidských oborů, pak si odskočí popsat Ameriku, aby se následně vrátil a napsal nám životopis Stalina a Napoleona. Minimálně v tomto posledním jmenovaném ale velice zklamal. Správný historik by měl mít na paměti, že v práci se cení především objektivita a práce s fakty. Johnson místo toho dává hned na prvních stránkách rázně najevo, že Napoleona v podstatě nenávidí, a nenechá na něm nit suchou. Tu ho hodí do koše za Hitlerem, tu rozvíjí naprosto ahistorické myšlenky o válečných zločinech, a na každé páté stránce zdůrazňuje, kterak jde vlastně jen o málo schopného oportunistu zasluhujícího opovržení. Životopis se smrskl vlastně jen do jedné kapitoly, a zbytek tvoří více či méně podepřené úvahy autora. (Aby bylo jasno, jsem pro kritické zkoumání jakékoliv osobnosti, ale nikoli lacině a jednostranně.)
Napoleon je mnohovrstevnatá osobnost a aktér jednoho ze zásadních přelomů evropských dějin, od kterého se dál odvíjí spousty pozitivních i negativních trendů, o jejíchž pozdějších důsledcích on sám nemohl mít ani potuchy. Ve své době dělal jen to, co mu jeho éra umožnila, a dodnes zůstává jedním z otců moderní evropské civilizace.
Mnohem radši si tedy přečtu kvalitní a rozsáhlý životopis od skutečného odborníka, který se životem a dobou Napoleona Bonaparte zabývá dlouhá léta, než abych znovu četl tento ideový spisek člověka, který bez ladu a skladu chrlí do světa haldy kratinkých spisků o všem, co mu zrovna přijde pod ruku.
Ke knize jsem přistupoval trochu s nedůvěrou, nejsme zrovna typ člověka, který by se bavil při laciném zesměšňování vážných věcí, a bál jsem se, že zrovna o to půjde. Velmi brzy si mě ale kniha získala. Mohu říci, že některým narážkám na Třetí říši jsem se skutečně zasmál, ale myslím si, že běžnému čtenáři, který není blíže zasvěcen do historie Třetí říše, velká část narážek a vtipů ani nedojde. Tak či tak, hlavní kouzlo knihy pro mě vůbec nespočívalo ve vtipu, ale naopak ve vážných tématech. Knihu jsem vnímal převážně jako povedenou kritiku společnosti, a mohu říct, že v tomto ohledu je to dílo skutečně geniální. Pod rouškou vtipu popisuje Hitlerovým jazykem celou řadu problémů moderní společnosti, s kterými se denně potýkáme, a které se nám mohou v budoucnu velmi vymstít. Skvělé dílo, lepší, než jinak též povedený film. A například Hitlerovo zúčtování s NPD je asi nezapomenutelné.
Asi nejlepší z memoárové literatury od Hitlerových nepolitických spolupracovníků. Neskutečně poutavé čtení, chvílemi i silně působící na emoce. Stejně jako jiní autoři z této oblasti, autorka se nezabývá politikou, válčením či dokazováním zločinů, ale popisuje "obyčejného" Hitlera, jak ho znala z práce i ze soukromí. "Šéf" s běžnými lidskými vrtochy, s galantním chováním k ženám, tolerující lidské chyby a přešlapy, kterého má celé okolí rádo, a vnímá ho jako dobrého muže, kterého okolnosti přinutily vést největší světový konflikt.
Myslím, že tyhle knihy dokáží člověka přimět pochopit tehdejší realitu mnohem více, než černobílé portréty o strašlivém tyranovi a ztělesnění zla, které nám tím vlastně ukazují, že svět je v pořádku, my jsme bez viny, a případných zločinů se může dopustit zas jen nenormální zlostný zvrhlík, kterého všichni poznáme, protože je znetvořený, úchylný, agresivní, a ve volném čase trhá včeličkám křidýlka. Nikoliv, přátelé, tyhle knihy ukazují, že i on byl jeden z nás, a že svět se nedělí na démony a světce, ale v každém je část obou.
Opravdu doporučuji. Mimo jiné, kniha byla hlavním podkladem pro film Pád Třetí říše.
Asi nejpovedenější kniha předkládající alternativní teorii k průběhu 11. září, která se po přečtení zdaleka nejeví tak nemožná, jak si část lidí myslí. Nicméně ať je tomu tak či tak, myslím, že velký klad knihy je ještě někde jinde. Naprosto výstižně totiž popisuje fungování a provázanost ekonomiky se zbrojním průmyslem, a důvody, proč jsou pro ekonomiku války požehnáním. Možná bych jen volil střízlivější název, onen podtitul "Útok na planetu Země" působí zbytečně výstředně, a navozuje dojem jakési šílené konspirační teorie spjaté div ne s mimozemšťany, když přitom je kniha psaná poměrně racionálně.
Velmi potřebná kniha. Doc. Mendel v první části nekompromisně účtuje s různými mýty a stereotypy, které se nahromadily ve společnosti během uprchlické krize, což by mohlo být nazváno i jako "islámská společnost v kostce", a následně přechází k velmi čtivému popisu jednotlivých zemí v době tzv. Arabského jara, a průběhu tamních revolucí. Poctivě prezentuje východiska v každé zemi, ukazuje její hlavní problémy, a proč tam revoluce probíhala tak, jak probíhala. Byť se mi chvílemi zdálo, že v pozadí mírně prosvítají sympatie či naopak antipatie k jednotlivým diktátorům, většinou se autor drží objektivního výkladu, a aniž by šířil katastrofické vize, zdaleka nesdílí ani optimistické iluze části veřejnosti, která pokládala arabské jaro za vítězství liberální demokracie. Je velká škoda, že naši novináři a politici nečtou podobné knihy, mohli by se pak vyvarovat spousty hloupostí, zjednodušení, chyb a problémů, které svou neznalostí vyvolávají a podporují.
Velmi pěkné čtení. August Kubizek s lehkostí popisuje vzpomínky na svého nejlepšího kamaráda Adolfa Hitlera tak, jak ho v mládí poznal. Nenajdete tam žádné dokazování zvrhlosti od kolébky, ani to není nic oslavného. Jde o upřímné vzpomínky, které by stejně dobře mohl napsat o některém svém mírně podivínském kamarádovi kdekdo z nás. Kubizek líčí to, jak Hitler vnímal svět kolem sebe, jakými věcmi se zabýval, jaké byly jeho sny a plány. O tom, jaký to byl spolubydlící, jaké byly společné návštěvy divadel, o Hitlerově tajné platonické lásce, o toulkách přírodou a spaní pod širákem. Čtení je to skutečně odpočinkové, chvílemi zapomínáte, že vlastně sledujete mládí budoucího diktátora. Není na škodu si u knihy uvědomit, že jakkoliv bychom chtěli některé historické postavy zavrhnout a označkovat už od dětství (a různí novináři se skutečně rádi předhánějí v dokazování všemožných Hitlerových abnormalit, zvrhlostí a deformací, které s fakty mají málo společného), mladý Hitler byl tehdy sice trochu podivín, ale vlastně docela normální kluk, se vším, co k tomu patří.
Skvělá kniha, která otevírá oči při jakémkoliv jednostranném přístupu k dění na Blízkém východě. Autor ukazuje nesmírně složitou problematiku krizemi zmítaného regionu, který trpí nepromyšlenými zásahy (především západních) velmocí, obrovskými sociálními turbulencemi, náboženskými konflikty, souboji mocenských skupin a mnoha dalšími problémy. Aniž by někomu stranil, vykresluje oblast, kde nejsou dobrá, ale jen méně špatná řešení, a kde jakékoliv současné "uklidnění situace" představuje jen odložení problému, aby nám ten příště vybouchl do obličeje s ještě větší intenzitou. Optimistické vyhlídky v tomto směru bohužel autor nabídnout nemůže, rozhodně ale nabízí velmi čtivou formou možnost problematiku lépe pochopit. Doporučuji shlédnout i některé autorovi přednášky na youtube, které některá témata aktualizují či dále rozvíjí.
Bohužel, musím konstatovat, že kniha mě nijak neuchvátila. Především, jak už zmínili druzí, samotný název je velmi zavádějící. Kniha pojednává především o ruské socialistické emigraci v době 1. světové války, dále o situaci kolem únorové ruské revoluce, a teprve na třetím místě o samotné slavné Leninově cestě v "zaplombovaném" vlaku.
Knihu určitě nedoporučuji začátečníkům v dané oblasti. Kniha je zaplněna řadou dnes již zapomenutých jmen, v kterých se bude složitě orientovat i leckterý poučený čtenář. K nejpřínosnějším pasážím řadím ty, které popisují Petrohrad před a po únorové revoluci. Autorka dobře vystihla tehdejší společenskou atmosféru, a skvěle popisuje následnou atmosféru naděje a příchodu nové éry. I tak ale některé věci chybí. Abdikace cara Mikuláše II. se odehraje snad v jediném odstavci, a dál se řeší jen revoluční Petrohrad. Leninova cesta vlakem je popsána do detailů, poměrně dobře z toho vystupuje charakter Lenina samotného. A následuje období prvních aktivit bolševiků po jeho návratu. Autorka tuto dobu popisuje opět precizně, a proto působí naprosto zvláštně, že náhle chybí další kapitola, a dočkáme se jen resumé a konce knihy.
Celkově tedy nesouhlasím s upoutávkami na obálce, kterak jde o strhující knihu. Čtení mě sice bavilo, ale výsledný dojem je, že autorka se spíš nechala vést myšlenkami a prameny, než aby sama kreslila výslednou linii. Některé pasáže jsou zbytečně stručné, jiné se zdají být až disproporčně detailní a popisné. Kniha tedy není vyloženě špatná, ale nevím si příliš rady, komu ji doporučit.
Jelikož první Zápisník mě velice zaujal líčením Míšina pádu do závislosti, po pokračování jsem rád sáhl, o to víc se zjištěním, že v něm budou i příběhy dalších lidí co si závislostí na alkoholu prošli. Kniha se opět čte sama, nenudí. Míša rozvíjí své úvahy, s odstupem reflektuje některé své prožitky. Popisy toho co pro ni abstinence znamená, jak na ni reaguje okolí, a jak ona sama řeší situace, kdy by mohla alkoholu znovu propadnout jsou velmi zajímavé, a myslím, že i poučné. Poučné je to i pro osoby, co se závislostí nikdy nesetkali, a myslí si, že celé řešení závislosti je v prosté silné vůli odmítnout. Bohužel je problém mnohem složitější, a samotná vůle s tím často tolik nesvede.
Tentokrát musím ale i něco vytknout. Je to sice můj subjektivní dojem, ale myslím, že přetisknuté příběhy dalších lidí příliš nezapadly do konceptu, v kterém byla síla první knihy. Na ní jsem oceňoval především to, že je vlastně příběhem "obyčejné alkoholičky", žádný extrém. Nebyl to příběh typu "Katka - jako malá jsem propadla závislosti na alkoholu, postupně přidala drogy, prášky, propadla se na dno, žila na ulici, začala šlapat chodník a střídala léčebnu za léčebnou". Absolutně to nemíním zlehčovat. Ale tyhle příběhy jsou obyčejnému člověku často velice vzdálené, a najít v nich poučení pro sebe či okolí je hrozně těžké. Pokud máte třeba v okolí alkoholika hladinkáře, který se dlouhodobě ustálil na svých 6-10 pivech denně, případně jiné typy ustálených případů, co se (alespoň zdánlivě) už dál nepropadají, tak příklad člověka co se vcelku rychle propadne i do drog a a na dno společnosti příliš inspirace neposkytuje, jelikož je až příliš cizí a odlišný. V tom byla síla Míšina příběhu. Popis mládí a prvního pití, hádky s rodinou, objektivní i subjektivní důvody pití, zvyšování dávek, první vážné důsledky... Tohle si může představit spousta lidí, najít v tom sebe, blízkého, někoho z okolí, a na základě toho se může leckomu rozsvítit výstražné světýlko "pozor, nepřipomíná ti to něco/někoho?" Holka co vyzkoušela všechny známé drogy a šestkrát se léčila vám moc nepomůže k případu vaší tety, co žije vcelku normálně, jen s tím, že každý večer vypije litr vína. Chápu, že tohle je subjektivní, ale já bych se radši snažil zachránit tyhle statisíce až miliony případů co balancují na hraně, než pořád dokola opakovat kam až se můžete teoreticky propadnout, když budete mít fakt smůlu. Za sebe bych tedy doporučil se soustředit víc na případy "od mládí pil dost, myslel, že se moc neděje a je to normální, chlastal první ligu, pak se něco odehrálo a začalo mu to docházet, zjistil, že to fakt není v pořádku, a rozhodl se něco udělat", či podobné typy alkoholiků, jako byl Míši táta. Myslím, že by to inspirovalo (a v důsledku i zachránilo) mnohem víc lidí.
Zajímavá kniha k tématu, o kterém jsem téměř nic nevěděl. Je to vlastně celkem typický příběh o počátečních iluzích, a jejich postupném pádu. Pokud si odmyslíme ahistorický přístup, který vše hodnotí jen z dnešního pohledu, a pokusíme se vžít do tehdejších lidí, tak se nemůžeme jejich víře v naději pocházející z "Prvního státu dělníků a rolníků" divit. Do SSSR se stěhovali dělníci z celého světa (vč. USA), a ani Češi nebyli vyjímkou. Jejich osud kopíroval osudy ostatních, a stejně tak tedy byli se zhoršováním mezinárodní situace a utužování sovětského režimu nakonec spolknuti bolševickou mašinérií. Oceňuji, že kniha se snaží popsat dění objektivně, a zbytečně nemoralizuje. Je patrné, že autor si dal práci s výzkumem, a věnoval mu značnou dobu. Na to, že nejde o profesionálního historika jde o povedené dílo.
Co bych vyzdvihl je to, že jde nikoli o tragédii, ale naopak o příběh naděje. Ano, slyšel jsem recenze typu "tohle se stane, když se zapletete s komunisty". No, já to vidím jinak. Tohle je příběh o statečnosti, o víře v lepší život, a úžasné vůli překonat překážky, a vybudovat moderní ideál uprostřet stepy. Že ideje byly hezčí než realita, a že dějiny nakonec jejich projekt převálcovaly? Ano, tak to je. Ale tito lidé zanechali po sobě úžasnou stopu. A kdo dnes mluví o jejich víře jako o naivní a jejich snaze se vysmívá, nemá ani za mák historického citu.
Pithartovy knihy mám moc rád. Není nutné s ním vždy souhlasit, ale je třeba smeknout před jeho skvěle vyvinutým instinktem pro pozorování spodních proudů a jevů, které nejsou na první pohled vždy patrné. Zároveň je mi sympatická jeho kritičnost ke společnosti, jakkoliv chápu, že nemusí být vždy dobře přijímána.
Tato kniha vlastně obsahuje vše řečené. Nejvíce mě zaujala kritika představitelů Pražského jara a jejich politiky. Zatímco obvykle bývají Dubček a spol líčeni jako svobodomyslná skupina jdoucí za jasným cílem demokratizace, Pithart ve své eseji tuhle iluzi cupuje na cáry. Nepřipravená skupina, která neví ani odkud, ani kam, nemá žádný plán, žádný udržitelný koncept. Vycházejí z toho jako skupina vezoucí se na vlně popularity, řešící problémy jejich přehlížením. A dle toho dopadli.
Petr Pithart si všímá i rozdílů mezi českou a slovenskou cestou, vnímá i odlišnosti mezi českými zeměmi, a vlastně předjímá i události budoucí.
Není opravdu nutné číst tuto knihu jako literaturu faktů. Jedná se o názory, jakkoliv dobře jsou podepřené, a je možné se k nim postavit po svém. Mělo by ale patřit k dobrému vkusu, aby se každý intelektuál pokusil s touto knihou alespoň vyrovnat.
Vcelku pěkná kniha. Je zajímavé se trochu vrátit ze světa, a místo čtení o kauzách, které člověk bere tak že "tam v té odlehlé zemi je to přecejen vše jinačí", tak se nahlédne k sousedům, které bereme jako nejbližší příbuzné. A vida, on je to taky trochu jiný svět. Jiný typ kriminality, jiné typy příběhů.
Zpočátku se mi zdálo, že jde stále jen o popis pochybných mafiánských machinací, ale s postupem času jsem se začetl víc. Příběhy se týkaly víc i obyčejných lidí a jejich mentality. Čtenář se seznámí s regiony, které doteď neznal, nebo si je nespojil do většího celku.
Poznatek, který jsem si z knihy odnesl je takový, že jakkoliv jsme si blízcí, Slovensko má přecejen jiný typ problémů, než které řešíme my. Cikánské osady, nevyjasněný odkaz Slovenského štátu, a doba Mečiarismu, která se přecejen liší od našich rovněž divokých devadesátek. I modernejší kauzy, spojené s vládou Roberta Fica, byť tady si nejsem jist, zda jde Ficovu činnost omezit jen na prospěchářství a klientelismus.
Celkově fajn sonda do slovenské každodennosti.
Mám tuhle knihu moc rád. Možná i proto, že jsme ji kdysi dostali jako odměnu za maturitu. Hlavně ale za příběh. Ten protivný stařec mi byl se svými osudy sympatický. Mám rád jeho životní moudra a poznatky, a to, že vlastně není nijak pozitivní postavou, ale nerudným dědkem, který v životě zkusil strašně moc, vlastně nic z toho moc nevyšlo, a většina činností dřív či později skončila průserem. Skvělé byly i autorova zamýšlení a životní osudy, čímž se vlastně většina Formánkových knih propojuje, a jeho vývoj tak můžete pozorovat i zpětně, když v další knize mluví o psaní knihy předchozí, když v jedné knize ještě píše jak má pití pod kontrolou, a v další už popisuje léčebnu...
Nejvíce mě zaujaly kapitoly z SS a následně Rudé armády, maršál Malinovskij a Rusové... Rozhodně doporučuji přečíst si i nepřímé pokračování "Umřel jsem v sobotu", které některá témata rozšiřuje, a dovypráví i osudy Bernarda Marase.
Zpracování pěkné. Přímo si to říká o položení na noční stolek, aby si večer člověk přečetl jeden citát, a před spaním o něm přemýšlel. Vsazení citátů do kontextu je dostatečné, byť často už samozřejmě jde o Kosatíkovu interpretaci.
Masaryk, stejně jako kdokoliv jiný, byl jen člověk, a napovídal toho taky spoustu. Nejsem zastáncem uctívání model, každý člověk žije v určité době a určitém prostředí, a nejde jeho zkušenosti mechanicky přenášet na dnešek. Můžeme se ale inspirovat. To, že měl i špatné stránky, a že velká část společnosti ho rovněž nemusela, to bychom ale taky neměli zapomínat, abychom zůstali ke všem osobnostem a obdobím zdravě kritičtí.
Skvělá shrnující práce prof. Nálevky. Kniha v základech rozebírá všechny aspekty dekolonizace, a věnuje se pečlivě jednotlivým oblastem a koloniálním říším. Po přečtení tak bude čtenář schopen analyzovat různé aspekty a okruhy způsobů, kterými dekolonizace proběhla, a v každé oblasti určit, jaké zásadní problémy jsou s ní spojeny. V úvodu a v závěru pak nečernobíle zmiňuje kladné i záporné stránky kolonialismu a především jeho pádu.
Profesor Nálevka byl skutečným mistrem syntézy, a tak stejně tak tato kniha poskytuje stručný, ale zároveň myšlenkově obsáhlý soubor aspektů, nutných ke studiu této problematiky, a z ní vyplývajících problémů dnešního světa.
Celkem povedený román s hezkým historickým pozadím. Je fakt, že to trochu působí jako takový dovětek k Mluviti pravdu, a ač jde knihu číst i samostatně, bez původního románu vám řada věcí unikne. Bavila mě především ta část s autorovým pátráním po osudech domu a jeho obyvatel, u příběhu obyvatel samotných mě trochu chyběla větší psychologická hloubka.
Ač se mnou možná bude část čtenářů nesouhlasit, moc se mi líbily sondy do autorova osobního života, vyrovnávání se s problémy, alkoholismem, atd... Formánkovy knihy se v těchto částech vlastně všechny propojují, a my tak skrze jeho dílo sledujeme nejen osudy jeho postav, ale i jeho samotného, a pozorujeme, jak do sebe postupně vše zapadá jako díly skládanky, případně jak se věci a náhledy na problémy v průběhu tvorby díla mění.
Takové nemastné, neslané. Některé pasáže jsou zajímavé a podnětné, většinou ty obecnější, či ty, zabývající se sociálním prostředím, odkud se radikálové rekrutují. Potvrzuje se teze, že spíš než k radikalizaci islámu dochází k islamizaci radikalismu, tedy že Islám se stává poutavou platformou pro radikály a extremisty, a zároveň i kontrakulturou pro ty, kteří touží revoltovat proti většinové společnosti. Nejde vlastně o nic moc objevného, to, že prázdné místo v duších Evropanů, kam dříve patřilo křesťanství, si žádá být něčím naplněno, ať už vírou či ideologií, je známá věc.
Pasáže věnované jednotlivým případům mě naopak nebavily, připadaly mi poněkud bezkoncepční a chaotické. Prevenci věnované části byly zas o něco lepší.
Celkově průměr. Nejhodnotnější část knihy bude nejspíš právě ta o preventivních a antiradikalizačních programech, to je, pokud vím, u nás zatím ojedinělé.