Kiisaki komentáře u knih
Musím říct, že u mě JKR neuvěřitelně klesla. Před lety vytvořila překrásný magický svět, který ovlivnil celou jednu generaci. Pamatuji si, jak jsem brečela při světové premiéře posledního filmu, protože se tím pro nás celá série navždy uzavřela. A teď v roce 2016 si opravdu přeji, aby to byl tenkrát definitivní konec Harryho.
JKR pro mě neuvěřitelné klesla, protože odsouhlasila tuto ohavnost.
Mělo to skvělý potenciál. Pojďme se podívat, jak si žije chlapec, který zůstal naživu! Jak se změnily osudy našeho nejoblíbenějšího tria, jak jejich sláva ovlivnila rodinný život i povahu jejich dětí? Místo poutavé nostalgické sondy se nám do rukou dostal nesmyslný patos, který se více než seriózní hře podobá prvotní fanfikci třináctileté holky. Vlastně beru zpět! Četla jsem lepší a kvalitnější fanfikce než je Prokleté dítě.
V čem je tedy problém? Děj se točí kolem Ala Pottera a jeho nejlepšího kamaráda Malfoye juniora, který je společně se svým otcem jedinou světlou stránkou tohoto odpadu. Spousta jeho hlášek je zde sice pouze pro efekt a v knize působí uměle, musím ale respektovat, že PD je především divadelní hrou. Al má špatný vztah se svým špatným otcem - ano, z Harryho, který má konečně vlastní rodinu, vyrostl špatný otec - a právě tento nefungující vztah je tažnou silou celé knihy. Al je dost možná jedna z nejhloupějších postav celé série a vše, co dělá, je špatně a tak trochu tatínkovi natruc. Společně se Scorpiem se vydává na bláznivou (tj. stupidní) honbu za nápravou největší životní chyby svého otce. Jako nástroj jim neslouží nic menšího než ilegální obraceč času, jehož existence zapříčinila jednu neuvěřitelně trapnou a absurdní pomluvu rodiny Malfoyových. Netřeba říkat, že vše pokazí a pak zákonitě zase napraví. A o tom to celé je.
Kniha je plná absurdních nesmyslů a já poskytnu jenom stručný výčet - "terminátor" v bradavickém expresu, Voldemortovo libido, nejhodnější postava se stala smrtijedem, synovec proměněný ve strýčka se líbal s tetičkou, jediná dcera Hermiony je vlastně nafoukaná husa, hlavní záporná postava...
Snažila jsem se přinutit kamarády, aby si to přečetli a diskutovali o tom se mnou, ale po krátkém převyprávění děje to nikdo nechce číst.
Na poličce vydržela kniha celé měsíce bez povšimnutí, ale jakmile se mi dostala do rukou, nedala se jenom tak odložit. Krásný příběh o obyčejných a přesto pozoruhodných lidech, kteří svou laskavostí, přátelstvím a houževnatostí zahřejí čtenáře u srdce. Přála bych si být obklopená takovými lidmi a přála bych si žít na ostrově, který se pouhých několik měsíců po válce proměnil v takovýto ráj na zemi.
Velice iritující kniha, kterou jsem dočetla pouze s vypětím všech sil a opravdu nechápu, čím si získala tolik fanoušků. Mám chuť majznout pana Bočka čtečkou po hlavě. Abych vypíchla alespoň některé aspekty příběhu, které mi vadily:
1) Směšně šablonovité postavy bez špetky růstů nebo zajímavosti - navíc všechny byly krajně nesympatické.
2) Neustálé a trapné opakování jmen Helenka Vondráčková, Cher a Schwarzenberg - bylo opravdu nutné tyto tři osoby zmínit tisíckrát? Ne, vážně. Vondráčková byla zmíněná padesátkrát, Cher devatenáctkrát a Schwarzenberg osmačtyřicetkrát.
3) Recyklovaný a prvoplánový humor - fakt mě nebaví Mariiny osvětlující závorky. A nebaví mě číst o tom, jak se postavě zdála noční můra založená na událostech předchozího dne. Hahaha, ořechovka, hahaha, Spock plešatí, hahaha, otec nostalgicky vzpomíná na nevolnictví.
4) Nulový vývoj - postavy jsou nekompetentní tupci, kteří se pachtí ve stejných problémech na konci jako na začátku.
Nedovedu si představit, o čem jsou další knihy této série. A vlastně to ani nechci vědět.
Málokterá kniha ve mě zanechala tak hluboký dojem jako Příběh služebnice. Tak jako mnozí jsem se ke knize dostala až díky stejně zdařilé a zasloužile oceňované seriálové verzi, která dokázala skvěle vystihnout jedinečné vyprávění inteligentní a utlačované hrdinky, atmosféru totality a strachu a hlavně tu příšernou a tísnivou nejistotu, do které byly postavy a s nimi i čtenáři uvrženi. Příběh služebnice považuji za jednu z nejdůležitějších knih 20. století, přinejmenším pokud jde o otázky ženského pokolení. Je na stejné úrovni jako Orwellovo magnum opus a stejně jako 1984 by si i Příběh služebnice měl během života přečíst každý.
Kousek pode mnou jsou komentáře, ze kterých je zjevné, že někteří knihu neocenili proto, že nepochopili její záměr nebo si (díky bohu, hádám) nedovedou představit bezmoc, ve které byla hrdinka se svázanýma rukama nucena žít. Zde nejde o žádné grandiózní zdokumentování nástupu, fungování a velkolepého pádu totalitního režimu. Jde o vcelku komorní drama založené na pocitech, úvahách, starostech a strategiích ženy, která se ocitla uprostřed noční můry a která ve velmi krátkém časovém horizontu ztratila veškerá práva. Jde o krutě realistický příběh popisující každodenní realitu, ve kterém není prostor pro hrdinský vzdor, revoluční boje a zázračnou pomoc shůry. Příběh člověka strhne tím, že v něm probouzí pocity empatie, zhrození, zhnusení; vyvolává otázku "mohlo by se něco takového stát?"
Knihu jsem četla v originále (knihu mám podepsanou autorkou a navždy pro mě bude jedním z nejmilejších pokladů) a proto nedokážu posoudit kvalitu překladu. Atwood je ale fantastická spisovatelka a po jazykové stránce byla kniha naprosto famózní.
Kniha mě upřímně řečeno příliš nenadchla. První polovina tohoto utrpenífestu se vleče jako smůla. Ve druhé polovině příběh sice nabírá šťávu, ale poté, co hrdinka provedla nevinnému Jakubovi, ze mě naprosto vyprchal jakýkoli soucit, který jsem k ní mohla cítit. Kniha obsahuje neuvěřitelně depresivní a bolestné motivy, ale ještě v kombinaci s kauzou, která ji doprovází, to ve mě vyvolává pocit laciného způsobu, jak si získat sympatie čtenářů.
Takové knihy z nedávných dějin obvykle nečtu, ale zde jsem se nechala zlákat báječným hodnocením a krásnou podobou knihy. Trvalo mi to něco málo přes den, prolila jsem stovky slz a teď se ve mě mísí pocity naprostého smutku nad osudem Hany a celé její rodiny, ale i vděčnosti za to, že na světě existují lidé, kteří dokáží tak nádherně a citlivě napsat příběh plný hrůzy a bolesti. Před paní Mornštajnovou smekám.
Nebudu lhát, místní hodnocení mě pobuřuje. Jako kdyby si každý usmyslel, že knižní horor zkrátka musí být plný prvoplánových lekaček, mrazivý od začátku do konce, neustále plný akce, krve a duchů. The Haunting of Hill House je smutný psychologický horor, ve kterém nadpřirozené a mrazivé události a strašení tvoří pouhou kulisu skutečného děsu - postupného propadu šílenství a rozkladu lidské mysli. Eleanor byla zajímavá a hluboká hrdinka, která strávila celý dospělý život neustálou péčí o nemocnou matku, což z ní udělalo naivního a přecitlivělého člověka, který nikam nepatří, necítí se milován a neumí navazovat vztahy s okolím. Jaká ideální oběť pro dům, který ve svých nepřirozených, temných a pokřivených zdech nabízí hrdince nečekanou útěchu a - domov. Některé scény byly opravdu mrazivé (například držení za ruku), člověk ale musí počítat s tím, že jde o dílo z padesátých let, což se silně odráží v jednání i komunikaci postav (nemohu hodnotit překlad), a také s tím, že sama Eleanor, z jejíhož úhlu je příběh vyprávěn, nevnímá realitu kolem sebe zrovna přesně a spolehlivě. O knize budu ještě dlouho přemýšlet.
Nedokázala jsem to dočíst. A hned řeknu proč. Když jsem na tuhle knížku narazila, okamžitě mě upoutal velice krásný přebal a příslib převyprávění jedné velké literární klasiky, na kterou ale nemám dostatek času. Mé pozornosti ovšem ušlo, že je to dívčí román.
Je mi 23 let, takže ještě zdaleka nepatřím do starého železa - neměla bych být moc stará na dívčí romány! Tohle ale bylo něco. Ze všeho nejdřív začnu kladně. Mladá autorka podává ve svém prvním díle ukázku velkého potenciálu a všechny popisné scény jsem četla s opravdovou radostí. Používá krásné fráze, nepíše rozvláčně a člověk se nechá hodně rychle vtáhnout do exotického prostředí, které působí velice autenticky a zajímavě. I děj je celkem dobrý a obdivuji, že se autorka vrhla na poměrně temná témata a okořenila je svou vlastní magií.
Zbytek - dialogy a chování postav - už ale působí jako výplod fantazie čtrnáctileté holky během nudné hodiny fyziky. Každá postava se chovala jako teenager 21. století, který se pouze ledabyle snaží mluvit dobově. Chvílemi jsem nevěděla, jestli jsem ještě v prostředí paláce, nebo se spolu baví dva puberťáci během volného odpoledne v obchodním domě. Během čtení jsem se přistihla, že jsem se ve své hlavě snažila dialogy upravovat a filtrovat, protože mě děj i přes zmíněné nedostatky velice zajímal a chtěla jsem vědět, jak to bude dál. Jako když jíte vánočku a vytahujete z ní rozinky. Pokaždé, když nesympatická služebná nazvala svou paní spratkem, jsem se otřásla.
Další věc. Ano, všichni chceme, aby protagonisté skončili pohromadě a aby se mezi nimi budoval jiskřící vztah ústící v hlubokou lásku. Šeherezáda ale až moc rychle zapomněla na smrt své kamarádky a všech ostatních dívek. A moc rychle začala svého manžela/pána omlouvat. Celý její postoj k Chálidovi by se dal popsat větou "Ty netvore, nikdy ti nezapomenu, že... oh, jsi vlastně docela atraktivní, wow, miluju tě." To, co původní Šeherezádě trvalo tisíc a jednu noc, zvládla 'naše' Šeherezáda za dva dny. Bylo to moc uspěchané a chybělo tomu to pomalé a dráždivé budování náklonnosti, vášně až lásky.
Abych to shrnula. Ještě nikdy mě kniha tak neskutečně nelákala a neodrazovala zároveň a upřímně doufám, že se jednoho dne dokážu obrnit trpělivostí a dostat se za druhou polovinu knihy. Pokud někomu styl vyhovuje, rozhodně jim to nevymlouvám, i když si myslím, že i dívčí romány si zaslouží jistou laťku a jistou záruku kvality. Kniha pro mladé může být svěží, odlehčená a romantická a zároveň se opírat o dobré dialogy a propracované charaktery.
Opravdu jsem to nedokázala dočíst. Příběh o dvou nesympatických do sebe zahleděných intelektuálních podivínských husách, který byl více než beletrií filosofickým rozborem. Mám za sebou úvod do filosofie a filosofickou antropologii, takže jsem musela přečíst několik děl evropské filosofie. Ale v této formě mi to připadalo skutečně nesnesitelné a nejsem schopná pochopit, jak se může kniha líbit řadovému čtenáři. Knihu zkusím dočíst znovu, až už v domě nezůstane žádná jiná kniha k přečtení.
"My matky, synáčku, jsme nikdy žádnou válku nevedly; my jsme na ni jen doplácely svými dětmi." Ach, muži, vy idioti. No nebudu lhát, probrečela jsem to celé od začátku až do konce.
Překrásná kniha, která se mi už navždy vryla do paměti. Sotva jsem ji zavřela a už mi bylo jasné, s jakou láskou se k ní budu příště vracet. A každému, kdo hodnotil méně než třemi hvězdičkami: nemáte duši a dítě uvnitř vás je dávno pryč.
Pro mě osobně je Medvěd a slavík jednou z nejlepších knih, které jsem v posledních letech četla. Je to opravdu fantastická kombinace ruské historie, slovanské mytologie a dobrodružné pohádky, která je napsaná strhujícím způsobem, který vás bez problému vtáhne do děje. Opravdu nevím, co bych mohla knize vytknout. Silné postavy, zajímavá a feministicky laděná hrdinka, zajímavé prostředí, povědomé bytosti nám blízkého folklóru, nápaditost, napětí - v knize je zkrátka vše, co si můžete přát. Četla jsem ji v angličtině a ihned jsem se vrhla i na druhý díl - a každý fanoušek určitě ocení, že jej ve druhé knize čeká ještě lepší zážitek.
To, co začalo velice slibně, se postupně proměnilo v poněkud roztěkaný příběh se spoustou neustále se zvětšujících mezer a za vlasy přitažených scének. Předně bych chtěla uznat, že je kniha dost čtivá a to i přes to, že není psaná v minulém čase, na což jsem já osobně zvyklá. Čtenář je nalákán velice brutálním (skoro)vyvražděním rodiny Eků, příběh se ale celkem brzy přesouvá k hlavní dějové linii, která už ovšem tak zajímavá není. Postavy jsou poněkud ploché a jak se příběh rozvíjí, začínají se objevovat první pitomosti - nechci je ale moc rozebírat kvůli spoilerům. Motivace záporných postav je zcela nelogická, oni sami mají až nadlidskou sílu a možnosti. Je jich také zbytečně moc. Chápu, že dvojice autorů chtěla čtenáře zmást a nechat je tápat, ale těch odboček a falešných stop na mě bylo trochu příliš... Myslím, že sáhnu po další knize z této série a opravu doufám, že už nebudu protáčet oči v sloup.
Z knihy jsem měla poměrně smíšené pocity. Na jednu stranu se mi četla velice dobře, líbil se mi autorčin jazyk a velice mě zajímal osud některých postav. Na straně druhé se ale neubráním pocitu, že to bylo celé trochu zdlouhavé a bezcílné. Některé pasáže trvaly celou věčnost a děj přitom nijak neposunuly, některé části (především týkající se Marthy a otázky bydlení a socialismu) mi přišly zcela zbytečné a nezáživné, jako kdyby se do sebe zamotaly dvě různé knihy. Celkově ale Nestvůru z Essexu hodnotím kladně, protože mám literaturu odehrávající se ve viktoriánském období opravdu ráda.
Chtěla jsem nějakou hodně nenáročnou četbu jako relax během přípravy na státnice - má očekávání tedy nebyla příliš vysoká. Jak jen jsem byla překvapená! Přestože nejde o příliš vysokou literaturu a nějaká ta negativa by se najít dala, je Dvůr trnů a růží neuvěřitelně čtivá a poutavá kniha se sympatickými postavami. Příběh je velice volně založený na mé oblíbené Krásce a zvířeti, postavy jsou však akčnější, kletba fatálnější a hrůza i nezdar jsou drtivější. Nemůžu se dočkat, až se začtu do druhého dílu.
Šlo o mé první seznámení s oblíbenou a čtenáři milovanou Jojo a musím říct, že to bylo seznámení opravdu překrásné.
Jde o nádherný a poutavý příběh dvou silných hrdinek, které navzdory nepřízni osudu bojují z plných sil - jedna proto, aby se k ní navrátil milovaný muž, a druhá proto, aby si mohla ponechat obraz, který jí milovaný muž zanechal. Sophie, která musí snášet útrapy válečné okupace nemá ani tušení, že se za pár desítek let narodí Liv, které zcela nevědomky změní svým nádherným portrétem život. Je to právě ono nepřímé pouto, které se mi ve výsledku líbilo snad nejvíce - přála bych si vidět tyto ženy z jiné země a z jiné doby, jak se jedna druhé svěřují se svým životem nad šálkem čaje.
Knihu jsem hltala od začátku až do konce a TOLIK jsem si přála, aby obě hrdinky čekalo v závěru štěstí! Dívku, již jsi tu zanechal bych doporučila naprosto každému. Pod "románem pro ženy" si může každý představit něco jiného, ale nemyslím si, že by se našel někdo, komu by se tato kniha mohla nelíbit.
Šest děl, šest členů klubu, šest hlavních kapitol a spousta vcelku roztříštěných vyprávění, historek, událostí, příběhů... Celé to na mě působilo trochu prapodivně a neuspořádaně. Dost volný děj byl protkán spoustou nikam nesměřujících odboček a citátů, které byly ovšem poměrně irelevantní a nijak zvlášť zajímavé. Často jsem také nechápala, o co postavám vlastně jde, proč na některé nevinné poznámky reagují tak podrážděně, co míní svým hodnocením Austenové... Samotní členové klubu byli docela zajímaví, ale jejich potenciál nebyl plně využit.
Některé pasáže byly opravdu zajímavé a bavily mě, jindy mě kniha docela nudila. Celkově bych řekla, že čtení této knihy sice nebylo ztrátou času, ale zase mě to ani nijak neuchvátilo a nic mi to nedalo.
U nás je tato absolutní klasika dětské literatury téměř neznámá, což je ohromná škoda. Příběh malé a fascinující Sáry strhne čtenáře všeho věku - inspirující ponaučení o houževnatosti, laskavosti a síle ducha si při čtení nemusí odnést pouze děti. Knihu jsem (v angličtině) doslova zhltla a doporučuji i báječné filmové zpracování.
Ve srovnání s Dívkou s perlou, kterou jsem si zamilovala takřka hned, byl tohle ze začátku docela boj. První dvě kapitoly mi přišly opravdu příšerné a když je srovnám s celkem zajímavým zbytkem knihy, nemůžu pochopit, proč v nich autorka nepodnikla nějaké úpravy.
Mým hlavním problémem (alespoň ze začátku) byly nesympatické postavy a vcelku tuctový děj s ohranou neoriginální romancí. Nicolas byl protivný a prvoplánově úchylný (i když se jeho postava průběhem trochu zlidštila), Claude byla rozmazlený spratek... Zlepšení přišlo s postavou matky a příběh se stal zajímavým teprve až když se zaměřil na dějovou linku v Bruselu, která popisovala průběh vzniku tapisérií i osudy tkalců, kteří na ni pracovali. Tato část mě bavila a dokonale mě vtáhla, ani to ale knihu nedostalo z naprosté průměrnosti, kterou na mě působila.
Mám neskutečnou slabost pro antiku a řeckou mytologii, takže tato kniha pro mě byla jako dělaná. Madeline Miller není jenom zdatná spisovatelka, která dokáže napsat krásný a strhující příběh. Je to také učitelka řečtiny s dokonalou znalostí řecké historie, literatury a mýtů, což jí umožnilo dodat příběhu Achilla a Patrocla autenticitu, kterou já osobně v knihách potřebuji. Kniha se takřka dokonale držela toho, co nám o životě Achilla a o trojské válce říkají starověké eposy.
Jsem ráda, že jsem si přečetla její první dílo a doufám, že se brzy dočkáme překladu její druhé knihy o čarodějce Kirké, která je přinejmenším stejně báječná jako Achilleova píseň.