KLHannah
komentáře u knih
Šikmý kostel
Karin Lednická
Mám ráda příběhy "z gruntu" a nebo knihy typu Želary. Šikmý kostel splnil moje očekávání. Líbí se mi provázanost příběhů jednotlivých rodin. Oblíbila jsem si postavy. V popisované lokalitě jsem nikdy, kromě Ostravy, nebyla, ale ráda jsem si rozšířila obzory. Mapky na vnitřních deskách knihy jsou super. A myslím, že druhý díl nebude o nic horší.
Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová
Knih s touto tématikou je mnoho. Osobní příběh Violy byl jistě silný. Mnoho popisovaných věcí mi nahánělo mráz po zádech. Co mě nejvíc "bolelo" za vypravěčku, byl pro mě naprosto nepřestavitelný pilinový chléb. To pro mě bylo horší než pokusy doktora Mengeleho. Popravdě, čekala jsem zpověď týrané nebožačky doktorem Mengelem, to jsem si od názvu slibovala. Věřím, že lidsky to, co Viola prožila, bylo hrozné, ale myslela jsem, že budu číst něco jiného.
První láska na začátku se mi moc líbila, byla krásným kontrastem k situaci, která nastala. Jak člověk přijde o důstojnost, jak se najednou bojí úplně jiných věcí, jak se změní jeho tužby...
Návod na vraždu pro hodné holky
Holly Jackson
(SPOILER) Na knihu jsem se těšila, mám YA ráda, ale... Nevím jak v Británii, ale už téma samotného projektu je trošku bizardní (chápu, že o tom kniha je). Možná by to bylo méně divné, kdyby Pipa studovala školu se zaměřením na právo, kriminalitu, psychologii... Méně by to bilo do očí.
Hned v úvodu, v zadání hrdinčiny práce je jasně doporučeno, ne-li zakázáno, aby kontaktovala rodiny oběti a údajného vraha. A co se stane? Ta chytrá a slušná premiantka jde zaklepat na Raviho dveře? Zvídavost? Touha zjistit pravdu? Myslím, že opravdová slušňačka, za kterou jsme měli Pipu pokládat, by tohle prostě cíleně neudělala. Možná kdyby k jejich prvnímu kontaktu došlo až v obchodě, kdy se ho Pipa zastala, bylo by to nahodilé a neporušila by doporučení tak přímo. Ale stalo se, stali se z nich parťáci. Přesto se Pipa do všeho nebezpečného vrhala téměř sama. Jaký pak mělo za smysl jejich spojenectví, když ji Ravi neustále monitoroval přes mobil, protože měl strach?
A teď pozitiva. Kniha se mi velice dobře četla, navzdory výše popsaným sekům. Líbilo se mi, že hledáček spravedlnosti ukazuje každou chvíli na někoho jiného a až do poslední chvíle jsem netušila, kdo teda vlastně zabíjel a proč.
Pipa byla prostě až moc dokonalá, mohla si alespoň kousat nehty. Ale jejího pejska mi bylo opravdu líto, až jsem slzu uronila.
Seznam hostů
Sanne Averbeck
Mám ráda knihy z takového prostředí, baví mě sledovat intriky s tím spojené. Obdivovala jsem Carolu, jak dokáže každý krok promyslet a využít ve svůj prospěch, neumím si představit, že bych tohle vydržela, neprojevit se spontánně. Líbilo se mi i místo, kam byl děj zasazen. Hamburk mám ráda a bylo to zase něco jiného než Anglie, Švédsko a Amerika.
Naopak, co mě hodně zklamalo, bylo vyústění děje. Motiv absolutně nejasný. Mám spíš dojem, že autorka nevěděla jak to rozseknout, tak zkusila ohromit brutalitou. I tak nelituji, že jsem knihu četla.
Ještě malá poznámka k obálce. Sklenice se takhle do plna nikdy nenalévá. Pokud si ji nedáte sami doma.
Svědectví
Margaret Atwood
Musím říct, že Svědectví splnilo pro mě to, co Příběh služebnice ne. Přesně tohle mě bavilo číst, nemohla jsem od knihy odejít. Je fakt, že svědecká výpověď 369B mi moc nesedla. Ta holka byla prostě na ránu, ale každý jsme nějaký. Naopak, koho mi bylo nevěřitelně líto, byla Beka.
I když kniha dokázala odpovědět na spoustu otázek, které dokázala vyvolat první kniha. Zanechala i něco nezodpovězeného. Zajímal by mě pohled i do gileádského mužského světa. Kdo je vychovával, existoval ve výchově gileádských chlapců nějaký protipól tet? A jak vlastně probíhal samotný převrat. Co k takové ctnosti lidi vede? A z první knihy víme, že ne všichni velitelé byli ctnostní.
Nevím, zda se mi dostane odpovědí na moje otázky. I tak mě kniha velice potěšila.
Paranoidní pijavice
Jana Jirásková
Myslím, že paranoidní pijavice je spíš kniha pro ženy. Je o nás, o našich pocitech, snech, činech. Někdy na sebe nejsme hrdé, někdy toužíme po lásce a pochopení, po tom kousku mužského tepla, po někom, kdo by nám to dobře udělal... Zezačátku jsem si nebyla jistá, jestli je to příběh jedné ženy a nebo více. Myslím, že každá v tom najdeme to svoje.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
Velimi silné vyprávění, které ukazuje, jak my, v dnešní době, řešíme mnohdy malicherné problémy. Kniha mi nastavila zrcadlo, neumím si představit, že bych žila jako Anna. Vstávala brzy ráno a uléhala po půlnoci, a to vše s malými dětmi. Když přičtu povahu a problémy jejího manžela, divím se, její oddanosti. Čekala jsem, že se sblíží třeba s Viktorem. Ale vydržela oddaně až do hořkého konce.
Mnohdy mi běhal až mráz po zádech, ale mám takové knihy ráda. Pomohou mě utvrdit v tom, že se přeci jen nemáme tak špatně, jako naši předkové.
Dívky od svaté Magdalény
V. S. Alexander
Je až děsivé, jakou váhu měla církev v roce 1953. Kniha byla pro mě velmi silná. Přistihla jsem se, že pod jejím vlivem přemýšlím o svých činech. Až mě to zarazilo. Co mě zklamalo, i když jsem to zažila u autorovy druhé knihy, je americký konec. Najednou bylo vše zalité sluncem. Uměla bych si představit jiný závěr.
Nanos
Timo Leibig
Kniha mě mile překvapila. Maleka si ženská prostě zamiluje, silný, odvážný, zásadový, moc toho nenamluví, a na druhé straně zákona k tomu. Líbila se mi i Marie. Styl jejího uvažování, její dvě poloviny osobnosti. Celkově to mělo nápad a příběh měl dynamiku. Akorát ten konec. Poslední dobou mám smůlu na knihy s divným nebo otevřeným koncem. Tady si možná autor ponechal otevřená vrátka pro druhý díl. A nebo nechal otevřená vrátka pro naší fantazii. Když jsem si ráno nasazovala svůj fitness náramek, měla jsem smíšené pocity.
Černooké Zuzany
Julia Heaberlin
Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem se začetla. Potom jsem měla problém od knihy odejít, i když jsem někdy nemohla rozeznat, co jsou jen Tessiny strachy a co je pravda. Nebo co se nějakými frázemi snažila autorka naznačit. Taky to může být vlivem překladu, kdo ví. No a konec? Ten byl absolutně hloupý. Ve druhé polovině záměrné navádění na falešnou stopu. Nevím, nějak mě ten konec zklamal.
Taky mi chybělo lepší vysvětlení, jak byla Tessa unesena a jak se ocitla s černookými zuzanami a se Zuzanami v hrobě. Bohužel, jen samé náznaky.
Jeden z nás je na řadě
Karen M. McManus
Chvilku mi trvalo, než jsem se rozvzpomněla, jak to bylo vlastně v prvním díle a hodně mi pomohla tabulka jmen a vztahů na začátku knihy. I když je pravda, že jsem se tak do půlky musela pořád dívat, kdo je vlastně kdo, než jsem si konečně dala postavy do správných škatulek.
Ale bavily mě vztahové propletence a kdo jak se vidí sám a jak ho vidí ostatní. Možná mi chybělo vyprávění ze strany ještě jedné postavy, aby byla zachována podobnost k první knize, tři byly prostě málo. Co bylo stejné jako v první knize, byl ryze americký konec, nad kterým jsem protočila oči. Mám ale dojem, že si autorka poslední kapitolou ponechala trochu otevřená vrátka pro další díl.
Povídky podivných
Ransom Riggs
Povídky podivných jsou kouzelné dílo. Myslím, že kdyby jim nepředcházela trilogie tak by to pro mnohé byly nesmyslné, až hororové, slátaniny. Ve spojitosti, s nám známým, příběhem podivných je to ovšem něco fascinujícího. Tedy alespoň pro mě. Četla jsem každý večer jednu povídku před spaním. I když mě to svádělo číst dál, vydržela jsem. Některé povídky se mi líbily víc, některé míň. Čekala jsem klasické pohádky převedené do světa podivných, ale tohle bylo úplně něco jiného. Doufám, že by Millard mohl vybrat a sepsat ještě nějaké další oblíbené povídky podivných.
Ptačí sněm
Ransom Riggs
S Ptačím sněmem to u mě bylo úplně naopak než s Mapou dní. Čtvrtý díl jsem hltala a až konec se mi nelíbil. U Ptačího sněmu jsem se prostě nemohla začíst, nešlo to. Zlomilo se to až v okamžiku, kdy Jacob dostal příležitost opět využívat svou podivnost. Můj zájem opět opadl, když se to vše na pár stránkách vyhrotilo a vyřešilo zároveň. Bylo to děsně rychlé, myslím, že si tato část zasloužila větší prostor. V poslední části s větrnou smyčkou mi vadí upozadění všech podivných dětí a hlavně Emy. Na scéně se objevila nová Jacobova láska a on nevidí a neslyší, bez problémů, bez rozmyslu, bez přátel a bez ymbryn, hurá do maléru. No nevím. Epilog konec trošku zachránil. Uvidíme co na to šestý díl.
Balada o ptácích a hadech
Suzanne Collins
U trilogie HG jsme k hladovým hrám přišli jako k hotovému projektu, který funguje jako dobře namazaný stroj, na kterém, pochopitelně, není nic dobrého. V této knize se dostáváme k počátku hladových her, což mělo, pro mě, jistý magický nádech. Bylo kouzelné, to sledovat, když víte, v co to vygradovalo. Příběh Snowa a jeho splátkyně nebyl špatný, ale ten konec, ach ten konec, ten mě trošku zklamal. Ale je fajn si spojit knihu s trilogií a najednou vědět, co Snow věděl o Katnissině lese a 12. kraji, což ona nemohla ani tušit. A určitě by mě zajímal další postup pana Snowa až na křeslo prezidenta, takže další knize byhch se nebránila.
Zloděj čísel
Hayley Barker
Druhý díl se mi líbil stejně jako první, možná i o malinko víc, protože tam chyběly "americké" scény, které byly v prvním díle. Líbilo se mi, jak se to celé otočilo a jak si Hoši s Benem vyměnili role. Jsem zvědavá, jestli se dočkáme i třetího dílu a velkého návratu a velké pomsty obávaného, skoro čistého, principála.
Poslední číslo
Hayley Barker
Líbil se mi námět i pohled ze dvou stran ústřední dvojice. Myslela jsem, že autorka povede linii příběhu malinko jinak. Ale i tak jsem knihu zhltala během víkendu a těším se na druhý díl.
Melouch
Michal Viewegh
A mně se to líbilo. Bavily mě obě linie. Jak konzultace, tak příběh sám. Bavilo mě vymýšlet, kdo by hrál koho. Za mě povedený Viewegh. A že některé momenty a situace příběhu byly absurdní? Byly, přátelé. Šlo přeci o film.
Bůh v renaultu
Michal Viewegh
Po dlouhé době jsem sáhla po Vieweghovi. Kniha na mě působila temným, depresivním dojmem. Bylo to takové povídání životem zlomeného chlápka. Pan autor si něčím prošel a dává to do svých knih.
Asylum
Madeleine Roux
Youngadult literaturu mám ráda, ale tato kniha mi nesedla svou předvídatelností. Nedočetla jsem.
Prokletá místa Čech a Moravy
Veronika Rubínková
Knihu jsem dlouho sháněla a těšila se na ni, ale bohužel nedočetla. Byla napsána tak zvláštně, tedy aspoň pro mě, že mi informace o dané lokalitě splývaly, nic jsem si z přečtených padesáti stránek neodnesla. Věřím, že autorka knize věnovala snahu a péči, ale její styl mi prostě nesedl.
