_Knihomolka_ komentáře u knih
Ve srovnání s příběhem o Fridě Kahlo byl tento takovým menším propadákem. Život Coco Chanel mi autorka sice rámcově přiblížila, ale bližší informace jsem si musela často dohledávat sama. Navíc tomu, bohužel, nepřidala ani skutečnost, že mi román přišel neuspořádaný, vleklý a jednotvárný. I přesto však zkusím své štěstí podruhé a časem si vypůjčím ještě jednu spisovatelčinu knihu.
Hrdý Budžes a obecně knihy psány z perspektiv malých dětí jsou krásné, klidné a zábavné a člověk se dokonce občas v nějakém z nich sám najde. Během Helenčina vyprávění mnou nejednou projelo ono déjà vu, jelikož ve většině z toho, co hlavní hrdinka prožívala, jsem si dokázala najít spojitost s dětstvím své maminky, která mi o něm také dříve povídala. Takže i když jsem měla pocit, že tento příběh už znám, neměnila bych.
Jak je u amerických spisovatelů zvykem, ve svých knihách se soustředí na vybrané téma a nedávají ho do kontextu s ničím jiným než s Amerikou. Jsou tituly, u kterých mi to tolik nevadí, ale zde byl americký nacionalismus (v dobrém) cítit z každé stránky (zejména ve chvílích, kdy autor pasoval případy na zeměpisné oblasti). Avšak nejtragičtější věcí pro mě byly občas úmorné odstavce nabité statistickými daty. Jinak, zase z toho lepšího koutku, mi ale Brysonova kniha dala nový pohled na to, co všechno pro náš naše tělo dělá a jakým je zázrakem.
"Když se narodíme, pláčeme a celý svět se raduje. Svůj život bychom měli žít tak, že když budeme odcházet, budou plakat ostatní, zatímco my se budeme radovat."
Většina mouder z Juliánova monologu pro mě nebyla žádnou velkou neznámou, nějaké si u mě nově získaly oblibu, ale u jiných jsem zase naopak zůstala lehce skeptická. Celkově si myslím, že kniha sama o sobě není špatná, ale mohla být pojata záživnější formou.
Dlouho jsem hledala knihu, která by mi podala ucelenou, ale zároveň stručnou a jasnou, teorii týkající se pečení, polopaticky vysvětlila práci s kypřidly a zároveň v sobě měla pár receptů. Díky bohu, hned napoprvé jsem se trefila do té správné. Nyní mi již nakrmený kvásek podřimuje v lednici, od zítřka se pouštím - už snad úspěšně - do kváskového chleba :).
"Ty jsi fotograf, vyprávíš příběhy. Na deseti fotkách jsi mi ukázal deset vrstev Texasu. Vyber si ten správnej úhel a předveď mi deset vrstev Madridu."
Ruta Sepetysová se mi s každou další přečtenou knihou zamlouvá čím dál tím více. Ty její statečné a charizmatické postavy, do posledního detailu propracované dějové linie, tu a tam texty z dobového tisku a kapitoly navzájem provázané tajemstvím, na to prostě člověk nemá jen tak šanci zapomenout. Navíc se každý z příběhů odehrává v historicky zajímavé době, takže si čtenář neodnese jen krásný, několikadenní prožitek, ale i spoustu faktických informací.
"Nejsme o nic moudřejší než Evropané 20. století, kterým se demokracie přímo před očima proměnila ve fašismus, nacismu či komunismus. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se z jejich zkušenosti můžeme poučit."
Podobně jako Snyderova Cesta k nesvobodě, i tato publikace je velmi cenným odkazem minulosti a zároveň důležitým tématem současnosti a blízké budoucnosti. Kniha je opravdu dobrá, co se otázky úvah týče a ani v politické sféře nezůstává pozadu.
Ani toto se léto se již tradičně neobešlo bez menšího výletu se Ziburou. Jak už to tak spolu máme, opět bych k jeho knize měla pár výtek, ale díky jeho humoru, který nikdy neomrzí, a krásnému spisovatelskému umu, by to stejně nemělo žádnou cenu. Holt Zibura je Zibura, ten se vyvlékne ze všeho :).
Přestože Jiří Padevět ví, jak podávat otázky, já bych se na nějaké ještě ráda pana Mokryka vyptala. Je tu ale hodně široká škála toho, co by se dalo rozebírat, k čemu se vracet a o čem polemizovat, takže samozřejmě chápu, že se to do takové skromné knížečky nemohlo všechno natěsnat. Přesto však musím podotknout, že už jsem četla lepší knihy, které se orientují na historii východu obecně.
Další vskutku geniální kniha z pera George Orwella. Už jsem několik podobných knih - co se nadčasovosti týká - četla, ale pokaždé mě udivuje, jak je možné napsat takovýto typ příběhu. Příběh, který je stvořen v minulosti, ale ani po tolika desítkách let neztrácí na aktuálnosti ani čtenosti, ba na ní nabývá. A toto je dle mého jeden z těch nejpovedenějších - autor si proto právem zasluhuje hlubokou poklonu a obdiv.
Knihu nelze hodnotit jinak, než plným počtem. Paní Fourová mě toho opět hodně naučila, něco připomněla, přehledně mi také nastínila kulinářskou alchymii a na konec nezapomněla napsat ani pár řádek o tom, okolo čeho se tu vlastně stále točíme - o zdravém přístupu k jídlu. Přesto tím nejcennějším, co mi autorka dala, pro mě zůstávají tři věci - to, že si teď díky ní umím sama zčásti upravit poměry surovin u receptů, vyznat se v pestré paletě potravin a správně číst obaly.
"I can draw a seedling with two tiny branches. Yours and mine. We will be on our own brand-new, tiny family tree - one that starts with us."
Lily a Atlase mám opravdu moc ráda, ale musím bohužel souhlasit s názorem valné většiny. Ačkoli i pokračování na mě působilo mile, úsměvně a trošku nostalgicky a stránky si zachovaly krásnou angličtinou, přišel mi to jako zbytečně strávený čas ze strany autorky.
Od té chvíle, co jsem od pana Reese přečetla Osvětim, jsem nedočkavě čekala, až se v knihovně uvolní některá z jeho dalších publikací. K mé smůle jsem ale tentokrát zřejmě natrefila na jednu z těch méně povedených. Počítala jsem s podrobnějším popisem událostí, širším historickým záběrem a s větší snahou dostat se pod samotný povrch Japonské otázky. Nicméně i přesto si opět cením autorovi pečlivé práce.
Vždy mě dokáže zaujmout, jak daný spisovatel uměl pomocí krátkého smyšleného příběhu zkritizovat svou dobu a přesto skrze nějakou maličkost ukázat i to dobré, co jeho časy mohly nabídnout. A zde tomu nebylo jinak. Jako jedna z mála maturitních knih se mi Jeptiška četla hezky, vše bylo srozumitelné a dokázala jsem se v příběhu správně orientovat. Zkrátka a dobře, nelituji toho, že jsem si ji vybrala.
Opuštěná společnost na první pohled vypadala slibně. Jakmile jsem jí však postupně proplouvala, v pravidelných vlnách se ke mně dostavovalo zklamání - jak zpracováním, tak i samotným obsahem. Popravdě nedokážu jasně vyjádřit, co jsem od knihy prvně očekávala, ale toto rozhodně ne. Autor knihu pojal jako úvahu doplňovanou citáty a útržky z rozhovorů světoznámých lidí, což by mi nevadilo, ale příčilo se mi, že namísto zajímavých a postřehu hodných informací v kapitolách více rozebíral ty nezáživné a občas i zbytečné věci.
"Každá láska má své dějiny. I když docela krátké. Jakési dějiny v kostce. Má čas růstu a zralosti. Má slunečná návrší, strmé pády. Své deště a něhy."
První dvě kapitoly mi daly upřímně zabrat - krkolomný popis něčích pocitů, matoucí směs neutuchajících myšlenek a sem tam nějaké zvolání do prázdna. Poté, co jsem se však "prokousala" dále a vstřebala i rychlý obrat vztahu Pavla a Ester, bylo to o poznání lepší čtení. K závěru jsem se ale setkala již se známými pocity z prvních dvou kapitol, takže na mě bohužel tato kniha až takový dojem neudělala.
"Do očí se mi derou slzy. Jsem vděčná, že žiju, existuju, jsem. Že mám dvě zdravé nohy, svobodu a v duši neutuchající touhu život prožít. Protože život není samozřejmost, ale dar."
Obdobně jako u Rendla mě autorka lapila na nádherný jazyk a jedinečně zvěčněné okamžiky z cest. Přesto však cestopisu musím vytknout jednu maličkost. Tou je za mě nedostatek informací a zajímavých postřehů k jednotlivým zemím. Opravdu jich tu bylo žalostně málo, ale věřím, že tuto nedokonalost příště autorka vypiluje, jelikož kniha jako celek byla krásná, úctyhodná a inspirativní.
Přestože Krámek se starožitnostmi dosud patří k mým nejmilejším knížkám, tato se k němu bohužel nepřidá. Nemohu si pomoci, ale pokračování na mě působilo dětštěji a mírně odbytě. Bylo vidět, že se zde autorka snažila více rozvinout Xantein život v současnosti, avšak tím nevědomky snížila kvalitu okamžiků z minulosti. Občas mi také přišlo, že místy už sama nevěděla, jak by se příběh měl vyvíjet dál, tudíž mi tam také pár věcí nesedělo. I tak ale vkládám naději do dalšího dílu série, o který se rozhodně nehodlám ochudit :).
Jaká škoda, že jsem o paní Maurier nezaslechla dříve. Přestože hororové povídky jako takové moc nevyhledávám, tyto jsem si, až na jednu výjimku, skutečně užila (ze všeho nejvíce Modré čočky a Ptáky). Svůj náhlý zájem však připisuji novému rozměru, který autorka příběhům dala - skryté myšlenky a možnost čtení mezi řádky...
Hrůza, děs, surovost a nelidskost - to jsou ve zkratce čtyři slova, která celý obsah knihy dokonale vystihují. Většina předsudků, které jsem dosud měla vůči těmto "doktorům", se po pár přečtených útržcích rázem rozplynula. Na to, co prováděli ani má, občas bezmezná, fantazie nestačila. A také musím podotknout, že přestože mám leccos načteno, u tohoto svědectví se mi zvedal žaludek a neměla jsem slov. Knihu proto doporučuji jen "ostříleným" čtenářům válečného žánru.