Knihontýnka komentáře u knih
Setkání s mladým Samem Elániem a Vetinarim Psí nudou je k nezaplacení. Tenhle díl patří k těm, které můžu číst znovu a znovu. (trochu spoiler:) A vždycky se znova těším, až zase Elánius poběží v císařových nových šatech pro Mechorosta.
Zbytečně natažené a vlastně nakonec i trochu nudné. Kdyby byly tři stříbrné knihy snů jedna, bylo by to super. Autorka má potenciál, ale trilogie je pro ni zatím velké sousto a na konci už prostě neměla, co čtenáři říct.
Trochu slabší než první díl. Ale to nic nemění na tom, že to je slušná odpočinkovka. A ten nápad se snovými dveřmi stále považuji za naprosto geniální!
Trochu dětinské, ale milé. Autorka ještě potřebuje trochu "vyspět", ale vidím obrovský potenciál. Má smysl pro komično a to mám ráda. Koho baví sebeironické a supervtipné hlavní hrdinky a kdo nemá příliš velké nároky a chce si odpočinout, pro toho je tato kniha dobrou volbou.
Svoboda je důležitá věc, jen ji ne každý dokáže ocenit. Boj za emancipaci golemů v Ankh-Morporku a 2 vraždy. Elán jako vždy boží, Vetinari dělá čest svému jménu, netradiční lovestory Anguy a Karotky pokračuje, Noby skutečný Nóblhóch a Tráčník plující hromadami výsměšků (ne Vzoromilů, i když alespoň jeho bratr se v knize mihne). Když je miluješ, není co řešit.
Příběh, který ukazuje zvrácenost světa i dobro, kterému se občas podaří prostřednivtvím člověka vybublat na povrch. A pro mě osobně taky varování.. Historie se opakuje a je potřeba o některých tématech mluvit, klidně formou beletrie, abychom na nezapomněli a třeba znovu nedopustili totéž. Není to dokonalý příběh (“překvapivé” rozuzlení není pro zkušeného nebo přemýšlivého čtenáře žádným překvapením, ...), ale stojí ze to ho přečíst.
První dva díly mě bavily víc, ale i tak patří tahle série k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četla. Hodně by mě bavilo, kdyby se jí ujal nějaký slušný režisér. (Hlavně zpracování úvodních pasáží princ/zabiják- “jakoženevímekdojekdo” by mohlo být pro filmaře oříšek, ale do kinematografie přinést nový vítr.)
Kdybych to shrnula třemi slovy: Kýč, ale milej. Jinak je to příjemná, i když trochu smutná pohádka, jak už jsme od Moyesové zvyklé.
Vidím jisté paralely... a není jich málo. I to je důvod, proč je sir P. mým #1.
Ove by asi zabručel, že to je docela slušná knížka. Parvaneh by v ní viděla všechny barvy života. Bude se mi stýskat. Díky.
Hlavní hrdinka je blbka. Bohužel. Jako tomu je téměř vždy v tomto žánru. Nemá starosti, skutečný život nezná ani z pohledu z okna v rychlíku. Chápu, že má jít o oddechový žánr, ale jak tady mnohé čtenářky psaly: “Óčko!” “Kazimrdka!” Really? Pokud máte rády žanr a chcete něco trochu lepšího, doporučuju Návrh od Elle Kennedy.
Jak Harry tak trochu ztratil Harryho. Nebylo to špatný, to ne. Navzdory tomu, že jde o divadelní scénář (a úplně jsem viděla i film). Ale chybělo tomu to rowlingovské kouzlo, což je u příběhu o čarodějích trochu škoda. A souhlasím s jinými čtenáři, že jistě aspekty příběhu už byly přitažené z vlasy. (Preferovala bych - SPOILER -nějakou bláznivou následovnici ze vzdálenější pokrevní linie.)
Ne tak dobré jako první díl, i když pořád skvělé. Podle mého názoru příběh zpočátku postrádal logiku, bohužel, autorce se nepodařilo dostatečně racionálně odůvodnit jednání Komisara.
Málokdy se mi u tohoto typu knih stane, že se mi chce si příběh přečíst znovu (a znovu a znovu a znovu). Jenže v tomto případě to tak bylo. A ani druhé čtení nebylo zklamáním. Svižný, čtivý, zábavný, hluboký příběh, osvěžující a s nápadem. I když nevíte, kdo je vrah a kdo princ, a autorka se vás schválně snaží svést na zcestí popisem postav, je to zábava. I když na to přijdete velmi záhy, je to pořád zábava. A i když už skutečně víte, je to pořád zábava. I podruhé.
Byla to vlastně neskutečná depka. Paralely s vyprávěním Anny Frankové jsou na místě, byť se jedná o jiný příběh a smyšlený (popis “obyčejného” života ve velmi prapodivné společnosti v budoucnosti, která není zcela nereálná). Nejděsivějším momentem pro mě nebyly zažité hrůzy, ale chvíle, kdy hlavní hrdinka popisuje reakci svého partnera na změnu společnosti a svůj pocit, že on z toho zas tak vykolejený není, protože jeho se to přímo netýká. Styl vyprávění mi úplně nevyhovoval, chyběly mi emoce, byť chápu, proč to tak bylo napsané.
Zpočátku v podstatě "autobiografie" hlavního hrdiny smíchaná s biografií tvůrce virtuálního světa OASIS Jamese D. Hallidaye. Až po poměrně rozsáhlém úvodu se hra, tedy kniha, rozjede. Trochu méně si ji užijí čtenáři, kteří a) nebyli v 80. letech dětmi, b) neměli počítač a nehráli v 80. letech na automatech, c) neznají americké filmy 80. let d) .. , e) .. , f) ...
Přestože mě osmdesátky jen lízly, bavilo mě to a hodně, i když jsem se v tom občas trochu ztrácela. Takže se i docela těším do kina. Jen mi připadá, že z toho Spielberg (z mého pohledu trochu zbytečně) udělal nové Final Fantasy. Já si to představovala víc jako Kingdom Come sem tam protkané osmdesátkovou grafikou her (prostě kostičky jako z Pacmana a Prince of Persia).
Nejde je nemilovat. Hrdiny myslím. Svět Terryho Pratchetta je stejně jako ten skutečný nedokonalý a bláznivý a pokaždé plný překvapení. A při každém novém čtení v něm najdete nové postřehy. Vše v kabátě dobra a spravedlnosti, která (narozdíl od skutečného světa) není ani tolik přisleplá.
Holly Wood, jak ho neznáte. Kouzlu propadnete stejně jako Kolík A.S.P. A možná si i objednáte TISÍC SLONŮ!
Odpočinková četba do mhd, ale trochu mě překvapuje to vysoké hodnocení. Kdyby autoři přidali příběhu na úkor masakrování nepřátel, asi bych to ocenila víc. Curran je boží a Kate taky docela ujde, oblíbila jsem si i Julii, ale už asi ani nebudu kupovat pokračování.
Trochu schizofrenie nikdy neuškodí, že? Autorem je manželský pár. Možná proto jsem se v tom trochu ztrácela. Hodně mě baví Pán šelem, přestože taky evidentně trpí schizofrenií, takže dám šanci ještě druhému dílu, uvidíme.