knofela komentáře u knih
Prostě Opráski - kvalitní historje bez servítků, zase. Pobavilo!
Nějak mě to nevzalo. Nesžila jsem se s postavami, příběh, ač byl vypointovaný celkem dobře, mě vlastně až tak nezajímal. Spíše mi to přišlo jako kniha pro mladší čtenáře, kteří jsou postavám věkově blíž... Pokud si mám vybrat, o jaké pokrytecké zbohatlické rodince číst očima jejich dcery/vnučky, na plné čáře to vyhraje Palahniukovo Prokletí.
Příběh mě nezaujal hned, vlastně až po první části, do té doby jsem si myslela, že to celé bude spíš o přestřelkách a krvi. Což taky bylo, ale silnějšími motivy se stalo cestování v čase se všemi jeho důsledky a celá absurdita (této) války. Jsem ráda, že jsem sáhla po komiksové verzi, Marvano si mimo skvěle poradil s vykreslením vývoje a změn v průběhu staletí.
Pamatuju si, že když jsem kafe a cigárko objevila, zhltla jsem všechny články na blogu během jednoho dne a potom každý čtvrtek nedočkavě čekala na další. Zážitky ze života hereček a herců v mile humorném podání se četly samy i ve formě knihy, jen jsem čekala nějaký výraznější "přídavek".
Nenáročné a asi hlavně "ženské" čtení. Kdo vyhledává velké dějové zvraty, tak tady opravdu nenajde, přestože se kniha dotýká témat moru, války a londýnského požáru, je především vylíčením každodenního života paní Pepysové a ukázkou toho, že žádná ženská to tehdy neměla jednoduché, ani ta z vyšších vrstev.
Přesně to, co jsem potřebovala... Je přece jen trochu uklidňující zjistit, že někdo jiný si v podobné situaci prochází podobnými pocity. Přečteno za 3 hodiny.
Po Turnusu jsem měla trochu obavy, protože druhý díl mě bohužel moc neupoutal. Nic asi nepřekoná úchvatný začátek prvního dílu - Sila, ale Prach se četl opravdu sám a završení bylo naprosto strhující. Líbí se mi, že tam autor vepsal spoustu detailů, které dotvářely ten správný postapo svět - třeba náboženský fanatismus.
Velice nevšední námět a zasazení děje plus výborné nápady a vynálezy z prostředí alternativní viktoriánské Anglie. Nejsilnější pro mě byl začátek knihy, poté přišlo několik dějových kotrmelců, kterým jsem moc na chuť nepřišla. Přesto bych knihu doporučila, už jen pro to skvěle zkonstruované prostředí.
Torey skvělá jako vždy, kniha přečtena za den. Pracuji s podobnou cílovou skupinou dětí a příběhy Torey jsou pro mě vždy velkou inspirací.
Tahle Paasilinnova duchařina je příjemná i vynalézavá oddechovka, která sice opravdu není bohatá na dějové zvraty, ale zato dokáže usadit papeže Pia IX. do pornokina, aniž by to působilo příliš prvoplánově.
Krásná kniha - jak po obsahové, tak po výtvarné stránce. Moje nejoblíbenější je Lojová svíčka - neskutečné, kolik toho dokáže Andersen (a Fröhlich) obsáhnout v tak krátkém textu. Rovněž doporučuji nepřeskočit doslov!
Pro mě jako hrdou Slezanku absolutní srdcovka a nejcennější kousek v mé knihovně.
Za první seznámení vděčím naší úžasné profesorce literatury na gymplu, která v nás chtěla vzbudit trochu regionálního vlastenectví - díky jejímu skvělému výkladu a všeobecnému rozhledu jsem si sbírku zamilovala už tehdy. Od té doby se ke Slezským písním pravidelně vracím a vždy v nich nacházím něco k zamyšlení. Kdybych ale k regionu neměla žádný vztah, knihu bych asi nepochopila, zejména ve středoškolských letech určitě ne. Proto jako povinná literatura ANO, ale hlavně pro náš region razovity.
Kdyby tohle vycházelo v našich novinách, tak je snad i začnu kupovat. Vkusný humor na Allenův účet jako vystřižený z jeho filmů - Hample opravdu mistrovsky zvládl Woodyho styl se vším všudy. Možná bych občas uvítala více doprovodných komentářů k jednotlivým stripům napříč celou knihou, ne jen na jejím začátku.
Druhý díl o Spencerovic rodince je o poznání méně svižnější. Celá hlavní zápletka i rozřešení veškerého dění z obou dílů se začne odehrávat až někdy kolem strany 200, do té doby jsou to hlavně Maddyiny historky z "předmrtvého" života - a ty se opravdu snaží šokovat až trochu moc okatě. Načež se na posledních několika stranách dozvíme, že nic není takové, jak to vypadá. Kratší prostředek a delší konec by Zatracení, dle mého, prospěl.
Velice poutavý příběh s mnoha vrstvami a tématem, které, jak by si mohl někdo říct, se snad do komiksu ani převést nedá. Ale tady to funguje skvěle!
,,Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou, vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i na cestu zapomeneme..."
Rozhodně to není kniha, kterou bych doporučila k četbě před spaním, když člověk jenom potřebuje něco číst, aby usnul. Občas se mi jí prokousávalo opravdu těžce, občas jsem z roztodivných dialogů a popisů dostávala dojem, že druhé město je spíše drogové doupě, ale nakonec musím říct, že je to jedna z nejzajímavějších knih, co jsem kdy četla. Kdo studuje filozofii, možná pochopí víc, já ji zkusím znova za pár let.
Zajímavý výlet mezi vrstvy Velké Británie, předsedovo zjištění, že každý má své problémy a nikdo nežije život tak úplně podle svých představ a že vše, co se prezentuje jako bezproblémové někde skřípe. Román to není ani převratně humoristický, ani převratný, ale příjemné čtení to je. Nejvíce mě chytly pasáže z "rodinného hotýlku" a pasáže s Jackovou matkou.
Asi moje nejoblíbenější knížka pro děti. Milovala jsem hlavně díl se Slunečním městem - všechny ty věcičky a technické vymoženosti mě jako dítě úplně uchvátily. A ty ilustrace! Když jsem knížkou po těch letech nedávno listovala znovu, znovu se mi zalíbily. Dnes už ty technické vymoženosti vypadají hodně retro (trochu jako originál Star Trek v dětské verzi), ale nebudu se bát knížku vytáhnout a předčítat i mým dětem.
Postapo podle mého gusta. Žádný extra akční trhák, ale výborný náhled do toho, co by se mohlo stát, kdyby pár lidí přežilo v bohapusté díře. Ano, ze začátku to jde méně svižně, nemá to takovou otvíračku jako třeba Silo od Howeyho, ale já osobně jsem si od chvíle, kdy se Arťom vydal na cestu, Metro užila až do konce. Skvěle vykreslené fanatické skupinky přeživších na jednotlivých stanicích, svéráznost každé stanice a nakonec i zjištění, že nikde v metru se vlastně nežije "dobře", alespoň na té úrovni, která by byla pro takovou situaci dosažitelná, je na celé knize to nejlepší.
Ani všechno to nadpřirozeno - často nevysvětlené - nakonec na většině míst nevadí. A dokonce jsem ráda, že tam je, opět se tím kniha odlišuje. Nepociťovala jsem to jako autorovu snahu "nějak se z toho vymotat", ale spíš jako příznaky duševní poruchy - zase, v takovém prostředí, jakým jsou temné chodby metra, určitě ne nerealistické.
Slabší byl úvod, autor mohl Arťoma na cestu poslat trochu jinak, než že ho zastaví cizí chlap a řekne mu, ať jde - a on prostě jde. Ale celkový dojem mi to nezkazilo.