Koka komentáře u knih
Je to práve ten typ literatúry, aký mám rada. Téma i forma spracovania ma mimoriadne zaujali, knihu som doslova zhtla za víkend.
Ide o zaujímavú sondu do života súkromného ošetrovateľa, ktorý sa po osobnej tragédii vzdá stáleho miesta v nemocnici a necháva sa najímať k súkromným pacientom. Ošetruje zomierajúcich starcov i ťažko poranených mladíkov, je mu načas zverené retardované dieťa a vzápätí sa musí postarať o starnúcu hysterickú filmovú hviezdu, .... Strieda prostredie i klientov a súčasne hľadá, kde a s kým by sám osobne zakotvil.
Čitateľom, ktorí vyhľadávajú reálne príbehy z reálneho života, odporúčam.
P.S. zaujalo ma, že autorka je vnučkou "toho slávneho" Dickensa, ako aj to, že jej nesporný - v tejto knihe preukázaný - talent nestál českým ani slovenským vydavateľom za početnejšie ukážky z jej rozsiahlej tvorby.
Neuvěřitelně milá, příjemná, poučná, objevná knížka. To jsem opravdu nečekala! A co mě zarazilo a nadchlo nejvíce: příběh sice vygradoval do předpokládaného konce, ale myšlenky autora, právě tím koncem vyvolané, inspirované, vybuzené byly tou nejkrásnější částí textu. Jeho slova v závěrečných kapitolkách dokázaly, že ten příběh nebyl marný a nicotný jako krátkodobá epizodka, ale naopak - měl na něj vlastně celoživotní formující vliv.
Kéž by každý človek byl nucen potkat "svého tučňáka", který by pro něj byl tolik inspirujícím a přinutil ho získat tolik nových znalostí, zážitků, dovedností, přátel ... (třeba čtenářka, která tuto knihu označila slovem "odpad" - ta by hodně potřebovala takový iniciační zážitek!).
Jediné, co mě rozladilo, byla neznalost ikonického díla 70. let - příběhu nazvaného Jonathan Livingston Racek od autora Richarda Bacha
(viz: https://www.databazeknih.cz/knihy/jonathan-livingston-racek-627) ze strany lidí, co jsou za vydání českého překladu odpovědni (překladatelka? redaktor? majitel vydavatelství?).
V češtině je nejenže mylně přisouzeno rackovo jméno autorovi, ale překlad kontextuálně vůbec nereflektuje, že Juan Salvador je vlastně pošpanělštěný variant Jonathana Livingstona, že právě při čtení jeho, Jonathanova příběhu Tom Mitchell našel jméno pro svého nalezence a díky tomu poznal, že si jej musí nechat (i paralela s Malým princem o tom, že jak jednou něčemu dáme jméno, připoutáme si to k sobě a jsme za to odpovědní - se přímo nabízí).
Osobitou hodnotu měly pro mne reálie z argentinské a uruguajské reality těch let.
Autorovi moc děkuji!
V letech, kdy ještě v knižním světe nevál ten současný "skandinávský severák", už se našel český vydavatel, který zde zavedl edici Severská knihovna! To mě docela překvapilo. Ale jinak na té knize nic moc překvapivého nebylo, snad jen skutečnost, že šlo o překlad 30 let staré detektivky!
Prostředí příběhu mi evokovalo české detektivní příběhy Václava Erbena (Smrt talentovaného ševce, Poklad byzantského kupce) nebo i některé slavné kusy královny Agathy, což jen dokazovalo, že prostředí hradů, zámků a archeologických vykopávek je jak dělané pro zločiny.
Náhod a naschválů bylo v příběhu víc než dost. Výsměchu hradních průvodkyň, adresovaného na konto návštěvníků, bylo také nemálo. A rozuzlení bylo minimálně od poloviny knížky také nasnadě. Jedinou originalitu tak představovaly citace z finských lidových balad.
Odpudivý, nechutný, snad nejsurovější příběh, jaký jsem kdy četla.
Po formální stránce je kniha úžasnou ukázkou autorových schopností širokého epického vyprávění. Clavelův talent zobrazit charaktery postav pomocí drobných epizod, gest, napůl úst utrousených poznámek - je obdivuhodný.
Po stránce obsahové román líčí ty nejchmurnější a nejdepresivnější motivy: stárnutí a stáří, ztráta sil a úsudku, neschopnost komunikace lidí žijících vedle sebe už tak dlouho, že už nedovedou spolu mluvit, válka a bezmoc civilních obyvatel vůči jejím nesrozumitelným záměrům a projevům.
Pro francouzskou literaturu však nepochybně hlavní hodnotou tohoto díla bylo bolestné téma: zkouška charakteru národa po dobu nacistické okupace. Počas 2. světové války se část Francouzů dala (a nadšeně!) do služeb německých okupantů, značná část se snažila jen uchovat si život a majetek, a jistá - problematická, hlavně levicově smýšlející skupina - založila hnutí odporu a partyzánské skupiny, jejichž působení někdy přinášelo spoluobčanům stejné ztráty a těžkosti, jako to nacistické. V tomto příběhu se všechny tři typické skupiny sešly pohromadě - v jedné rodině! Velké drama končí bolestně.
Doporučuji.
Skvělě vystavěný příběh, uvěřitelný děj, hodnověrně vykreslené postavy, bezvadný překlad.
(Při čtení se mi vybavil nedávný zážitek s četbou několika současných severských detektivek, např. od Nesboa - co ten nebožák musí všechno do svých knih nacpat, jak jen musí přehánět, vršit zápletky a degenerovat své úchylné postavy až do absurdna, a přesto u mě nedocílí ani část toho napětí, účinku a čtenářského mlsání, jak se to povedlo této dávné útlé knížce.)
Není to tak zcela "životopis" - jak se praví v anotaci, ale jsou to mimořádně zajímavě, kultivovaně, s velikou láskou i značnou mírou systematičnosti napsané vzpomínky druhé dirigentovy manželky, která byla doslova jeho andělem strážným, životní družkou, profesní pomocnicí i pečovatelkou.
Na koncerty řízené panem dirigentem Smetáčkem moc ráda vzpomínám. Tato kniha mě utvrdila v tom, že i když nepatřil ke světové "top-star" třídě, přesto (nebo možná právě díky tomu?) byl zván ke spolupráci s orchestry i v zemích a městech, "kam by Karajan nezajížděl". Díky tomu jsou vzpomínky paní Míly - sestavené jako koláž dovědně vytvořená z denníkových záznamů jejího manžela, citací dobových recenzí a vlastných postřehů - mimořádně poutavým cestopisem o Islandu, Japonsku, Argentině, Chile, Itálii v 50. - 70. letech XX. století. Zejména kapitola věnovaná doslova průkopnickému působení pana Smetáčka na Islandu, mě nadchla.
Kniha vypovídá i o způsobu tehdejší umělecké agentáže, o skromných až nedůstojných podmínkách, za jakých jezdili čeští hudebníci účinkovat "na Západ".
Kromě horoucí celoživotní lásky manželů Smetáčkových, která čiší z každé stránky této knihy, se o dirigentově soukromí, názorech na jiná než hudební témata, o "provozu" umělci a jinými osobnostmi tak hustě navštěvované jejich domácnosti, která jakoby ani svým stylem nepatřila do let "reálného socialismu" - čtenář nedozví téměř nic. Výběr autorkou zde popsaných epizod je nepochybně veden láskou, obdivem a záměrem vybudovat pomník vzácnému člověku, a právě jeho subjektivita je kouzelná, dojímavá.
Na zpracování opravdového životopisu tohoto významného českého umelce však snad jednou dojde.
Hnusný, nechutný příbeh, ale napsaný velmi dobře, poutavě. Všem, kteří se domnívají, že život v pražských uměleckých kruzích spočívá v drogách, chlastu, sexuálních úchylkách a promiskuitě, psychických poruchách, sebevraždách, podrazech, lhaní, podvodech, bezútěšnosti a beznaději - těm všem doporučuji, zmlsnou si.
Pokud by však někdo hledal literární "svědectví o obyčejném životě" na konci 20. století, v němž se chodí do práce, rodí děti, vaří teplé obědy a z přemnožené množiny možností vybírají knížky či přátelé - ten v této knížce nenajde ani náznak takového děje.
Nerozumím tomu trendu současné české literatury, ktorá se buď utíká k fantasy, neboť realita ji přijde nezajímavá, anebo při zobrazování reality používá pouze desítky odstínů černé, a to v době, která je tolik "barevná" !
Jsou manželky prezidentů, které se stanou výjimečnými jen a právě tím manželstvím a tím prezidentováním. To však není případ paní Obamové - ta byla výraznou a silnou osobností dávno před tím, než se - jako "první černá" stěhovala do Bílého domu.
První třetina knihy o životě slečny Robinsonové a její rodiny, jejího zázemí, tužeb, zájmů - mě doslova nadchla.
Druhá třetina má až jakýsi nádech "růžové knihovny", neboť příběh o tom, jak se s Barackem seznámili, vzali, měli děti, společně hledali naplnění svých životů - je natolik hezký, harmonický, láskyplný, že druhý takový se jen tak nevidí. (Vždyť která veřejně činná žena může po 25 letech manželství s takovou vřelostí prohlásit, že její manžel je její největší láska, nejlepší kamarád a parťák a nejvhodnější otec dětí, jakého si len mohla vysnít?).
Zlom - nejen v jejím životě, ale i ve stylu psaní - přijde vstupem do 8letého pobytu v Bílém domě. To už si autorka musí dávat veliký pozor, o kom co napíše, nakolik spontánně a otevřeně může vyslovit své názory, jak ukočíruje ta vlastní, soukromá témata (manželství, péče o nezletilé děti, které se ocitnou doslova uvězněné v přísném bezpečnostním režimu, mediální tlak na její šatník, slovník, svobodnou vůli ...) s ožehavými tématy světové politiky a americké reality.
Ke konci knihy už některé její myšlenky působily mírně pateticky, ale cíl, který svému životu vytkla - pomoci a povzbuzování žen, dívek ve vzdělávání - si zřejmě takový přístup vyžaduje.
Obdivuhodná paní, silný a působivý příbeh. Doporučuji.
Chvíľu mi trvalo, kým som pochopila dobový preklad názvu profesie "burzový dohodca", ale inak ten príbeh, štýl jeho podania a kvalita prekladu nemali chybu.
Uzavřený svět, uvízlý v staletých tradicích, omezeních, nepsaných a o to přísnějších zákazech, regulích, předstíraní a svébytných morálních hodnotách, na hony vzdálených lidské přirozenosti. Autor potřeboval vnést do děje cizince, který by se dovedl podívat na události "zvenčí" a nazaujatě. Kuriosní však bylo, že tím cizincem byl rakouský advokát (od něhož bych - typově - brilantní úsudek a značný důvtip ani neočekávala).
Velmi, velmi zajímavé, ale také špatně, dost nepochopitelně napsané, a hlavně - nedopovězené! Kdyby se byl novinář v celém textu držel publicistického žánru, udělal by líp; tam, kde se snažil fabulovat, domýšlet, dramatizovat - pohořel.
Text příběhu i doslov redaktora českého vydání dokládá, že má jít o autentickou novinářskou reportáž skutečného publicisty, a tak kromě vztahů, hodně nejasně popsaných v příběhu, je nepochopitelné i to, že Odeon to vydal v edici Soudobá světová PRÓZA, přestože o žádnou prózu nejde. Databáze knih v tomto omylu pokračuje, když knihu označuje za detektivku.
Zajímavé by bylo vědět, jak ta vesnice dnes vnímá tyto temné události.
Kniha mě velmi zaujala. Nabízí příbehy výjimečných žen, které v žádném případě nepředstavují "reprezentativní vzorek" dané generace, ale - údajně inspirativní - výjimky, ovšem jen s málokterou bych ráda měnila.
Téměř všechny prezenované osoby mají několik zhodných znaků: neměly to v životě po mnoha stránkách snadné, profesní i osobní život jim "rozpůlil" rok 1989 a ony se k této zásadné změně byly nucené postavit čelem, studiem nabytou kvalifikaci opustily a za pochodu se učily novým věcem, jen málokteré z nich celoživotně vydrželo jedno manželství či místo bydliště.
Právě pro ty typové "zákruty" života, které se v jejich příbězích opakují, doporučuji knihu zejména dnešním třicátnicím - mohla by je připravit na to, že vystudovaný obor je nemusí živit navždycky, že vybraný manžel je nemusí milovat navždycky, že léty pracně budovaná profesní pozice nemusí vydržet navždycky, že dietami a fitnescentrem posilovaná kondice a zdraví nemusí vydržet navždycky, a hlavně - jak říká jedna z protagonistek knihy (mě nejsympatičtější):
" ... přijdou věci, o kterých si neumíme představit, že se vtěsnají do jednoho života. Mě dochází, že to nemůže dopadnout dobře ... mnoha fyzikům po světě to došlo už dávno. Jejich erudice nepřipouští, že z toho vyvázneme jen tak. Leží to na nich jako veliký balvan, některým z nich se dokonce mění psychika. Když začali nahlas přemýšlet o světě, byli svým burcováním společnosti nesnesitelní. Jenže tato deprivovaná společnost se sama nespraví. Žijeme v blahobytu, máme tendenci věci přehlížet a podceňovat je ... Nejsme vůbec připraveni na těžkou chvíli. Neumíme přežít složité situace. Je těžké si představit nějakou významnou změnu fungování společnosti, pokud by nešlo o to, že si řešení koupím. Koupím si nějaký jiný adaptér a bude to fungovat jinak. Ale ono to fungovat nebude. ......"
Tak písať veru tá pani vedela! Z dnešného pohľadu samozrejme mnohé epizódy príbehu vyznievajú smiešne či neuveriteľne, to neustále súdruhovanie pri oslovovaní postáv pôsobí až prehnane ("súdruh taxikár, viezli ste túto osobu?"), čím autorka vytvára skôr dojem paródie, než dramatického príbehu. Nechýbajú ani ukážky z aktuálnych dobových problémov vtedajšieho života (prenikanie "škodlivej" západnej hudby do hláv slovenskej mládeže; veľký apel predstavuje súd s prostým a nechápajúcim roľníkom, ktorý sa z nevedomosti vystavil obvineniu z ohrozovania socialistického zriadenia, ...). Kriminálny prípad je však spracovaný veľmi zaujímavo, realisticky, i keď dnešný čitateľ , odkojený stovkami podobných príbehov, musí dávno tušiť motív aj páchateľa. V čase vydania tejto knihy však ešte čitatelia nemali tú "prípravu", čo dnes.
Než napätie z detektívky mi kniha poskytla zaujímavý pohľad do bratislavského života tých čias, vrátane mnohých drobných reálií (legendárna atmosféra uzavretých umeleckých klubov; súdružkovanie a budovanie socializmu na každom kroku, ale súčasne každá "lepšia" domácnosť mala súkromnú gazdinú, ktorá chodila do bytu denne "na výpomoc" atď.) .
Ten dobový kolorit ma doslova bavil.
Jeden ze tří autorů, kterých jsem opravdu objevila až díky DK, a nelituji. (Propagátoři pana Velinského - díky!)
Vykreslením prostředí a vztahů mezi továrními dělníky v polovině 50. let mi autor připomněl atmosféru povídek Jana Zábrany. Vtipně do příběhu zamontoval i celostátní spartakiádu (oživenou účastí slovenských cvičenek!) i počínající pokusy malých divadelních forem dobýt si místo na slunci - alespoň v hospodských sálech.
Téma zločinů jako dozvuků válečných let a motiv tak častého udavačství "hodných českých lidiček", kterým se hodilo, když se prostřednictvím nacistického gestapa mohli msít svým bližním, nejsou v české poválečné literatuře nijak ojedinělé (viz kupř. A. Sedlmayerová, B. Šimková) a zřejmě jsou odrazem atmosféry ve společnosti, která se v poválečné euforii ani nepokusila vyrovnat se špinavostma spáchanými po dobu Protektorátu. Proto to zmínili alespoň spisovatelé.
Originalita tohoto autora spočívá ve schopnosti stavby dialogů a zejména ve vtipných narážkách, sentencích, formulacích, které nepůsobí lacino ani násilně, ale dovedou i v dramatických momentech příběhu pobavit a uvěřitelně zasadit děj do dané doby a místa, např.
"Taková funkce není sranda; lidi vám házej klacky pod nohy, a když se včas nenaučíte sbírat je a házet jim je na hlavu, můžete to rovnou zabalit."
"Protože si mi hned na to sedla na klín, sotva jsem zahlíd zbytky svého rozumu, jak se kutálej po koberci a mizej v hlubokým stínu rozestlanýho gauče."
Ruská emigrace v Paříži je hlavním či vedlejším motivem již tolika knih, že bych nečekala na toto téma ještě neco nového. A přesto jsem se dočkala. Vyústění příběhu čtenář minimálně od poloviny textu tuší, ale stejně stojí za to se ho dočkat. Atmosféra, vykreslení vztahů a prostředí jsou mistrovským kouskem. Nade vším se však vznáší, či lépe řečeno "vespod děje proplouvá" to šílené memeno chvíle, kdy ve jménu jakýchsi nesrozumitelných a naprosto pomíjivých ideologií jeden mladý Rus zastřelí jiného mladého Rusa. Přišel mi počas čtení na mysl název jedné Straussovy symfonie: Smrt a vykoupení - tato slova charakterizují příběh asi nejvýstižněji.
Pozoruhodné!
Příšerný (ne však ojedinělý) příklad toho, nač lze zredukovat literaturu. Generace literárních kritiků, teoretiků, učitelů a čtenářů dlouhá léta hledají výklad Camusova Cizince, Hemingwayova Starce a moře, Dickensových Nadějných vyhlídek ... , přičemž autorovi této publikace a českým maturantům s ním stačí deset - dvanáct řádků Kdo-s kým-co, a hned je jasné "o čem to bylo".
Dostala jsem dva silné políčky: první ránu mi zasadily příběhy v knize, druhou ty cynické, necitlivé zdejší komentáře. Co se bude muset stát, abychom takové příběhy pochopili?! Až se budou čeští vojáci vracet z misí v rakvích každý týden, pak to čtenářkám, kterým v příběhu "chyběl děj", začne konečně připadat dostatečně "akční"?
Vyše 40 rokov od chvíle, čo som videla film (aáááách - božský Franco Nero!) som si konečně prečítala aj román, ktorý bol predlohou filmu. V knihe som však nenašla to gradujúce napätie, ktoré mi utkvelo z filmu, ani ten náboj milostných či nenávistných vášní.
Motivácia Eleny Vizziniovej - či už k ľahostajnosti, povýšenosti, alebo k náhle prebudenému fanatickému zápalu pre riešenie sociálnych krívd - je v texte akási nepresvedčivá, tá postava je málo vierohodná.
Za autentické však považujem sugestívne vykreslenie "ducha" sicílskeho vidieka v 50. - 60. rokoch: nepredstaviteľná chudoba, vysoká detská úmrtnosť, vysťahovalectvo, otupelosť, nadvláda mafie, politické čachre ... a na dokreslenie celého toho strašného klamu, toho rozporu medzi predstieranou stabilitou, pohodou a skrytými špinavosťami v celom príbehu ako leitmotív znie sladká mandolína!
Typický fenomén anglického školství - internátní škola - je námětem tolika literárních děl, že to snad ani nejde vyjmenovat. Prostředí této - dle mého názoru zhovadilé - instituce zobrazili ve svých knihách poeti, novelisté i romanopisci, humoristé i esejisté, detektivkáři i autoři porno-četby. Kdy a proč britská (anglická) veřejnost usoudila, že pro děti (až do 20. století vlastně pouze pro kluky) je už v raném věku šesti sedmi let jejich "odsun" od rodiny do kasárenského prostředí školního internátu to nejlepší, co lze pro výchovu a vzdělání svých potomků udělat - to nevím, ani to nejdu blíže dohledávat.
Snad nejvíce specifické prostředí internátních škol a zejména jejich učitelského sboru proslavila dvě díla: Hiltonovo Sbohem, pane profestore a Rowlingové série o Harrym Potterovi, která - minimálně alespoň v prvním dílu - začíná jako skvělá satira na systém angl. internátního školství a všech jeho typických projevů: kastovnictví, šikanování, "ostrovních nemocí" uzavřeného světa, do něhož nejde zvenčí moc vidět, intrik mezi učitelským sborem, vytváření neprostupných klubů zasvěcenců ....
Hiltonovo Sbohem ... jsem četla v českém vydání z roku 1977 a šokovala mě informace z tiráže: český překlad byl pořízen ze sedmdesátého šestého (!!!) anglického vydání z roku 1971. Když uvážíme, že kniha poprvé vyšla v roce 1934, tak to vypadá na nejvydávanější knihu anglické literatury - proč, na to by snad dovedli odpovědět jen absolventi těch internátních škol.
Příběh je prostý: učitel klasických antických jazyků "uvízne" na nevyznamné škole, kterou nenavštěvují synkové zrovna z té nejvyšší společnosti, což v angl. podmínkách značí, že baronetů a ministerských předsedů ta škola za dobu své existence mnoho nevyprodukovala, dokonce jí navštěvují i kluci "nízkého původu" - synové obchodníků, manažerů!
Po kratičkém období lidsky šťastného a aktivního soukromého života profesor známý jen svou přezdívkou Chips navždy, na dlouhá desetiletí uvízne v té škole jako živý inventář, jako nejkonzervativnější ale nedotknutelná součást prostředí, jako naivní vtipálek, jemuž procházejí "výroky", které by z úst jiných nebyly myslitelné. Tisíce a tisíce kluků, kteří projdou hodinami jeho latiny či řečtiny, mu navždy uvízne v paměti - jejich jména, dětské obličeje a rošťárny jsou i po desetiletích tím jediným, co vyplňuje jeho mysl.
Příběh pro mne představuje výklad pojmu "britský konzervativizmus".