Koka komentáře u knih

Vyhazuji letité kuchařky a této se nedovedu zbavit, protože ty ilustrace pana Borna (v tiráži správně nazvané Výtvarný doprovod) - druhé takové nikde nenajdu! To je čirá radost!

7 11.09.2019

Příběh těží z reálných, ale možná někdy až zbytečně přehnaných představ, že prostředí profesionálního divadla je plné intrik, zášti a podrazů a že pro získání titulní role udělají herci všechno a nezastaví se ani před vraždou. (Díky tomu, že většina divadelních souborů světa je pořád herecky plně obsazená, víme, že až tak "do krve" to soupeření hereckých hvězd nejde.)
Stavba příběhu používá letité schéma: vyšetřovatel nejdřív "tutově" podezírá jednu postavu za druhou, pokaždé si musí přiznat omyl, a pak, když se už téměř všechny postavy knihy vystřídají v roli podezřelých a komisař si je konečně naprosto jistý jménem pachatele, nastane nečekaný zvrat a všechno je jinak.
Na knize mě ještě zaujaly vnější, formální věci: napsaná byla v '41 v "Reichu" a česky vyšla v '44, tedy v době Protektorátu. Přitom v příběhu není ani jedna jediná zmínka, která by děj zasadila do nějaké konkrétnější doby či společenské nebo politické atmosféry. Jednoduše autorovi i českému překladateli se povedlo dát čtenářům zapomenout, v jaké době žijou. Kniha je vytištěná na tak kvalitním papíře, že to se dnes opravdu nevidí! A další pozoruhodný moment: v textu není ani jeden jediný překlep! Kromě pár poněkud kostrbatých formulací, v nichž asi překladatel nedovedl "uchopit" český výklad německého idiomu, plyne text hladce a výstižně.
Zajímavý doklad vydavatelské aktivity Melantrichu v době nejtvrdšího nacistického Protektorátu!

7 10.09.2019

Překrásné! Příběh samotný je docela všední: zachycuje krátký časový úsek, pár měsíců života jedné anglické rodiny, přičemž domácnost - na dnešní poměry by to bylo nevídané - tvoří děda, jeho dvě neprovdané a povahově rozdílné dcery, jeho osamělá stárnoucí sestra a jeho ženatý syn (spisovatel) s manželkou a malým synem.
A právě ten syn, mimořádně senzitivní a docela všetečný kluk, je "hybatelem" mnoha událostí, tvořících děj románu.
Velice mě zaujala výstavba textu: každá kapitola začíná neuvěřitelně krásným, propracovaným úvodem navozujícím atmosféru chvíle pomocí lyrického popisu přírody či fáze dne, textem, jehož krása se blíži snad jen Prišvinovým textům. Po lyrickém úvodu se děj epizody rozvine a konec většiny epizod pak dopadne dost nešťastně, problematicky až téměř tragicky.
Nic humorného jsem v knize nenašla, ale lze tam najít hodně vlídnosti, porozumění, vzájemného škorpení lidí, kteří se vlastně mají moc moc rádi.
Okamžitě po dočtení jsem se pídila po dalších dílech tohoto autora a s nelibostí zjistila, že i když byl - dle angl. wikipedie - hodně plodným spisovatelem, u nás kromě této malé knížečky, vydané v "nevážné" edici dovolenkového čtení, nevyšlo vůbec nic. Možná by toto mé odhalení mohlo být tipem pro vydavatele, hledajícího hodnotné, zatím u nás nikdy nevydané tituly.

13 07.09.2019

Vyřazuji staré kuchařky a u této s nostalgií vzpomínám, co to bylo - učit se vařit v mikrovlnce a ve friťáku, tj. pracovat s moderní technikou! A zejména se hned v úvodu knížky dočíst, že smažená jídla z friťáku jsou zdravá a lehká! Kdo už to dnes docení :=))

Nerada, ale musím knihu po pár stránkách odmítnout: prťavá velikost písma a hustota sazby mi neumožňují dál číst. Že je to vytištěné na jakémsi zežlutlém balícím papíru, to bych knize odpustila - je to daň za vydání v raných devadestátých. Ale stránky vypadají jak vítězný exemplář ze soutěže "jak dostat co nejvíce grafických znaků na cm2".

Vynikající! Velmi, velmi vynikající, ale spíše doporučuji pro věkovou skupinu 60+ a pro čtenáře, kteří hledají "něco jiného", než nabízí bežný kriminální příběh.
(Nízkému hodnocení se od uživatelů DK nedivím, v případě této knihy je to vysloveně známka kvality.)

8 28.08.2019

Protagonista této biografie náhle zemřel 26. srpna 1926 a za posledním řádkem jeho životním příběhu jsou data, kdy kniha vznikala: od 20. září do 1. října téhož roku. To mluví za vše. Český překlad následoval bezprostředně.
Je to typická, horkou jehlou spíchnutá účelová publikace, plná patosu a nabubřelosti, která měla za cíl přiblížit jeho život a lásky pozůstalému filmovému publiku, hlavně obdivovatelkám, které omdlévaly už jen při vyslovení jeho jména. Díky zásadnímu rozšíření filmu jako obrazového média a možnosti návštěvy kin přístupné doslova širokým masám, které ve 20. letech minulého století nastalo nejen v USA, ale i v Evropě, se mladý Ital stal miláčkem publika, ikonou, sex-symbolem.
Rodolfo Alphonso Raffaello Pietro Filiberto Guglielmi, v Hollywoodu přejmenovaný na Rudolpha Valentina, vystudoval v rodné zemi na agronoma, začínal jako gigolo na francouzských plážích, ale světovou kariéru udělal díky svému líbeznému vzhledu, talentu tanečníka, svůdce, až v Americe u filmu. Kniha zachycuje dráhu jeho komety a současně odkrývá mechanismy hollywoodské velkovýrobny hvězd, špinavých praktik filmové branže, přelétavosti a chamtivosti, která tomu vládla.

Ukázka sladkého života filmových hvězd v dobovém překladu: "... rozloženi na polštářích dlouhé lumusiny, odjížděli ... do některého restaurant-dancingu na Highland-Avenue, vyhledat společnost nějaké jiné hvězdy, náležící jako Rudi k aristokracii big four, filmovému smart setu nebo pojísti langustu a la Parisienne v záplavě shimmy, v malebné společnosti koupajících se, mužů v černých trikotech a žen v sugestivních a fantastických kostýmech, dole v některém restaurantu Santa Monicy, pláže Hollywoodu."

A tento luxusní život skončil newyorským smutečním obřadem, na který svět nikdy nezapomene: "S počátku nedochází k výtržnosti ... ale náhle propuká venku bouře. V náhlém přívalu začne se lidská masa hýbat bouří šílenství. Nastane zmatek. Policie je přemožena, týrána; je povolána jízdní policie a teprve tento oddíl jízdy zjedná opět pořádek. Za jakou cenu! Pokopané ženy, vláčené blátem, se zraněnými tvářemi a roztrhanými šaty. Ve zmatku se ozývá křik, křik zlosti a bolesti, hluk podkov koní na kluzké dlažbě, třeskot rozbitých tabulí skla. Tlakem mas prolomily se výkladní skříně ... déšť skla roztřikuje se na davy, zraňuje zvědavce a dopadá v lehkém cinkotu na chodník. Jeden fotograf poražen a jeho aparát rozbit na kusy ...".
Od těch dob už šoubyznys zaznamenal desítky podobných scén, ale tato byla v takovém měřítku první!
Rozkošná četba.

6 24.08.2019

Tento příběh je velmi svázaný s dobou svého vzniku - dnes si sotva lze představit, že vzdělaná psycholožka dobrovolně přistoupí na bydlení u žárlivé a rozkazovační tchýně; že potíže s otěhotněním se budou "řešit" výhradně opakovanými lékařskými vyšetřeními manželky, neboť se automaticky předpokládá, že problém u muže je přece naprosto vyloučený; že manžel odjede do ciziny na kongres a manželka nemá jedinou "páku", jak se s ním spojit; že psychoterapeutka přijme pozvání na venkov od otce svého klienta a tráví dovolenou ve společnosti kluka, kterého by měla léčit ... atd. atd.
Ta "příběhová" rovina je opravdu velmi zastaralá, a pro dnešného čtenáře pravděpodobně až nepochopitelná.
Co mě však zaujalo, byly velmi zasvěcené pohledy do psychoterapie těch let - epizody průbehu sezení s klienty, náplně vědeckých kongresů a hlavně: co psychoterapie, denní kontakt s narušenými lidmi, sdílení jejich problémů, dovede udělat s citlivou terapeutkou.
Fascinující byly popisy vnímání přírody, venkova v očích hlavní postavy.
O žádné milostné dobrodružství, o jakém se píše v anotaci, v této knize vůbec nešlo.

5 20.08.2019

Dobrý štandard. Príbehy majú výrazný sociálny rozmer. Dnes už by takéto zápletky vyznievali príliš fádne a obyčajne, ale ten "severský duch" príbehu tam už bol - pred 40 rokmi!
Je prekvapujúce, že v porovnaní s objemnou produkciou tohoto autora vyšlo toho u nás z jeho kníh tak málo.

5 15.08.2019

Autorovi se - snad až na pár výjimek - povedlo jazykem, stylem vyprávění i fabulí navodit takovou atmosféru, že jeho příběh je k nerozeznání od tvorby historického originálu, v jehož stopách Horowitz s úctou kráčí. Vložil sice do textu několik postřehů, které se na dění roku 1890 spíše dívají dnešním pohledem, ale na napětí a "doylovské" autenticitě to nijak neubralo.
Jedinou pochybnost mám, zda opravdu již v roce 1890 a zrovna v Anglii při zatýkání zločinců povinně odznívaly věty, které všichni známe z amerických detektivek 20. století: "Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být ..."
No a ty náznaky, jak v Anglii nejšpinavější zločiny vedou do "nejvyšších pater" a jak jsou díky tomu vždy zametány - ty také kráčejí ve stopách britské literární tradice.
Bylo to moc dobré čtení, velmi doporučuji!

8 09.08.2019

Snad ani echt-japonský autor by do svých příběhů nezakomponoval tolik japanérií, jak to udělal tento Angličan. I drobné dějové epizody (např. rozloučení policejního komisaře Ótaniho s manželkou při odchodu z domu do práce, nebo kondolenční návštěvy v příbytku zemřelého s platbou "na kadidlo") se mu staly vhodnou záminkou, aby evropskému čtenáři přiblížil formální pravidla, zvyky a tradice japonského běžného života. Zajímavé byly i - zřejmě autentické, čerpané z diplomatické praxe autora - zmínky o nesnadné roli cizích diplomatů v tom světě svázaném tolika předsudky, formalitami a neupřimností ...
Velmi, velmi "jiná" četba, než běžně nabízejí západní kriminální příběhy ...

8 09.08.2019

To se mi už léta nestalo: tuto knihu jsem si pořídila jen kvůli ilustracím! Jsou neuvěřitelně překrásné, zajímavé, osobité, stylově nezaměnitelné. Jsa od dětství odchována BIB-em (Bienále ilustrácií Bratislava), jsem na ilustrace dětských knih doslova "vysazená".

7 03.08.2019

Skvělé, opravdu skvělé. Zastoupení autorů a jejich mini-profily, výběr zastoupených povídek a zasvěcená předmluva Vladimíra Outraty o žánru, který v době vydání této knihy bylo ještě zapotřebí hájit, doslova bojovat za jeho rovnoprávnost a nárok na život, dělají z této knihy povinný slabikář pro každého správného, poučeného čtenáře detektivek.

13 12.07.2019

Ne tak úplně "čtivá", ale hodně zajímavá sonda do života vlámské společnosti po II. světové válce. Tak málo o té zemi a jejich obyvatelích vím, že to stálo za přečtení.

2 12.07.2019

Čekala jsem opravdový deník nebo něco jako cestopisní reportáž. Nebylo to ani jedno. Jde spíše o jakési eseje, rozvláčné, málo věcné, spíše literátské reflexe dílčích jevů irského poválečného života, bez hlubšího zasazení do kontextu doby a místa.
Jediná kapitola, která mě opravdu upoutala a jejíž sdělení považuji za i dnes platné a zajímavé, je ta, v níž autor suše a věcně popisuje "přelidněnost" Irska v důsledku neregulované porodnosti a zejména v důsledku naprosté ekonomické nemohoucnosti celé tehdejší irské společnosti ovládané katolickým klérem. Ironií osudu jsem jí četla zrovna v den, kdy se ve zdejší diskuzi ozvaly hlasy několika čtenářů vyzývající k zamezení tomu, aby se některé národy světa "přemnožily", neboť jsou údajně přítěží "vyspělému" světu. Nuže jak to viděl v Irsku 50. let 20. století H. Böll: běžná irská rodina má 7 - 10 dětí, z nichž minimálně jedno se musí dát na dráhu duchovního či jeptišky. A z těch zbylých alespoň 3-4 další musejí odjet do Anglie, Ameriky či Austrálie, neboť v rodné zemi nemají kde pracovat, kde bydlet, co jíst. Jejich sourozenci, kteří v rodné zemi zůstanou, opět zplodí 7 - 10 dětí, některé zemřou již před dovršením dospělosti, a ty zbylé opět čeká klášter nebo Amerika, Anglie, Austrálie ..... a takto celá staletí Irsko zásobovalo svět levnou a nevzdělanou pracovní sílou, aniž by se zvenčí ozývaly hlasy, že tomu "přemnožování" Irů je už třeba zabránit. Díky tomu v Irsku žije cca 4 miliony Irů, zatímco v USA asi 33 milionů. Paradoxně: tehdejší chudoba, která Iry vyháněla do světa, je dnes jedním ze zdrojů bohatství té země, když se jejich potomci vracejí a přinášejí sebou své americké bankovní účty, podnikavost, rozhled.
Zaujímavé bylo i vykreslení až fanatické posedlosti irského obyvatelstva návštěvami kina a dennodenním zdlouhavým čekáním na příchod místní honorace do kinosálu, bez níž nemohlo představení začít.
Z textu není jasné, proč tam Böll pobýval ani proč tak narychlo odjel, kdo byly ty ženy a děti, co jej provázely na cestě, co mu jako spisovateli ta zkušenost dala. Rozhodně však je ta útlá knížka zajímavým dokumentem své doby.

Pro srovnání vývoje irské společnosti od dob vzniku tohoto deníku doporučuji:
https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/den-kdy-jsme-se-opili-dortem-41009

12 09.07.2019

Maloměstská komunita ani státní justice neumí "uchopit" takové progresivní umělecké nóvum, jako je happening. Je začátek 60. let (20. stol), Německo se vzpamatovává z debaklu, a najednou je zde jakýsi truhlář, který vidí budoucnost světa ve svobodném myšlení, konání, progresu, a využije k demonstraci svých názorů do té doby neznámý umělecký prostředek.
Kolem tohoto poměrně banálního případu autor rozhrál ukázky mentality obyvatel malého města, fungování soudní mašinerie a neopomněl ani nahlédnout do nedávné hanebné minulosti - to když truhlář starší vzpomíná, jak v letech války v okupované Francii opravoval, pomáhal balit a do Německa odesílat nacisty ukradený vzácný starožitný nábytek. Je tomu jen pár let, a přesto kromě něj všichni tvrdí, že nic takového se nemohlo dít, německá armáda přece nikde nikdy nic neukradla ... I na tomto bizarním příběhu možná chtěl Böll ukázat, jak snadné bylo už tak brzo vymazávat ty "kaňky" z národní historie.
Na záložce přebalu se zmiňuje jakýsi humor, v textu jsem však žádný nenašla. Ostatně, ani si nevybavuji, že by u jakéhokoliv německého autora bylo možné najít text, který by šlo nazvat humorným.

5 29.06.2019

Jenom černošský autor vzešlý z Harlemu dovedl (a mohl si dovolit) takto vykreslit tuto část světa, tuto jedinou, konkrétní, jasně ohraničenou čtvrť velkoměsta, v níž (v době, kdy se odehrávají tyto příběhy - 60. léta XX. stol.) byla nejvyšší kriminalita na zeměkouli. Extrémní nálož oboustranné rasové nenávisti, degradovaného sociálního statusu harlemských obyvatel, působení četných hnutí za zrovnoprávnění, z nichž naprostá většina byly pouze zástěrkou pro získávání peněz cestou podvodů, lží, provokací .... A to vše prošpikováno humorem, z něhož jsem padala ze židle. ( Jak je možné, že Z lásky k Imabelle ještě pořád Tarantino nesfilmoval, a ani Coen Brothers se do té látky nepustili? Jsou tam scény jako šité na míru jejich "poetice"!).
"Nejdetektivnější" je první příběh. Ovšem nejtvrdší a snad i nejhlubší zamyšlení nad černošskou mentalitotu, černošskou zbožností prokládanou vším svinstvem, jakého jen je lidská bytost schopna, černým rasismem promyšleně těžícím z bílého rasismu - je vetkáno do třetího, nejméně "čtivého", no nejvíce apelativního příběhu.
U každého, i sebemenšího motivu hrála ve všech příbězích ústřední roli "kůže". Tento názor vtělil autor do úst jednoho z mnoha "duchovních" jedné z mnoha mnoha církví - sekt - duchovních hnutí pečujících o duše černých obyvatel Harlemu: "Pochopte, většina z nás neumí nic z toho, co se od amerického negra očekává: neumíme zpívat, neumíme hrát na žádný hudební nástroj, neumíme být příjemní, užiteční a nápomocní jako ostatní bratři, protože nevíme jak - a to je to, čemu bílí nechtějí porozumět - že taky existují negři, kteří nejsou přizpůsobeni k tomu, aby zpříjemňovali život bělochům. Ve skutečnosti ani někteří z nás dokonce ani těma zubama nemohou blýskat, jak je máme zkažené, a nemáme peníze, abychom si je dali spravit."
Himesovy tři drsné příběhy měly při svém českém vydání mimořádné štěstí. Jednak v tom, že byly překládány v dobách hlubokého socialismu, kdy nejpřednější, nejkvalitnější a nejprominentnější čeští překladatelé z angličtiny se - pro nedostatek jiných "povolených" děl z americké literatury - mohli věnovat detektivkám, žánru, který zdánlivě "nebyl hoden" jejich schopností. Druhým štěstím bylo, že kniha vyšla sice v režimu, který měl výrazný sklon k cenzuře, (hlavně pokud šlo o nehezké stránky povahy "ubohých amerických černochů" a o expresivní mluvu v literatuře), ale v době vydání - 1989 - se už na tyto zakázané atributy tak nehledělo. Výsledkem je po všech stránkách šťavnatý, přitažlivý text.

11 28.06.2019

Existence c. k. mocnářství a život šlechty - to jsou dvě témata, která nevyhledávám. Ale u této knihy jsem udělala výjimku, neboť níže uvedené komentáře nelhaly - kvalita "provedení" je opravdu mimořádná.
V četbě mě docela rušily ty věty ve francouzštině a zejména v němčině - nechápu, proč autor některé "výroky" nebo i banality z úst vévodkyně ji nechal pronášet v nemčině, když přece snad vše, co říkala, říkala německy, ne?
Aby nezapadla největší kuriozita, tak si ji zde zaznamenám: hlavní postava se jmenovala Sophie La Tâllière d’Hayguères-Kevelsberg (chvíli jsem si to jméno hlasitě nacvičovala, abych mohla pak nerušeně číst :=))

6 14.06.2019

Poklad! Pohádka o Pižďuchovi - vůbec jsem netušila, že to slovo bylo známo dřív, než jej "vynalezl" Václav Havel :=)
A "dramaticko-epická" napínavá báseň o caru-čarodějovi, který přijde o půl království, neboť pták Noh zasáhne .... no: krása, čirá krása!

4 29.05.2019

Ne že bych byla přesvědčena o naprosté denacifikaci poválečného Německa, ale stejně: nazvat Helmuta Schmidta a Willyho Brandta ŘÍŠSKÝM kancléřem (s. 379, 384) - to je opravdu silná káva! Ať už to spáchalo "Lars-Kepler-duo", nebo česká překladatelka, ale průser je to každopádně.
Ano, ano, uznávám - tento příběh je tak přehnaný, nadsazený, nereálný až absurdní, že popletené reálie z jiného století by mi neměly vadit, když už jsem se dočetla až na stranu 380, ale stejně ... když už nepřemýšlejí vydavatelští redaktoři, tak alespoň čtenáři by měli.
Nebo opravdu honba za ziskem - ať už ze zbraní posílaných do válčících zemí (jak v té knize), nebo ze špatně napsaných knih (tedy z prodeje této přemrštěné slátaniny) je přednější?

9 29.05.2019