Kopretina_aku komentáře u knih
Brilantně sepsaný dobový příběh z drsného kraje, který je spojený s uhlím a hornictvím. Události možná opomíjené, možná jsem je jen já sama nezaregistrovala a proto pro mne naprosto výjimečná kniha plná informací. Líbilo se mi přelévání postav, kdy se jejich většinou smutné a udřené osudy zase a znovu vzájemně protínaly. Mohou to být příběhy, jaké známe z vyprávění našich babiček a prababiček a přitom v porovnání s dobou, v jaké žijeme dnes, působí tak vzdáleně a smutně.
Kdo čeká román, měl by sáhnout spíše po knize Jizva. Lednická knihu pojala velice dobře jako přepis vyprávění pamětníků, doplněný záznamy z kronik a archivů. Sepsáno přehledně, doplněno obrazovou dokumentací. Skvěle zpracovaná literatura faktu s ohledem na citlivosti dosud žijících lidí, kterých se tragédie přímo týkala.
Nostalgie, návraty ke kořenům, příroda plná lesů, sousedské vztahy a pomluvy, tajemné báchorky...bylo to příjemné čtení, s dokonalou atmosférou, až bych sama chtěla být součástí příběhu...
To bylo tedy sakra dobré. Nadchly mě přesuny z dospělosti do vzpomínek na dětství, postupné odhalování zápletky, nenašla jsem žádná slepá místa, všechny odbočky do sebe skvěle zapadaly. Celé to působilo tak živě, někdy až temně a život na ostrově se může zdát plný zmaru, protože to je především čtení o ztrátách, tajemstvích, smutku, nepochopení, pomstě i vině. Vystupňováno do dokonalého konce.
Jako vždy skvělé. Až mi je líto, že jsem si knihu víc nešetřila a zhltla ji za dva dny. A bonus ke skvělému prostředí a napětí je ten, že pachatele detektiv i čtenář, odhalí až ke konci.
Líbí se mi, že se nic nezdržuje, nechodí se kolem horké kaše a pěkně to odsýpá. Zkrátka, že se s tím případem policisté nepárají. Jen mě strašně štvalo, že jim některé souvislosti došly mnohem později než mně a tak jsem byla dlouho netrpělivá, kdy jim to konečně docvakne.
Autorka rodinné tajemství rozplétá postupně s pořádnou dávkou syrovosti a celou knihu doprovází lež ve všech možných podobách. I když jsem velmi brzy pochopila, stejně ve mně kniha vzbuzovala tíseň, vztek a beznaděj. I tak ve mně po přečtení rezonuje pocit, že toto téma dokázala lépe zpracovat Viktorie Hanišová ve své knize.
Se stylem psaní jsem se srovnala v knize Němci. Tentokrát jsem byla připravená na strohé a krátké věty, na syrovost vyprávění a téměř absenci dialogů a uvozovek. V této knize mi to vůbec nevadilo. Přesto byl příběh velmi emotivní. Napětí stoupalo a pocity štěstí se často rázem měnily na bezmoc. Líbilo se mi dramatické stupňování ke konci, který uzavřel kruh. I přesto by se ještě našlo pár otázek, na které chybí odpověď...
Fosterová sice nebyla kdoví jaká sympaťačka, ale její houževnatost byla obdivuhodná. Někdy jsem měla pocit, že v jejím případě odhodlání převyšuje rozum. Policejní vyšetřování ve mně občas vyvolalo pochyby a nedůvěru. Celkově je to průměrná detektivka, která má sice spád, ale působí tak nějak nereálně a zapadne mezi mnoho jiných podobných krimi.
Na začátku jsem se musela popasovat s tím, že jde o fikci. Většina událostí se mohla stát a asi hlavně v 50. letech stávala a v některých zemích světa jako třeba Severní Korea se běžně stávají. Popis totalitního režimu mi evokoval právě 50. léta nebo stalinismus. Rok 1989 a současnost, no nevím, už bych asi nečekala takový tvrdý režim. Ale to je ta krása literatury. Myšlenka, která ukazuje, jak křehká je krása svobody napadne při čtení asi každého čtenáře i ty, kteří předchozí režim nezažili. Morální dilemata také řeší lidé za každého režimu, takže osudy obou žen mohou potkat kohokoli i dnes. Jako celek je to vlastně jednoduchý příběh, stručný, ve kterém se čtenář neztratí a možná si z něj i něco odnese.
Za ty poslední stránky dávám * dolů, to byl hodně velký úlet, tohle by se mohlo stát tak akorát v americkém béčkovém filmu. Asi je to dobře, že série skončila, říká se, že v nejlepším se má přestat. Další díly o Linhartové, která si dělala co chce a nedbala předpisů, by už byly jen plné stereotypně se opakujících obratů o pití hektolitrů kávy a svačinách na benzínové pumpě. Určitě ale příjde nějaká další skvělá detektivka z pera autorky a já se na ni moc těším.
Musím přiznat, že na začátku jsem byla možná i zklamaná, že pointu čtenář pochopí po přečtení pár stránek. Ale poté mě naprosto pohltila ta šachová partie mezi lží a pravdou. Sledovat, čeho je člověk schopný, jak dokáže ve víru manipulací a přesně promyšlených tahů dát mat čemukoliv a komukoliv , co by ho mohlo ohrozit, je až strašidelné . Kniha mě uchvátila svým zpracováním a jazykem a je škoda, že se o ní (ve stínu jiných) moc nemluví.
Všechny tři příběhy byly napsané výborně. První byl asi docela běžný, ale líbil se mi styl psaní, kde si terapeut vedl záznamy ze sezení. Druhý příběh se mi líbil nejvíc, ať už to bylo pro formu, šlo vlastně o emailovou korespondenci nebo pro neobvyklé téma z církevního prostředí. Třetí příběh dokonale vystihl lékařské prostředí, je znát, že sama autorka ho velmi dobře zná. Naďa a její touha po moci byla nesnesitelná.
Kaštany už asi nebudu každý podzim sbírat s takovou dětskou radostí a nadšením, jako před přečtením této knihy. Napjatá atmosféra provázela celý děj a nemohla jsem přestat číst. Temný a ponurý podzim v knize, ale i venku za okny tu atmosféru dokonale umocnil. Přesně takto si představuji severskou detektivku. Mrazivou, tajemnou a drsnou.
Přečetla jsem hodně knih o táboře v Osvětimi, ale při čtení této jsem měla pocit, že jde o pionýrsky tábor a Lale je tamní Mirek Dušín, který se sám dobrovolně přihlásil do transportu a v koncentračním táboře se rozhodl zachraňovat životy. Rady esesákovi ohledně žen, nedělní rande, samostatný pokoj, romance v Osvětimi....Nevím nakolik je příběh autentický a kolik je fantazie autorky nebo jak své osudy vylíčil hlavní aktér, ale toto téma nedokázala spisovatelka dobře zpracovat. Kniha ve mně nevzbudila žádné emoce, protože ani žádné neobsahuje. Vadil mi i styl psaní a to, že na každé stránce bylo minimálně 10x slovo Lale.
Příběh svérázné asociálky Anny, která je až chorobně posedlá sběrem bylin a úterním výkupem ukazuje postupně blížící se pohromu, i když to nejprve vypadá na velmi pomalý a nudný příběh hlavně o bylinách. Neochota léčit se, občasná agresivita, neklid, sociální izolace, snaha o soužití s přírodou, vše je dávkováno postupně a neschopnost žít v dnešním světě, kde nezapadá ani do venkovského života ani do Prahy, kam občas jezdívá, je až hmatatelná. Kniha nechává hodně míst pro čtenářovu fantazii, protože z Anniny minulosti se dozvídáme pouze náznaky. Stejně tak je to s koncem. Já sama jsem si příběh Anny musela dávkovat kousek po kousku.
Přes rok mi ležela v knihovně a pořád jsem čekala, až uzraje čas. Čas na to se do ní ponořit a užít si ji. A jsem ráda, za ty hodiny a dny, co jsem jí ze svého času věnovala. Přiznávám, byly těžkopádné pasáže, které mě nebavily a to vesměs vsuvky jako jsou zápisy a usnesení, ale přečetla jsem poctivě každou stránku. Kateřina Tučková má tak bohatý jazyk, že je bezpochyby jednou z nejtalentovanějších spisovatelek a umí se věnovat tématu, o kterém nikdo jiný nepíše. Přesto už to bylo moc zdlouhavé a určitě by knize neuškodilo, kdyby se některé věci nerozebíraly zbytečně pořád dokola. Občas jsem měla pocit, že víc než o román, už jde o badetelskou práci.
Kniha, která člověka donutí přemýšlet a uvědomit si, jak se má dobře. Každý příběh byl jiný, ale všechny byly vlastně stejné, plné bezmoci, trýznění a hledání naděje, ale mnohdy za cenu nejvyšší. Člověk si nevybere, kde se narodí a nemá možnost z této země odejít. Může jen utéct, když to přežije...
Formát krátkých kapitol a střídání čtyř hlavních postav se mi líbilo. Bylo to stručné, úderné, rychlé a při tom velice poutavé. I když jde o fiktivní příběh, oživuje tragickou událost, o které se ve školách neučí a málokdo o ní slyšel.
Začátek byl pro mne rozvláčný a trvalo mi, než jsem se začetla a zorientovala v postavách. Je to i moje chyba, četla jsem první díl před rokem. Přesto se mi tento díl četl hůře, místy na mě až moc zdlouhavé řešení politiky a česko-polských vztahů. Co se týče obsahu a postav, ač byla první část tenčí, byla pestřejší. Je znát, že autorka pečlivě zkoumala historii a prostředí, kde se děj odehrává a čtenáři se hojně rozšíří obzory a poučí se o historii, v tomto ohledu klobouk dolů před autorkou.