Kopta komentáře u knih
Třeštík podle mě zapadá to typického konceptu literátů před normalizací, kteří psali o historii a jejich texty byly přímé, čtivé a přehledné. Skoro až záživné na úrovni beletrie. Jeho komentář hodně dopomohl k pochopení takového díla jako je Kosmova kronika a taky hezky v krátkosti přibližuje tehdejší dobu i práci takového kronikáře.
Bohužel uplatňuji třetinové pravidlo. Po této délce mě kniha neoslovuje natolik, abych se rozhodl v ní pokračovat. Odpusť, Jíťo.
První setkání s historikem Žemličkou hodnotím velice pozitivně, jelikož jeho kniha byla čtivá, zajímavá a i přes těžkost intrik tehdejší doby ne nijak náročná. Osobně se mi nejvíce líbili ty části, kde popisuje vztahy a politiku na celonárodní a evropské úrovni, každopádně i témata běžného života v tehdejší době pro mě dokázal zformulovat tak, že jsem jim rozuměl a byli pro mě záživné. I když zpětně je mnohem složitější se v detailním vývoji oné periody dějin vyznat, tak při čtení to do sebe perfektně zapadá a dává to smysl. Líbí se mi, jak ani nezůstává myšlenkami jen v oné době, ale občas zmíní i úhly pohledu dle jiných výkladů v Evropě, případně z pozdějšího pohledu Palackého a podobně.
Esej o daru je jedno z těch děl, u kterých jsem si nebyl jistý, co mi chce autor sdělit. Věděl jsem o co se bude přibližně snažit již skrze doporučení nebo anotace, každopádně tím bych nedokázal proniknout do větší problematiky. V mnoha úhlech pohledu mi přišlo, že to co Mauss píše na několik stran, by šlo v celku zřetelně shrnout jednou nebo lehce více větami. Rozumím ovšem, že chtěl ke svým tezím připojit nějaký půdorys, který by byl důležitější pro akademickou obec – tím pádem i pro mě. Jak už to ale mnohdy bývá, tak čím více času jsem v textu trávil, tím spíš jsem mu rozuměl a dokázal chápat Maussovy pointy. Slova doktora Samka tvrdila, že po přečtení eseje budeme nahlížet na koncept obdarování zcela jinak a to si myslím, že jednoznačně platí.
Kniha bohužel se asi velmi záhy tematicky setkává s jinou knihou, kterou jsem zrovna dočetl a i ta byla náročná. Proto jsem se necítil dobře ani zde. Navíc nebyla za mě tak čtivá, jak jsem čekal. Sorrentina miluji a jeho filmy jsou jedny z nejlepších současnosti. Nicméně ony mnohdy neprozrazují tolik v oblasti nějakých myšlenek, ty si musíte někdy až domyslet. To zde neplatí. Logicky. A proto se Paolo otevírá víc než jsem zvyklý a moc mi to k němu nesedí. Škoda.
S autorem jakožto i kamarádem jsme si to už i vyříkali v souboji nazí v blátě na nože. Bohužel nejsem cílová skupina. Trojciferné IQ sice mám, ale filozofie do mě leze jako do chlupaté deky. Takže jsme se jen občas chytal. Zase ty chyty stály za to. Kupříkladu erotičtější povídka s chlapy. Celkově pojmenovávání emocí a podobné záležitosti, pecka. Jinak mě to bohužel dost obešlo.
Opakuje se historie. Arija oslovila počátkem a pak to šlo dál dál až do ztracena. Po padesáti stránkách zde opět cítím, jak se ztrácím už jenom v základech a nic mě nedrží v tom zde pokračovat. Sterakův styl psaní mi jednoduše nesedí. Je otázka, jestli už na fantastiku nejsem moc starý, protože jediné, co mě za poslední období od tohoto oslovilo byla Duna. Znovu podotýkám, že ke Sterakovi mám obrovský respekt a mám ho i rád, ale jeho literatura mě prostě míjí.
Experiment, který beru, ale nechápu. Po deseti stránkách se vzdávám, abych neztrácel čas a renomé autorky.
Tohle bude zvláštní napsat, ale nic nového pod sluncem.
Je asi těžké přemýšlet nad tím, kde začíná poetika nějakého magického realismu a kde jenom až něco jako náhodný generátor slov, které jednou vytvoří třeba příběh. Nevím, zda tomu bylo i tady. Příběh byl pro mě tak mlhavý, že mnoho aspektů jsem si uvědomil až ke konci konci nebo hlavně vůbec. Rozhodně byly momenty, které mě dostaly a zaujaly, ale opět toho bylo žalostně málo. Podobně jako kdysi i u Tokarczuk. Kupodivu i když jsem fascinován magickým realismem, tak asi nikdy nebudu číst knihu, která by mě v tomto žánru oslovila natolik jako sám otec Márquez.
Evidentně slabší Dürrenmatt. Chápu proč, protože oproti takovým Fyzikům se ztrácí všechno a moc člověk neví, která bije. Nečekal bych, že nedočtu divadelní hru, ještě od Dürrenmatta.
Zde to zachraňuje strašně Rudiš. I ten sem snad poslal největší zahozeninu, co měl a stejně fungovala. Ověřeniny jako Epstein jsou trochu plytké a člověk se do nich nedokáže ponořit. Jiní autoři už jen dojíždí na vlně nějakého zklamání. Tohle se nepovedlo.
Ke knize jsem sáhl trochu s jiným očekáváním. Jednalo se nechtěně o snahu psát srozumitelně v oblasti tvůrčího psaní a skončil jsem i čtivého tvarování smluv a listin právnického rázu. Ale ono to nakonec nevadilo, protože každá znalost je pro něco dobrá. Sám autor zmiňuje, že nějaké aspekty by mohli být pro tvůrce nebezpečné. Snad jsem dokázal vyzobat to nejlepší pro sebe. Je ale zároveň hezké vidět, že takováto kniha pro právnický svět existuje, i když já to tolik nedocením.
Kniha s necelými 200 stránkami, pocitově však na padesát. Tempo příběhu je neuvěřitelně svižné a dynamické. Neustále se něco děje a autor nás nenechá oddechnout. Plus k tomu, že zde nejsou kapitoly, to mluví samo za sebe. Od příběhu zázraky nečekejte. Je to klišé, které jsme zde měli už padesátkrát. Ale přidaná hodnota spočívá v autorově umu nás držet a nepustit. Příjemné překvapení z Ostravy.
Jednoduše jsem nedostal, co jsem čekal. Asi to není ničí chyba. Jenom jsem nedokázal zkousnout jazyk díla, což je asi pochopitelné na takto archaickou věc. Velice mě to zajímalo, ale nepomohlo ani takové nerozdělení na kapitoly, kde všechno splývá a když by člověk chtěl začít s čistým štítem, tak má prd.
Divadelní revoluce v malém provedení. Zajímavá novinka, která do dnes není tolik známá a přesto rezonuje. Přesto je to skvělý materiál.
Po pár desítkách stránek už dokážu odhadnout jaký typ literatury to bude. A takový mi prostě nesedí. Takže pardon.
Po filmovém zážitku došlo i na knihu. Jasně, je to pohádka, takže je to rychlé a jasné. Premisa díla je také jasná, ale bylo až s podivem jak se příběh lišil od filmu. A to i tak, že knížka docela utrpěla. Aby byl film filmem, musel se napasovat do svých zákonitostí a tvůrci si museli vymýšlet. A výsledkem byl někdy zmatený, ale kvalitní děj. Zde se mnoho věcí děje zvláštně, zbrkle. Je to pravdu jen anotace na mnohem komplexnější film. Je super, že toto existuje, ale kupodivu opět nie, radšej film.
Knihu asi nemůžu objektivně hodnotit, jelikož jsem si vycucl jen něco málo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jde vlastně o povídky. A i tím jsem si moc nepomohl. Nevím, jestli mi neseděl Dickův styl, ale ani za boha jsem nebyl schopný se soustředit na jeho text a příběh celkově. Ze tří šancí mě nejvíce přitáhla právě Minority Report a ani ta mě neudržela ani z poloviny a z té druhy jsem si neodnesl ani čtvrtinu. Rád bych zkusil i jiná díla, ale po tomto nezdaru, to bude chtít čas. Tohle totiž byla katastrofa.