Kopta komentáře u knih
Musím uznat, že v něčem je tento příběh takové klišé ve stylu odtažitého kluka, holky, která ho změní a snad se do sebe i zamilují. Takových najdete hodně napříč žánry. I tak mě toto dokázalo oslovit a líbilo se mi to.
Velmi čtivá forma a náhled do kapitol husitství a jejich tažení, které by pro někoho mohlo zůstat zbytečně skrytým. Napsáno typicky lehkou a čtivou formou charakteristickou pro odborné knihy z dob komunismu (především asi kolem Pražského jara). Ani tolik nezasaženo propagandou.
Uvítal jsem odlehčenější způsob pojetí celé knihy, nicméně občas jsem narážel na to, že kniha za mě ani tolik nereflektuje život Boleslava II. jako spíše jeho doby. Což se dá chápat v rámci dostupnosti pramenů, jen je trochu škoda, že kniha nese přímo název po něm, ale pocitově za mě je vladaři věnováno asi 15 % knihy.
Kniha za mě sice přiblíží kontext Byzance, za což jsem rád, protože je podle mě zbytečně opomíjený a taky dostaneme něco o ruských územích, nicméně osobně jsem nejednou narážel na určitou vágnost a chaotičnost informací, které jsem si stejně poté musel pro lepší pochopení hledat z jiných zdrojů. V problémech „nám bližší“ Evropy jako Francie, Anglie nebo císařství mi přišlo, že informace se ještě více nořily do hloubky a o to těžší bylo se v ní zorientovat i v rámci nečekaných časových skoků. V závěru trochu překvapující a zbytečné jsou překlepy a gramatické chyby.
Třeštík podle mě zapadá to typického konceptu literátů před normalizací, kteří psali o historii a jejich texty byly přímé, čtivé a přehledné. Skoro až záživné na úrovni beletrie. Jeho komentář hodně dopomohl k pochopení takového díla jako je Kosmova kronika a taky hezky v krátkosti přibližuje tehdejší dobu i práci takového kronikáře.
Bohužel uplatňuji třetinové pravidlo. Po této délce mě kniha neoslovuje natolik, abych se rozhodl v ní pokračovat. Odpusť, Jíťo.
První setkání s historikem Žemličkou hodnotím velice pozitivně, jelikož jeho kniha byla čtivá, zajímavá a i přes těžkost intrik tehdejší doby ne nijak náročná. Osobně se mi nejvíce líbili ty části, kde popisuje vztahy a politiku na celonárodní a evropské úrovni, každopádně i témata běžného života v tehdejší době pro mě dokázal zformulovat tak, že jsem jim rozuměl a byli pro mě záživné. I když zpětně je mnohem složitější se v detailním vývoji oné periody dějin vyznat, tak při čtení to do sebe perfektně zapadá a dává to smysl. Líbí se mi, jak ani nezůstává myšlenkami jen v oné době, ale občas zmíní i úhly pohledu dle jiných výkladů v Evropě, případně z pozdějšího pohledu Palackého a podobně.
Esej o daru je jedno z těch děl, u kterých jsem si nebyl jistý, co mi chce autor sdělit. Věděl jsem o co se bude přibližně snažit již skrze doporučení nebo anotace, každopádně tím bych nedokázal proniknout do větší problematiky. V mnoha úhlech pohledu mi přišlo, že to co Mauss píše na několik stran, by šlo v celku zřetelně shrnout jednou nebo lehce více větami. Rozumím ovšem, že chtěl ke svým tezím připojit nějaký půdorys, který by byl důležitější pro akademickou obec – tím pádem i pro mě. Jak už to ale mnohdy bývá, tak čím více času jsem v textu trávil, tím spíš jsem mu rozuměl a dokázal chápat Maussovy pointy. Slova doktora Samka tvrdila, že po přečtení eseje budeme nahlížet na koncept obdarování zcela jinak a to si myslím, že jednoznačně platí.
Kniha bohužel se asi velmi záhy tematicky setkává s jinou knihou, kterou jsem zrovna dočetl a i ta byla náročná. Proto jsem se necítil dobře ani zde. Navíc nebyla za mě tak čtivá, jak jsem čekal. Sorrentina miluji a jeho filmy jsou jedny z nejlepších současnosti. Nicméně ony mnohdy neprozrazují tolik v oblasti nějakých myšlenek, ty si musíte někdy až domyslet. To zde neplatí. Logicky. A proto se Paolo otevírá víc než jsem zvyklý a moc mi to k němu nesedí. Škoda.
S autorem jakožto i kamarádem jsme si to už i vyříkali v souboji nazí v blátě na nože. Bohužel nejsem cílová skupina. Trojciferné IQ sice mám, ale filozofie do mě leze jako do chlupaté deky. Takže jsme se jen občas chytal. Zase ty chyty stály za to. Kupříkladu erotičtější povídka s chlapy. Celkově pojmenovávání emocí a podobné záležitosti, pecka. Jinak mě to bohužel dost obešlo.
Opakuje se historie. Arija oslovila počátkem a pak to šlo dál dál až do ztracena. Po padesáti stránkách zde opět cítím, jak se ztrácím už jenom v základech a nic mě nedrží v tom zde pokračovat. Sterakův styl psaní mi jednoduše nesedí. Je otázka, jestli už na fantastiku nejsem moc starý, protože jediné, co mě za poslední období od tohoto oslovilo byla Duna. Znovu podotýkám, že ke Sterakovi mám obrovský respekt a mám ho i rád, ale jeho literatura mě prostě míjí.
Experiment, který beru, ale nechápu. Po deseti stránkách se vzdávám, abych neztrácel čas a renomé autorky.
Tohle bude zvláštní napsat, ale nic nového pod sluncem.
Je asi těžké přemýšlet nad tím, kde začíná poetika nějakého magického realismu a kde jenom až něco jako náhodný generátor slov, které jednou vytvoří třeba příběh. Nevím, zda tomu bylo i tady. Příběh byl pro mě tak mlhavý, že mnoho aspektů jsem si uvědomil až ke konci konci nebo hlavně vůbec. Rozhodně byly momenty, které mě dostaly a zaujaly, ale opět toho bylo žalostně málo. Podobně jako kdysi i u Tokarczuk. Kupodivu i když jsem fascinován magickým realismem, tak asi nikdy nebudu číst knihu, která by mě v tomto žánru oslovila natolik jako sám otec Márquez.
Evidentně slabší Dürrenmatt. Chápu proč, protože oproti takovým Fyzikům se ztrácí všechno a moc člověk neví, která bije. Nečekal bych, že nedočtu divadelní hru, ještě od Dürrenmatta.
Zde to zachraňuje strašně Rudiš. I ten sem snad poslal největší zahozeninu, co měl a stejně fungovala. Ověřeniny jako Epstein jsou trochu plytké a člověk se do nich nedokáže ponořit. Jiní autoři už jen dojíždí na vlně nějakého zklamání. Tohle se nepovedlo.
Ke knize jsem sáhl trochu s jiným očekáváním. Jednalo se nechtěně o snahu psát srozumitelně v oblasti tvůrčího psaní a skončil jsem i čtivého tvarování smluv a listin právnického rázu. Ale ono to nakonec nevadilo, protože každá znalost je pro něco dobrá. Sám autor zmiňuje, že nějaké aspekty by mohli být pro tvůrce nebezpečné. Snad jsem dokázal vyzobat to nejlepší pro sebe. Je ale zároveň hezké vidět, že takováto kniha pro právnický svět existuje, i když já to tolik nedocením.
Kniha s necelými 200 stránkami, pocitově však na padesát. Tempo příběhu je neuvěřitelně svižné a dynamické. Neustále se něco děje a autor nás nenechá oddechnout. Plus k tomu, že zde nejsou kapitoly, to mluví samo za sebe. Od příběhu zázraky nečekejte. Je to klišé, které jsme zde měli už padesátkrát. Ale přidaná hodnota spočívá v autorově umu nás držet a nepustit. Příjemné překvapení z Ostravy.
Jednoduše jsem nedostal, co jsem čekal. Asi to není ničí chyba. Jenom jsem nedokázal zkousnout jazyk díla, což je asi pochopitelné na takto archaickou věc. Velice mě to zajímalo, ale nepomohlo ani takové nerozdělení na kapitoly, kde všechno splývá a když by člověk chtěl začít s čistým štítem, tak má prd.