Koškin
komentáře u knih
Emoční inteligence
Daniel Goleman
Spoiler! Po pár stránkách musím přiznat, že překlad je fakt jalový a strašný!!! Dělá z knihy záležitost, kde lovíte myšlenky díla tak, že zpětným prohnáním textu přes translator hledáte původní význam.
Ve jménu Metody
Juli Zeh
Dvěma slovy: promarněná příležitost. Takový traktát o právu na zdraví a povinnosti o něj pečovat. Vcelku nelogická a otázky vyvolávající konstrukce utopického autoritářského systému. Sofistikované, ale hodně unylé konverzace (naštěstí kapitoly nasekané po pár stránkách, takže čtenář nevyšumí). Zajímavá postava fiktivní Ideální milenky. Toť vše. Kravský konec a hlavní padouch podivný jeliman. Velký špatný, kterému dal drive covid, nicméně anotace zajímavější než celá kniha.
Občanský průkaz
Petr Šabach
I přes totožný název má film ke knize mnohem dál než Opilé banány k Pupendu. Má mnohem větší časový záběr, hloubku, více postav. Je rozhodně syrovější, nejen tím, že kniha je vždy méně barvotisková než film. Rozhodně dost rezonuje linka udavačství a spolupráce s režimem a STB. Klidně by se z ní mohla stát povinná literatura - navzdory všemu je zábavná a zároveň poučná.
Klub 27: Navždy mladí
Jana Kománková
Tohle je fakt špatná a předražená knížka. Vypadá jak školní práce, co vznikla po 3 dnech googlování. Každá osobnost je uvedena jako někdo, kdo umřel ve 27 letech. Zřejmě ta repetitivnost má podtrhnout zcela jasné téma publikace. Mystérium Klubu 27 se buhvíproč autorka snaží nějak vědecky obsáhnout citováním různých průzkumů, pofidérních stanovisek a vlastních vývodů. Navíc se dozvíte, že Nirvana vydala album Bleach jako: “Sebevědomí a přece křehký debut?!?!?! (s. 56). K roztříštěné faktografii je třeba přidat naprosto strašnou grafiku a máte úplně po náladě. Knihu jsem si připravoval na příjemných a nostalgických pár večerů a zahodil ji po půl hodině. Fuj!
Ilustrátorka a jiné obrázky
Lenka Sobotová
Zručně napsané, ale často velmi nelogické zvraty a neuvěřitelné zápletky. Nenudil jsem se, ale po dočtení povídky jsem kroutil očima, jak je to šroubovaná pointa.
STOP - Světové tažení ochmelky Poláčka z Prahy do Ohňové země
Tomáš Poláček
Autor je velmi zdatný vypravěč a opravdu solidní magor. Škoda, že jeho stop byl tak trochu na rychlost, má extrémně vyvinutou schopnost podchytit detail a podstatu okolního světa a dění. Jistou “jednoduchost své cesty dokázal Poláček oživit kompozicí různých časových linií, což bylo neuvěřitelně zábavné a osvěžující. Za mě knižní lahůdka.
Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
Hrabalova poetika je pojem. Místy kniha nabírá obrovské deprese a frustrace, je však psaná naprosto povznášejícím způsobem. Ve své podstatě se jedná o 50stránkový syžet Menzelova filmu. Co ovšem nechápu - místní hodnocení pod 70 %. Divné.
Muži pod ochranou
Robert Merle
Merle je pan spisovatel, což se pozná už podle prvních stránek. Trochu mě rušila určitá nezúčastněnost, odtažitost hlavního hrdiny (možná je to typická charakteristika vědce), ale téma zpracované před 50 lety je popsané velmi plasticky a reálně. Výhledy z takové globální krize ale žádná hitparáda.
Kejda
Dan Černý
Chytře a vtipně napsaná oddechovka s nadhledem a jistou mírou originality. Fajn čtení.
Pohlavní styky
Ondřej Horák
Knížka se čte dobře. Je ovšem extra dlouhá, někdy málo uvěřitelná a překombinovaná. Pohlavních styků je tam až moc, ale všechny ty kopulace to vlastně drží pohromadě. Dochází k nim bohužel příliš snadno a jsou děsivě schématické, až v jistých odstínech šedi. Pokud se autor rozhodne udělat z toho 250stránkový kus bez hlušiny a s větší invencí, rád si ho přečtu znovu.
Nový život
Martin Benek
Několik zajímavých myšlenek bych našel. Řada zápletek předvídatelných až nenápaditých. Autorovi bych doporučil nasdílet své komplexy a frustrace (zejména ze vztahu k ženám) spíše než se čtenáři s odborníkem - terapeutem. Jeho uspokojení spočívající v zabíjení a ponižování je poněkud znepokojující.
Vezmi si mě
Dan Rhodes
Nebylo to špatné, udělal jsem si dovolenkový dvojboj společně s Vendulou Pačesovou a Zastřiháváním křídel. Rhodes je více černý, sebeironický a méně ufňukaný, byť mají knihy podobná témata a formát. Konec vztahů (v případě Pačesové vztahu) jsou ve Rhodesově podaní příjemně bizarní a obvykle originální. Obojí příjemné jednohubky k odpolední kávě.
Zastřihávání křídel
Vendula Pačesová
Mikropovídky a krátké glosy s obvykle zajímavou anebo chytrou pointou. Černé svědomí manžela a černý, někdy uplakaný humor životem a vztahem použité ženy s nejasnou perspektivou. Sebezpyt na dřeň. Četlo se to lehko a těžko zároveň.
Merde! Rok v Paříži
Stephen Clarke
Měl jsem velká očekávání a první třetina knihy byla solidní zklamání. Ne že by neodsýpala, že by se člověk nepousmál, ale sakra takhle brutální xenofobní klišé bez kapky nadsázky? Francouzi jsou z pohledu autora tupá, angličtinu prznící a líná hovada, ženy sice elegantní, ale promiskuitní, nevyrovnané fifleny, celý francouzský systém je na rozsypání a dotuje ho asi ježíšek... Odlehčenou formou a pořádnou dávkou nadsázky a i sebeironie bych to asi snesl, kniha se následně stejně překlápí do určitého stavu poznání a smířlivosti, ale jen ve formě pofrancouzštění hlavního hrdiny, ze kterého se stává stejně vychcaný zevloun jako z obyvatel státu, kde aktuálně čerpá prebendy. Do vlastních řad úplně nesahá, když už, tak aby ukázal, že je lepší a líp se orientuje v gastronomii a balení Francouzek než jiní burani z ostrova snů (kde je děsivé ledasco, dentální a zdravotní péče namátkou a co si budeme vyprávět, pivní turisti z UK, to je obraz lidského zmaru...). Příběh je ale nakonec docela zábavný. Autorovi dám ještě šanci, neboť jsem si pod vlivem inzertní masírky nakoupil skoro celou řadu jeho titulů, ale teď již budu otevírat s mnohem nižším očekáváním. Tak dlouho se s merde patláš, až smrdíš od hlavy k patě, Stephene. Slabý průměr.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Tahle kniha splňuje do puntíku pojem hořkosladký příběh. Čekal jsem trochu lacinější, lidovou komiku, našel jsem hloubku a nebezpečně chytrý humor. Hlavní postava se jeví jako Karikatura jen velmi krátce, záhy ji autor začne vykreslovat jako Charakter. Svébytný, ale kompaktní. Nečekejte úporný pokus o nějakou hlubokomyslnost ala Coelho, ale uspokojivé zamyšlení a pohlazení ano. A nejen pro to, že hrdina knihy pronese: “Jak se, pro Kristovy rány, dá rozumně mluvit s někým, kdo si pořídil BMW?” (str. 87). To by ale bylo poněkud zlehčující, proto dodám, že zároveň pochopíte, proč “Každý člověk musí vědět, za co bojuje.” (str. 199). Nebo proč je dobré (mít pro co) žít.
Třešně v rumu
Michaela Janečková
Pecková (samozřejmě pecky z třešní) knížka. Neotřelý námět, výborná situační i slovní komika, mockrát jsem se od srdce zasmál. Nahlas. Zároveň má kniha i hloubku, viz str. 77: “…svoboda volby (ho) celý život stresuje, jak má na výběr, je v pytli a zmaten…”, což vystihuje řadu zástupců starší generace, ne jen autorčina dědečka. Necelých 190 stran přečtete hravě a dopřejí vám si oddychnout i oddechnout. Doporučuji.
Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal
Tomáš Etzler
Jednoznačně zajímavá kniha, ačkoliv se autor netají názorem na zřízení hostitelské země, a to poněkud nezřízeně. A podobně ji i konzumuje. Všechny tři nabízené linky jsou atraktivní, jak ta profesní, tak osobní i samotné děje reportáží. Jak to dopadne s Barbarou, která je důvodem čínské anabáze (str. 425-426)? V čem se rozchází novinařina a propaganda (str. 32)? A co hýbalo autorem v Říši středu (zbytek)?
Herbář prapodivných potvorů pro dospělé děti
MaComix (p)
Jsem fanouškem hrátek se slovy, ale i tohoto projektu, proto budu více kritický. Kniha je zábavná, místy jsou však nápady, ilustrace a zejména doprovodný text slabší, obsah jakoby nastavovaný a uspěchaný až nadbytečný. Místy zase zbytečně infantilní, nenápaditý. Někdy prostě jednoduše geniální: Surikati, Kysele, Hříbě - za všechny ty světlé momenty. Zatím netestováno na dětech, takže nějakou hvězdu třeba časem přihodím.
In Czechia We Don't Say: Co se v Česku říká trochu jinak
Jaroslav Salon
In Czechia we don’t say “Interesting idea, not so bad”, we say “no, na prdel sem se z toho neposadil” and I think that’s beautiful. Projekt jsem zaznamenal na twitteru, hodně mě pobavil, ale knihu by chtělo opravdu vycizelovat. Přečteno za 20 minut, cca 10krát jsem vyprsknul smíchy, cca 10krát jsem se zatvářil hodně rozpačitě.
Pan Koza, prasnice a jiné povídky
Zdeněk Vaňura
Prasácká literatura, žižkovská verze. Bohémem je zde zástupce dělnické třídy, kterému jeho profese před rokem 1989, a tak nějak i po něm zajistila dostatek financí a možností se od rána zpíjet do němoty. K tomu pár historek z dospívání na téma objevování sexuality. Mnoho leckdy i zábavných stránek o tom, jak by člověk normálně nechtěl dopadnout. Na některé hospody si z devadesátek pamatuju a možná jsme se tam s Kozou i potkali. Naštěstí se naše cesty rozešly. A já si s ulehčením můžu o těch z mého pohledu ztracených případech s čistou hlavou přečíst.
