Ladis777
komentáře u knih
Tajné kouzlo
Linda Chapman
Další přečtený díl. Jen se obávám, jestli to dál už nezačne být moc na jedno brdo.
Třináctý příběh
Diane Setterfield
(SPOILER) Kniha hodně předčila mé očekávání, sebral jsem ji z hromady nepřečtených knih jako rychlovku na silvestrovský týden. Hlavní postava Margaret miluje viktoriánské romány a tohle je vlastně velice zdařilý pokus o viktoriánský román s prvky tajemna a temnoty, jak to má být. Opakovaně se opakují skuteční knižní favorité Margaret a autorka je také náležitě využívá - někde jen motivy, někde nechá ožít a aktualizovaně prožít celou pasáž z Jany Eyrové, Větrné hůrky, Ženy v bílém a podobně. Nechybí tu pochmurné ovzduší starého domu, zamotaná rodinná tajemství, prvky paralelních světů, sirotci, neznámé, ztracené a znovunalezené příbuzenstvo, prostě to, co viktoriánský román běžně využíval. Fascinující je rovněž určité bezčasí, lámu si hlavu, kdy se vlastně odehrává - identifikuji druhou polovinu dvacátého století - v domech jsou telefony, jezdí se autem a autobusem, na stavbě jsou jeřáby, minimálně poslední pohřeb probíhá v krematoriu, ale zároveň guvernantka má před nějakými šedesáti lety pocit, že by ji jako ženu nepřijala vědecká obec v Evropě, ale v Americe nakonec získá jméno. Bez těchhle drobných detailů by mohl být příběh zasazen plus minus kamkoliv. I závěr je v duchu viktoriánském - rozuzlí se nejen hlavní dějová linie, ale i všechny ostatní a všichni "dobří" nakonec dojdou svého klidu a štěstí - ať už v životě, nebo ve smrti.
Na začátku mě odrazovalo označení "romantika", ale není to ukňučená romantika červené knihovny, spíš se kniha blíží pojetí romantismu jako techniky využívající emocionálnost a sugestivnost.
Tutanchamon - Poslední tajemství
Christian Jacq
Tak nevím. Chvílemi se mi to četlo pěkně a svižně, chvílemi jsem se příšerně nudil a nemohl jsem se začíst. Co pro mě bylo zajímavé, byla linie historických událostí - ať už kontext 50. let, nebo informace o vykopávkách a objevení hrobky (před týdnem jsme byli na výstavě Tutanchamona, tak se mi to krásně propojovalo). Samotný příběh je takový plytký a překombinovaný, alternativní závěr osudu hlavní postavy neuspokojivý, v linii religiozní jsem se ztrácel. Za mě tedy horší průměr.
Cejch
Zdeněk Šmíd
Do knihy se mi moc nechtělo, Šmíd mi přišel skvělý, když psal vesele a lehce o mládí na vodě a na túrách, s postupným stárnutím už humoru ubývalo a vlastně už mě moc nebavil. Tady jsem nakonec celkem spokojený. Vypořádává se s "prokletím" své domoviny, sleduje plynutí času a století očima rodu, usazeného na jednom místě v pohraničí, který drtí osudové okamžiky, ale příslušníci rodu většinou politiku a dějinné události neřeší, jen chtějí být blízko svého domu a svého Poledního kamene... Je v tom vidět Šmídův styl - vtipná zkratka, paralely nebo nečekaný detail. Celkem je to čtení smutné, ale mnohé vysvětlující. Snad až závěr je takový ne úplně povedený, i když má nádech určité katarze - poslední příslušník rodu se vrací na rodové místo a zakládá "nový", opět smíšený rod.
Sedmá pohroma
James Paul Czajkowski
Knihu mi někdo věnoval, jinak bych po ní asi nesáhl, ale potěšila. Žádná velká intelektuálština, na druhou stranu to má nápad, neštve to zásadní nelogičností děje, je to napínavé, ale svižné, musím říct, že proti očekávání jsem si to užil.
Přepadové komando
Vladislav Štěpánek
To nešlo. Taková nuda ukazující bystrost socialistické policie, občas s posměchem vůči kriminálníkům. Jestli to mělo být napsáno podle skutečnosti, budiž, ale ty příběhy jsou prostě o ničem, vyprávění je tak na úrovni osmáka. Škoda papíru.
Odvážná školačka
Jevgenij Lvovič Švarc
Jaké se má chovat správné socialistické dítě. Kdysi jsem to četl na základce, nějak mě to nevadilo, hlavně jsme té propagandy i Marušky v učebnicích měli dost a dost, abych si ji tolik neuvědomoval. Teď mi z toho bylo až zle, hlavně z chování dospělých - pokud by v tomhle Maruška vyrůstala, musela by z ní být psychopatka. Příšerně napsané, hloupé příhody, k tomu ta otrocká ruská syntax v českých větách a šílený společenský background, fakt je mi z toho úzko.
Elmer Gantry
Sinclair Lewis
(SPOILER) Jako obvykle jsem měl na začátku problém, že americké literatuře úplně nerozumím, pak jsem se ale nějak tak ponořil do děje, přečetl to a proti původnímu předsevzetí tomu nakonec dávám vyšší hodnocení. Musím říct, že satiričnost a sarkastičnost se v románu stupňuje, takže poslední třetina už plní svůj účel. Jinak ale je těžké se smířit s hlavní postavou - vidíme proměnu Elmera, na začátku prostého buranského studenta, který studuje, protože to chce jeho máma, a jediné, co ho zajímá, je pití, sex a cigára, na konci tvrdě manipulativního chladně kalkulujícího duchovního, který sice v Boha nevěří, ale opájí se pocitem moci nad lidmi, poměrně snadným výdělkem a uznáním společnosti. Celou knihu jde tvrdě a vyčuraně za svým cílem, ta houževnatost by snad byla hodná obdivu (stejně jako klika, kterou každou chvíli má), ale postava je natolik nepříjemná, že obdivovat se mi ho nechce. Kniha by mohla být kratší, je americky mnohomluvná, příhody jsou chvílemi rozvleklé a nudné a rozhodně to není jednoduchá četba (i když i v doslovu se přiznává, že umělecká hodnota nijak vysoká není). Ale jsem celkem rád, že jsem to přečetl, což se o leckterých knihách říct nedá.
5 mrtvých starých dam
Hans Gruhl
Tak nevím, proč tak vysoké hodnocení. Knížku jsem si přečetl v autobusu, na cestu dobré, ale nějak to postrádalo napětí a mozek k uvažování to moc nestimulovalo. Konec je trochu divný, spíš bych řekl, že takový zrychlený a nedomyšlený, otázka vlastně i je, jestli je to vlastně jediné možné řešení.
Čtvrtý jezdec Apokalypsy
Hana Parkánová-Whitton
No, nevím, co napsat. Kniha mě rozčílila už během prvních dvou stran, překombinované, jednoduchý očekávatelný příběh, skoro mě udivuje, že chyběla tajná chodba z jednoho hradu na druhý. Otevřené a nedokončené linky, papírové postavy a dialogy, neuvěřitelné shody okolností a pochopitelně prastarý rodinný svár. Nic nového pod sluncem. Chybí tomu nápad, psychologické a historické nesrovnalosti otravují... Prostě slabota.
Hotýlek na Islandu
Julie Caplin
Knihu nám někdo věnoval a popadl jsem ji, protože mi nějak přišla pod ruku před cestou na víkend. A už jsem ji nepustil, protože jsem si řekl, že bych se mohl podívat zase jednou na "ženské čtení" a uvidíme, co to přinese. Očekávání kniha předčila. Kromě asi dvou tří velmi nudně trapných milostných scén mi to přišlo jako dobrá oddychovka, s trochou nakouknutí do stereotypů Islandu, příběh je obyčejný, ale dobře vystavěný, konec víceméně předvídatelný, ale na druhou stranu je tam i dobrý vtip a celkově je to (bez teda toho milostného závěru) celkem uvěřitelné a jako oddechovka příjemné.
Šaty z igelitu
Vratislav Maňák
Ale jo. Prvotina, nápad to má... jen mi vadí, že se chvílemi autor až moc snaží, aby byla kniha větší intelektuálština, než je, proto využívá prvky profláklých autorů, na druhou stranu bych tu samotu neviděl jako hlavní problém - spíš takové to odcizení, až člověk ztratí i tvář či srdce (to se opakuje hodně). To, co není úplná zkratka a je víc dějové, je lepší, leccos je předvídatelné, ale vlastně mě to ani neuráželo... Prostě hodinka docela spokojeného čtení.
Osudný příliv
Iris Johansen
Prokousal jsem se tím, ale stálo mě to úsilí... To je tak, když se autorka ještě v půlce knihy nemůže rozhodnout, jestli to bude detektivka, milostný románek, akčňák či sociální próza. A tak tam dá všechno. Ale nesmí to být příliš nabobtnalé, to by nikdo nečetl. Takže do guláše dáme krásnou a chytrou dívku s hrozným tajemstvím, napraveného floutka a příležitostného zločince, pár brutálních vraždiček, dva delfíny a nějakou tu výbušninu. A sex! Na ten se nesmí zapomenout. Ty milostné scény jsou vyloženě trapné - ano, je tam všechno od funění jak tlupa bernardýnů přes pevné svaly, zmocňování se vzrušení, nejlepších milenců na světě a doplňte si sami jakýkoliv stereotyp, co vás napadne, ono to tam určitě bude. Příběh by ušel, kdyby nebyl tak nějak uměle nastavovaný a byl více uvěřitelný. Takhle nabývám dojmu, že se po světě hemží spousta lodí, které jen tak vyletí do povětří, aniž si toho kdokoliv všimne. Jo, a hlavní padouch musí být za a) magor, za b) opakovaně v klíčové scéně přežívat vlastní smrt, aby byla pomsta DOKONALÁ. Takže jediné, co tam snad působí trochu přirozeně, jsou ti delfíni. No, jdu poslat knihu dál, ať trpí i jiní.
Černá bedýnka
Ludvík Aškenazy
Knihu mi doporučil a půjčil známý a musím říct, že jsem zíral. Aškenázyho znám, kromě Putování jsem ještě něco přečetl, ale tyhle texty některé jak lidová píseň, některé na hranici prózy a poezie, mě strašně bavily, zejména v kombinaci s černobílými fotografiemi. Skvělý nápad, dobře napsáno, výborné sémantické zkratky a paralely, pěkné obrazy, hra s detailem každodennosti, navíc prostoupeno vážnými existenciálními tématy.
Sekera
Ed McBain
Hrozná nuda. Celé mi to přišlo strašně o ničem, zbytečně dlouhé, otravné, slepé linky a neuvěřitelné postavy. Tiše jsem doufal, že to není ten "McBain", ale zjevně byl. Dávám dvě hvězdičky, protože asi za úplný odpad to nepovažuju, ale doporučit to teda fakt nechci.
Safíroví ledňáčci a Glutaman
Bogdan Trojak
Dobrodružství, nonsens, boj dobra se zlem, napětí. Kniha to všechno nabízí, nabízí i celkem zajímavé až surrealistické obrazy, ale něco mi v ní chybí. Závěr je rozhodně moc protahovaný a moc moralistní, ale jinak docela dobré.
Případ vypůjčené brunetky
Erle Stanley Gardner
No, je to takové předvídatelné, přesně podle Garnerova mustru - hezká mladá dívka je obviněná z vraždy, ona sama nadělá víc průserů, než by mohla, k tomu se přimotá nechápavá obžaloba, Perry Mason začne kombinovat a vytvářet strašně složité dedukce a ve výsledku obviní bohatého muže, kterého odhalí na základě hromady náhod a nepochopitelných úvah. Když se k tomu připočte ještě dost odfláklý překlad, je to celkem nuda. Zábavná je tam snad jen postava Adély v její prostotě a primitivnosti. Dávám dvě ze šesti.
Zlatý úsměv
Eduard Fiker
Scotland Yard, Londýn, neprůhledné mlhy, ve kterých nevidíte toho, kdo stojí metr od vás, milostný trojúhelník, nešikovný detektiv, starší pán toužící to ukázat policii, jak se má vyšetřovat, vraždy, tajemný vrah se zlatými zuby... A určitě jsem na pár stereotypů ještě zapomněl. Je to pokus o klasickou anglickou doylovskou detektivku s prvky tajemna a hororu, ale v zásadě je to dost nudné, chvílemi až nepřehledné, roli hraje spousta náhod, spousta záměn, spousta neskutečných dedukcí... No, páter Knox by za to o autora asi přerazil hůl.
Alenka z planety Země
Kir Bulyčov (p)
Příběhy Alenky/Alisy jsem měl rád už v dětství, než vyšla kniha, vycházelo něco na pokračování v Ohníčku. Je to trochu naivní a trochu ideologické, ale bavím se dobře i teď a líbí se to i dceři, což mě těší - ne vždycky vytáhnu knihy, které ji potěší.