LadyCharlene komentáře u knih

(SPOILER) Začátek byl trochu pomalejší, ale jakmile se děti dostaly do Pohádkové říše, byl to jeden velký kolotoč. Líbily se mi charaktery postav, i když byly prvoplánové: vzorná školačka, která se řídí pravidly a bratr lajdák, který oplývá vtipem a nebojí se zeptat na to, na co se chceme vlastně zeptat všichni. Moc jsem se u této knížky nasmála a na konci ukápla i slzička. USA Today říká, že by Chrisovi mohli závidět jeho propojenou říši sami tvůrci u Disneyho, a měl pravdu. Ta jednoduchá mapka všech království je jednoduše dokonalá, rozmístění jednotlivých hradů a zámků, pohrávání si s rodokmeny a polidštění všech pohádkových postav a příběhů je mnohem lepší než stokrát omílaný příběh a šablonovité princezny. Že by inspirace Desátým královstvím? Velmi jsem ocenila příběh Zlé královny a ke konci knížky jsem zaznamenala i pár mouder, které nejsou na škodu ani dospělým. Také se mi líbilo, že se autor držel původní verze Malé mořské víly a při čtení mi došlo, že teď velmi populární Máša a medvěd je vlastně taková moderní úděsná verze Zlatovlásky a tří medvědů. Chris se nebojí trochu té krve a soubojů, dokonce ani ne moc pěkné smrti, ani náznaků trochu té dospělejší lásky, než na jakou jsme od Disneyho zvyklí. Škoda, že nejsem o něco mladší, myslím, že bych si knihu užila víc, byla trochu předvídatelná a hádanka s artefakty byla nad slunce jasnější, nechápu, že takový znalec pohádek jako Alex na tu dýku nepřišel ihned. Nejvíc se mi asi líbilo u Červené Karkulky a v Říši víl, tam mi to připadalo jako taková malá politická satira, výborně Chrisi, výborně. :)
Takže ve výsledku: Je to velmi zábavná, plynulá knížka s klasickou dějovou linkou. V příběhu potkáte spoustu postav, které znáte od dětství ale poznáte je z jiné stránky. A pokud jste stejná cíťa jako já nebo Alex, uroníte slzičku, možná i kouzelnou...

5 01.09.2020

(SPOILER) Mojí novou oblíbenou postavou asi bude Čenich, jeho trable s kotětem jsou mi velmi blízké. A miluju jeho hlášku: "Podnikáte to na svoje vlastní riziko."
Nicméně příběh o kometě je takovej Pán prstenů bez prstenu. Napřed putujeme na observatoř, po cestě zažijeme nebezpečí, potkáme pár tvorů, které samozřejmě přibereme do skvadry a pak jdeme dlouhou cestu zase zpátky domů se dvěma informacemi, spoustou hladových krků a vlastně s žádným řešením, protože maminka bude vědět... :D Jasně, je to příběh pro děti, ale myslím si, že kdyby Mumínek s Čenichem seděli doma na zadku a ochočovali si kotě, asi by to na závěr příběhu nemělo žádný výjimečný dopad. Akorát by se do té jeskyně dostali mnohem dřív. I přesto se mi kniha moc líbila, poznali jsme nové postavy a jejich charaktery, seznamujeme se s prostředím, lesní bál byl naprosto dokonalý a nějakou tu akci v podobě nebezpečného putování příběh holt potřebuje. Nehledě na tu kouzelnou atmosféru poklidného údolí s vzezřením severských zemí, které jsou plné trolů, elfů, víl a různých postaviček. To se mi asi na té knížce líbí nejvíc.

6 27.08.2020

Paní redaktorko Fialová, touto knížkou bych se nechlubila.
Vážený pane Černíku, některé básně měl jste nechat v šuplíku.
Milá paní Dvořáková, Vaše kresby jsou krásnější než slova.
A proto se kochám obrázky z knížky Jak žijí oblázky.
Takový malý vtípek pro začátek. Nečekala jsem, že se mi tato knížka tak strašně moc nebude líbit. Možná jsem staromódní, ale básničky pro děti by se podle mě měly rýmovat a měly by obsahovat aliterace a zvukomalbu, ale tady byly některé básničky tak krkolomné, až to skutečně rušilo. O oblázcích se zde dočteme na 14 stranách, zbytek je mišmaš nejspíš pro pobavení dětí... Opravdu chceme dětem předčítat z knížky, kde je použito slovo "vejcete"? Podle mě tuto knížku nejlépe vystihuje básnička s názvem "O ničem"... Jen si to přečtěte sami. :)
Chválím kresbu a některé básničky byly pěkné, roztomilé a atmosféra tam byla, ale víc než dvě hvězdičky tomu opravdu dát nemohu.

4 20.08.2020

Zpočátku jsem k této knížce neměla důvěru. Bylo mi jasné, že tady to bude o tom, že život je krátký, tak ho žij co nejlépe. Spletla jsem se, kniha vám neříká, dělej to a nedělej tamto, neutápěj se v tomto a zaměř se na toto. Prožíváme poslední neutěšené chvíle umírajícího člověka, který přiznává, že se občas polituje, že si občas pobrečí a vzpomene, ale snaží se svou situaci přijmout a přizpůsobuje se něčemu, co si my ostatní ani neumíme představit. Morrie měl to štěstí, že vlastně na to umírání ani neměl čas - televize, příbuzní, staří přátelé, kolegové, bývalí studenti, dopisy a Mitch, náš úterní přítel. Ptá se Morrieho na věci, na které všichni chceme znát odpověď. A Morrie s chutí odpoví jako správný filozof a sociolog, není to ani moc filozofické, ani moc obecné. Je to zkušenost jednoho starého pána a vy si s tím naložte, jak chcete. Moc se mi líbila část s učením oproštění se od problému. Vlastně jsem něco takového zažila a vypadá to, že Morrieho metoda funguje. Až teprve ke konci mě Morrieho myšlenky upoutaly, musela jsem si některé i zapsat, což normálně nedělám. Musím poznamenat, že kniha je skutečně velmi nadčasová. Přidejte si k tomu sociální sítě, mediální masáž a máte kritiku dnešní společnosti.
Ne, nemyslím si, že by nám Morrie radil, abychom nebyli z odchodu blízkého smutní, jen bychom si měli uvědomit, že to čeká každého z nás. Je to přírodní proces, my jsme součástí přírody a je jen na nás, jestli ten "krátký okamžik odchodu" zastíní ty dlouhé roky krásných prožitků, a jestli necháme milovaného žít v našich vzpomínkách a srdcích navěky.

11 09.08.2020

Mumínky jsem nikdy nesledovala, jenom občas jsem kousek viděla v televizi. A to, co jsem právě přečetla se televiznímu zpracování moc nepodobalo. Bylo to takové temné a ponuré. Kdyby mi to někdo četl, když jsem byla dítě, nedala bych pokoj, dokud by mi nevysvětlili proč tatínek svou rodinu opustil. Na to, kolik věcí se v knížce stalo, je opravdu strašně krátká. Pokud existují díly natočené i podle této knížky, dokázala bych si představit klidně i 4 samostatné části. Líbila se mi setkání s roztodivnými bytostmi a v domě starého pána jsem viděla kouzelnou Wonkovu továrnu na čokoládu. Hluší a němí hatifnati mi přišli trošku jako karikatury, zřejmě skrytý vtip pro rodiče. Nicméně konec dobrý všechno dobré, máme celou rodinku, máme domeček, můžeme se pustit do dalšího mumínkovského dobrodružství.

3 04.08.2020

Nádherná obálka, zajímavý příběh, krásné detaily a prostředí zakrývá shnilé jádro světa, který žije jen přítomností, pozlátkem a chutí po moci. Ačkoliv to nerada přiznávám velkolepé oslavy, extravagantní účesy, róby všehodruhu, malovátka, zkrášlovadla, parfémy, lahvičky, mastičky, kytičky, střevíčky, to vše zahrálo na mou potlačovanou holčičí stránku, probudila se ve mně ta princezna, která by tím vším chtěla být obklopená a poroučet tomu... Charaktery postav zde ale skutečně ustupují všem těm krásným popisům. Doteď ani nevím, co si mám o Camille myslet a vzhledem k tomu, k čemu byla od malička vychovávaná mi přišlo, že se ve své "profesi" až moc plácá a neví, jak to vlastně ve společnosti chodí. Přesným opakem byla princezna Sophie, stále nevím, jeslti mám mít tu mrchu ráda, nebo ne. Myslím si, že kniha je přesným ekvivalentem světa, který sama popisuje, krásné pozlátko ale hloubka se zde moc nepovedla. Chápu apel na vnitřní krásu, ale podle mě nebyl dostatečný na to, aby si čtenář ten jinotaj uvědomil. Jinak nemám knize co vytknout, byla čtivá, tento svět mě bavil, zápletka sice byla taková rozháraná, ale mně to vyrovnaly ty popisy. Líbilo by se mi i pokračování v podobě prequelu.

4 03.08.2020

Tuto pohádkovou knížku by si měl přečíst asi každý karlovarák. Každodenní chvátání z práce do práce zaviní, že ty architektonické skvosty už nevnímáme, tato kniha donutí přemýšlet, představovat si a zasnít se. Z ilustrací jsem nadšená, ale z těch příběhů jsem už trošku na rozpacích. Nemyslím si, že úplně všechny knížky by měly "moralizovat", ale Markétino dovádění ve "Skleněném paláci" by asi nemělo zůstat bez dohry. Stejně jako neplecha na koncertě italské zpěvačky - Promiň Vřídlovečku, ale železitá teplá voda, která chutná, jako by ti někdo plivnul do pusy holt nemusí být pro každého. To aspoň dohru mělo, ale ne úplně poučnou... Také si nemyslím, že by se místní fauna měla krmit zrovna oplatkami. A nechápu, proč nikde v knize není jasně napsáno, že se nacházíme ve Varech.
Abych nebyla jen negativní: Ilustrace byly opravdu překrásné. Některé příběhy se mi opravdu líbily: o kreslířce Lence, o ledňáčkovi, Babiččina omeleta a hrachová polívka taky nebyly špatné, děvčátko Mungi, jak Markéta prodávala a nejkrásnější byl asi lázeňský bazén, ta nostalgie a předstva ještě fungujícího bazénu v Thermalu... Z příběhů čiší krásná atmosféra klidné lázeňské kolonády provoněné sladkými oplatkami. Promenádující se lázeňští hosté s koflíky a v tom všem se někde ukrývá kouzelná říše plná skřítků střežící své prameny. Mohlo by tam být víc kouzla, příběhy jsou takové rozpačité, přijde mi, že autor neměl úplně ucelený koncept knihy, je to takové páté přes deváté. Ale v hodnocení této knihy nemůžu být stoprocentně objektivní... Za ilustrace a dodání mému městu krásný kouzelný háv - za 4.

2 30.07.2020

Pojem bezdomovectví je na první pohled tak jasný, na druhou stranu ho nelze definovat jednou větou, nelze na něj mít ucelený názor, nelze na něj najít univerzální řešení. Je to stejně tak živý pojem jako ulice sama.
Nejvíce mě asi zaujal příběh Karima, jak jinak :D, líbilo se mi, že po každém příběhu, který reprezentoval jeden společenský problém, následovala faktická data a všeobecný popis problému. Nejvíc mi bylo líto "houslisty Vojtěcha" a přesně na jeho případu jde znát, že na ulici může "ze dne na den" skončit kdokoliv z nás. To mi na knize trošičku vadilo, že na čtenáře až moc apeluje: "Může se to stát i tobě, tak nebuď škrt a dej tomu špinavýmu chlapíkovi dvacku." Například dvojstranu s výmluvami "nedobrodinců" jsem absolutně nepochopila. Ať je to jak chce, ať má ten zarostlý chlapík na nádraží jakýkoliv pohnutý život je jenom na mně, jestli mu tu dvacku dám, a nemusím se nikomu ospravedlňovat, když mu ji nedám. Obzvlášť když po mně chce dvacku na "vlak", o kterým s jistotou vím, že přes naši zastávku rozhodně nejede... I přesto jsem několikrát tu dvacku vytáhla a asi jsem mu tím pomohla přežít další noc ve sladkém alkoholovém opojení. Po přečtení této knihy si ale říkám, když bezdomovec může být čistý, upravený a vstávat ráno do zaměstnání, což nám ukázala svérázná Ivanka, tak takový bezdomovec tu dvacku tolik potřebovat nebude. A myslím si, že lidé raději pomůžou těm, na kterých vidí, že se snaží, ale jak poznat, kdo tu snahu má, jak poznat toho, kdo z té ulice opravdu chce, jen není tak průbojný a život na ulici ho semlel? Vím, že kdybych já skončila na ulici, moc dlouho bych tam nepřežila, zvlášť protože jsem z těch nezáludných typů s naivním ksichtíkem, takže bych po první noci zůstala s rozříznutou kapsou, ukradeným báglem a ve svém věku bych už ani to nejstarší řemeslo nemohla vykonávat. Na drogový byznys nemám chemikální talent, na krádeže nemám koule, a co pak? Překvapilo mě, jak obtížné je v dnešní době získat nějakou pomoc, která by opravdu k něčemu byla. Ani jsem se tolik nedivila, když v knize bylo několikrát napsáno, že na lidi na ulici působí tolik demotivujících vlivů, že tu snahu už nemají.
Trochu mi v příbězích chybělo, jak se naši protagonisté dostali k Pragulicu, nebo ve zkratce kde teď žijí, co dělají. Nicméně život bezdomovce rozhodně není žádné peříčko, nezávidím jim to a vím, že jako společnost bychom toto téma měli více řešit a najít nějaké východisko a skutečně pomáhat, což některé restaurace, patří jim dík, dělají a poskytují těmto lidem jídlo, je tu i možnost předplatit lidem bez domova oběd, ta nocleženka se mi také moc líbí. A takových projektů je potřeba více, ne organizací, kam člověk přijde a oni mu nabídnou jen výstřižky s nabídkou práce, která většinou není ani aktuální...

3 16.07.2020

Knihy pana Svěráka jsou prostě pohlazením po duši. Krásná čeština se pojí s citlivým příběhem starého muže. Ne, nebyl to příběh jen jednoho strážce nádrže, byl to příběh celé vesničky. Ačkoliv se děj odehrává v současnosti, na mě stále dýchala atmosféra místa zmrzlého v minulosti. Moc se mi líbily vzpomínky na mládí hlavního hrdiny, knihu jsem přečetla na jeden zátah, to byla možná chyba, neužila jsem si příběh naplno. Dále oceňuji styl pana Svěráka, je živoucím důkazem, že i o sexu a pornografii lze psát i jinak než trapně, ufuněně a vulgárně. Také se mi líbila část s divadelním představením Cimrmanů, autor chtěl nejspíš vzdát dík a poctu svým kolegům, zvláště mě pobavila zmínka, že senilitu nemusejí herci ani předstírat. A díky formě je kniha celou dobu prostoupena takovým beckettovským tajemnem, kdo je pan ředitel? Odepíše nám? Setkáme se s ním někdy? I přesto, že mě obyčejné příběhy ze života úplně nelákají, s panem Svěrákem nemůžete šlápnout vedle.

15 07.07.2020

Kniha se mi velmi líbila. Je zajímavé prožít hrůzy války i z druhé strany. Začátek knihy mě pohltil, bylo to kruté, mrazivé a povědomé - základní principy propagandy se holt nemění a evidentně nás bude doprovázet do konce našich dnů. Trošku mě mrzí, že Jojova proměna jen tak proběhla a ta psychická rozervanost se nějak opomenula. Také mi na knize vadilo, že jakákoliv důležitá událost nastala a odešla bez většího povšimnutí, přípravy, citové dynamičnosti. Zlomová událost přijde v jedné větě a pak ticho po pěšině, párkrát jsem i zapochybovala o tom, zda se to vůbec stalo, nebo co se stalo. Na tomto děj podle mě tratil nejvíc. A také mi vadilo množství chyb a překlepů. Délka příběhu mi naopak vyhovovala, ke konci se dostáváme plynulým tempem, jen ty postavy, kdyby byla jejich psychologie propracovanější, dávalo by to větší smysl.

2 06.07.2020

Trošku jsem naletěla anotaci, myslela jsem si, že to budou rozhovory muže uvědomujícího si svůj stav s milovaným vnukem. Jenže většinu času strávíme ve staříkově hlavě. Byly okamžiky, kdy jsem se ztrácela a netušila, co je skutečnost a co je fantazie. Možná to byl autorův záměr, zmást nás jako bychom my sami byli hlavním hrdinou. Líbily se mi vzpomínky na milovanou ženu, ale ke konci už mě to trochu nudilo.

7 15.06.2020

(SPOILER) Tak to byl fofr. I na 50 stranách se může skrývat důležité poselství. Krásný popis, příběh je něžný jako letní vánek a ilustrace vám navodí překrásnou atmosféru francouzského venkova. Kniha není pouze o muži, který sázel stromy, je to o muži, který pustině vdechl život. Tuto novelku by si měly přečíst "hlavy pomazané", třeba bychom za pár let místo betonových přehrad a věčně vyschlé půdy mohli řešit jak to té naší planetce v zeleném hávu sluší. Akorát konec pro našeho hrdinu asi nebyl úplně pěkný, člověk zvyklý na svobodu, přírodu a svůj klid skončí v důchoďáku. Tady je i vidět, že nevděčnost je věčná.

19 15.06.2020

Překrásná knížka plná nádherných ilustrací, které jsou chytře zapracované do příběhu i na vedlejší stránce. Příběh je klasika s ponaučením. Příběh 3, kresba 5, do té jsem se jednodušše zamilovala.

4 12.06.2020

Taková prázdninová oddechovka, pokud se ale chcete ponořit do festivalové atmosféry, sáhněte po něčem jiném. Festival je tu pouze takové pozadí a katalyzátor k něčemu, co vyvrcholí v bizarní závěr, u kterého jsem se ale opravdu pobavila.
Trochu lituji Viewegha, vyjadřování i slovní zásobu na to má, ale zdá se mi uvězněný v kleci komerčnosti. Pokud se přestanete soustředit na samotný příběh a začnete vnímat psychologii postav, s níž nám i sám autor pomáhá, což je opět úsměvné, podle mě si k vnitru postav měl čtenář najít cestu sám bez autorova navádění, všimnete si té filozoficko-společensko-psychologické polemiky. To navádění a prozrazování se mi jeví jako autorův strach o špatnou interpretaci jeho díla a ona klec komerčnosti mu nedovolí pouštět se do skutečné hloubky, kterou neocení masy jako filmy podle jeho předloh. Ve výsledku se nám dostane pěkný základ zaobalený do nahoty, trapných vtípků a snahy šokovat. A jak potom takto rozpačitou knihu hodnotit?
Konec se mi líbil, je to takové zrcadlo společnosti. I přes veškerou snahu zabředáme do své role, nechceme vystoupit ze své komfortní zóny a i přes pořádnou ránu přes nos zůstáváme ve své pokálené zorbingové bublině.

4 10.06.2020

Kniha vypovídá o nepředstavitelném zacházení a ponižování lidské důstojnosti a celé jeho existence, také nám sděluje, že tímto utrpením prošlo nesčetné množství lidí, bohužel je to ale napsáno způsobem seznamu k nákupu... Z knihy si odnáším spousty jmen, které si čtenář nemůže zapamatovat, ani kdyby chtěl kromě pár "hlavních postav", které se nám objevují v knize víckrát než jednou... Bohužel si toho pamatuji víc o ďábelských doktorech než o jejich obětech. Vadilo mi, že se k tématu najednou z ničeho nic vyjadřuje člověk, který nikde předtím nebyl zmíněn a poté už se také neobjevil.
Vím, že je to nepatřičné, ale jedna stránka mě docela pobavila, místo dat, čísel a míst by se dala shrnout jednou větou, a to, že : V srpnu 43 přijelo do Osvětimi strašně moc lidí...
O to vtipněji na mě zapůsobila kapitola, kde bylo řečeno, že pokud ženy nešly na vyšetření a testy či operace, neměly celý den co dělat, dobrovolně se hlásily na sběr bylin a hub a dokonce si po nocích zařídily kabaret, skoro každá žena měla "svého milého", takže ani s tím jídlem to nakonec nebylo tak tragické... Ne, opravdu je to tam napsáno tímto způsobem...
Za mě je to špatně napsaná knížka, už jenom ten úvod nekoresponduje s formou obsahu. Podle mě by autor udělal lépe, kdyby sepsal a interpretoval kompletní příběhy několika žen, symbolických 10, s doplněním svého komentáře o dohledávání obětí. Upřímně jeden komentující zde kritizoval oblíbené knihy "povolání z Osvětimi", já si z toho "povrchního fotografa a tatéra" vzala víc než z tohoto seznamu. Mimochodem W. Brasse se v této knize také mihne a ano, nejspíš se zde dočteme malé doplnění děje Fotografa z Osvětimi, ale stále ten malý záblesk světla, kdy čtete konečně o někom, koho si zapamatujete (ovšem díky předešlému beletristickému dílu) nezachrání tu změť jmen, čísel, dat, míst a neucelených osudů.
Uznávám, že jeden okamžik, a to popis "vzniku kosterní sbírky" byl silný a člověk si uvědomí, co 2. světová válka znamenala pro "nehodící se lidi" a také oceňuji, že jsme se dozvěděli, že ne "všechna sláva" patří Mengelemu. Ale na čtyři hvězdičky to pro mě bohužel nebylo.

5 09.06.2020

Kniha, která vás při čtení nepustí, ale po dočtení ve vás moc nezanechá. Opravdu mě mrzí, že se mi příběh dvou malých holčiček, které se dostaly do rukou zrůdy, co si díky svým znalostem hrála na "boha", nevryl pod kůži. Věřím, že spousta lidí, která přežila holokaust si nese traumata i fyzické následky po zbytek života, ale obávám se, že příběh těchto dvou silných žen se mi postupem času vypaří.
Uznávám, že snaha o autenticitu v podobě dětského vidění, vnímání a vyjadřování může leckteré čtenáře naplnit soucitem, bezmocí a lítostí nad tím, že i dítě, které se ničím nemohlo provinit muselo projít koncentračním táborem. Také nemůžu tvrdit, že v knize nebyly silné momenty a vědomí, že ani po konci války to Evropa neměla jednoduché nutí člověka přemýšlet. Na Evě bylo patrné, jak rychle v táboře dospěla, dokonce i po válce, kdy se se sestrou chtěla dostat domů prokázala větší duševní sílu než dospělá žena, rodinná známá, která mě jako postava v příběhu neskutečně iritovala.
Jsem ráda, že jsem se ke knize dostala i přesto, že jako celek mě nezasáhla natolik nakolik by měla. Příběh mi přišel moc zkratkovitý, nelogické chování některých postav, absence popisů - možná to bylo schválně, byly to přece vzpomínky malé holčičky. A sice to běžně nedělám, ale musím podotknout, že mi nějak nesedl překlad, některé věty byly moc krkolomné a psát "tedě" místo "tetě"... No, mohli si to ohlídat.

7 10.05.2020

Toto je moje druhá kniha od Zibury. První byla 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Na začátku knihy jsem se trochu bála, že se mi nebude líbit tolik jako Jeruzalém, zaskočily mě informační stránky, které se mi ale postupem času líbily čím dál víc. Také jsem se bála, že se mi stopování nebude líbit tolik jako putování, ale veškeré obavy mě opustily hned za Polskem. Ládík neztratil nic ze svého humoru a nonšalance. Pobavil mě, kolikrát jsem se smála i nahlas, nalákal mě opustit české luhy a spatřit krásy Severu a zažít neuspěchaný líný život Jihu. V neposlední řadě vyzdvihuji překrásné ilustrace a oceňuji Ládíkův optimismus a chuť představovat nám různé způsoby cestování a poznávání ať už exotiky, tak i našeho starého kontinentu. Zbylé dvě knížky určitě přečtu a další přednášku si rozhodně nenechám ujít.

8 09.05.2020

Tak toto bylo takové poeticko-filozofické čtení s andersonovským nádechem. Musím se přiznat, že některé části jsem nevnímala a pohádkář se nezapře, je nutno podotknout, že se ale celý příběh nesl ve stylu bez práce nejsou koláče, a to se mi na tom líbilo nejvíc. Pohádka bez kouzel o tom, že pečené kuře ti do klína nespadne.

3 19.04.2020

Tak na začátku jsem si říkala: "Co to proboha čtu?", ale od nějaké 70. strany jsem se začetla, děj mě pohltil a nešlo jen tak přestat. Postupem atmosféra houstne a čtenář čeká, jak tohle může skončit. Ne, nečekala jsem romanťárnu, to by bylo hodně velké zklamání, ale tohle všechno skončilo zrovna takto? Kdyby ten shon a všudypřítomný stres, rutina a vyhoření nebylo zabalené do hávu romantické Paříže, dala bych těch hvězdiček míň.
Co se mi skutečně líbilo, byla právě atmosféra, dva psychicky zničení lidé, kterých je Paříž plná plavou v moři plných piraňů a netuší, co je každý den čeká, i přesto, že žijí v ubíjejícím stereotypu.

6 15.04.2020

Beznaděj jsem nečetla, a zdá se mi, že ti, kteří nečetli Beznaděj budou Strážce hodnotit lépe, než kdyby ji četli. Faktem je, že tu bylo opravdu hodně postav a King se s ničím nemaže, na co čekat, že? Ale postupně jsem se myslím zorientovala i díky plánku ulice, kterou nám zmasakrují seriálové postavy. Hned od začátku na čtenáře působí hutná atmosféra ticha před bouří, děj graduje, postavy ztrácejí příčetnost a mezitím odhalujeme předešlé události, které nám objasňují skutečnost, že se z jednoho líného amerického předměstí stává divoká a nehostinná krajina starých westernů. Je to napínavé, děsivé, kouzelné a geniální.

5 09.04.2020